2013 03.04

Mančinka a paraplíčko

Předškoláci – omalovánky, pracovní listy | Magazín pro učitelky i rodiče, předškolní a mimoškolní vzdělávání. Aktivity, náměty pro dospěláky a děti v mateřské školce, škole.

Malinko stydlivá, ač usměvavá tvář zdobena spoustou pih, velká modrá kukadla, dva dlouhé zapletené blonďaté copánky, tak to je přesně ona, malá Bednářovic Mančinka.

Jakožto tehdy ještě docela malé miminko zmokla venku v kočárku a od té doby se jí objevily pihy všude tam, kde ji zmáčely kapky deště. Mančinka se za svoje pihy nyní stále stydí a je proto nešťastná. Nemá ráda déšť, dokonce by se dalo říct, že se deště přímo bojí a snaží se mu pokaždé nějak vyhnout, jen aby zase nepromokla. Nemá žádné kamarádky, neboť se jí všechny ostatní holky posmívají a to jen pro těch pár zatracených pih!

„Jsem já to ale pihatá a ošklivá!“ prohlašovala o sobě den co den Mančinka, sotva se zahlédla doma v zrcadle. Rok od roku jí to vadilo čím dál tím víc a tak se raději začala všech ostatních dětí stranit tak, jak jen to bylo možné, jen aby zaslechla co nejméně slov posměchu. Chodila sama do školy, sama ze školy a samotná si i hrála. Vyhledávala jen taková místa, kde mohla být sama a tam jí bylo pokaždé nejlépe. Nejraději měla sluníčko, ale jakmile se začala obloha jen trochu zatahovat a objevil se na ní první mráček, hned běžela Mančinka domů, jen aby náhodou cestou nezmokla.

Jednou si však hrála v lesíčku, daleko od domova a jarní bouře zaútočila tak rychle, že Mančinka domů doběhnout zavčas již nestihla. Utíkala, jako rychlý vítr, avšak déšť ji, chtě nechtě, zastihl uprostřed cesty. Doběhla právě na zelený palouček, kde rostla stará, košatá lípa pod níž se před deštěm schovala. Koruna lípy byla tak hustá, že pod strom vůbec nepršelo a jen to Mančinku alespoň malinko uklidnilo. Třásla se však před bouří a deštěm jako osika a strachem byla celá zděšená. Brzy však bouřka ustávala a teplý, jarní deštík zeslábnul. Vtom se na zeleném paloučku objevilo několik překrásných panen, které začaly v dešti ladně tančit. Měly krásné šaty, hebké a lehounké, jak pápěří, které v dešti tančily jako ten nejjemnější vánek. Nebyly to panny, ale dešťové víly, které chodily na palouček tančit za každého deště. Mančinka stála s pusou otevřenou dokořán a nedokázala pochopit, že se víly v dešti nebojí a šťastně se smějí. Vtom si jedna z víl všimla vystrašené Mančinky. Přestala tancovat, přistoupila k ní a zeptala se:

„Co tu děláš, děvčátko, a čeho se tak bojíš?“

„No, deště přece,“ řekla nesměle Mančinka a víla s úsměvem na to:

„Kdo to jakživ slyšel, aby se někdo bál takto deště, vždyť ten ti přece neublíží! Však je to májový deštík a po něm zajisté zkrásníš,“ pověděla Mančince víla Májenka. Jenže ta v tu chvíli nevěděla, zda mluví vážně, či si z ní jen tak utahuje a naráží na její pihy. Mančinka Májence vysvětlila, proč se deště tak bojí, ale ta ji hned donutila nebát se těch teplých, malých dešťových kapiček a řekla:

„Kdo zmokne v měsíci máji, zkrásní, a ty tvé pihy se ti po něm jistě zmenší a zblednou, uvidíš! Ničeho se neboj a pojď tancovat s námi,“ přemluvila Mančinku víla Májenka a tak ji přece jen poslechla. Nechala se kapičkami deště zalít a tajně doufala, že bude mít Májenka pravdu. A skutečně! Po chvíli tance v mokrém, májovém dešti byla Mančinka nějaká hezčí a její pihy jí zesvětlaly a malinko jich dokonce ubylo. Mančinka rázem radostí celá ožila a bylo jí do smíchu. Takové příjemné změně mohla jen s těží uvěřit. Začala Májence mnohokrát děkovat, ale ta řekla:

