Kdepak na zajíce s ledovým pokladem! Ten jen kouká, kdy už se tráva zazelená. To bude teprve to pravé zaječí bohatství.

„Tak se pojď přece podívat, kolik toho zlata mám,“ křičí nad Jankovýma ušima Klára a načechrává si své mokré černé a bílé peří. „Už se mi to ani do hnízda nemůže vejít. A všechno se blýská a třpytí.“
„Proč to sbíráš, když je všude kolem rampouchů dost a dost?“ Diví se Janek a ukazuje tlapičkou po stromech dokola kolem, kde se ve větvích zapalují malé ohýnky v ledu.

„To nevíš?! Přiletí strakapúd Klíček a všechny poklady sebere. A já pak létám a hledám tu třpytivou krásu. To je tak jednoduché. Teď si poklad schovám a budu ho chránit stejně jako strakapúdi. Jen se podívej, jestli tohle všechno nestojí za námahu…“

Janek pomalu hopká za Klárou, která vykřikuje po celém lese o svém bohatství. Ani by se nedivil, kdyby ta treperenda našla hnízdo úplně prázdné. Však se také marně neříká, že každá straka od svého jazyka hyne. Ale když přiskáče ke Klářině hnízdu blíž, opravdu, vysoko ve větvích se velký stračí poklad třpytí jako Krakonošova peněženka.

„Tak co, koukáš, viď!” Naparovala se straka a přehrabovala se opatrně v tom bohatství jako v ohništi. „Jenom o tom nikomu neříkej. Hlavně před strakapúdem a datlem drž zobák, jo?!“
Straka tak Janka prosila i kárala zároveň, ale dokonce i urážela. Copak má zajíc zobák? Zajíci mají hubičku, tlamičku, mordičku nebo i čumáček, ale zobák! Ten mají jen ptáci.

Ale i tak. Co by Janek komu vyprávěl, jemu zrovínka stačilo, že uviděl vykukovat ze závěje zelený trs trávy, do které se také hnedle s chutí zakousl. A byla to snídaně. Ani už nezaslechl Klářino volání: „Ještě kousek stříbra, ještě trošku zlata!“ S tím straka poletovala po lese a nosila si do hnízda pořád další a další stříbrné rampouchy. A za několik dní, když už té šťavnaté a zelené travičky bylo všude kolem plno, to už po stračím bohatství zajíc ani nevzdechl. Pod každou závějí, která utekla před jarním sluncem do potůčků a potom do řeky, se mu odkrýval zaječí poklad.

„Jankůůů, Janku,“ uslyšel najednou z lesa Klářino volání. „Ty jeden, tys to všechno prozradil!“
„A co? Co jsem prozradil?“ Diví se zajíc Janek, když se rozzlobená straka posadila na rozhoupanou větev.
„No, přece o mém úkrytu. O pokladu,“ čepýří se Klárka a natahuje krk dolů.
„Poklad? Jó, poklad. Už vím,“ plácne se vesele předními tlapkami do stehen. „Ale já strakapúda Klíčka ještě ani neviděl. Tak jak bych mu mohl něco vyzradit?“

„Pojď se podívat. Všechno mám pryč. Stříbro i zlato,“ hořekuje Klárka a ukazuje letkou k hnízdu.
Co Jankovi zbývalo? Už jenom pro svědomí se šel s Klárkou podívat na její úkryt. A ba! Hnízdo celé promáčené a jenom ty kapičky, které padaly dolů do trávy, se na malou chvilenku v slunci zaleskly, jako by chtěly ukázat cestičku ke stračímu pokladu.

„Však já ho najdu!“ křičí straka Klára ve větvích. „A strakapúdovi ho vyberu!“
Zajíc Janek se jenom díval za jejím dlouhým ocasem a věděl, že bude celý rok létat a hledat ztracené bohatství. Odraz zlata má totiž každá straka v očích už od narození.

