Bylo to před koncem školního roku, kdy nás navštívila maminka Hynka. V ruce držela letáček, který nabízel letní tábor naší pionýrské skupiny. Stála ve dveřích a nevěděla, jak začít. Pozvali jsme ji dál a nabídli židli. Hynkova maminka se malinko zklidnila a začala se vyptávat na tábor – co budeme dělat, jak to u nás chodí, kdo bude mít děti na starost a nakonec se zeptala, zda máme zkušenosti s dětmi s ADHD. Když se dověděla, že s dětmi s touto diagnózou jsme se již setkali a máme jisté zkušenosti, začala povídat o devítiletém synovi: „Víte, on není zlý, chvíli neposedí, pořád skáče jiným do řeči, je stále v pohybu a někdy zareaguje naprosto neadekvátně, začne být agresivní. Ze školy nosil poznámky, že se neumí chovat, vyrušuje… Z několika kroužků jsem ho musela odhlásit, protože ho tam nechtěli. Vezmete mi ho na váš tábor? Hynek se moc těší a já bych to chtěla zkusit.“ Vzhledem ke svým zkušenostem s těmito dětmi jsme se rozhodli, že Hynka na tábor vezmeme.

Přišel na stanoviště mezi prvními. Viděli jsme se poprvé a já měla pocit, že ho znám, ten kluk totiž jako by vystoupil z některé publikace o projevech dětí s ADHD. Chvíli stál u mámy, ale jeho ruce byly stále v pohybu, ťukal si prsty o nohu. Oči mu těkaly od jednoho ke druhému a stále se na něco dotazoval maminky. Čekání se pro něho stalo dlouhým, a tak začal zpočátku poskakovat a pak pobíhal po celém prostranství. Při nastupování do autobusu Hynek nečekal, až ho zavolají, tlačil se hlava nehlava do autobusu. Zastavil ho Petr, který ho chytil za rameno a po celou dobu jej tak držel při sobě, dokud nezaznělo Hynkovo jméno. Možná v této chvíli začalo partnerství, kamarádství mezi Hynkem a Petrem. V autobuse seděli vedle sebe a pořád si o něčem
povídali, Hynek se usmíval a měl dobrou náladu. Petr byl vedoucí oddílu, do něhož byl zařazen i Hynek. Od prvního okamžiku byla v oddíle dána jasná pravidla. To byl první a základní krok, který nejen pro Hynka musel být učiněn. Během pobytu na táboře jsme měli možnost vidět řadu Hynkových reakcí – při startu závodu vystřelil jak torpédo a za chvíli se vztekle nebo se slzami v očích vracel zpět, protože nevěděl, co dělat. Při vysvětlování úkolu či pravidel hry neustále skákal do řeči. Nebo při kolektivních hrách porušoval pravidla, a když na to ostatní děti poukazovaly, tak je začal pošťuchovat nebo jim nadávat. Petr řadu věcí dokázal předvídat a zadával Hynkovi takové úkoly, aby měl šanci je splnit. Při řadě aktivit byl Hynek poblíž Petra, neboť jen tak mohl oddíl v pohodě pracovat. Závěrečné dny byly pro každého táborníka náročné, únava byla znát a v dohledu byla vidina loučení. Poslední táborové večery byl Hynek podrážděný, přetažený, a tím pádem celé okolí dostával do „vývrtky“. Všechny tyhle věci řešil Petr klidným a pozitivním přístupem. I my ostatní jsme trvali na daných pravidlech, ale i sankcích, které následovaly při jejich porušení. Vystupovali jsme jako jeden tým a u nikoho z nás neměl Hynek žádná privilegia po celou dobu tábora.

Hynkovo jméno zaznělo několikrát při večerním nástupu nikoli z výchovných důvodů, ale protože něco dokázal, že vydržel, že se zapojil, že byl pozornější…

Zpáteční cesta autobusem probíhala v klidu a pohodě. Zase stejný obrázek – sedadlo
a na něm Hynek s Petrem. Probírali zážitky z tábora a byl to živý rozhovor plný smíchu
a štěstí. Hynkova maminka už netrpělivě čekala, s čím přijdeme, co budeme povídat, na co si budeme stěžovat.

Ano, bylo to někdy těžké, bylo to obtížné, ale zvládli jsme to všichni – Hynek i my ostatní. Nevím, zda tohle chtěla maminka slyšet, ale každopádně se jí rozjasnil obličej a do očí se jí draly slzy. Loučení Hynka s Petrem bylo hodně emotivní – opět se tu projevily reakce, které se objevují
u dítěte s ADHD, to ale nás znalé nezaskočilo.

kolektiv autorů

ilustrační foto: LT PS Tuláci Klatovy

The post Hyperaktivní Hynek appeared first on Předškoláci.

