2011 06.06

Časopis Informatorium 3-8 č.5/2011

Předškoláci – omalovánky, pracovní listy | Magazín pro učitelky i rodiče, předškolní a mimoškolní vzdělávání. Aktivity, náměty pro dospěláky a děti v mateřské školce, škole.

Jediný způsob, jak se naučit zpívat, je zpívat
Notovat si do kroku nebo při práci a nenechat se zahltit průmyslovou muzikou, která je všude kolem nás. Podle hudebního skladatele a muzikanta Pavla Jurkoviče je to dobrá cesta, jak přivést děti, které vychováváme, ke vztahu k hudbě.

Co znamená hudba v životě člověka?
Vyjádřit obecně, co hudba pro člověka znamená, to je těžké. Víte, ono to je od člověka k člověku. V každém případě hudba je natolik historický jev, že si těžko můžeme představit život člověka bez muziky. Jeden rakouský filozof říkal, že by bylo dobré představit si to obráceně. Co by se stalo, kdyby tady muzika nebyla? Byla by to do jisté míry psychická katastrofa. A určitě by to bylo spojeno s nějakou další katastrofou, při níž by lidstvo z nějakého důvodu zahynulo. Rozumět hudbě znamená rozumět pojmu člověk.
Muzika tady byla od začátku. Z archeologických výzkumů se dozvídáme, že člověk se už v počátcích svého vývoje nějakým způsobem hudebně vyjadřoval. Našly se například nástroje z tohoto období. Hodně můžeme vypozorovat také z hudebního chování přírodních národů. Někdy uvažuju o tom, co bylo na světě dříve – jestli tanec, tedy rytmický pohyb, ke kterému si člověk vynalezl muziku. Nebo jestli tu byla dříve muzika, ke které člověk začal tancovat. Je to možná pseudoproblém, ale můžeme se zamyslet nad tím, jak to skutečně bylo.
A důkazem, že muzika zřejmě má pro člověka nějaký význam, je dnešní skutečnost. Není jí málo, naopak, je jí strašně, až zbytečně moc. Je prostě všude. Málem nás pronásleduje, protože hudební produkce je tak obrovská; denně se vytváří a mnohanásobně se interpretuje další muzika. Takže význam pro nás má; ať ji vnímáme zasvěceně a pozorně, nebo je to pro nás jenom kulisa. Hudebního zvuku se kolikrát skutečně až zneužívá. Někdy se podivuji nad tím, jak třeba v nějaké televizní inscenaci zní muzika od začátku do konce natolik, že nedává mluvenému slovu pořádnou šanci a že ruší.

Takže nedává prostor pro slovo?
Ano. Ačkoli jsem muzikant, tak když za noci nemohu spát a poslouchám ze sluchátek rádio, nehledám hudbu, protože v nočních hodinách se vysílá samá ta průmyslová muzika. Ale hledám mluvené slovo, pěkné, hezky vyslovené a samozřejmě s myšlenkou, která stojí za řeč.
Muzika pro nás není jen pěkný zvuk, ale i prostředek, při němž můžeme tancovat. Ponouká nás k přemýšlení. A člověk, který se zabývá muzikou, je bohatší o jednu sféru myšlení. Hudba, to je obrovský myšlenkový systém.

Je to, jako by se učil třeba další jazyk?
Ano, je to tak.

A co hudba a malé dítě?
Malé dítě – jak je vidět – hudbu potřebuje. Zjevné to je ve chvíli, kdy se naučí chodit. Muzika ho ponouká k tomu, že tancuje. A rodiče nebo učitelé, kteří dětem brání v tom, aby hudbu poslouchaly a aby pro ně byla zdrojem rytmického pohybu, jsou hloupí.
A dnes to už vykoumali i lékaři. Už v životě matčině, dříve, než se narodí, bere dítě na vědomí vibrace, které vznikají, když si maminka zpívá. A nezáleží na tom, že si zpívá kdovíjak. To zdůrazňuju pořád – nebojte se zpívat. I kdyby vám doma říkali, že zpíváte špatně, zpívejte. Zpívejte si pro sebe, ale taky pro děťátko. Ukolébavka, to je hudební forma, kterou by mělo slyšet každé dítě. A pro matku je výhodné, když dítěti zpívá. Víme, že dítě v matčině bříšku vnímá vibrace, které jsou pro něj prvním znamením o světě, který je zatím mimo, a že zpěv je způsob komunikace mezi lidmi. Matka, která si zpívá, má po starosti. Může být v úplně jiné místnosti, ale když je dítě zvyklé na její zpěv, cítí, že je to prima, že všecko je v pořádku. „Nic se nemůže stát, máma je tady.“

