2013 17.01

O Bucláčkovi

Předškoláci – omalovánky, pracovní listy | Magazín pro učitelky i rodiče, předškolní a mimoškolní vzdělávání. Aktivity, náměty pro dospěláky a děti v mateřské školce, škole.

Za rybníčkem je lesíček, za lesíčkem kopeček a na tom kopečku dovádějí děti. Paní zima odhalila svoji pravou tvář a celý kraj pokryl sníh chladivou, bílou přikrývkou. Tuhý mráz štípe a svojí silou všechno zmrazí, ale dětem to nevadí. Mají přece teplé boty, čepice, šály, svetry, bundy a hřeje je ranné mládí.

Tolik se těšily na první sníh a už je paní zima dávno tady! Hurá! Volají nadšeně děti a jejich zimní radovánky jim rozzářily očka a rozveselily tváře, které mají červené jako jablíčka.

Některé děti si vytáhly sáňky, jiné boby a už si to valí dolů z kopečka! Staví sněhuláky, dělají sněhové pucky a zábavná koulovačka je na denním pořádku. Někteří si obuly brusle, vzaly hokejky a celý rybník se rázem proměnil v kluziště a boj o puk vrcholí. Celý den si děti takto užívají, neboť mají právě zimní prázdniny a jen nerady se k večeru zase vrací domů, ale co naplat, když se blíží večer?

Děti se přes les zase pomalu vrací domů a brodí se sněhem. Ale co to? Vtom malá Barborka spatří ležet ve sněhu něco růžového a lekne se, divže nezakopne. Dokola kolem se seběhnou hnedle všechny děti a nestačí se divit!

Ve sněhové peřince leží malé miminko! Nepláče, nehýbá se, jen tam tak tiše leží. Dívá se stále do jednoho místa, a jak se tak zdá, zima mu není, přestože leží jen tak, na holé zemi v chladivém sněhu, který tužil mráz.

Děti si miminko ustrojené v růžovém oblečku prohlížely ze všech stran a něco se jim na něm stále nezdálo, ovšem nedokázaly rozpoznat, oč jde. Malá Barborka řekla: „Vždyť je úplně bílé jako ten sníh, ani tvářičky nemá červené, a dokonce se vůbec nehýbá! A proč má tak strašně veliký a špičatý nos, vždyť takový malá miminka nemívají!“ Děti rázem ztratily veškerý svůj humor i smích a nespouštěly miminko z očí. Byla již téměř tma a jejich cesta domů byla ještě daleká, proto vzala Barborka miminko do náruče a upalovaly s ním domů. Celou cestu ani nepromluvily a stále myslely jen na to, kdo mohl nechat ležet tak malé miminko v lese a proč má tak veliký nos?

Barborka si vzala miminko k sobě domů a jen čekala, co jí na to poví maminka. Ta se na miminko podívala a hnedle prohlásila: „Jé, vždyť to je malé sněhulátko, malá sněhová holčička, miminko od sněhuláčka, kdepak jste ho, Barborko, vzaly?“

Konečně Barborka pochopila, proč je miminko tak bílé, proč má tak veliký nos i proč se nehýbe a spadl jí kámen ze srdce. Vše mamince pověděla a ona i maminka měly ze sněhového miminka velikou radost. Ještě nikdy v životě totiž takové sněhuláčí miminko neviděly. Znaly jen velké sněhuláky, kteří byli postaveni ze sněhových koulí. Namísto nosu měli mrkvičku a na hlavě starý hrnec. Jen tam tak stáli a hlídali, kdežto toto miminko vypadalo úplně jako živé a stát ani sedět neumělo. Pouze leželo a dívalo se na všechny ostatní. Bylo vlastně stejné jako panenka na hraní. A jak bylo,panečku, pěkně baculaté! Barborka pro něj hned vymyslela jméno Bucláček a rozhodla se, že si Bucláčka ponechá a položí si ho do postýlky pro panenku. Jen taktak, že se tam malý sněhuláček vlezl, ale náramně se v postýlce vyjímal. Barborka byla ráda, že má panenku takovou, jakou ještě nikdo z dětí nemá. Nemohla se již dočkat, až ráno všem dětem poví, jak to s Bucláčkem vlastně všechno je. Byla již tak ospalá a unavená, že sotva lehla, nato tata usnula a spala tvrdě až do rána.