Autor: Luboš Zelený, Trutnov

The post O stračím pokladu appeared first on Předškoláci.

„Á, malá Klotilda,“ posadil se Janek na zadní, aby si pořádně prohlédl kukaččí mládě, které se před několika dny vyklubalo ze skořápky v cizím hnízdě. V jakém? No, kosí párek se o křičící mládě musel starat. „To ještě pořád neumíš zakukat?“

„Jak bych se to od kosáků mohla naučit. Do cizího mě máma snesla jako vajíčko a pro malé kukačky škola není,“ žehrala na svůj osud Klotilda a mávala při tom ozhořčenými křídly.

„Ale každá pořádná kukačka přece kuká a necvrliká jako vrabec,“ zamyslel se Janek a stříhal nosem, jak už tak zajíci při přemýšlení dělají. „Měla bys to oposlouchat od těch velkých kukaček, ne?“
„Když ale ty hned uletí, čas nemají, a já jim ještě na křídlech nestačím,“ žalovala na svůj ptačí druh zase Klotilda.

„Mám nápad,“ povídá Janek najednou.
„Zaječí nápady, průšvih je za zády,“ mávla malá kukačka křídlem. „Zajíci znají jenom kam jít na zelí, nebo se plazit v jeteli.“

„To je právě ono. Když jsem chodil k jedné chalupě na podzimek pro zelný lupen, k té, co bydlí peciválek Vaněk s mámou, tak mu tam celý den kukala kukačka z dřevěného domečku.“

„Kukačka a z domečku? Kukačky jsou na štíru i s vlastním hnízdem. To je zase nějaká nová zaječí legrace, co?“ Špitnula Klotilda nejistě. Hrozně ráda by se naučila kukat, ale nechtěla být zase nějakému zajíci pro smích.
„Opravdu,“ dušoval se Janek. „Ten domeček má takhle na řetízku dvě šišky, a potom dvě vidličky, které se po celý den honí kolem dokola. Velká běhá za malou a malá jí nestačí. Docela nahoře má domek okýnko a okeničku, a z toho okýnka kukačka každou chvíli vykoukne a zakuká: KUKU, KUKU.“

„Dvě šišky, dvě vidličky? To je divný domeček. A co ten peciválek? Nechytí mě?“ To ještě pořád Klotilda nevěřila Jankovu vyprávění.

„Kdepak! Peciválci chodí čistit lidem pece a kamna od sazí. Ten je doma jenom ráno a večer. I na to zelí se k němu musí chodit v pravé poledne, a to zrovínka ta kukačka kuká nejvíc. A pak, je to přece peciválek, křídla nemá.“
Klotilda zajícovu povídání uvěřila. Chtěla se opravdu naučit kukat, tak hnedle zamávala křídly, až se Janek musel přikrčit. Ne, že by se polekal Klotildy, ale takové zavíření vzduchu nad zaječími slechy, to zrovínka probudí strach před dravcem jestřábem.

„Tohle mi už nikdy nedělej,“ rozmáchl se Janek pěstičkou za Klotildou, ale ta už letěla vzduchem nad pěšinkou zajícova vyprávění. Jankovi to také nedalo, aby se na ptačí učení nešel podívat. Kam? No přece k Vaňkově chalupě pod strání.

Jen se dostal na dohled, tedy, do míst odkud i zajíc vidí drobné prasklinky v trámech, už slyšel to správné kukání. „Tak vidíš, že jsem nelhal,“ zašeptal Janek jenom pro Klotildu.
Ale kdepak ta! Hlavu jen nachyluje k oknu, aby slyšela i viděla. A hned si vše také v tichu vyzkouší: ,,Puku, puku, kupúku.“

„No, vidíš! Už ti to docela jde,“ chválí malou kukačku Janek, ale zároveň po políčku pokukuje. Na podzim bylo plné krásných, zelených a modrých zelných hlávek. Ale teď, na jaře, teď jenom takové malé zelené lístečky vykukují z hlíny. Kdepak zelí! Ale to ho už z přemýšlení nad příští úrodou vyruší nové zakukání. No, spíše ještě zapukání, ale i tak Janek pokyvuje uznale hlavou, a taková zaječí pochvala i kukačku povzbudí.