„Šetři s díky, Mančinko a už se deště nikdy neboj!“

„No jo, to se ti řekne, Májenko, ale měsíc máj skončí a co pak?“ podotkla s obavou Mančinka a tak jí Májenka pověděla:
„Ničeho se neboj, já ti pomůžu. Dám ti kouzelné paraplíčko, s nimž budeš vždycky v naprostém bezpečí. Je to deštník, slunečník i větrník v jednom a poslouží ti ke tvé spokojenosti. Zmačkneš-li tlačítko „D“, ochrání tě před deštěm. Tlačítko „S“ ti dopomůže letět blíže ke sluníčku, které tě svou zlatou ručkou pohladí a ty tvé pihy ti do jedné navždy zmizí. Tlačítko „V“ přivolá vítr a ten tě donese všude tam, kam se ti zamane,“ řekla víla Májenka, podala Mančince paraplíčko a beze stopy neznámo kam zmizela a spolu s ní i všechny ostatní víly.

Mančinka zůstala nevěřícně stát s paraplíčkem v ruce a nemohla tomu všemu uvěřit. Volala Májenku zpět, ale ta už byla dávno někde za horami. Obloha už byla zase modrá, bez jediného mráčku a bylo po dešti. Mančinka zmáčkla na paraplíčku tlačítko „V“ a v tu ránu se přihnal větrný vír, který začal Mančinku povznášet i s rozevřeným paraplíčkem vzhůru. Ta se ho pevně držela a to už s ním letěla vzduchem rovnou domů.

„To je paráda! Je to úplně neuvěřitelné, vždyť já opravdu letím,“ zaradovala se přešťastná Mančinka a než se nadála, byla doma! Složila své kouzelné paraplíčko a ještě dlouho poté se vzpamatovávala z tohoto údivu.

Druhý den se Mančinka rozhodla, že tedy poletí za sluníčkem a byla napjetím celá nevrlá, jak tohle dopadne? Pospíchala rychle ze školy, napsala si domácí úkoly a už hurá pro paraplíčko! Zmáčkla tlačítko „S“ a slunečník se sám otevřel. Mančinka se pevně přidržovala a to už se pomalinku vznášela vzhůru, kde ji rozesmáté sluníčko přitahovalo k sobě. Mančinka stoupala stále výš a výš. Sluníčko hřálo a jeho silný žár stále sílil, avšak slunečník Mančinku dostatečně ochraňoval. Sluníčko už spěchalo Mančince naproti a po chvíli ji zastavilo, jen aby Mančinku nespálilo. Prodloužilo si dolů k Mančince svoji v paprscích schovanou zlatou ručku, s níž Mančinku pohladilo všude tam, kde měla své pihy. Mančinka pociťovala jen příjemné šimrání a teplo. Po chvíli jí sluníčko svou ručkou zamávalo, stáhlo si ji zase zpátky a začalo se od Mančinky vzdalovat. Z výšky už jen zavolalo:
„Vrať se domů, Mančinko. Já už musím popojít zase o kus dál, ale až ti bude někdy zima, přileť zase ke mně blíž, já tě zahřeji,“ volalo tenkým hláskem sluníčko a svými zářivými paprsky znovu pozlatilo celou oblohu. Mančinka začala klesat. Žár slunce slábnul a než by jste řekly, děti, švec, byla Mančinka zase při zemi.

Položila své paraplíčko a hned pospíchala rovnou před zrcadlo a co to vidí? Jen svoji překrásnou tvářičku, na níž všechny pihy do jediné dočista zmizely! Mančinka byla radostí úplně dojata a nemohla tomu náhlému zázraku vůbec věřit! Víla Májenka měla naprostou pravdu! Mančinka spokojeností celá ožila a byla šťastná tak, že jí bylo úplně do zpěvu. Popadla své paraplíčko, zmáčkla „V“ a už se nechala větrným vírem zanášet rovnou na hřiště, kde si hrály všechny děti. Jedno z dětí hned zahlédlo letící červenočerné paraplíčko i s Mančinkou a zvolalo:
„Podívejte, pihatá Mančinka letí s padákem!“

