Ježek zůstával přikrčený, protože psy znal a nemínil se s nimi pouštět do debaty.
Kuliferda ale opatrně vykoukl a pak sebejistě prohlásil: „Jsme kamarádi Anetky a psům neubližujeme.“

Černý psík byl odpovědí tak překvapený, že zarafal: „Ach tak, jste asi Anetčiny hračky.“
To už i Ježek koukl jedním okem a zabručel: „Ale jsem velmi pichlavá hračka. Se mnou si smí hrát jenom Anetka.“
Pes se k nim rychle sehnul, mrkl na ně a utrousil: „A ona vás tu pohodila, co?“
„Myslím, že se brzy vrátí,“ zvolal Kuliferda.
Karlík vyplázl jazyk. „Nevrátí. Pohodila vás tu, protože vás už nechce. Viděl jsem to.“

„Je to hodná holčička,“ odvětil Ježek neutrálně.
„Kdepak,“ štěkl pes, „nechce si s vámi už hrát. Ale mohl bych si s vámi hrát já, kdybyste chtěli.“ A pak poskočil ze strany na stranu, přikrčil se připraven každým okamžikem běžet s větrem o závod. Jazyk měl přitom vyplazený až k zemi v širokém úsměvu. Když se oba naši přátelé nehýbali, znovu poskočil ze strany na stranu a pohodil hlavou, až mu uši plandaly kolem hlavy.

Tu napadl Kuliferdu spásný nápad. „Víš co, Karlíku? Zahrajeme si na schovávanou. Zakryj si oči a štěkej do desítik, my se schováme a ty nás pak půjdeš hledat.“
„Haf, to nepůjde. Já umím štěkat jen do sedmi.“

„Do sedmi úplně stačí,“ zavolal Ježek s Kuliferdou současně, „jen počítej a nedívej se. Jinak by to nebyla hra.“

„Tak jo.“ Karlík si lehl do trávy a dal si tlapky na oči. Než stihl Ježek s Kuliferdou cokoli udělat, zase je odkryl a řekl: „Kamarádi, můžu štěkat jenom v duchu? Mě by se špatně štěkalo nahlas, když mám tlapky na očích.“
„Jistěže můžeš, hlavně už počítej.“

A tak Karlík zase šklopil hlavu, zakryl si oči a počítal. Kuliferda skočil Ježkovi mezi bodliny a pak upaloval co nejkratší cestou k plotu. Za sebou slyšeli tlumené Karlíkovo bručení, jak se snažil počítat v duchu, ale nešlo mu to. Ježek s Kuliferdou na zádech se protáhli plaňkami u plotu a pádili z kopečku do úvozu.
Pes vyskočil a přihnal se několika skoky k plotu.

„To neplatí,“ štěkal za nimi, „tohle není žádná hra. Vraťte se!“
Ale naše přátele ani nenapadlo se vrátit. Šupali po travnatém svahu dolů a Kuliferda vmáčknutí mezi bodlinami se ještě jednou otočil směrem k plotu, aby se ujistil, že ho Karlík nijak nepodhrabal nebo nepřeskočil.

Najednou je málem přejel dřevěný vozík, který prosvištěl kolem nich úvozem dolů. Seděli na něm dva kluci a jeden volal na druhého: „Podívej, Anetka přijela.“
„Jak to víš?“ volal druhý.
„Stojí tam auto.“ A už byli oba i s vozíkem v trapu.

Ježek zůstal zaraženě stát a točila se mu z toho hlava, jak těsně kolem něj prolétlo to vrzající monstrum. Pak se opatrně rozhlédl a pokračoval na druhou stranu úvozu.
Když potom šli lesem, byli už skoro doma. Byl to ten samý les, v kterém se Ježek narodil a kde ho Anetka našla. Netrvalo dlouho a došli k velkému pařezu, mezi jehož kořeny bydlela Ježkova rodina. Ježek se přivítal se svojí ženou a dětmi Jižíkem, Jažem, Ježulinkou, Jožíkem a Jožanou. Pak pozval Kuliferdu na sladkou šťávu z čerstvě spadaných jablek, protože právě začínal podzim.

Všichni hodovali, smáli se a měli radost, že jsou zase pohromadě. Stále se objímali, ale opatrně, aby se jeden o druhého nepopíchali. Kuliferdu chválili za jeho nápad stůj co stůj zjistit, jak by se z bytu dalo utéci zpátky domů do lesa.

Hrášek Kuliferda u nich zůstal na návštěvě několik dní. V lese se měl dobře. Ráno snídal rosu z trávy, po obědě odpočíval a vyhříval se na listu maliníku a večer, než se šli ježčata umýt, vyčůrat a spát, hrál s nimi kuličky.

Když začalo padat listí a ochladilo se, ukázali mu směr k hrachovému poli. Tam už všichni hráškové ležely zalezlí v zemi. Kuliferda si našel pěkné místečko, vyhloubil svůj důlek, přikryl se hlínou, aby mu nebyla zima a po celém tom náramném dobrodružství usnul dlouhým zimním spánkem.

Na jaře vyklíčil a vyrostl ze země jako dlouhý hrachový šlahoun, na kterém se urodily desítky lusků a v nich, namáčkáni jeden vedle druhého, stovky malých hrášků.
„Hele, nemačkej se, jó, tady to je moje místo!“
„Já sem větší, heč, než ty!“

„Podívejte, jakou mám pěknou barvu, tak sytou jste ještě neviděli.“
„Jé, co to je, najednou se nám v pokojíku rozjasnilo?“
„Hele, kluci, myslíte, že je ještě něco tam venku? Já myslim, že jo.“
„A já myslim, že ne.“
„Prosimvás, nechte toho, mě se chce spát.“
„Ty bys taky pořád spal, Kuliťuňťo.“

„A já jsem dostal skvělý nápad, pojďme hrát na přetlačovanou…“
To bylo povyku, to bylo života. Kuliferda byl šťastný a pyšně ukazoval své děti slunci, aby zelenaly a hřály se. A jednou za čas sem zašel Ježek, aby si u hrachového pole zavzpomínal na Anetku a na dobrodružství daleko ve městě.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 14/14 appeared first on Předškoláci.

Na malé předzahrádce rostly růže, kolem nich pobíhal černý psík, který urputně poštěkával na Anetčin batůžek. Odvážný Kuliferda se nesl na Anetčině hlavě jak na hrbu velblouda a rozhlížel se. Maminka se vítala se starou paní a tatínek vyndával z kufru auta tašky.
Anetka řekla: „Ahoj, babi.“ Psa pohladila se slovy: „No tak, Karlíku, jakpak se máš? Co ty blázínku jeden! Chlupáči ušatá, skákavče nenechavá, vrčoune jeden, copak, copak ty? No tak, stačí, stačí, už neskákej prosím tě, vždyť mě povalíš.“

Dala babičce pusu na tvář a babička vzdychla: „Tys zase vyrostla, holka jedna, rosteš jako z vody. Za chvíli budeš větší než já.“
Kuliferda si chtěl babičku lépe prohlédnout a tak popošel trochu dopředu a maminka, která pohlédla na Anetku, jak zase vyrostla, si všimla, že jí něco pochoduje ve vlasech.
„Co to je?“ naklonila se blíže, „vypadá to jako hrášek s nožičkama.“

„Hrášek s nožičkama,“ zasmála se babička a spráskla ruce, „holka, holka, ty máš fantazii.“
A když maminka otočila hlavu, skočil Kuliferda do vlasů a zahrabal se tak, aby ho bylo co nejméně vidět, což naštěstí šlo, protože Anetka měla vlasy husté a tmavé.

