A víte jak takový větřík zlobí? Nevíte? Tak poslouchejte.
Třeba nedávno v parku sebral pánovi klobouk. Foukl a do něj a unášel ho daleko, daleko. A ten pán za ním běžel, kopýtal nemohl ho chytit a větřík se smál až se za břicho popadal. Kousek dál copaté holčičce nadzvedl sukýnku, dareba jeden. Holčička se hrozně styděla. Ze všech dětí, které si hrály na pískovišti udělal rozcuchánky: „jéé, vám to teď teda sluší“, chichotal se tomu až slzel.

Rád obracel stránky v knížkách a lidé se na něj zlobili, protože nevěděli, kde přestali číst. Jedné staré paní dokonce odfoukl jízdenku na tramvaj a ona musela jít pěšky domů, protože další už neměla.

S oblibou také sundával prádlo ze šňůry, ponožky, trička, to co nebylo přichycené kolíčkem odnášel povětřím a náramně ho to bavilo.
Když pršelo, víte co prováděl? Převracel lidem deštníky a oni byli potom zmáčení od hlavy až k patě. Takový to byl uličník. Lidé se na něj mračili a neměli ho rádi.

Jednou na podzim se větřík Petřík zaletěl podívat do jedné zahrady, kde si hráli dva kluci. Dva bráškové. Házeli si s papírovou vlaštovkou. To bylo něco pro Petříka. Foukal jim do vlaštovky a chtěl jim ji odnést.

„Ty si chceš hrát s námi, větříku?“ volali na něj kluci, smáli se s běhali za vlaštovkou.
„Moc rád“ smál se větřík a foukal do vlaštovky a moc se mu líbilo, jak si s ním kluci hráli. Najednou ho ale napadla pěkná hloupost. Foukl do vlaštovky tak silně, že přelétla plot.

„Tam se nedostaneme,“ kluci posmutněli, „co teď?“ Bylo jim vlaštovky moc líto, ale Petřík se jim škodolibě smál a foukl jim studeně pod bundu. Brr, otřásli se kluci, „to je zima, nefoukej na nás.“ Ale větřík si nedal říct, znovu jim foukl pod bundu až měli kluci husí kůži. „Hepčík!! kýchli oba, „raději půjdeme domů,“ třásli se zimou a běželi se schovat do tepla.
Větřík Petřík zůstal sám a odlétl také domů.

Druhý den se znovu přilétl podívat na zahradu, ale kluci tam nebyli. Čekal celé dopoledne, ale nikde nikdo. Když se chtěl vrátit domů, nahlédl do okna a co neviděl. Oba kluci leželi v postýlkách se šálou na krku a byli nemocní. „Co se jim stalo?“ podivil se a zaťukal na okno. „Proč nejdou ven a nehrají si se mnou?“

V tom ho někdo pošimral. Bylo to sluníčko. „Petříku, víš, co jsi provedl?“ Ti kluci jsou nemocní, protože jsi jim foukal pod bundu a oni se nachladili. Teď musí ležet v postýlkách a nesmí chodit ven dokud se neuzdraví.“
„Vážně? To jsem nechtěl, moc hezky si se mnou hráli a vůbec se na mě nemračili. Mrzí mě to. Chtěl bych to nějak napravit.“
„Jestli chceš, můžu ti pomoci“, usmálo se sluníčko, „ale musíš mi slíbit, že už přestaneš zlobit.“

„Slibuji, já už budu hodný větřík.“
„Dobrá, když maminka kluků otevře okno, ať tě ani nenapadne nakouknout dovnitř, já se postarám o to, aby se se uzdravili.“
„A co budu dělat já?“

„Ty teď hezky půjdeš shazovat listí ze stromů, tak jako správný vítr na podzim.“
„Dobře“, řekl větřík a odletěl.
Sluníčko svým paprskem pohladilo brášky po čele, vytáhlo jim rýmu a bolení v krku. Kluci vyskočili s postýlek a běželi ven.

A co větřík? Když shodil všechno listí ze stromů. Vrátil se na zahradu a tam ho čekalo překvapení. Kluci už na něj netrpělivě čekali. „Kde jsi se loudal, jdeme pouštět draka a ty nám musíš pořádně foukat.“

A větřík foukal a unášel draka vysoko do mraků. A nejen klukům, ale i všem ostatním dětem a ony se smály a větřík Petřík s nimi kamarádil.