Malá Klotilda u chalupy chvíli pukala, chvilenku kukala, jak tomu u malých ptáčat bývá, hlavně u těch, o které se rodiče nestarají. Ale za nějaký čas, to když sluníčko propálilo první lístek na jeřábu, bylo po Krkonoších Klotildu slyšet, že se i peciválek Vaněk zastavoval a počítal její zakukání. Proč? To věděl jenom on sám.

Autor: Luboš Zelený, Trutnov

The post O malé kukačce Klotildě appeared first on Předškoláci.

Hned si něco do hubičky nacpe, až tvářičky mohou prasknout, jak se nadouvají. Zoubky mele pořád kolem a dokola jako mlýn v Pasekách. A zase obráceně, dokola a kolem, jak to dokážou jenom zrzečky.

„Nojo, já hlupák!“ Vykřikne Janek a plácne se do čela, až mu ta dlouhá ušiska kdesi v půlce zad zatleskají. „Že já to mám ale hlavu,“ huláká, až se nad ním z toho křiku zatřese velký smrk ve větvích.

„Johankóó,“ poskakuje stále Janek pod stromem a setřásá bílou nadílku, kterou mu smrková větev nadělila na hlavu. ,,Johanko, já docela zapomněl na naše společné zásoby z podzimu.“

„A vidíš, já ne!“ Řekne veverka a zastříhá nosíkem.

„Tak, to se podělíme, schovávali jsme si to na zimu přece společně.“

„Ano, to máš úplnou pravdu, Janku,“ řekne veveruška a spolkne poslední kousek suchého a voňavého hříbku. ,,Tady je skrýš už vyjedená, tak to musíš k další.“

Zajíc skáče přes zasněžené vývraty k další skrýši, o které sám dobře věděl. S Johankou si je budovali na podzim, ale kdepak by Janek pamatoval tolik měsíců dozadu. Hop, noc se překulila. Hop, a Janek přeskočil z jednoho dne do druhého. Ale teď si vzpomínal a byl rád, že přiložil ruku, tedy spíše zaječí tlapičku k dílu. To bude, pane, pochoutka. Přece jen je dobré nebýt líný a na zimní hlad se trochu připravit. Ale co to? I ta druhá skrýš je vyjedená! Jenom prázdná díra pod pařezem a kolem plno malých veverčích stop. Ale ještě že Janek ví o té další! Stačí o kousek poposkočit doprava, do hustého mlází. Ale bum! I ta třetí je prázdná úplně stejně, jako Jankovo bříško.

„Johanko, tys mi všechno snědla,“ kárá plačtivě Janek veverku, která raději ve výšce spodních větví svého kamaráda doprovází. A je mu z toho opravdu do pláče. „Vždyť jsme si přece říkali, že skrýše budeme vybírat společně. Co já teď budu jíst?“

„Jak bych ti takovou věc mohla udělat,“ brání se Johanka a vystrkuje zoubky. „Já jsem si snědla jen tu moji půlku skrýší. Té tvojí jsem se ani nedotkla.“

„A kde? Kde ji mám. Všude je přece jako po posvícení. Kde nic, tu nic. Jenom nějaká ta šlupička, která ti upadla …“ diví se Janek a kroutí hlavou.

„No, přece, podívej, na dubu máš dutinu plnou oříšků, a támhle na smrku jsou šišky a pod borovicí, pomalu u země, máme schované bukvice. Přece jsem ti skrýše, co jsem já nadělala, všechny do jedné ukázala, stejně jako ty mně.”
Veverka Johanka vesele skáče z větve na větev a mává pacičkou, aby Jankovi dokázala, že na něj pamatovala. Všude je přece ještě plno zásob, až do jara jim vystačí.