„Kde?“ zajímalo Anetku a otáčela hlavou, ale toť se ví, na temeno hlavy si vidět nemohla. Vtom si vzpoměla a začala babičce nadšeně vyprávět: „Maminka si včera vymyslela pohádku o hráškovi. A víš jak? Napadlo jí to, když vařila hrachovou polívku a jeden hrášek jí spadnul na zem. Představ si, že když ho hledala, tak tam nikde nebyl.“
„Vážně?“ divila se naooko babička, „tak pojď ty povídálku, pojďte dovnitř, upekla jsem vám něco dobrého.“

Tatínek mezitím vyndal z auta všechna zavazadla a tak prošli vrátky a zamířili si to po cestě přímo ke dveřím domku. No a co teď? Babo raď! Tahle situace pro Kuliferdu rozhodně nebyla jednoduchá. Vždyť Anetka za chvíli vejde do domu, batoh pohodí někam pod postel a všechno začne nanovo. A les přitom je nadosah.

Z vrcholu hlavy viděl Kuliferda stromy kousek za domem. Krásné vysoké buky a smrky, které se kývaly a volaly: „Haló, Kuliferdo, vítáme tě. Tady je dobře. Žádné oranžové pantofle. A těch kapek vody, kterými se můžeš občerstvit, na každém listu deset. A těch kamarádů. Celá Ježkova rodina a celé pole hrášků. Znám to pole, znám. Je nedaleko odtud.
Kuliferdu až překvapilo, jak stromům rozumí, jako kdyby je znal odjakživa a ony znaly jeho.

„Pomozte nám!“ volal.
„To my nemůžeme,“ mávaly stromy větvemi, „máme kořeny a jsme pevně vrostlé v zemi. Ale vidíš ten malý stříbrný smrček, kolem kterého teď půjdete? Seskoč dolů a on tě zachytí. Neboj se!“

„Ale co Ježek? Nemůžu ho opustit.“
Stromy se však odmlčely. Co mohly poradit Ježkovi, který se bezmocně drápal po kluzkých stěnách batůžku? Ještě že z něj Anetka už sundala alespoň ty zbytky ze svetru a punčocháčů. Už minuli malý stříbrný smrček a byli kousek od dveří do domu, když holčička najednou zabočila vlevo a vydala se kolem zdi. Vzadu prošla zahradou s jabloněmi a na konci té zahrady u plotu si sedla na bobek, otevřela batoh a vykulila Ježka ven. Jak byla předkloněná, Kuliferda hned nepozorovaně seskočil do trávy.

„Ahoj ježečku,“ šeptla Anetka, „tady ti bude líp. Měj se dobře a nezlob se, že jsem tě vzala k nám na návštěvu.“

Zdálo se jí, jako kdyby se na ni ježek chápavě podíval a pak pohnul tlapkou na rozloučenou. Holčička chvíli seděla a čekala, jestli ještě něco udělá, nebo jestli odběhne pryč.

Když se ale nehýbal, řekla smutně: „Tak já už jdu.“ Vstala a odešla zpět k domu své babičky. Ježek s Kuliferdou osaměli. Dlouho mlčeli a dívali se, jak odchází. Bylo jim trochu smutno. Přeci jenom si Anetku oblíbili a ani trochu se na ni nezlobili.
„To bylo,“ řekl po chvíli Kuliferda, „už jsem si myslel, že zase skončíme pod postelí.“
„To bylo,“ vzdychl Ježek, „už jsem si myslel, že jsem tě nadobro ztratil.“
Obrátili se a pohlédli k lesu. Nebylo to daleko. Museli ale projít úvozem a pak ještě kousek přes louku. Najednou jim něco za zády temně zavrčelo. Úlekem se otočili. Stál tam černý chundelatý pes Karlík a upřeně na ně zíral.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 13/14 appeared first on Předškoláci.

„Honem, musíme se schovat,“ volal Ježek a snažil se zahrabat pod Anetčin svetr a do punčocháčů, jenomže s jeho bodlinami to šlo dost těžko. Ježek sebou házel ze strany na stranu, oblečení se mu nabodávalo na bodliny, které je umně rozplétaly a za chvíli vypadal jako klubko pomuchlané vlny.

Anetka otevřela batůžek a sáhla pro chleba s paštikou. Vytáhla však ven jenom dvě rozdrobené půlky, celé okousané a bez paštiky. Nakoukla do batohu, ale oba naši přátelé už byli schovaní na dně.

„Mami, někdo mi snědl svačinu, podívej!“
„Někdo ti snědl svačinu,“ pokývala maminka hlavou, „to jistě. Kdybys ji nenacpala do batohu jen tak, tak se ti nemusela rozdrobit.“
Holčička se s tím na chvilku spokojila, ale nedalo jí to a za chvíli si přisunula batůžek k sobě blíž a znovu do něj nakoukla. Zdálo se, že v něm není nikdo, kdo by jí mohl sníst svačinu. Opatrně vytáhla ven klubko zmuchlané vlny a pak i punčocháče, ale na dně nikdo nebyl.

„Někdo mi rozpletl svetr,“ neudržela se Anetka.
„Už toho mám dost,“ houkl tatínek, „s čím ještě přijdeš? Tak se podívej do batohu, jestli ti tam neřádí skřítek.“
„Nikdo v něm není.“
„Ó, jaké překvapení,“ podivil se tatínek.

Jenomže Ježek se začal vrtět a vrtět se začalo i klubko vlny a tak Anetka přeci jen objevila pachatele.
„Ježek,“ vydechla překvapeně a zdvihla klubko před oči.
Kuliferdu, který byl zachycený na konci té hnědé liány, to vyneslo ven. Stačil se v té chvilce, co Anetka držela v ruce zbytky svetru, rozhoupat na bavlnce tak, až ho to vyneslo na za zadní sedačku a tam se chtěl někam rychle schovat, jenomže to cuklo a on se kutálel přímo ven z auta. Zakryl si oči, aby neviděl, jak to dopadne, to je takový zvláštní zvyk i u hrášků, že když se děje něco velmi ale velmi důležitého, zakryjí si oči, ale v tom najednou bum! Narazil do zadního okna auta. Ach jé, sklo, no, vždyť to znám, ohmatával si na čele bouli.

Anetka poodhrnula vlnu a hleděla na ježkův špičatý čumáček a na jeho černá lesklá očka. Bylo jí najednou ježka líto a nechtěla ho rodičům prozradit. Tak zvířátko zase položila na dno batohu.

Kuliferda se schoval za automapu, a když se nějakou dobu nic nedělo, odvážil se vykouknout ven. Přitiskl se ke sklu a díval se z jedoucího auta. Nemohl uvěřit vlastním očím, už dávno nebyli ve městě, už dávno minuli všechny ty vysoké domy. Teď jeli kolem louky a za tou loukou byl les.

Kuliferda by nejraději zvolal: „Zastavte, zastavte! Tady je les, v kterém by mohl Ježek žít. A tady ta louka by se zase náramně líbila mně.“
Jenomže auto jelo dál a louka i les se vzdalovaly. Pak se objevily zase domy. Byly nízké s červenou střechou, jeden domek vedle druhého, oddělené od silnice plotem, jako kdyby nechtěly pustit nikoho příliš blízko k sobě.

Zatím Anetka přemýšlela, co udělá s ježkem. Doma ho mít nemůže, maminka pěkně vyváděla, když ho objevila. A teď ještě k tomu, když jí zničil svetr. Původně si myslela, že si ježka ochočí, a až si u nich doma zvykne a bude se chovat přátelsky, ukáže ho rodičům a řekne jim: „To je můj ježeček, už jsme se skamarádili. Umí tancovat, když mu ukážu kousek jabka.“ Tatínek s maminkou budou zírat, jak má ježka vycvičeného a dovolí jí, aby si ho nechala. Zatím s ním byly jenom starosti. Utekl jí z pokoje, rozkousal oblíbenou knížku a mámu vylekal dřív, než se naučil tancovat. Je s ním akorát trápení.

Ježek se zatím snažil utéci z batůžku. Viděl, že ho Anetka objevila a že Kuliferda někam zmizel. Snažil se vyškrábat po stěně batohu, ale byla příliš strmá a tak se akorát překulil na záda.

Maminka zaslechla škrábání, obrátila se a řekla: „Co je to za zvuky?“
„Jaké zvuky?“ zareagoval místo Anetky tatínek.
„Takové škrábání,“ řekla maminka.
Tatínek se zaposlouchal do zvuku motoru: „Nic neslyším.“
„Já také nic neslyším,“ přidala se Anetka.
„Tak to se mi asi něco zdálo,“ obrátila se maminka zpátky.