Autorka: Andrea Zatloukalová

The post Větřík appeared first on Předškoláci.

„Pane páve! Pane páve!“ Volalo slůně přes plot. Páv, se na ně pyšně podíval a pravil.
„Kdepak máš maminku, slůně? Nemělo bys chodit takhle daleko samo.“

„Musím probádat náš výběh a seznámit se, se všemi, kdo bydlí na druhé straně plotu!“ volalo slůně a poodběhlo o kosíček dál, kde se procházela žirafa.

„Paní žirafo! Paní žirafo! Slyšíte mě?“ Volalo zase naše malé slůně přes plot.
„Slyším tě, slůně. To víš, že tě slyším. Ale kde máš maminku? Nemělo bys chodit tak daleko samo.“
Řekla klidným hlasem žirafa.
„Musím probádat…“ Ale žirafa už jej neposlouchala a odkráčela o kus dál.
Tak slůně zase běželo, aby se seznámilo s panem hrochem.

„Pane hrochu! Pane hrochu!“
„Dobrý den, slůně. Copak tady děláš a kdepak máš maminku? Nemělo bys chodit…“
Hroch, svou radu ani nedokončil a slůně už, už, běželo dál. Jen se ohlédlo a volalo:
“Já vím, že bych nemělo chodit po výběhu samo. To už mi říkal pan páv, paní žirafa a teď mi to říkáte i vy pane hrochu. Ale mám velice důležitý úkol. Musím prozkoumat celý náš výběh a zjistit, kdo bydlí na druhé straně plotu!“

„Zastav se, sloní mládě!“ Zakřičel náhle někdo za tím plotem. Slůně se tak vylekalo, že nemohlo udělat ani jediný krok. Jen vyděšeně stálo a koukalo tím směrem, odkud slyšelo ten hrozný hlas.

„Dobrý den, pane vlku.“ Řeklo nesměle. “Já…musím prozkoumat…“
„Vrať se k mámě!“ Skočil mu do řeči přísný vlk. “Nemělo bys chodit takhle samo.“
Slůně se rozběhlo a volalo. “Mami! Maminko!“

Máma slonice se ohlédla a uviděla běžet své malé, vyděšené mládě.
„Kde jsi byl, ty neposlucho? Kolikrát ti mám opakovat, že nesmíš chodit tak daleko samo!“
Řekla přísným hlasem a láskyplně jej objala svým chobotem.

Tak se vyděšené slůně poučilo, že nemá být zvědavé a potom už vždycky chodilo na procházky po výběhu jen společně se svou maminkou.

Dagmar Tomášková

The post O malém zvědavém slůněti appeared first on Předškoláci.

„Teď se poohlédnu po místě, kde je veseleji,“ řeklo si a vtom buch! Zrnko prachu dosedlo na zem.

Ale nebyl to konec.Do země uhodil míček, zrnka prachu se na něj nalepila, zvířátko vyletělo s míčkem do vzduchu, a chňap! Míč uchopila holčička. Hned sice míč hodila dál, ale prach se zvířátkem zůstal pěkně v její dlani.

„Tady se mi líbí!“ řeklo si zvířátko, „je tu teplo, prachu a špíny dost.“ A prohlédlo si dobře holčičku, na jejíž dlani sedělo. Byla veselá, hravá a usměvavá.

Vtom maminka volala: „Jano, pojď už k večeři!“ a holčička šla. Ostatní už seděli u stolu. Jana chytla do ruky chleba, máslo a začala jíst. Ale to právě neměla dělat! Zvířátko, které měla v prachu a ve špíně v dlani, marně volalo: „Nejez, ještě sis neumyla ruce!!“ Ale jeho hlas nebylo slyšet.

A tak opravdu došlo k tomu, že zvířátko bylo i s chlebem snědeno. A začalo naříkat. Ne proto, že bylo snědeno, to mu nevadilo-naopak, vlhko a teplo mu dělalo nesmírně dobře. Ale naříkalo: „Chudák holčička, měla takové červené tvářičky, tak se radovala, a to všechno teď přestane! Já jsem zárodek nakažlivé nemoci, musím se teď usídlit v jejím tělíčku, a u koho se usídlím, ten začne stonat.“ Tak zárodek naříkal. A už se rozdělil na dva zárodky, ty se rozdělily na další dva a takhle to šlo velikou rychlostí, že za několik dní bylo zárodků v těle několik a nemoc vypukla.