Sotva se vzbudila, oči jí pohlédly přímo na Bucláčka a nyní nevěděla, zda ještě spí, bdí ,či jen tak sní. Bucláček si povídal, usmíval se, kopal nožičkami a házel ručkami. Barborka vstala z postele a šla ke sněhuláčkovi blíž. Teprve nyní poznala, že se jí to skutečně nezdá. Bucláček byl opravdu živý a hned se na Barborku mile usmál. Nevěřícně jej vzala do náruče a hned volala na maminku:

„Maminko, maminko, podívej se na našeho Bucláčka, on nám do rána oživnul!“ To bylo, panečku, pro maminku překvapení! Hned si jej začala chovat a v tu ránu jí přirostl k srdci. Zamilovala si malého sněhuláčka Bucláčka, jako by to bylo její dítě a hned mu šla uhřát mlíčko. Jenže kdepak teplé mlíčko, to nebylo nic pro Bucláčka! Házel hlavou ze strany na stranu a teplé mlíčko odmítal. Vtom maminku napadlo, že mu zkusí dát ledové mléko z lednice. Ano! To bylo přesně to, co malý Bucláček potřeboval! Studené mlíčko mu náramně chutnalo a vypil ho hned plné dvě flaštičky. Barborka s maminkou tomu nemohly uvěřit. Ze samé radosti zapomněla jít Barborka dokonce do školy, neboť prázdniny již skončily a znovu začala škola. Zůstala tedy téhož dne doma u Bucláčka a maminka jí napsala do školy omluvenku. Obě se s maminkou radovaly a stále Bucláčka pozorovaly. Barborka si vždycky přála mít malého bratříčka a vozit ho v kočárku a nyní se jí toto přání vyplnilo, i když poněkud jinak.

Bucláček se tak stal členem jejich rodiny a bylo jim spolu dobře. Rostl jako z vody a byl den ode dne větší a silnější. Brzy se naučil sedět a krátce nato dokázal už i sám stát.

Když byl veliký, jako všichni ostatní sněhuláčkové, pokusila se ho maminka s Barborkou postavit ven do sněhu a čekali, co Bucláček na to. Sněhuláček tam zůstal stát pyšně jako pán a náramně se mu to zalíbilo. Stál vzpřímeně jako voják a ani se nepohnul. Najednou se začal měnit. Z jeho těla se rázem staly tři sněhové koule, měl z uhlíků knoflíky, místo nosu mrkvičku, v ruce pometlo a na hlavě starý, odřený hrnec. V tu chvíli vypadal úplně stejně, jako všichni postavení sněhuláci ze sněhu a vůbec se nehýbal. Rázem nezůstala po sněhuláčím miminku ani památka, pouze jeho růžový obleček.

Od té chvíle tam sněhuláček Bucláček jen tak bez hnutí stál až do jara. Na jaře začal roztávat a sluníčko ho brzy dočista rozpustilo. Barborce i mamince po něm zůstala už jen smutná, přesto překrásná vzpomínka a jeho růžový obleček si schovaly na věčnou památku.

Od té doby na Bucláčka Barborka s maminkou každou chvíli myslí a nikdy na něho nezapomněly, obzvlášť v zimě, kdy je všude plno sněhu. Zůstal pro ně nezapomenutelnou vzpomínkou, kterou si však dodnes neumějí patřičně vysvětlit. Je to však krásná vzpomínka, proto v jejich srdcích i mysli zůstane žít Bucláček již navždy.

Alena Chudobová

Líbí se vám tento příspěvek?
Podpořte jej kliknutím na odkaz "To se mi líbí" »

Přečtěte si také:

  • O psím rájiO psím ráji Byli jednou psí maminka a psí tatínek a těm se narodila tři roztomilá štěňátka. Nejstarší pojmenovali Lesan, mladší byla Adélka a nejmladší Broník. Štěňátka rostla jako z vody a jednoho […]
  • Pohádka o domečkuPohádka o domečku Pohádka o domečku, který chtěl mít nožičky (motivační pohádka k nácviku říkanky pro děti) Byl jednou jeden domeček a ten vám byl děti moc a moc smutný. A jestlipak víte, proč? Byl […]
  • Proč se hrábě zlobilyProč se hrábě zlobily V městském parku se uklízelo. Léto skončilo, pomalu se blížila zima. Listí v korunách stromů změnilo barvu, uschlo a opadalo. Pokrylo trávník šustivým kobercem. Pan zahradník svolal své […]
  • Dlouhý, Široký a BystrozrakýDlouhý, Široký a Bystrozraký Byl jednou jeden starý král a ten měl syna. Toho si jednoho dne povolal k sobě a řekl mu: „Milý princi, já už jsem starý a možná už dlouho nebudu žít, ale než umřu, byl bych rád, kdyby ses […]
  • O zápalce – zdravotnická pohádkaO zápalce – zdravotnická pohádka Byla jedna zápalka, celá bílá, jen hlavičku měla černou. Ležela v krabičce spolu se svými sestřičkami. Bylo jí dobře, ale ještě nevěděla, co jí čeká. Krabičku se zápalkami odvezli do […]

Publikoval(a) (412) 

Nápady a inspirace

Vítáme nově příchozí:
Inspirujte se a sdílejte!


FB stránky

FB skupina

Přidej se



diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu.


im
2007-2016 Předškoláci - Pedagogický magazín - rozvoj a výchova dětí, ISSN 1804-3615 (single)
Tento portál mediálně zastupuje Impression Media, s.r.o. | Info pro uživatele: sběr a využití dat