Projeli vesnicí, kolem rybníka a už se zase blížili k lesu. Kuliferda přemýšlel, jak přimět auto, aby se zastavilo. Viděl tatínka, jak točí volantem, ale naprosto nechápal, čím to je, že auto jede. A už vůbec ne, jak se zastavuje. Najednou se ale Anetka zeptala na něco, co ho velmi zajímalo.

„Mami, co to bylo včera za pohádku, cos mi vyprávěla?“
„No, pohádka, co chceš vědět?“
„To sis vymyslela?“
„To víš, že ano. Chtěla jsi vyprávět pohádku, tak jsem ji vyprávěla. Jak se ti líbila?“
„Dobře.“

„Dobře, no, vidíš, tatínku, jak mluví? Říká se hodně.“
„Tak hodně, mami.“
„To jsem ráda.“
„A jak jsi na to přišla?“

Maminka se pootočila a usmála se. „No, občas, když vařím polívku, tak mi spadne na zem hrášek nebo dva, a když potom zametám, nikdy žádný hrášek nenajdu. Tak mě napadlo, že mu asi narostou ručičky a nožičky a vydá se sám zpátky na hrachové pole.“
„Hrášek nebo dva, slyšíš to Ježku?“ vyběhl Kuliferda ze své skrýše a volal směrem k batohu.

A z batohu se ozvalo: „No, já to slyším, ale zajímalo by mě, kam to jedeme?“
„Nechal jsem tam kamaráda,“ volal Kuliferda.
Z batůžku vykoukl ježkův špičatý nos, ale hned zase zmizel. „Kde?“
„Pod kuchyňskou linkou. Musím se tam vrátit.“
„To půjde asi těžko,“ odfrkl si Ježek. „Mě se kupříkladu ani nedaří vylézt z tohohle batohu.“

A protože hrášek viděl, že jsou všichni otočeni na druhou stranu a upřeně zírají ven na silnici, sedl si na okraj sedadla, díval se dolů na ježka v batohu a přemýšlel, jak by mu mohl pomoci.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 12/14 appeared first on Předškoláci.

„Sbohem,“ zavolali Kuliferda a Ježek společně. Mol zamával tykadly a vylezl škvírou ven.
Přestože byl namačkaný mezi paštikou, která mu vůbec nechutnala a chlebem, který byl tak suchý, až se mu z toho točila hlava a házelo to s ním nahoru a dolů stejně, jako když cestoval v pantofli mezi tím nevrlým palcem a upištěným ukazováčkem, cítil se Kuliferda tak nějak bezpečně a příjemně, jako když se kočka schoulí ve svém pelíšku. Nějakým způsobem tušil, že je vše v pořádku a nemají se čeho bát. Anetka je odnáší tam, kam chtějí a potřebují. Ven, do krásného světa přírody, kterou zahlédl za oknem na konci ulice. Také to pohupování a těsno mu dělalo dobře, protože mu připomínalo, jak byl v lusku se svými bratříčky a jak jim bylo, když vítr zafoukal.

„Nebude to trvat dlouho a budeme v lese,“ utěšoval kamaráda Ježka.
„Jen aby, ještě pár těch divých skoků a probořím se do toho chleba úplně.“
Ale Kuliferda ho neposlouchal, protože si uvědomil jednu velmi důležitou věc. A ta důležitá věc byla: doufám, že Anetka utíká směrem na severovýchod, do toho lesa na konci ulice. A teprve teď si to Kuliferda naplno uvědomil. No ano, vždyť to je on, ten les, o kterém mluvil Mol a kde Anetka našla Ježka. Vůbec není důležité, aby se drželi východu gerotofaktického, nebo jak se vlastně jmenuje, hlavně musí venku na ulici zahnout na správnou stranu.

Mezitím, co Kuliferda takhle uvažoval, pohupování ustalo a v tom klidu, který nastal, byly slyšet tlumené hlasy maminky a tatínka.
„Proč musíme mít všechno tak špinavé?“ To byla maminka. „Vypadáme jak čuňata a ne lidi.“
Tatínek odpovídal: „Prosím tě, co vidíš, není špinavější než ostatní.“
„Ostatní, ostatní, co se srovnáváš s ostatními. Já chci, aby bylo tak čisté, jak já chci.“
Ále, nebudu kolem něj skákat každý den, mám dost jiné práce.“
„Alespoň okna kdyby byla čistá. Člověk jimi ani nevidí ven.“
Aha, řekl si Kuliferda, to oni stojí doma za oknem a dívají se za Anetkou. Proto je slyšíme tak vzdáleně.

Za chvíli něco klaplo, zavrčelo jako zlý pes a pak zase předlo jako kočka.
„Kde já už to předení slyšel?“ přemýšlel Kuliferda, „určitě ho odněkud znám.“
„Já ho také slyšel,“ přidal se Ježek, „ale opravdu nevím, co by to mohlo být. Možná rodiče konečně pořídili Anetce kočičku.“

„Kočku? To by bylo dobré. Třeba by tě Anetka konečně pustila.“
„Nevím, jak by to udělala. Přivezla si mě z velké dálky automobilem. A na chodníku před domem bych žít nechtěl.“

My všichni už tušíme, že to předení nebyla ani kočka, ani jiné zvíře, domácí nebo divoké, ale automobil. I když je pravda, že někteří lidé ho opečovávají a starají se o něj jako o domácí zvíře. A za chvíli na to přišel i Kuliferda.

„Ježku,“ zvolal, „my jedeme automobilem.“
„Máš pravdu,“ řekl Ježek, který byl zrovna zaměstnán olizováním paštiky, „přesně takhle to znělo, když mě Anetka vezla z lesa. Jenomže to jsem cestoval v papírové krabici nahoře s dírkami pro dýchání.“

„A teď se vezeš jako černý pasažér,“ smál se Kuliferda.
„Vždyť nejsem černý,“ čertil se Ježek, „jsem hnědý. To jen tak vypadá v té tmě.“
„Já vím, já vím,“ chlácholil ho Kuliferda.

Kampak asi jedeme, říkal si hrášek. Jestli směrem vpravo k lesu, nebo na druhou stranu, tam dál mezi ty domy.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 11/14 appeared first on Předškoláci.

A pak spatřili poletovat mezi jejíma rukama Mola. Kroužil sem a tam a snažil se vyhnout tomu tleskání. Letěl ke skříni v naději, že se na hnědém dřevě ztratí, ale maminka ho zahlédla a plížila se po špičkách k němu a pak ho chtěla rychlým pohybem zasáhnout.
Anetka všechno zvědavě pozorovala z postele. Měla vykulené oči a pootevřenou pusu, v ruce žmoulala cíp peřiny a snažila se pochopit, proč maminka vynakládá takové úsilí na to, aby chytila jednoho mola. Mouchy takhle trpělivě nechytala. Dokonce ani komáry v létě u babičky.

Mol proklouzl mamince mezi prsty a podařilo se mu vyletět škvírou mezi dveřmi ven. Maminka stála uprostřed pokoje a zhluboka dýchala. Pak popošla ke dveřím a zavřela je. Přešla pokoj, sedla si na Anetčinu postel, usmála se a řekla: „Tak dobrou noc, holčičko, a hezké sny.“

„Co si to dělala, mami?“
„Ále, honila jsem mola,“ odpověděla maminka. Mola řekla s malým m, protože ho vůbec neznala. Byl to pro ní mol jako jakýkoli jiný.
„Ještě pohádku,“ žadonila Anetka.

„Dobře,“ unaveně přikývla maminka a zamyslela se. „Byl jednou jeden hrášek, který se nechtěl uvařit v hrachové polívce a spadl proto pod kuchyňskou linku. Tam mu v té tmě a vlhku vyklíčily nožičky a ručičky a na hlavě místo vlasů takový malinkatý klíček.“
„To je pohádka o mně,“ řekl Kuliferda.