My se ale bojíme zpívat, myslíme si, že zpíváme falešně.
Víte, to je špatně. Přihodila se mi jedna věc… Dlouhou dobu jsem spolupracoval se Supraphonem, natáčel jsem kazety a gramofonové desky. A prodavačky v tomhle podniku mi tehdy říkaly: „Prosím vás, natočte taky nějakou desku, kde by byly takové ty dětské písničky. A taky ukolébavky.“ Říkal jsem jim: „Děvčata, co to po mně chcete! Vždyť to musíte dělat vy samy. Něco takového za vás neudělá žádná Vondráčková.“ Umíte si představit tu hrůzu, že dítěti pustíte ukolébavku, aby spalo. Vždyť pro své dítě jste nejlepším zpěvákem vy. A i kdyby o vás doma říkali, že zpívat neumíte, váš hlas přináší dítěti jistotu, je pro něj pěkný. Vždyť je od mámy!

Je to tím vztahem, který s rodičovským zpěvem souvisí?
No jistě. I kdyby si maminka měla slova sama vymýšlet. I obyčejné čtyřveršové říkadlo je cestou k muzice, je to budoucí písnička. Osm taktů, to je přesně rozměr dětské písničky.

A vytvářejí si i děti svoji vlastní hudbu?
No jejda, jistě že ano! A je to také něco, čemu nesmíme bránit. Když si dítě začne vymýšlet svoji muziku, tak jako si vymýšlí slova, je to jedinečné. Takhle se určitě projevoval i Mozart, než začal skládat – to byl zázračný fenomén, když byl schopný hudbu v raném věku nejen vymýšlet, ale i zapsat. V jistém smyslu je dítě básník i skladatel v zárodku, než ho častým poučováním zabrzdí škola nebo rodiče.

Někdy se setkám s tím, že rodiče by rádi tyhle dětské tendence nějak zužitkovali. Když vidí, že dítě samo zpívá nebo si na něco hraje, už by ho poslali do hudební školy. V kolika letech by děti měly začít?
Věk, kdy by se mělo začít s učením hry na hudební nástroj, se liší od dítěte k dítěti. Pokud dítě samo po tom touží a samo se hudebně vyjadřuje, třeba zkouší hrát na klavír, byť to jsou zpočátku spíše ruchy než zvuky, je dobré tenhle zájem podchytit. Člověku je zřejmě geneticky dáno, že rád slyší pěkný zvuk. Dnešní svět je plný hrozných zvuků, takže když dítě může slyšet pěkně tónově tvarovaný a barevný zvuk, různé nástroje, je dobré ho v tom podporovat.
Ale aby z dítěte byl profesionální muzikant, nebo aby na ten nástroj opravdu umělo hrát, k tomu je potřeba ještě jedna vlastnost, které se po německu říká „sicflajš“, tedy trpělivost, schopnost vydržet při výuce a cvičení nějaký čas. A platí, že podíl na tom, že dítě nepřestane, má rodič. Musí dítě povzbuzovat, říkat, že všechno, co stojí za řeč, potřebuje čas. „Vždyť víš, že když chceš něco pěkného postavit nebo namalovat, taky u toho musíš nějakou chvíli vydržet. A u té muziky zvlášť.“
Přátelé si mi stěžovali, že jejich synek nebo dcerka najednou v pubertě chtěli od hudby odejít, nebavilo je to. Více je lákaly jiné věci. Jednoho technicky založeného chlapce, který hrál na violoncello, se mi povedlo přesvědčit takovým argumentem. „Víš, co jsi dodneška na tom strávil času? To jsou tisíce hodin, kdybys to spočítal. Už je tu za tebou velké dílo.“ A on opravdu potom pokračoval, dokončil cyklus na hudební škole a dokonce si založil kvarteto.