Holčička už nebyla veselá. Nemluvila a neposkakovala s dětmi. Ležela v postýlce, měla horečku a bylo jí moc špatně.

Byly jste už taky nemocné, děti? Je to velmi nepříjemné. Ale nemoc nemusí být. Kdyby si byla Jana před jídlem umyla ruce, mohla teď být zdravá.

„A uzdravila se Jana?“ zeptal se Jiřík paní učitelky.

„Uzdravila, ale stálo to mnoho péče maminku i pana doktora. A nemuselo to ani tak dobře dopadnout.“

Ostatní děti seděly tiše a přemýšlely o zárodku nemoci. Lítá snad na zrnku prachu také kolem nich? Paní učitelka uhodla jejich myšlenky.

„Nebojte se, u nás máme na podlaze lino, tam se prach nedrží, a často jej umýváme. U nás jsou všichni zdraví. Zárodky šíří jenom nemocní lidé, a ti sem nesmějí.“

Děti se potom rozeběhly po zahradě, a už je zvou k obědu.

„Děti, kam půjdeme nejdříve?“ Ptá se paní učitelka.

„Umýt si ruce, umýt si ruce!“ volají děti s Jirkou vesele.

„Povíte nám odpoledne zase nějakou pohádku?“ zeptal se Jirka.

„Dobrá, povím vám pohádku o Kašlalovi a Kýchalovi,“ řekla paní učitelka.

(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)

The post Malilinkaté zvířátko – zdravotnická pohádka appeared first on Předškoláci.

Konečně se dočkala a Štědrý večer byl tu. Jakmile se rozsvítil nazdobený stromeček a zacililinkal vánoční zvoneček, přešťastná Natálka vběhla do pokoje rovnou pod stromeček a vykřikla nadšeně: „Jé, tady je dárků!“

Hned se pustila do vybalování. Zbrkle škubala vánoční papír, který lítal na vše strany. Plna nedočkavosti rozbalovala krabice, hledala, toužila, objevovala, avšak téhož večera byla očividně zklamána. Vybalené dárky odhazovala na stranu a potichu si říkala: „Co má tohle znamenat? Vždyť tu mám jen samé obleky, nové papuče, brusle, foukací harmoniku, knížku, čepici, ale kde jsou nějaké hračky?“ Zklamaná Natálka měla dočista po náladě. Ježíšek ji zradil. Přesto, že pro něj psala dopis s podrobným popisem všech svých přání, nesplnil jí ani jedno jediné. Natálce bylo rázem úplně do breku a neudržela slzičky. Přišlo jí tuze líto, že nedostala žádnou hračku. Tak smutné Vánoce dosud nezažila a velké zklamání a lítost ji sužovala až do Nového roku.

Po novoročním obědě musela odjet Natálka společně s rodiči k tetě Zuzce.
„Vezmi si ty nové punčošky,“ naporučila ji maminka. Natálka ji s nafouknutou pusou poslechla, ale byla tak znechucená, že se jí nechtělo jezdit vůbec nikam. Otráveně a s kyselým obličejem se pomalu navlékala do svátečních, červených šatů. Vzala si nový, bílý svetřík a k tomu ty krásné, růžové punčošky, které se jí líbily ze všeho oblečení nejvíce.

Sotva však strčila do punčošek ruku a chtěla si je oblékat, vyskočila z nich malá růžová panenka, hezounká, jako to nejkrásnější růžové poupátko. „Jé, panenko, kde ses tu vzala?“ Zeptala se překvapeně Natálka a maličká panenka odpověděla: „Nejsem panenka, jsem růžová víla Punčoška, víš, Natálko? Jsem tu jen pro tebe a od této chvíle ti budu plnit všechna tvá přání,“ řekla Punčoška a podávala Natálce maličký zvoneček.

„Stačí jen zazvonit a jí budu nato tata u tebe,“ pověděla Punčoška.
Natálka byla radostí a překvapením celá bez sebe a v tu chvíli se jí k tetě nechtělo už vůbec! Toužila si zvoneček hnedle vyzkoušet a přesvědčit se, zda skutečně funguje a pomyslela si: „Že by mně opravdu potkalo takové štěstí?“

To už ji však maminka napomínala, aby si pospíšila, že už musí jet. „Ach jo, vždyť už jdu,“ zabrblala si pod nos Natálka.