„Ona tě zná?“
„Vypadá to, že ano. Ale odkud? Vůbec tomu nerozumím.“
„Třeba je víc hrášků, kterým se podařilo utéci z polívky a je to pohádka o některém z nich,“ napadlo Ježka.
„Možná…“ připustil Kuliferda.

„Poslouchejme, o čem ta pohádka bude, a hlavně, jak skončí.“
A tak poslouchali. Jenomže za chvíli usnuli stejně jako Anetka a spali jako dva dudci. Dudek to je takový pták, který žije ve světlých lesích, má oranžovou hlavičku, dlouhý štíhlý zobák a černobíle proužkovaná křídla, takže vypadá jako navlečený do pyžama; tak Ježek i Kuliferda spali jako dva dudci až do rána, schováni pod Anetčinou postelí.
Ráno je vzbudil neobvyklý zvuk. Znělo to jako zemětřesení, nebo výbuch. Něco těžkého dopadlo na zem v těsné blízkosti Ježka a Kuliferdy. To Anetka vyskočila z postele a radostně zvolala: „Hurá, je sobota!“

„Co je to sobota?“ zeptal se Kuliferda, když se trochu vzpamatoval. „A proč kvůli tomu Anetka dělá takový rámus?“
„Nevím,“ odpověděl Ježek, „asi se něco stalo venku.“
Odvážili se vylézt zpod postele, aby se podívali, co holčička dělá. Právě odhrnula závěs a vyhlížela z okna.

„Určitě,“ řekl Ježek, „něco se stalo venku.“
Anetka se oblékla a vyšla ven z pokoje. Dveře nechala pootevřené. Za chvíli dovnitř vletěl Mol a kroužil kolem dokola. Potom uviděl Ježka s Kuliferdou a zamířil si to k nim.
„Konečně,“ řekl udýchaně, „všude vás hledám.“
„A proč?“ chtěl vědět Kuliferda.

„Protože jsem to popletl,“ odpověděl Mol.
„Co jsi popletl?“ zeptal se Ježek.

„To s tím východem. Když vyjdete hlavními dveřmi ven, tak to ještě neznamená, že stojíte směrem na východ. Tedy geograficky,“ vysvětloval Mol a důležitě zdůraznil slovo geograficky.

„Jak?“ nechápal Ježek.
„Geograficky, neboli zeměpisně. Zkrátka, zjistil jsem v jedné knize, že zeměpisný východ, čili geografický směr se dá určit jen podle kompasu a ne podle dveří.“
„A co je to kompas?“ nevěděl Kuliferda.

„Kompas je přístroj na určování směru.“
„Směru útěku?“ ujišťoval se Kuliferda.
„Ano, třeba směru útěku.“
Ježek posmutněl. „Tak ten my nemáme.“

Neměl ovšem čas o tom dlouho přemýšlet, protože v tu chvíli vešla Anetka zpět do pokoje. Všichni tři se stačili jen tak tak znovu schovat pod postel. Anetka otevřela skříň, vyndávala svoje oblečení ven a házela je na židli.
„Asi se chce převléknout,“ dumal Kuliferda.
„Nebo je jí zima,“ myslel zas Ježek.
„Třeba uklízí,“ řekl Mol.

Ani jeden z nich však neměl pravdu. Anetka si z hromádky oblečení vybrala svetr a vlněné punčocháče a zbytek věcí kopla nohou ke skříni. Ze stolu sebrala kreslící blok a pastelky a hodila je na židli.

Do pokoje vešla maminka a řekla: „Tu máš. Přidej si do tašky svačinu.“
Podala Anetce jídlo zabalené v ubrousku. „A pojď se nasnídat. Ať ti nevystydne kakao.“
Maminka se obrátila a odešla. Anetka dala všechny věci, které měla připravené na židli do červeného batůžku, přidala navrch svačinu a pak odběhla, aby jí nevystydlo kakao a nevytvořil se na něm škraloup, který neměla ráda.
Ježek, Kuliferda a Mol vylezli ven z úkrytu.

„No tohle, snad se Anetka nestěhuje,“ strachoval se Kuliferda, přeci jenom, i když to byla Ježkova únoskyně, měl tu holčičku docela rád.

„Mě spíš zajímá ta svačina,“ začichal Ježek a šinul si to k batůžku, „už jsem dlouho nic nejedl.“

A tak se všichni přemístili k červenému batůžku pohozenému na zemi. Byl otevřený a voněl z něj chleba s paštikou. Ježek si mlaskl a bez vyzvání se nakvartýroval dovnitř. Pravděpodobně si myslel, že tohle je ten nejlepší úkryt, který kdy zatím objevil. Měkoučko, teploučko a lákavá vůně paštiky. Kuliferda s Molem zůstali stát venku a dívali se na něj. Oni paštiku nejedli. Mol by si možná smlsnul na drobečku chleba, ale jak prohlásil, zrovna nemá hlad.

Možná si říkáte, že není vůbec hezké, když jeden hoduje a ostatní se na něj jen dívají. Ježek si to také tak říkal.

Obrátil se a povídá: „Kluci, pojďte si také dát se mnou. Je tady pro všechny dost.“
A Kuliferda na to: „Já rád jenom vodu. Jenom klidně posnídej, Ježku, nedej se rušit.“
„Nevím, nevím,“ ošíval se Ježek, „není slušné nechat vás takhle čekat venku. Škoda, že tu není také krapet vody.“ A rozhlížel se po batohu, jako kdyby v něm mohla být někde loužička.

„Poletím se podívat po okolí,“ nabídl se Mol, „jestli by někde nebylo něco pro našeho Kuliferdu.“

Načechral křídla a už se třepetal ve vzduchu. Kuliferdovi se sevřelo hrdlo dojetím. Teď si teprve uvědomil, jaké má dva výtečné kamarády, kteří nemyslí jenom na sebe, ale i na něj, na malého hráška, který utekl z polívky a myslel si, jaký je odvážný a silný a přitom je tak malý a bezmocný. Stačí chvilka nepozornosti a oranžová pantofle ho rozšlápne na placku, nebo ho spolkne černá díra v umyvadle.

Jenomže k čemu by to všechno bylo, být odvážný, utéci z polívky, kdyby měl zůstat na světě sám? Chtěl Ježkovi říci, jak ho má rád a že nemá hledat vodu, z které by se on Kuliferda mohl napít. Pak ho napadlo, jestli by kamarádovi neudělalo radost, kdyby alespoň okusil trochu té paštiky.

Vlezl si tedy do batůžku a prohlásil, že posnídá paštiku s Ježkem. Ježek už předtím rozbalil předními zuby svačinu a teď se snažil čumáčkem dva krajíce chleba slepené paštikou od sebe oddělit, aby se lépe dostal k paštice. V momentě, kdy se mu to podařilo, kdosi zvedl batoh do vzduchu, až se oba kamarádi svalili na svetr a shora se na ně s žuchnutím překlopil chleba s paštikou. Někdo batoh zavřel a byla tma.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 10/14 appeared first on Předškoláci.

„Ale co když ještě přijde maminka a rozhodne se prát?“
„Počkáme, až se setmí, a pak půjdeme jinam,“ odpověděl Ježek a pak nahlas přemýšlel: „Myslím, že jediný člověk, který mě má rád, je Anetka. V jejím pokoji mi tedy hrozí nejmenší nebezpečí.“

„Možná bychom mohli Anetku požádat o pomoc,“ navrhl Kuliferda.
„To nepůjde, nerozumí nám. Ale bude stačit, když se schováme u ní v pokoji.“
A jak Ježek řekl, tak udělali. Když se setmělo a v bytě byl klid, vyplížili se z koupelny. Prošli napříč předsíní ke dveřím Anetčina dětského pokoje, které byly nalevo vedle obýváku. Dveře však našli zavřené.

Ježek s Kuliferdou stáli zklamaně dole na modrých dlaždičkách a hleděli na prosklené dveře s lesklou mosaznou klikou, na kterou nemohli dosáhnout. Hrášek navrhl, aby snesli na hromadu všechny věci, které najdou a dokážou unést. Na hromadu pak vyšplhají a pověsí se na kliku. Snad se jim tak podaří dveře otevřít.

