2008 18.08

Žabí král

Předškoláci – omalovánky, pracovní listy | Magazín pro učitelky i rodiče, předškolní a mimoškolní vzdělávání. Aktivity, náměty pro dospěláky a děti v mateřské školce, škole.

Je tomu dávno, kdy vládl v jednom království starý král. Měl překrásnou dcerušku, o které si povídali lidé v celém království. Princezna od rána do večera zpívala a dováděla s kamarádkami na zahradě. Za horkých letních dnů chodila nejraději sama k lesu. Na kraji lesa pod starou lípou se třpytila průzračná studna. Princezna se posadila na chladnou kamennou obrubu a dívala se do studně. Ačkoliv voda byla čistá a jasná, nikdy nespatřila princezna dno. Když se dost do studně nadívala a napila se chladivé vody, začala si pohazovat zlatou koulí. Vyhazovala ji do výšky, chytala a zase vyhazovala a koule jiskřila na slunci, jako by hořela. Byla to její nejmilejší hračka.Jak si tak jednou pohazovala, vyklouzla jí koule z ruky a skutálela se přímo do studně. Princezna přiskočila ke studni a ještě zahlédla ve vodě zlatý svit, ale brzy se ztratil. Koule klesala hlouběji a hlouběji. Snad je studna bezedná, pomyslila si princezna a dala se do nářku.
„Co se ti stalo, princezničko? Naříkáš, že by se i kámen ustrnul,“ uslyšela za sebou hlas, a protože pro slzy neviděla, kdo ji volá, protřela si oči a ohlédla se. Z vody vystrkoval hlavu veliký žabák, vyvaloval na princeznu oči a utěšoval ji:
„Neplač, princezničko, neplač.“
„To jsi ty, starý kvákale?“ podivila se princezna. „Však bych neplakala, kdybych neztratila zlatou kouli. Hrála jsem si s ní a spadla mi do studny.“
„Do studny?“ řekl žabák, „a co mi dáš, když ti tvou zlatou kouli přinesu?“
„Co budeš chtít, milý kvákálku,“ usmála se princezna, „šaty, perly, drahokamy, nebo bys chtěl raději mou zlatou korunku?“
Žabák odpověděl:
„Nestojím o tvoje šaty, perly a drahé kamení ani o zlatou korunku. Ale jestli mě budeš mít ráda, jestli se chceš se mnou spřátelit a dopřát mi, abych s tebou seděl u stolu, jedl z tvého talířku, pil z tvé skleničky a spal v tvé postýlce, pak se ponořím do studny a zlatou kouli ti donesu.“
„Přines, přines,“ žadonila princezna, „slibuji ti všechno, co bys rád, jen už mi přines moji milovanou kouli.“
Přitom si myslila: Co jen ten hloupý žabák vykládá? Žába patří do vody. Kdopak kdy slyšel, aby žába jedla z talířku!
Žabákovi stačilo, že princezna slíbila. Zmizel pod hladinou a za chvilku vyplaval se zlatou koulí v hubě a pak ji hodil do trávy.
Princezna radostí poskočila, když kouli uviděla. Zvedla ji, mazlila se s ní, smála se a běžela k zámku.

 

 

 

 

„Počkej, počkej,“ volal za ní žabák, „vezmi mě s sebou, nedovedu tak rychle utíkat jako ty.“
Co mu bylo platné, že kvákal, jak nejhlasitěji dovedl. Princezna neposlouchala. Pospíchala domů a na žabáka zapomněla. Žabák se smutně vrátil do studny.
Druhého dne seděla princezna s králem a dvořany u stolu a mlsala ze svého talířku královské dobroty. Pojednou se za dveřmi na mramorovém schodišti ozvalo: pať, pať, pať. Copak je to? Lidé u stolu naslouchali. Jako by za dveřmi něco poskakovalo. Potom uslyšeli volání:

„Princezničko rozmilá,
splň mi, co jsi slíbila!“

Princezna odběhla od stolu, aby se podívala, kdo ji volá. Jak otevřela dveře, spatřila žabáka. Vykřikla, rychle dveře zavřela a zamkla. Bála se, aby žabák neskočil dovnitř. Celá bledá se posadila ke stolu.
„Dceruško,“ potřásl král hlavou, „co se děje, čeho se bojíš? Přiletěl snad za dveře nějaký drak a chce si tě vzít s sebou?“
„Ale ne,“ odpověděla princezna, „je to jen žába, ošklivá žába.“
„A copak chce?“
„Můj milý tatínku, včera jsem si hrála na kraji lesa a zlatá koule mi spadla do studánky. Moc jsem pro ni plakala. Slyšel mě žabák a povídal, že mi kouli přenese, když se s ním spřátelím. Slíbila jsem mu to a on mi kouli donesl. Teď stojí žabák za dveřmi a jistě bude chtít posadit se s námi ke stolu.“
Znovu se ozvalo ťukání na dveře a volání:

„Princezničko rozmilá,
otoč klíčem v zámku,
splň mi, co jsi slíbila,
vzpomeň na studánku!“