Jsou ale děti, co se pro hudební nástroj nadchnou, ale pak jim to moc nejde. Jak najít tu míru, do které dítě povzbuzovat, abychom ho netlačili do něčeho, co pro něj není, a i kdyby se na hlavu postavilo, tak se trápí?
Nejlepší je poradit se sám se sebou, s dítětem a s jeho učitelem. Ten by nám měl říci, jestli si myslí, že se dítě dostalo na vrchol svých možností. A když to tak je, je lepší toho nechat a zkusit něco jiného. Spousta dětí hraje na klavír, ale mohly by zkusit třeba hrát na kytaru a k tomu zpívat. A kluk, který si vezme kytaru a zpívá k tomu, má větší šanci sbalit holku. Opravdu.

Když se malé děti učí hrát na hudební nástroj, tak se jim to – podle mého názoru – takovým zvláštním způsobem zjednodušuje. Děti se učí noty tak, že je pojmenovávají jmény. G je Gustík, A je Amálka… Co si o tom myslíte?
To je chyba! Neštěstí je, že děti jsou od začátku, hned jak vstoupí do hudební školy, trápeny tím, že se učí noty. Hudba, to je především zvukový fenomén. Než napíšu notičky, které zobrazují stupnici, musím ty noty napřed slyšet. A dokonce s nimi pracovat, improvizovat, s těmi osmi tóny si něco vymýšlet. A pak to dává smysl. Ale noty, to je příšerně abstraktní značka. Takže napřed zvuk, a až pak symbol nebo třeba dynamická značka výraz. Takto vedené děti si pak samy říkají o noty. Pouhý notový záznam promlouvá teprve ke zkušenému muzikantovi.

Takže pokud se to dělá tak, jak to vídám, dělá se to vlastně obráceně?
Ano. I hudební nauka se u nás často bere za špatný konec. Hodiny se vyplňují abstraktní teorií, ale to není jediná možná cesta. I v hudební nauce by se měl ozývat zvuk. To pojmenování tónů přece přišlo jako druhé, tóny byly dříve. Díky hudební gramotnosti se ovšem uchovali hudební dědictví minulosti a usnadňuje profesionální hudební provoz. Je však dodnes celá řada výtečných muzikantů, kterým noty nic neříkají. Já sám patřím k těm, co noty nutně potřebují.

Máte nějaký tip, co by se dalo dobře využít v hudební výchově malých dětí?
Když si škola, nebo i rodina opatří Orffův instrumentář, tak s tím může nadělat muziky! Děti se naučí rytmicky cítit, nerozptylují se velkým množstvím tónů. A když se zvonkohra postaví, je na ní vidět, jak tóny stoupají nebo klesají. A to je základní hudební poučka: tóny klesají, stoupají, nebo jsou stejné. A stoupají buď postupně, nebo skokem. My pak učeně říkáme, že vznikají zajímavé intervaly, které děti touto cestou nejen slyší, ale i vidí.

A tohle si děti mohou samy „osahat“?
Ano. A nepotřebují k tomu noty.

Ve školkách se děti někdy učí hrát na zobcovou flétnu. Co si myslíte o skupinové výuce?
„Davovým“ učením hry na zobcový nástroj byl známý třeba profesor Žilka. A on to docela uměl, postavil na tom i způsob léčení dechových těžkostí u dětí. Ale když jedna flétna hraje falešně, dvě hrají ještě falešněji. Hráči se musejí ujednotit na jednom tónu, aby jim zněl stejně. U flétny je také důležité, jak se do ní foukne; když se foukne hodně, je to moc vysoko, a když málo, tak zase hlouběji, prostě falešně.