„To by trvalo několik dní, než bychom nahromadili tolik věcí,“ namítl Ježek.
Kuliferda zase, že by mohli hodit na kliku provaz se smyčkou na konci a pak za druhý konec zatáhnout. Ježkovi se však ani tento nápad nezdál uskutečnitelný.
„Mám to,“ vyhrkl najednou Kuliferda, „provrtáme do dveří díru.“
„A čímpak ji chceš provrtat?“
„Tvojí bodlinou.“
„Tak to rozhodně nepůjde,“ zamračil se Ježek.

Chvíli stáli a dívali se na dveře. Potom se Ježek ještě jednou pokusil zapřít do dveří tlapkami, ale bez úspěchu. Už se chtěl obrátit a vrátit se do koupelny, když se náhle ozval takový zvláštní suchý a jemný hlas, jako kdyby někdo lámal sirky.
„Tak už vás dlouho pozoruju a mám dojem, že byste rádi vešli.“

Přestože se hlas ozval docela blízko, Ježek s Kuliferdou nikoho neviděli.
A ten hlas řekl znovu: „Mám pocit, že nevíte kudy kam. Poznám to podle loupání.“
Loupání? Jaké loupání? Žádné nebylo slyšet, a vidět také stále nikoho. A najednou na to Kuliferda přišel, to k nim promlouvaly dveře.

„Dobrý den,“ pozdravil Kuliferda.
„Spíše dobrý večer,“ opravily ho dveře.
„Promiňte, ale opravdu bychom rádi vešli,“ pokračoval Kuliferda.
„No ano, to vidím,“ řekly dveře.

„Nemohl byste nám pomoci, pane dveře?“ Jakmile to Kuliferda vyslovil, uvědomil si, že to zní divně. Pane dveře. Tak snad měl dveře oslovit paní dveře? Ne! Nebo, vy dveře? To vůbec nezní uctivě.

„Ne,“ odpověděly dveře.
„Jdeme navštívit Anetku,“ pokusil se vysvětlit Ježek, v naději, že tím dveře obměkčí.
„Kdepak, nemohu vám pomoci,“ řekly dveře, „jakmile nás jednou někdo zavře, nic s tím nemůžeme dělat. Dokud nás zase někdo neotevře. Ale úplně nejhorší je, když nás někdo zamkne, to potom nemůžeme ani s nikým hovořit.“

„To znamená, že nejste zamčené?“ zeptal se Kuliferda a měl radost, že tahle otázka už zněla daleko lépe.
„Ano,“ přisvědčily dveře, „a je to tak krásné, že si můžeme s někým povídat. Každý námi jen tak projde, nikoho nezajímáme.“

Jejich hlas, i když byl celou dobu tichý a monotónní, se teď zdál být smutný.
„My si s vámi rádi povídáme,“ řekl rychle Ježek.
„Jistě, velmi rádi,“ přidal se Kuliferda. „Já jsem hrášek a utekl jsem z polívky.“
„A já jsem Ježek,“ řekl Ježek, „a žil jsem v lese, dokud si mě Anetka neodvezla sebou domů.“

„Anetka,“ vzdychly dveře, „Anetku máme rády. Hlídáme její pokoj. Víme o všech jejích starostech i o všech jejích radostech. Dbáme na to, aby měla klid ve spánku, a těšíme se na to, až se ráno probudí.“
„A Anetka teď už spí?“ vyzvídal Ježek.

„Ještě ne,“ řekly dveře, „za chvíli přijde její maminka dát jí dobrou noc, pusu na čelo, pohladí ji po vlasech a teprve potom Anetka usne.“
„Maminka přijde za chvíli?“ zaradoval se Kuliferda.
„Ano, vždyť to povídáme. A my si povídáme rády. Neodcházejte už.“

Ale dveře volaly marně. Ježek s Kuliferdou se běželi skrýt za botník, aby je maminka, až přijde, neviděla. A opravdu, za chvíli už spatřili dvě oranžové pantofle s bambulkami na špičkách třesoucími se radostí nad tím, že se zase vezou. Maminka přišla z obýváku a zastavila se před dětským pokojem. Pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Pak vešla a dveře nechala pootevřené. Za ní honem vběhl i Ježek s Kuliferdou. Dveře vzdychly, ale lidem se ten zvuk zdál být jako vrznutí.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 9/14 appeared first on Předškoláci.

„Za chvíli tu budou, prohledají celý byt,“ řekl potichu Ježek.
Kuliferda slezl z jeho zad a rozhlédl se. „Utečeme oknem.“
„To nepůjde,“ zavrtěl hlavou Ježek, „tak vysoko se já nedostanu.“
Z předsíně bylo slyšet hlasy rodičů, jak se dohadují, kde může ježek být.
„Najdeme si dobrý úkryt,“ řekl Kuliferda a znovu se rozhlížel po koupelně.

Umyvadlo, pračka, vana, proutěný koš na špinavé prádlo. To je ono, napadlo ho, vlezeme si do koše.
„Nahoru nevylezu,“ měřil si koš Ježek pohledem, „ale snad bych dokázal dole prokousat díru.“

A tak se dal do kousání. Kuliferda odklízel třísky, aby k jejich úkrytu nevedly žádné stopy.

„Podívej se taky do koupelny,“ zaslechli tatínka, jak volá.
A už se Ježek tlačil dírou do koše na prádlo a Kuliferda se mu snažil zezadu pomáhat. Šlo to těžce, ale nakonec se Ježek protlačil dovnitř dříve, než maminka vešla do koupelny. Kuliferda rychle vběhl za ním.

Pozorovali ji škvírami mezi proutím, jak nakukuje do všech koutů. Dokonce i pod kbelíky a lavory a i do pracího prášku se podívala. Když nezaznamenala nic podezřelého, pohlédla do zrcadla a upravila si vlasy. Podívala se na koš s prádlem a vzdychla si: „Musím vyprat to prádlo, ach jo.“

Potom odešla z koupelny.
„Ty, Ježku,“ řekl Kuliferda, „nahoře nad umyvadlem kape voda.“
„No a co?
„Já mám žízeň.“

„Tak si ji nech zajít. Musíme tu zůstat, dokud nebude čistý vzduch.“
„Jak, čistý vzduch? Myslíš, až to prádlo tady bude čisté?“
„Á, ne,“ protočil oči ježek, „myslím, až budou všichni spát a nebude nikdo šramotit. Potom budeme moci vylézt ven.“
„Ale já mám žízeň teď. Sesychám. Je mi slabo.“ A když ježek nic neříkal, dodal rychle: „Podívám se tam sám.“

Vylezl rychle z proutěného koše a spěchal ke skříňce vedle umyvadla. Po ní vyšplhal nahoru. Sledoval, jak z kohoutku padají kapky vody. Došel ke kohoutku a snažil se natáhnout, co nejvíce to šlo, aby zachytil, alespoň jednu kapičku vody, uklouzl však a spadl dolů. Kutálel se po bílém porcelánu a řítil se do černého otvoru uprostřed. Zachytil se naštěstí za mřížku. Visel tam nad černou propastí. Co teď? Sám se odsud těžko dostane.
„Ježků, ježků,“ volal Kuliferda, ale bylo to marné, protože i kdyby ho kamarád slyšel, nemohl by se nahoru nijak dostat.