The post Oslavte s Pionýrem 25. výročí appeared first on Předškoláci.

Naše začátky s Alešem byly velmi těžké. Aleš je autista. Do oddílu ho přivedla jeho sestra Martina. Často o něm mluvila. Její vyprávění o něm bylo někdy docela zvláštní, někdy humorné a jindy nám zase

  naskakovala husí kůže. Pro nás bylo jeho chování nesrozumitelné. Pak stačila chvilka s Alešem a řada věcí z vyprávění se stala skutečností a opravdovým prožitkem. Kdo to nezažije a nezkusí, naprosto nepochopí a může sedět na mnoha seminářích a přečíst spoustu knih o autismu. Žádný z nás si nic z toho nedokázal představit, nikdo z nás na „práci“ s Alešem nebyl připraven. Bylo to, jako když neplavec skočí do rozbouřeného moře a má plavat.

Na oddílových schůzkách nás zpočátku Aleš naprosto ignoroval, nepodíval se nás, spíše se díval přes nás. Jeho pozornost upoutaly věci, které jsme měli v klubovně. Nehrál si s námi, prostě nechápal pravidla her a navíc měl omezenou slovní zásobu. Někdy opakoval stejná slova pořád dokola, někdy vykřikoval hesla a někdy začal echolálicky (echolálie = opakování slov bez porozumění významu, pozn. red.) opakovat větu, která se mu asi zalíbila. Po určité době se však začal zapojovat do zahajovacího rituálu naší oddílové schůzky. Ten byl stále stejný, s danými pravidly, neměnný. Aleš se naprosto přirozeně díky svému pozorování zapojil. Měli jsme z toho velkou radost. Další začleňování do aktivit se nám však nedařilo. Pobýval v klubovně s námi, ale vlastně byl sám. Zaujaly ho různé stavebnice a někdy nechtěl jít domů, protože neměl dostavěnou stavbu. Lpěl na dokončení, a když mu nebylo vyhověno, začal se projevovat agresivně. Při jedné hře na pozornost jsme však opět žasli, protože Aleš zcela přirozeně začal jmenovat věci, které byly ukryté. Vyjmenoval je všechny. Dokonce popsal i barvy věcí a jiné detaily, na něž jsme se my ostatní vůbec nezaměřili. Náš život s Alešem plynul bez velkých problémů. Stal se členem našeho oddílu a my ho brali takového, jaký byl. Nic jsme ve zvycích a dané struktuře oddílového života neměnili a Aleš byl spokojený. Pokud jsme šli na výlet nebo mimo klubovnu, vždycky následoval jasný popis trasy a programu. Aleš pak získal jistotu a neprojevoval se svými obvyklými způsoby. Někdy však vysvětlení nepomohlo a Aleš dostal záchvat vzteku a začal ječet, mlátit kolem sebe rukama, nebo si lehl a kopal kolem sebe. Tohle všechno jsme znali z vyprávění Martiny, ale když se to stalo poprvé, tak to jsme byli všichni hodně zaskočení.

Aleš velmi rád doma s maminkou vařil. Měl svoji kuchařku, tvořila ji s ním maminka a byla celá obrázková. Byl tam přesný postup oblíbených Alešových jídel. Jeho zájmu jsme využili na jedné naší víkendovce, kde Aleš patřil do týmu, který se staral o stravu. Musím říct, že vedoucí, kteří se s ním podíleli na přípravě stravy, získali nad hlavou zlatou auru, protože to byly dva dny života v přesně dané struktuře a pevně daných zafixovaných rituálech. V kuchyni se vše řídilo Alešovými pravidly, a pokud někdo něco udělal jinak, pak bylo z kuchyně slyšet ječení a práskání pokličkami. Po výpravě dostal Aleš „Řád zlaté vařečky“ a vedoucí slib, že příště nebudou v týmu kuchařů, dají možnost jiným. Všichni byli vlastně odměněni. Aleš pak nosil řád i na schůzky oddílu, někdy se pro něj musel vracet, protože ho zapomněl doma. Byl na něho pyšný a všem ho pořád dokola ukazoval.