A proč děti někdy zpívají falešně?
Zpěv, to je strašně složitý proces. Co všechno se na tom podílí? Nejenom hlasivky, ale vibruje i celá hlava a dokonce i celé tělo; začíná to u palce u nohy a končí to až nahoře u vlasů. Některé děti zpívají už hodně brzy, ve třech čtyřech letech. Ale ne všechny. Zvlášť u nás chlapců se hodně přimlouvám za to, aby s námi měli učitelé trpělivost. Víte, nám to trvá déle než děvčatům, my jsme trošku natvrdlí. Ale když se to naučíme, tak ty holky dohoníme. Kluka je potřeba povzbuzovat. Nechte nás zpívat, i když jsme ještě takoví ničemní. Svět nás bude potřebovat jako zpěváky s mužským hlasem. Holky už mají osm deset tónů a my zatím tři. Ale my se to naučíme! Chlapecké zpívání je vzácné, proto je tak málo tenorů a basů. U některých kluků se hodně změní s mutací. Najednou jsou novým, mužským hlasem schopni zazpívat věci, které jim tím chlapeckým hlasem nešly.
Za mého dětství se říkalo „Chval Boha, jak moha“. A když „nezpěvákům“ zakazujeme, aby otevíraly zobáček, nenecháme je, aby zpívali, je to chyba. Když se sejdou děti, které zpívají pěkně, dávají „poškozenému“ zpěvu malých „nezpěváků“ určitý tvar a srozumitelnost. Jediný způsob, jak se naučit zpívat, je zpívat. Nic jiného neexistuje. Když dítě napomínáme „Nekaž nám to, nezpívej,“ je to chyba. Zpěváctví je „nakažlivé“. Když vedle „nezpěváka“ posadíme zpěváka nebo zpěvačku, tak mu to „nakukají“ do ucha. Přimlouvám se za to, aby zpívali všichni. I kdyby to bylo jen to rytmické odříkávání písničky. Nápěv se tam dostane.

Někdy mě docela překvapí, že se ve školce dětem živá hudba nahradí reprodukcí. Prostě se jim pustí nahrávka. Co si o tom myslíte?
Někdy to je otázka pohodlí a doslova i lenosti. Poslech reprodukované hudby má mít svůj vymezený čas a nesmí to trvat moc dlouho. Taková pětiminutová skladba, to je všechno. Musí tam být prostor pro to, aby učitelka ke skladbě dětem něco pověděla. Když dětem pouštíme reprodukovanou hudbu, musí to být s poučením a pochopením. Aby v tom děti nebloudily a nechápaly to jen jako zvuk, který se dá nahradit čímkoli. Reprodukovanou hudbou by se mělo šetřit. S pochopením poslouchaná muzika je moc užitečná jako příklad i vzor.

A co když ve třídě hraje rádio a děti v tom prostě jsou?
No to je vůbec špatně. Co muziky teče jen skrz to rádio…, a k tomu se často špatně, nekultivovaně uvádí text. Vždyť na některých stanicích mluví jako prasata. Mělo by nám záležet na kvalitě.
Když jsem se z profesionální muziky dostal do školy, bylo to nejdřív velké trápení. Měl jsem třeba deváťáky nedotčené hudbou, jenom poslouchali desky. „Přineste si cokoli, co se vám líbí, pustíme si to,“ říkala jim paní učitelka. Děti poslouchaly a učitelka si opravovala sešity. A to je nebezpečné.
Pokud učitelky s dětmi poslouchají populární hudbu, měly by k ní zaujmout stanovisko. „To se mi nelíbí, jejda. Pojďme si zazpívat tu písničku, co jsme se učili. Není pěknější?“ Poslech může být jímavý a poučný, ale vlastní hudební projev je jako návrat k přírodě.

Takže i přes něco nepovedeného můžeme děti formovat?
Přesně tak.

Ve školkách někdy děti zpívají s předem nahranými doprovody. Co si o tom myslíte?
Když se děti učí písni, tak je nejlepší, když jim ji učitelka zazpívá živě. A když ji děti už ovládají, můžeme je doprovodit u klavíru nebo jim pustit instrumentální doprovod. Je možné to dělat, ale mělo by se tím šetřit. Ale použít bychom to měli až tehdy, kdy si děti jsou svým zpíváním jisté, aby se v tom neztratily. Když pak děti slyší, jak zpívají s doprovodem, mají pocit, že jsou dobré; zapomenou na to, že jim někdo pomáhá, ale slyší bohatost hudebního zvuku. Ale musejí si být jisté základním nápěvem.