Najednou nad sebou spatřil něco poletovat. To je mol, sláva, ten mi jistě pomůže. Nebylo to však tak jednoduché. Mol si sedl na umyvadlo v dostatečné vzdálenosti od Kuliferdy, aby ho nezasáhla žádná z padajících kapek a řekl: „No ano, umyvadlo je velmi nebezpečné místo, píše se o tom v mnoha knihách.“

„Mole, prosím tě…“ zasténal Kuliferda a cítil, jak ho ruce už dlouho neudrží.
„Je to stejně nebezpečné, jako past mrakolva, který si vyhrabává do písku díru a sám se zahrabe uprostřed. Když pak jde někdo kolem, kupříkladu takový mravenec…“ pokračoval Mol ve vyprávění o nebezpečích umyvadla.
Kuliferda se pokusil vytáhnout nahoru, ale jeho ruce na to byly příliš slabé. „Mole, pomoz mi, nebo spadnu dolů.“

„Ano, takové oběti většinou musí někdo pomoci, jinak je s ní ámen,“ pokýval Mol hlavou a pak teprve přilétl blíže a postrkoval hráška odspoda, co nejvíce mohl, dokud se Kuliferdovi nepodařilo vylézt z odtokové díry ven.
„Ale jak dál, nevím,“ smutně řekl Mol.
Umyvadlo bylo mokré a kluzké, těžko bylo šplhat ven.

„Dole v koši je ježek,“ upozornil ho Kuliferda, „zaleť za ním, snad ho něco napadne.“
Ježek se v koši mezitím zamotal bodlinami do nějakého svetru a nemohl se vymotat ven. Když za ním mol přilétl, chvíli bručel, co že je to za nápady lézt do umyvadla, ale pak vzal do tlamičky konec bavlnky a podal ji molovi.
„Na, dones to Kuliferdovi, ať se toho pevně chytne.“

Mol to vzal kolem kohoutku a konec bavlnky podal Kuliferdovi. Vznikl tak jednoduchý kladkostroj. Když mol zahoukal, že je vše připraveno, pochodoval ježek dál od umyvadla a táhl a táhl za bavlnku, až toho svého kulatého kamaráda z umyvadla dostal.
„Ale vody jsem si ani nelízl,“ řekl smutně hrášek.

Pak mol ukázal na druhou stranu umyvadla. Ležela tam slánka. Takové zelené ohýbací brčko na pití limonády. Kuliferda s Molem to brčko vzali a dotáhli ho ke kohoutku. Podařilo se jim ho nastavit tak, že voda skápla do brčka a protekla až přímo k nim. Kuliferda šťastně zabořil hlavu do vodní kapky. Dlouze se napil, až celou tu kapku vypil.
Otřel si pusu a řekl: „To byla dobrota!“

Mol chtěl pronést něco o tom, jak je voda prospěšná všem tvorům na celém světě, ale zaslechli z předsíně hlasy a běželi se raději někam schovat.

I ježek dole se rychle zatočil kolem dokola, aby na ostny namotal bavlnku, která visela z umyvadla, a pak se natěsnal zpátky do koše na prádlo.

V tu chvíli vstoupil do koupelny tatínek, chvíli se roztržitě rozhlížel kolem sebe, prozkoumal parapet okna a zahartusil: „Kampak jsem si dal ty svoje brýle, krucipísek!“ A zase odspěchal pryč z koupelny.

Za chvíli přišla dovnitř Anetka. Vzala si kartáček a pastu a začala si čistit zuby. Kuliferda vykoukl ze své skrýše. To byla legrace, od pusy jí šla barevná pěna. Kuliferda se začal smál a řehtal se tak, že se z toho rozkutálel a málem spadl ze skřínky dolů.
„Vidíš, já ti říkal,“ vyčinil mu Mol, když se vrátil nazpátek, „neopouštěj svůj úkryt, ať se děje, co se děje.“

„Když ale ono se toho děje tolik zajímavého,“ namítal Kuliferda.
„To já vím, ale je to nebezpečné, nenech se unášet zvědavostí. Oba moji rodiče zahynuli, protože byli moc zvědaví. A já se proto zahrabal do prachu na šesté polici a za nic na světě bych odtamtud nevylezl, nebýt tebe.“

„Podívej,“ vykřikl zase Kuliferda a ukazoval na Anetku, „má v puse to brčko a strká ho do kelímku s vodou. Vyrábí tím bubliny.“
„Nejhorší je, že mě nikdo nikdy neposlouchá,“ posteskl si Mol.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 8/14 appeared first on Předškoláci.

Stála před ní a dobrou půlhodinku si vybírala a zkoušela oblečení. Navlékla si kalhoty, otáčela se před zrcadlem a pokoušela se zahlédnout i ze zadu. Vtom vešel do ložnice i tatínek.

„Podívej,“ řekla mu s úsměvem, „sluší mi?“
„No,“ zabručel tatínek, „já nevím.“

„Prosím tě, jak můžeš nevědět? Mám nové kalhoty, chtěla bych vědět, jak v nich vypadám.“
„Zdají si mi příliš… široké,“ řekl po chvíli tatínek.
„Ale nepovídej, tohle se teď nosí, je to indický styl, jsou takové volné, cítím se v nich pohodlně.“

„Tak si je nech,“ pokrčil rameny tatínek.
„Ale sluší mi, nebo ne?“ vyzvídala maminka.
„Ne.“

„Jak to, vždyť v obchodě, když jsem si je zkoušela, mi krásně slušely?“
„Myslím, že v obchodech rozprašují do vzduchu nějakou omamnou látku,“ řekl suše tatínek a odešel z ložnice, aby už nemusel v debatě pokračovat.
Maminka vzdychla a kalhoty si sundala.

A co celou tu dobu dělal náš Kuliferda? Co by dělal? Když viděl, že maminka je plně zaměstnána rozhovorem s tatínkem, odvážil se vyjít z úkrytu a chvíli poslouchal. Zdálo se mu však, že debatě vůbec nerozumí. A když mu bylo jasné, že ti dva ho vůbec nevidí, vykračoval si po bílé posteli jak na módní přehlídce, a kdyby znal sníh a zimu, mohl si připadat jako na severním pólu.

Jak to, že neznal zimu? No ano, představte si, že Kuliferda nezná zimu. On chce utéci s Ježkem ven, do lesa a nezná zimu. Možná že kdyby jí znal, tak by se mu ven už tolik nechtělo. Vždyť hráškové nemají kabát, ani čepici nebo šálu. Může jim být chladno. A co kdyby ten náš nešťastný Kuliferda umrzl tam někde venku? Měli bychom mu v jeho úmyslu odejít s Ježkem zabránit.

Ale jak to, že jiní hráškové neumrznou? Jiní hráškové se totiž zahrabou do nakypřené země a tam je jim teplo. A pak, když je tepla ještě víc, na jaře, vykouknou ven, zvědavci zvědaví, lezou, lezou a najednou je z nich hrachoviště. A na tom hrachovišti roste tisíce lusků a v nich se rodí miliony hrášků. Tak je to. Aha, tak to je. Tak to nemusíme mít o Kuliferdu strach. Ať si tedy ten svůj plán uskuteční. Hlavně, když se nezapomene zahrabat pod hliněnou peřinu.

Najednou Kuliferda zaslechl známé dupání a funění. Doběhl ke kraji postele a podíval se dolů. Na koberci u nohy postele byl Ježek a očichával čumáčkem sponku do vlasů, zdali to není něco k jídlu.

„Ježků,“ zavolal Kuliferda.
Ježek zvedl hlavu.
„Už vím, kterým směrem je les.“

Ale Ježek, jakoby nerozuměl, sklonil hlavu a popolezl dál do pokoje.
„Pozór,“ volal Kuliferda, „je tady maminka.“
Ježek se zastavil a obrátil se. „Moje maminka?“
Kuliferda ani nestačil odpovědět, když se maminka obrátila od skříně a spatřila u postele Ježka.

„Co to má znamenat?“ zvolala.
Ježek se otočil a spatřil maminku.
„Pomóc, ježek!“ křičela maminka.
„Pomoc, maminka!“ písknul Ježek a obrátil se.
Přiběhl tatínek a za ním i Anetka. Všichni tři obklopili Ježka.
„Kde se tady vzal ježek?“ řekla maminka, ani ne jako otázku, spíše s údivem.
Tatínek si však ten údiv vyložil jako otázku. „Nevím,“ řekl.
Anetka mlčela.
Ježek se vzpamatoval a dal se na útěk. Proklouzl kolem Anetky a pádil se schovat pod postel.