Král se zamračil a řekl:
„Co se slíbí, musí se také splnit. Jdi a otevři dveře.“
Princezna otevřela dveře, žabák skočil do sálu a už se od princezny nehnul. Poskakoval za ní až k její židli a u židle zavolal:
„Zvedni mě k sobě!“
Zdráhala se, ale král poručil a musila poslechnout. Žabák skočil z židle na stůl a požádal:
„Podej mi svůj zlatý talířek, abychom mohli spolu jíst.“
Princezna poslechla, ale nejraději by od stolu utekla. Žabákovi chutnalo, princezna se každým kouskem jídla málem dusila. Žabák se najedl a povídá:
„Najedl jsem se dosyta a chce se mi spát. Odnes mě do svého pokojíčku a ustel svou hedvábnou postýlku. Lehnu si do ní.“
Princezna se rozplakala. Nechtěla vzít studeného žabáka do ruky. A když si představila, že bude ležet v její čisté bílé postýlce, plakala ještě víc. Král se rozzlobil a řekl:
„Žabák ti pomohl, když jsi potřebovala, teď pomoz ty jemu!“
Princezna odnesla žabáka v konečcích prstů a posadila ho ve svém pokojíčku do kouta a do postýlky si lehla sama. Tu přelezl žabák k posteli a žádal:
„Jsem ospalý a chci spát hezky jako ty. Jen mě zvedni k sobě, nebo to povím tvému otci.“
Princezna žabáka zlostně zvedla a vší silou jej hodila na protější stěnu.
„Teď dáš konečně pokoj, ty ošklivý žabáku!“ vykřikla.
Starý ošklivý žabák dopadl na podlahu a div divoucí – místo žabáka stál před princeznou mladý princ a hezky se na ni díval. Vyprávěl jí, jak ho zaklela zlá čarodějnice. Vysvobodit ze studánky ho mohla jenom princezna, která by splnila jeho přání. Vyprávěl, princezna poslouchala, ani nezpozorovali, že minula noc a že se rozednívá. Teprve když venku zahrčel kočár, podívali se z okna. Do nádvoří zámku vjížděl kočár tažený osmi bělouši s bílými chocholy na hlavách. Vzadu stál na kočáru princův sluha, věrný Jindřich.
„To je můj kočár,“ řekl princ princezně, „odveze nás do mé říše. A ten, kdo stojí za kočárem je můj nejvěrnější sluha.“

Seběhli spolu po schodech dolů a věrný Jindřich je zvedl do kočáru jako pírka. Radostí nemohl ani mluvit.
Jeli do princova království a už měli hezký kus cesty za sebou, když princ uslyšel, jak za ním něco prasklo, jako by se kolo zlámalo. Otočil se dozadu k věrnému Jindřichovi a zvolal:
„Jindřichu, kolo se láme!“
A sluha řekl:

„To není kolo, můj pane,
dal jsem si obruče vykovat
a svoje srdce do nich dát,
vždyť by mi puklo docela,
když vás zlá víla zaklela.
To ze šťastného shledání
ta první obruč praskla mi.“

Ujeli zase kus cesty a opět něco prasklo a pak ještě jednou. Všechny tři obruče na Jindřichově srdci praskly. Pukly radostí, že je princ vysvobozen a že je šťastný.

Přečtěte si také:

  • Červená KarkulkaČervená Karkulka Červená Karkulka V jedné rodině žila jedna hodná a milá dívenka. Každý ji měl rád, ale maminka s babičkou ji milovaly ze všech nejvíce. Babička jí ušila červený čepeček a podle něj jí […]
  • Malilinkaté zvířátko – zdravotnická pohádkaMalilinkaté zvířátko – zdravotnická pohádka Bylo jedno malilinkaté zvířátko, tak malé, že je lidské oči nemohly spatřit. Bylo ještě menší, než zrnko prachu, které vidíte vířit v místnosti ve slunečním paprsku. A to zvířátko se […]
  • Pták Ohnivák a liška RyškaPták Ohnivák a liška Ryška Jeden král měl velikou krásnou zahradu. Bylo v ní mnoho vzácného stromoví, ale nejvzácnější byla jedna jabloň, co prostřed zahrady stála. Měla každý den jedno jablko, a to bylo zlaté: ráno […]
  • O živé voděO živé vodě O živé vodě (Jitka Janečková) Byl jednou jeden starý a nemocný král a ten si jednoho dne zavolal své tři syny a řekl: „Jsem starý a nemocný, ale ještě nechci umřít. Který z vás mi ze […]
  • O Kuliferdovi 4/14O Kuliferdovi 4/14 Když se Kuliferda probudil, byla všude tma. „Mole?“ zavolal tiše. Nikdo mu neodpověděl. Jestlipak je ještě zalezlý v té mapě, přemýšlel Kuliferda. Jestli je v ní schováno hodně […]

Publikoval(a) (551) 

Nápady a inspirace

Vítáme nově příchozí:
Inspirujte se a sdílejte!


FB stránky

FB skupina

Přidej se



Napsat komentář

diskuzní fórum   Vytvořte si vlastní diskusní fórum, poradnu nebo skupinu.


MojeGalanterka

im
2007-2017 Předškoláci - Pedagogický magazín - rozvoj a výchova dětí, ISSN 1804-3615 (single)
Tento portál mediálně zastupuje Impression Media, s.r.o. | Info pro uživatele: sběr a využití dat