Dá se hudba dělit na „dobrou“ a „špatnou“? Třeba že by lidová hudba byla dobrá a pop nebo rock už ne?
Jistě že je muzika dobrá a špatná, tak jako všechno na světě. Ale v zásadě bychom měli prezentovat pouze muziku, která je dobrá, tedy ne „průmyslovou“ hudbu. Je spousta popových písniček, které děti mají rády, ale když nějaký zpěvák naplní stadión a přijde tam třeba 20 000 lidí, není to proto, že se k němu všichni, kdo tam přišli, dokážou přidat. To je otázka reklamy. „Tys tam nebyl? No to byla nádhera, ty světla…“ Tam jde muzika kolikrát úplně do háje, jde spíš o tu účast. A ty „mločí“ pohyby rukama jsou směšné i smutné.

Ale když si odmyslím tyhle věci, tak i v tom popu, který mě osobně moc nebaví, nějaká kvalita je.
Jistě. Složit šikovnou popovou písničku, to není žádná sranda, stejně jako skládat pro děti. Vytvořit něco jako šlágr, no to je kumšt! Někdy se ale musím divit, že se něco prezentuje jako hudba. Není tam ani slovesný, ani hudební nápad, do zblbnutí se tam opakuje jeden motiv. Ale to je primitivismus. Najdou se umělci, kteří i v popu vytvořili krásné dílo, ale víte, oni to ti konzumenti na stadionech nerozlišují, berou všecko. Všichni popoví zpěváci třeba považují za nutné, aby nahráli vánoční desku. Ale ono zazpívat slušně koledu, to není legrace. Navíc když to hraje před Vánocemi všude, už jsou tím lidé překrmení. Navíc nejkrásnější koledy jsou ty, které se zpívají doma, které zpíváme společně.

Co vás přivedlo k hudbě?
To bylo snadné. Pocházím z Moravského Slovácka a moje mamička byla jedinečná zpěvačka, která znala stovky písniček. Takže s námi zpívala; zvláště v zimě, kdy nebyl práce v zemědělství, jsme sedávali u kamen a zpívali. A od malinka tam byla ta ukolébavka, o které jsem mluvil. Takže moje mamička byla mým prvním učitelem hudby. Zpívala až do konce svého života. Umřela ve třiadevadesáti letech a ještě ten den si zpívala.
Když jí bylo devadesát let, uvědomil jsem si, že nemám její hlas zachycený. Tak jsem ji poprosil. „Tož, mamičko, zazpívajte něco.“ Měla narozeniny, plný dům lidí, vnuci, pravnuci. „Tož pojďme tam ke mně a já zazpívám,“ říkala. „Tož co chceš zazpívat.“ „Co vám sa zachce.“ Zazpívala napřed jednu vlasteneckou, o Hradčanech a tatíčkovi Masarykovi, pak jednu kostelní a nakonec jsem si měl vybrat. „Mě sa, mamičko, dycky líbilo, když jste zpívali ty výpravné, dlúhé.“ „Tož jakú chceš. „Osiřelo dítě.“ Celou ji zazpívala, má asi dvacet slok.
Text písničky, její verše se ubírají korýtkem pěkné melodie, proto nám písničky zůstanou v paměti. A jedno bez druhého se učí špatně. Žádné takové, že se po částech odříká text a pak se to učí zpívat. Ale učitelka by měla dětem nejdřív celou písničku zazpívat, aby věděly, co je čeká, a poznaly tu písničku od začátku až do konce. A potom odzpívat celý verš i s nápěvem, opakovaně, až je slovo i nápěv v pořádku. Hudba k nám přichází ještě s jedním velkým darem: cvičí naši paměť, tuto vzácnou lidskou vlastnost.
Za mých časů všichni učitelé na obecné škole uměli hrát na housle, jinak by je ani nepřijali na učitelský ústav. A já vzpomínám na našeho pana řídícího, který chodíval s mým dědečkem hrávat karty. A když už toho měli dost, popíjeli vínko a zpívali a pan řídící učitel hrál na moje housličky.