Ani si nedovedete představit, jak rychle ježek běží. O ježcích většinou víme jen to, že dupou a funí, ale když je ježek v nebezpečí, dokáže utíkat velmi rychle a dokonce docela tiše, jen s nepatrným ťapkáním. A tak Ježek šups, a už byl pod postelí.
Kuliferda to všechno pozoroval a úplně zapomněl na to, že může být odhalen i on.
„Je pod postelí,“ řekla maminka.
„To je,“ řekl tatínek.

„Tak ať si tam zůstane,“ řekla Anetka. Tajně doufala, že rodičové pokrčí rameny, řeknou si, ať si tam tedy zůstane, a odejdou pryč. Ona pak bude moci ježka vytáhnout a přenést do svého dětského pokoje, kde bude víc v bezpečí. Rodičové však nepokrčili rameny a neřekli, dobrá, ať si tam tedy zůstane.

Řekli naopak: „Ten ježek tady nesmí zůstat!“ To řekla maminka.
A tatínek přidal: „Musíme ho nějak dostat ven.“
„Třeba to nebyl ježek,“ nadhodila Anetka.
„Cože? Že to nebyl ježek? A co by to bylo?“
„Třeba to byl jenom kartáč na boty.“

„Hlouposti,“ řekl tatínek, „kartáče na boty neutíkají pod postel.“
„Můj kartáč na boty, s kterým si hraju, mi někdy utíká.“
„Tohle není kartáč na boty,“ řekla důrazně maminka, „je to ježek a musí okamžitě pryč. Ježkové mají blechy a já nechci mít zablešený celý byt.“

A tak šel tatínek pro koště, aby vyhnal ježka ven. Anetka si sedla na bobek a dívala se, co ježek dělá. Jenomže, on už pod postelí nebyl. Potěšilo jí to, ale zároveň nechápala, kam mohl zmizet. Byl slunný den a pod tuto postel v ložnici bylo vidět docela dobře, přesto pod ní ježek nikde nebyl.

Mezitím totiž Kuliferda pochopil, o čem je řeč, bylo mu to daleko srozumitelnější, než řeči o módě. Spustil se za cíp prostěradla na zem a mávnul na Ježka, že oba musí honem zmizet. Běželi ke dveřím zrovna v okamžiku, kdy se tatínek rozhodl dojít pro koště. Schovali se za velikou vázu se sušenými květinami, která stála vedle dveří. Kuliferda si sedl Ježkovi mezi bodliny, aby mohli rychleji utíkat, a když tatínek prošel do předsíně, proklouzli za ním ven z ložnice.

Za sebou nechali Anetku, která právě řekla: „Nikdo pod postelí není, mami, asi to opravdu nebyl ježek.“

„Podezírám tě, že s tím ježkem máš něco společného,“ reagovala maminka.
„Hlouposti,“ vypadlo z Anetky.
„Cože? Jak to se mnou mluvíš? Tohle se říká mamince?“

„Chtěla jsem jenom říct…“
Ale co chtěla Anetka říci, už Kuliferda neslyšel.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 7/14 appeared first on Předškoláci.

Stěží se postavil a rozhlížel se. Na stole nikde nebyla ani kapička vody nebo ovocné šťávy. Tak šel a stoupl si opět za brýle. Svět se nafoukl a Kuliferda vše viděl mnohem lépe. Lampička na druhé straně stolu byla najednou tak obrovská, jako kdyby stál přímo pod ní. Za stolem bylo okno a na parapetu obrovské květináče s kytkami. Jedna měla dlouhé špičaté listy, druhá listy oválné a modré květy. Náhle spatřil na okně láhev plnou vody. Byla tam kvůli těm kytkám, které na parapetu stály.

Kuliferda se k ní rozběhl, ale zapomněl, že stojí před brýlemi a znovu vrazil do jejich skla.

„Ach, opět!“ naříkal si, zvedl se a velkým obloukem brýle obešel.
Vyšplhal po lampičce a přeskočil na okenní rám. Obcházel láhev a přemýšlel, jak se dostat dovnitř. Ale ty náš odvážný Kuliferdo, co je to za nápad, chtít se dostat dovnitř láhve? Víš, jak je to nebezpečné? Dovnitř bys lehce skočil, ale jak se potom dostaneš nazpátek? Raději na to rychle zapomeň!

Hrášek ale nepřestával pozorovat velkou láhev plnou vody a přitom couval, aby ji viděl z odstupu, a aby vymyslel, jak se dostane nahoru. Najednou do něčeho narazil. Nebyl to květináč, ale miska, na kterou byl položený. A v té misce byla voda. Trochu kalná, pro děti by k pití vhodná nebyla, ale hráškům, stejně jako například psům, taková voda vůbec nevadí.

Ach, to měl Kuliferda radost a dnes podruhé velikánské štěstí. Když se dost napil, celý se ve vodě vycákal, že byl mokrý až za ušima. Tedy, co to povídám, hráškové přeci nemají uši. No zkrátka, byl mokrý od hlavy k patě a od paty k tomu malinkému klíčku, co měl na hlavě místo vlasů. Jeho ruce a nohy byly zase pružné a mysl veselá.

A teď, když už byl Kuliferda na okenní římse, tak na ní chvilku zůstal, dokud neoschne. Přitiskl se na okno a pozoroval svět venku. Viděl ulici a na protější straně řadu domů. Podél ulice rostly stromy a na konci ulice vpravo bylo vidět kus parku. Zelený trávník a lavičky podél cest. Najednou si vzpomněl, že když byl malý, rostl na poli. Byl v lusku s dalšími pěti bratříčky. Bylo jim tam těsno, ale veselo.

Stále si o něčem povídali, neměli žádné starosti a nikoho z nich by ani nenapadlo, že je něco tam venku, za tou slupkou jejich lusku. Jen občas cítili, jak slupkou prosvítá více světla, to když slunce zalilo svým jasem hrachové pole, nebo jak luskem pohupuje vánek. A tak se obojí začalo stávat předmětem jejich dohadů i sporů. Co to jen může být, že je občas jasněji, co se to jenom děje, že se pohupují? Část bratříčků si myslelo, že tam za slupkou ještě něco je, nějaký jiný svět. Tak ohromný a úžasný, jaký si ani nedokáží představit. Druhá část bratříčků tomu nevěřila. Domnívali se, že existuje jenom svět zelených bublin, v kterých se tísní samí hráškové.

Teď se nad tím musel Kuliferda usmát. Kolik zajímavých a krásných věcí už objevil. A tady za tím oknem to ještě pokračuje. Z jeho vzpomínek ho vyrušilo auto, které projelo venku po silnici kolem domu. Kuliferda se díval, jak se vzdaluje, je menší a menší, až zmizelo vlevo za zatáčkou. Záviděl autu, že si může jezdit po silnici a vydat se kam chce.
Obrátil se od okna a vzpomněl si na Ježka. Našel na parapetu uvadlý okvětní lístek, přidržel si ho nad hlavou jako padák a skočil dolů na koberec. Jů, to byl let. Přistál hladce jako pták, odložil lístek a spěchal ke gauči, který byl až na druhé straně pokoje. Škoda, že neumím lítat jako Mol, zalitoval Kuliferda v duchu.

Najednou zahlédl zase ty dvě známé oranžové pantofle. Velké tak, že ho mohly zašlápnout raz dva. Nejprve se lekl, pak ale viděl, že se pantofle vůbec nehýbají. Přišel blíž a zjistil, že i bambule visí na špičkách zplihle ani nedutají. Co se to stalo ? Obešel pantofle kolem dokola a vzadu objevil velikánskou díru do každé z nich. Překonal strach a vlezl do levé pantofle.

Tak takhle to je! Bez nohou, které je nosí, jsou to jen dvě obyčejné maškary. Zvenku vypadají důležitě, ale z druhé strany jsou duté. Bez lidských nohou jsou nic. Bambule spí a oranžová loď, na které se vezou, postrádá kapitána. Jenomže najednou, kde se vzaly, tu se vzaly, objevily se nohy a pravá i levá šup do pantoflí. Ta levá našeho milého Kuliferdu málem zamáčkla. Hrášek zůstal přitisknutý mezi obrovským palcem a malým ukazováčkem, kde bylo trochu místa.