Aleš s námi do oddílu chodí stále a my se snažíme, abychom mu pomohli porozumět, alespoň částečně, věcem a dějům kolem nás. Někdy se nám to daří více, jindy méně. Někdy je to pokus / omyl, někdy je to peklo, jindy zase malý zázrak. Každopádně ho máme rádi!

kolektiv autorů

„Děti s autismem se jen těžko přizpůsobí spontánní a proměnlivé hře, ale mohou mnoho získat, je-li prostředí přizpůsobené jejich požadavkům.“Z knihy Autismus a hra,
Jannik Beyer a Lone Gammeltoft

Zdroj: http://skolaci.com/autista-autik-ales/31040

The post Autista Autík Aleš appeared first on Předškoláci.

Během víkendu 30. 1. – 1. 2. 2015 opět zaplní ulice Prahy kolem deseti tisíc dětí, pro něž je připravena bohatá nabídka zvýhodněných a volných vstupů do muzeí, historických památek a dalších zajímavých míst. Ten, kdo by chtěl Ledovou Prahu obejít celou, si udělá přes 40 zastávek. Navštívit může například budovy Národního muzea, Muzeum Policie ČR, Muzeum Karla Zemana, historické prostory Klementina, Loreta či některé části Pražského hradu.

Souběžně s Ledovou Prahou mohou účastníci v Divadle Za plotem navštívit také dvě republiková finále Pionýrského Sedmikvítku – Dětskou Portu a Melodii. Pro příznivce geocachingu je připravena hra inspirovaná pražskými biografy. Součástí Ledové Prahy je letos také „Velká ledová soutěž“, ve které mohou účastníci vyhrát deskové hry V Kostce! a řadu dalších cen. Bližší informace na www.pionyr.cz.

Co je třeba k využití této nabídky? Stačí „Ledová karta“, tedy modrá kartička, kterou zájemci dostanou zdarma a po jejím předložení u pokladny na některém z vybraných míst získají slevu či volný vstup. Ledové karty si mohou zájemci vyzvedávat do pátku 30. 1. 2015 mezi 9.00 a 17.00 na Ústředí Pionýra, Senovážné náměstí 977/24, Praha 1 – telefon 222 247 529.

The post Ledová Praha appeared first on Předškoláci.

Každý, kdo pracuje s dětmi – ať už ve volném čase nebo profesně – se čas od času setkává s dětmi, se kterými je složitější pořízení. Některé věci nezvládají, i když jinak jsou šikovné, těžko se soustředí, obtížně komunikují… Podobné situace řeší i čím dál více rodičů. 

O dětech trochu jiných
Dnes je pro ně používán odborný termín „děti se zvláštními vzdělávacími potřebami“. Za těmito slovy se „skrývá“ mnohovrstevná skupina. Může jít o děti s takzvanými specifickými poruchami učení (označované dříve různými dys… poruchami), o děti označované jako hyperaktivní, s jazykovou bariérou, s poruchami autistického spektra, ale také např. o děti bez rodiny či s problematickým rodinným zázemím. Patří sem ale i děti mimořádně nadané, jejichž začlenění do kolektivu je často pořádná výzva.

Pionýr se zapojování těchto dětí do běžné činnosti ve svých kolektivech věnuje dlouhodobě. Již v devadesátých letech odstartoval projekt Oáza, jehož cílem bylo vytvořit v klubovnách prostor pro všechny děti bez rozdílů. V posledních letech byl významným impulsem projekt Klíčení, z něhož vzešly výchovné programy nabízející inspiraci pro úspěšnou práci se všemi dětmi při oddílové činnosti.

Taky si občas nevíte rady?
Získané zkušenosti si Pionýr neschovává, ale v rámci své otevřenosti podává pomocnou ruku ostatním. Proto na stránkách www.pionyr.cz najdete sekci nazvanou „Inspiruj se“, odkud lze čerpat náměty na konkrétní aktivity, příklady dobré praxe, zkušenosti, zkrátka tvůrčí jiskry. Najdete zde také „Poradnu“ pro rodiče i pro vedoucí dětských kolektivů, kteří chtějí své postupy zkonzultovat, ujistit se, že se ubírají správným směrem. Rodiče se také často ptají, zda má vůbec smysl jejich dítě do oddílové činnosti zapojovat (což v naprosté většině případů má!).

Některé dotazy a odpovědi, u kterých tazatelé souhlasili, jsou v poradně zveřejněny. Určitě ale budou přibývat další. Takže i když nemáte vlastní palčivý problém, ale jen se o tuto oblast zajímáte, určitě tu čas od času najdete něco nového. Stačí si otevřít adresu: www.pionyr.cz/inspirace/poradna.

Pionýr

The post Nebojte se zeptat, naše Poradna je tu pro vás! appeared first on Předškoláci.