Zajíc Janek smutně kouká. Kdepak by vylezl tak vysoko, až do koruny dubu, a i kdyby tam vylezl, jak by se dolů dostal? Veverka ho pěkně pozlobila. To si už jen tlapičkou stačí podrbat napálený zaječí nos, a pak uškubnout věchet suchých stébel trávy koukající z vyjedené skrýše pod pařezem. Jo, jo, kamaráďte se s veverkami! To vám v zimě zbudou oči jen pro pláč. Takové veverčí dělení. Pfe.

Autor: Luboš Zelený, Trutnov

The post O veverce Johance appeared first on Předškoláci.

To vám kdysi po lese běhal zajíc Janek a nevěděl, kam se ukrýt před sněhem. Všude ho bylo nasypáno, že by na několik zim vystačilo. I pelíšek pod smrčkem mu ta studená teta Vánice zasypala. Tak kam se schovat?
„Kdybych měl takový domeček, jako má liška,“ povzdechl si a se závistí pokukoval po komíně, ze kterého se kouřilo. „Tam musí být teploučko.“

Stará Rezka, jako by Jankovo přání slyšela, vykoukla z okénka a povídá: „Jen se pojď ohřát, Janku.“
Ale kdepak s takovouhle na zajíce! Vidí řetízky stop, které vedou k liščímu domečku, ale opačně žádné.
„Jo, jo. Dovnitř hosti a ven kosti,” odpovídá na pěkné zvaní Janek a rychle peláší
o kus dál, aby starou nenapadlo nějaké lovení.

Jak tak tím hlubokým sněhem utíká, ani se před sebe nedívá. A najednou narazí do něčeho huňatého. Ze strachu skočí na stranu a kouká přímo do očí peciválka Vaňka.
„Ty mi jdeš přímo do rány. Hledám nějakou snídani,“ těší se Vaněk v kožichu chlupem ven obráceným z takového setkání. A už se žene po Jankovi huňatou rukavicí.
„Tak to pozor,“ rozkročí se zajíc před peciválkem a zle se zatváří. „Na tebe teď nemám čas. Jdu na lišku, vyženu ji z pelechu a pak se porovnám s tebou.“

To se peciválek zrovna zarazí a kroutí hlavou nad zajícovou drzostí: „Kdo to kdy viděl, že by zajíc vyháněl lišky!“
Ale to už si Janek hupká k liščímu domečku. Jen k němu došli, hned je Janek u okénka a křičí, co mu síly stačí: „Tak se pakuj, ty stará prašivino. Jestli tě tady ještě jednou uvidím, tak si popovídáme!“

Liška, která už klimbala u kamen, rozespale vyhlédne z okénka. Co se to děje? Zajíc ji vyhání z domečku, ale nevidí ani tak Janka, jako přihlouple se tvářícího peciválka, který se na to válčení musí dívat docela zblízka. Ale že by ho poznala, to ne. Liška vidí jen kožich s chlupy navrch, a to už je pro Rezku medvěd. Strach jí ho v očích vykreslil. Jaképak špásy s rozespalým a nenažraným halamou, který se určitě probudil hladem, když z brlohu vylezl do sněhu? A už je kmotra ze dveří a peláší pasekou pěkně rychle. Ani se neotočí.

„Tak tohle jsem ještě neviděl,“ bručí Vaněk a pomalu couvá k lesu. „Lišku vyhnal a teď je řada na mně!“ Už utíká na docela opačnou stranu a při tom běhu přemýšlí, že v nejhorším vyleze na strom. Ale kdepak by se Janek honil za peciválkem v huňatém kožichu! Uvelebil se v teplém domečku a už ho ani nenapadlo se toho vysokého sněhu nějak obávat.

Autor: Luboš Zelený, Trutnov

The post O peciválkovi a lišce Rezce appeared first on Předškoláci.