„No haló, kdo to tady je?“ zahuhňal palec.
„Hele, padej odsud, tady je náš byt,“ ječel ukazováček.
„Co se to tam děje?“ ozývaly se další zvědavé prsty.

Vtom se nohy daly do pohybu a nesly Kuliferdu neznámo kam. Dámy a pánové, to si vůbec nedovedete představit, jaký to byl pro našeho malého hrdinu zážitek. Kuliferda byl zavřený v těsném tmavém prostoru, kde nebyl téměř žádný vzduch a házelo to s ním nahoru a dolů, no, skoro jako v podpalubí nějakého korábu. Ono to pohupování ve sluncem prozářeném lusku je opravdu něco jiného, než tohle. Brr, kdybych měl v té pantofli zůstat celý život, to by bylo hrozné, říkal si Kuliferda.

Jestlipak takhle dopluji až do Tramtárie? Slyšel o té zemi od jednoho hráška, když spolu byli v pytlíku. Ten hrášek o té zemi bájil tak často a tak dlouho, že si ani nevšiml, jak padá do hrachové polívky. Kuliferdovi se podařilo zachytit okraje pytlíku, pak se pěkně zhoupl a šup, už byl vedle hrnce s vařící vodou. A než si toho někdo všiml, skutálel se pod kuchyňskou linku. Tam ležel nějaký čas, až mu vyklíčily, jak už víme, ručičky a nožičky. A k čemu mu teď jsou, když je tu namačkaný jako sardinka?

Naštěstí cesta netrvala příliš dlouho. Pantofle se najednou přestaly houpat a spočinuly nehybně. Ale Kuliferda byl stále zavřený uvnitř. Pokusil se pohnout, ale všude bylo těsno. Nikde žádná skulinka.

„Ono se to roztahuje,“ funěl palec.
„Hele, padej odsud, ty kulatá nádhero,“ ječel zas ten ukazováček.
„No jo, ale kudy?“ vrtěl se Kuliferda.
Co dělat? Co když tady bude zavřený celý den? Nebo se noha víc přitiskne a Kuliferdu rozmáčkne? Chtělo by to něco vymyslet, čekat jen tak tady nemůže.

Kdyby tak Kuliferda měl při ruce špendlík, nebo alespoň třísku, pěkně špičatou jako kopí, ohó, vzal by ji a píchnul s ní toho tlusťocha, který si říká palec. Jenomže špendlík ani třísku neměl. Tak tedy začal palec alespoň lechtat. A palec? Chachá, cukal sebou, vrtěl se a bylo mu to nepříjemné.
„Nech toho, chochó, hrachule jeden, cheché, bláznivá!“
„Hele, nelechtej mýho kámoše,“ pištěl ukazováček.

A najednou to bylo! Hups, noha vyletěla do vzduchu, někdo pantofli sundal, protřepal ji a už Kuliferda letěl a povídám vám, byl to jiný let než s padákem z okvětního lístku.
Naštěstí Kuliferda dopadl do… no, hádejte kam? Do peřiny! Lepší přistávací plochu si vybrat nemohl. Vedle postele na křesle seděla černovlasá paní a v ruce držela pantofli. Sehnula se, aby se poškrábala na palci u nohy, toho Kuliferda využil a co mu síly stačily, utíkal se schovat na opačný konec peřiny, až tam za polštář, aby ho neviděla, až se opět narovná.

„To je určitě Anetčina maminka,“ říkal si Kuliferda, když byl v bezpečí, „a ten fousatý pán, který čte knihy, je její tatínek.“
Tak a máme to. Teď už známe celou rodinu.

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 6/14 appeared first on Předškoláci.

Z police si všiml, že pod oknem stojí stůl s nějakými věcmi. Snad tam bude také něco pro mě, řekl si. Usoudil, že Ježek může ještě chvíli počkat a šel směrem k oknu. Kráčel po měkkém koberci a šlo se mu špatně. Bořil se do koberce jako do sněhu. Chvíli se zkusil kutálet. Odrazil se vždy nožičkami a stulil do klubíčka, ale to bylo stejně namáhavé. Trvalo mu celou hodinu, než se ke stolu dostal. Cesta, kterou by Anetka urazila za tři vteřiny a to by ještě šla pomalu.

Vyšplhal na židli, a protože opěradlo bylo poměrně blízko, přeskočil na desku stolu. Ležela tam spousta věcí. Jako například brýle, tužka, budík, nůž a mezi tím byl talířek se sušenkami. To ale nebylo nic pro našeho Kuliferdu, hráškové sušenky nejedí. Kuliferda chodil po stole a pátral po něčem, co by mohl vypít. Tak dorazil až k brýlím. Bylo by asi přesnější říci, že na ně narazil, protože tak tomu opravdu bylo. Brouzdal po stole a najednou bum! Vrazil do skla brýlí. Měl pocit, že svět je najednou obrovský, daleko větší, než byl před chvilkou.

„To bude asi po té ráně,“ ohmatával si Kuliferda čelo. Pak si ale všiml zvláštního úkazu – svět se zvětšoval jenom někdy, stačily tři kroky vpravo a byl zase normální.

Vtom přišla ke stolu holčička a sedla si na židli. To je Anetka, napadlo Kuliferdu a rychle se schoval za budík. Anetka si vzala z talířku sušenku a potichu zpívala nějakou písničku, které nebylo rozumět, protože měla v puse tu sušenku. Kuliferda se odvážil vykouknout a prohlížel si ji. Tedy tu holčičku, ne tu sušenku. Vůbec nevypadá jako zlá holčička, která trápí ježky. Je docela hezká. Má velké modré oči a tmavé vlasy. Na sobě má veselé červené šaty s bílými puntíky.

Kdybych si s ní promluvil, možná by svolila k tomu, vrátit Ježka zpátky do lesa. Ano, kdyby si s ní promluvil, ale copak mohou hráškové mluvit s holčičkami? Mohou mluvit s ježky, mohou mluvit s moly, ale lidi jim nerozumí. Jenomže to Kuliferda nevěděl.

„To bude to nejlepší, promluvím s ní,“ řekl si pro sebe, neváhal a vyběhl ven zpoza budíku.

Mával rukama a volal slabým hláskem ze všech sil. Chtěl upoutat Anetčinu pozornost. Byl přitom sám dost nepozorný, takže zakopl o sirku a kutálel se po stole jako hrášek, do kterého se cvrnkne.

Anetka si všimla, že se něco kutálí po stole, vzala to do ruky, aby se podívala, co to je. Aha, hrášek! Ten bude dobrý, hrášek mám ráda. A už si ho nesla k ústům.
Kuliferda otevřel oči a viděl, jak se její velké červené rty přibližují a za nimi spatřil hradbu bílých zubů a velký jazyk, po kterém sklouzne až do žaludku a tam nalezne svoji bídnou smrt. Vší silou se zapřel o Anetčiny prsty, ale držela ho pevně.

„Pomoc!“ volal ze všech sil a kopal nohama, nebylo mu to však nic platné. Anetka na hrášek vůbec nepohlédla a kopání pro ni mohlo být míň, než dupání mouchy.
„Anetko!“ uslyšel najednou ženský hlas z předsíně. „Anetko, pojď sem honem!“

Ruka holčičky zůstala viset ve vzduchu a její hlava se otočila. Anetka se na chvíli zamyslela a pak položila hrášek zpět na stůl, seskočila ze židle a odběhla do předsíně.
Kuliferda ležel na zádech a hlava se mu točila. Nemohl uvěřit tomu, že žije. Anetka ho nespolkla. Je zachráněný. Sláva! Ať žijí všechny maminky, které něco chtějí po svých holčičkách! Ať žijí všechny holčičky, které poslouchají svoje maminky! Ať žije Kuliferda, náš hrdina!

Autor pohádky: Luboš Pavel

The post O Kuliferdovi 5/14 appeared first on Předškoláci.