Které písničky máte rád?
Jsem vychován na lidové písničce, pokládám ji za abecedu hudebního vnímání a vyjadřování. Ale jsem nakloněn i dobré populární hudbě, po válce jsem zažil renesanci hudby Jaroslava Ježka. A pak přišli tihle odnaproti (Pavel Jurkovič ukazuje směrem k Divadlu Semafor). To mě taky velice zlákalo. A samozřejmě zpívám rád s dětmi i svoje písničky. Některé už i zlidověly, z toho mám největší radost. Děti zpívají písničku, nevědí ani autora textu, ani autora nápěvu… To jsem nejšťastnější. Ostatně tu větší část své hudební tvořivosti jsem věnoval a dodnes věnuji především dětem.
Mgr. Marie Těthalová
foto Jiří Kučera


Pavel Jurkovič se narodil v roce 1933. Působí jako hudební pedagog, skladatel a publicista. Je žákem Carla Orffa a Wilhelma Kellera. Je autorem scénářů a hudebně výchovných publikací, pořadů pro divadlo, rozhlas a televizi. Komponuje písně a instrumentální skladby pro děti a mládež, upravuje lidové písně. Pořádá semináře pro učitele v České republice, Rakousku a Německu. Je kmenovým autorem chlapeckého sboru Pueri gaudentes. V roce 1995 byl vyznamenán Pro merito (za zásluhy) Orffovou nadací v Mnichově a roku 1996 získal cenu České hudební rady. V roce 2006 obdržel cenu Společnosti pro vědu a umění.

Citáty
Pokud učitelky s dětmi poslouchají populární hudbu, měly by k ní zaujmout stanovisko. „To se mi nelíbí, jejda. Pojďme si zazpívat tu písničku, co jsme se učili. Není pěknější?“ Poslech může být jímavý a poučný, ale vlastní hudební projev je jako návrat k přírodě.

Zvlášť u nás chlapců se hodně přimlouvám za to, aby s nimi měli učitelé trpělivost. Víte, nám to trvá déle než děvčatům, my jsme trošku natvrdlí. Kluka je potřeba povzbuzovat. Nechte nás zpívat, i když jsme ještě takoví ničemní. Svět nás bude potřebovat jako zpěváky s mužským hlasem.

Chcete vědět, jak počítají koťata?
Verše Jiřího Žáčka, hudba Pavla Jurkoviče a obrázky Stanislava Dudy se spojily v milé knížce (nejen) pro děti. Známé i nové písničky potěší zpěváky všeho věku. Knížku, kterou vydalo nakladatelství Portál, doplňuje CD s nahrávkou většiny písní.

Článek (rozhovor) vyšel v květnovém čísle časopisu Informatorium 3-8.

Přečtěte si také:

  • Děti a hryDěti a hry O tom co se stalo a stát se nemuselo (knížka + CD) Obsahuje osm napínavých a poučných příběhů, které zavedou děti do různých nebezpečných situací. Každý příběh končí radou, jak se […]
  • VltavaVltava Text z mé písničky Vltava, se dá dobře použít i jako básnička. Může být zařazena do projektu Naše hlavní město, kdo je spisovatel a kdo skladatel, potok řeka moře, naše památky, […]
  • Čert a KáčaČert a Káča V jedné vesnici bydlela Káča. Byla svobodná, a to už ji bylo k čtyřicítce, ale nikdo ji stále nechtěl. Ve vesnici byla každou neděli muzika. Káča tam pokaždé chodila a doufala, že ji někdo […]
  • SkřítekSkřítek Staré pověsti Chebska vyprávějí o bohatém městě na hoře Dyleni, které bylo pro svojí pýchu prokleto a propadlo se do podzemí i se svými poklady. Nyní je hlídají skřítkové. Kdysi se na […]
  • Dětský lékař – Místo, které dobře známDětský lékař – Místo, které dobře znám Připravte své dítě na situace, do kterých se brzy dostane nebo může dostat. Prohlédněte si spolu obrázky, přečtěte jednoduchý text a mluvte o tom, jak se v daných situacích chovat a co od […]

Publikoval(a) (1 321) 
Štítky: , , , , , , ,

Nápady a inspirace

Vítáme nově příchozí:
Inspirujte se a sdílejte!

FB stránky
FB stránky
FB skupina
FB skupina
Přidej se
Přidej se



Napsat komentář

diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu.


MojeGalanterka

im
2007-2018 Předškoláci - Pedagogický magazín - rozvoj a výchova dětí, ISSN 1804-3615 (single)
Tento portál mediálně zastupuje Impression Media, s.r.o. | Info pro uživatele: sběr a využití dat