Všechny děti pohlédly ihned vzhůru a opravdu! Byla to Mančinka, avšak nikoli s padákem, ale se svým paraplíčkem a rozhodně už nebyla pihatá! Mančinka přistála uprostřed hřiště a všechny děti běžely hned k ní. V tu chvíli se jim zdála Mančinka nějaká hezčí a nechápaly, proč se jí vždycky smály kvůli pihám, když vlastně vůbec žádné nemá? Její kouzelné paraplíčko začali všichni hnedka obhlížet a obdivovat. Nebylo snad nikoho, kdo by se s ním nechtěl také tak hezky proletět. Mančinka nebyla lakomá, ani nikterak zaujatá kvůli dřívějšímu posměchu a tak s radostí a ochotně své paraplíčko dětem, vždy pěkně jednomu po druhém, půjčila k vyzkoušení.

Každý byl z letu úplně nadšen a tak získala Mančinka kamarádů i kamarádek hned spoustu. Stala se tou nejoblíbenější kamarádkou všech a od toho dne měl Mančinku rád úplně každý. Mančinka tomu byla moc ráda a tím se stal její život hnedka příjemnější a veselejší. Využívala své paraplíčko k cestě do školy i ze školy i všude tam, kde se potřebovala rychle dostat. Ke sluníčku už vícekrát nezavítala, neboť jí zima nikdy nebyla. Své paraplíčko, jakožto slunečník, používala jen v parném létu, kdy sluníčko vysílalo na zem ty své nejostřejší paprsky, aby se tak ochránila před jeho silným žárem. Deště se přestala už jednou provždy bát, dokonce jej začala mít ráda a s potěšením se ním nechávala kropit. Své paraplíčko v podobě deštníku používala jen tehdy, kdy mraky spustily prudký a veliký liják nebo při průtrži mračen. Toto kouzelné paraplíčko sloužilo Mančince až do jejích patnáctých narozenin a pak z ničeho nic někde neznámo kam navždy zmizelo. Mančince to však už nevadilo, neboť si jeho služeb užila až až.
„Nechť poslouží zase někomu jinému a učiní mu svými kouzly radost zrovna tak, jako mě,“
pomyslila si Mančinka a od té doby byla ve svém životě už vždycky jen spokojená a šťastná.

Nebýt však hodné víly Májenky a všech těch kouzel paraplíčka, kdoví, zda by se Mančinka netrápila ještě dnes?

Alena Chudobová

Líbí se vám tento příspěvek?
Podpořte jej kliknutím na odkaz "To se mi líbí" »

Přečtěte si také:

  • Chytrá horákyněChytrá horákyně Byly dva bratři. Jeden z nich byl bohatý statkář, neměl žádné děti a byl tuze lakomý. Druhý, chudý chalupník, měl jedinou dceru a byl příliš dobrý. Když šlo děvčeti na dvanáctý rok, dal ji […]
  • O PoldinceO Poldince Byl jednou jeden chudý švec, který šil a spravoval lidem boty. Celý den proseděl na svém verpánku a pracoval až do noci, jen aby měli se svojí ženou na živobytí a opravu jejich chaloupky, […]
  • PastelkaPastelka Byla jedna pastelka, která celé dny kreslila. Byl to její velký koníček. Kreslila všechno, co ji napadlo. Stromy, lidi, domy, pokreslila všechny papíry, které měla. Jednou si přála […]
  • O bílé laňceO bílé laňce Mladičkou královnu tížily přísné zvyky na královském dvoře. Jak mohla, odběhla si na kraj lesa a tam se bavila po svém: zula si střevíčky a brouzdala se v potoce, z pomněnek si pletla […]
  • O Růžové punčošceO Růžové punčošce Nastala zima. Celá krajina zapadala sněhem a malá Natálka zvolala: „Vánoce! Vánoce jsou tady! Hurá, přijde Ježíšek!“ Dočkat se už nemohla ozdobeného stromečku, ale především dárečků, na […]

Publikoval(a) (300) 

Nápady a inspirace

Vítáme nově příchozí:
Inspirujte se a sdílejte!


FB stránky

FB skupina

Přidej se



diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu.


im
2007-2016 Předškoláci - Pedagogický magazín - rozvoj a výchova dětí, ISSN 1804-3615 (single)
Tento portál mediálně zastupuje Impression Media, s.r.o. | Info pro uživatele: sběr a využití dat