Celou dobu byla u tety jako na trní a už se nemohla dočkat, kdy dorazí konečně domů. Sotva se tomu tak stalo, hnedka popadla svůj malý zvoneček a zazvonila. „Cililink!“

A to už před ní stála víla Punčoška v plné parádě a ptala se, jakéže má Natálka přání.
„Chtěla bych panenku Moni, která umí dělat kotrmelce a také miminko Baby Born, které má kouzelné oči a ještě oba plyšové včelí medvídky Čmeldu a Brumdu a také mluvícího Pučmelouda!“ Jemináčku! Natálka chrlila na Punčošku jedno přání za druhým, neboť všechny tyto hračky si přála dostat pod stromeček.

Než se stačila nadechnout, měla všecičko přesně tak, jak řekla.
Potěšená Natálka zajásala radostí a začala Punčošce děkovat, ale ta už byla dávno bůhví kde. Přešťastná Natálka si hned začala se všemi těmi krásnými hračkami hrát a spokojeností a nadšením celá zářila. Přece jen se dočkala nových hraček přesně tak, jak si to přála.

Večer zazvonila ještě jednou a sotva cinkla, hned byla Punčoška zase u ní a chtěla znát další přání. Tentokrát si přála chodícího koníčka s kočárem a domino s Patem a Matem. Sotva dořekla svá přání, ihned byla zase splněna a Natálka nestačila kulit oči. Srdíčko jí radostí až poskočilo a hrála si, až se hory zelenaly!
Tak krásný Nový rok ještě nikdy neprožila, neboť ji vynahradil všechno to zklamání, které na Vánoce cítila. Takto báječně se měla díky kouzelnému zvonečku a růžové víle Punčošce po celý rok a dopřávala si všeho, na co si jen pomyslila.

Příští Vánoce jí však příchodem Ježíška zvoneček neznámo kam zmizel a spolu s ním se vytratila i Punčoška. Všechna splněná přání i hračky jí však zůstaly už jednou provždy a jako památka na Punčošku jí zůstaly už jen ty pěkné, růžové punčošky, které nosila ze všech nejraději.

Nikdy na vílu Punčošku nezapomněla a stejně tak i na zklamané Vánoce a tajuplný, ač přešťastný Nový rok.

Od té doby už Natálka Ježíškovi nikdy dopis nepsala. Hraček už měla doma habaděj a tak se nechala pokaždé už jen s toužebným očekáváním překvapit, jakéže to dárky pod stromeček dostane. I s toho sebemenšího dárečku měla vždycky obrovskou radost a za každý byla vděčna.

Alena Chudobová

The post O Růžové punčošce appeared first on Předškoláci.

„Mami, mě bolí v krku,“ pofňukávala Barunka.
„Ale ne, to je pohroma! Budeme muset zajít k paní doktorce,“ rozhodla maminka, ovázela Barunce krk šátkem s beruškami a za chvíli seděly v čekárně dětské lékařky.

Byla to moc milá a hodná paní. Hezky se na holčičku usmála:
„Tak copak tě trápí?“

Barunka jí to pověděla a na vyzvání otevřela pusinku a řekla „ ááá“. Paní doktorka odložila špachtličku a pokývala hlavou:
„No jo, už je to tak, nastěhovali se ti do krku Bacílkovi i se svou obrazárnou. Teď si tam rozvěšují ty svoje exponáty, a tebe to škrabe. Ale na to máme snadnou pomoc. Pošleme na ně policii ve spreji, ona už si s nimi poradí.“

Maminka dostala recept, Barunka obrázek pro radost a sestřička už volala do čekárny: „Další!“

Stříkání spreje do krku moc příjemné nebylo. Ani pro Barunku, ani pro Bacílkovi. Copak Bára, ta za chvilku o ničem nevěděla, ale u Bacílků byl poprask. Už je zase vyháněli z nového bytu. Nahrnulo se k nim pár strážců pořádku a prý:
„Tak panstvo, balíme! Tady nemáte co dělat!“ Táta Bacílek si postavil hlavu:

„My se odtud nehneme, líbí se nám tady. Nemůžete nás přece donekonečna odevšad vyhazovat!“
„Nejen můžeme, ale i musíme. Vaše vášeň pro obrázky na stěnách způsobuje lidem bolest, a to nejde. Vezměte si příklad z některých vašich tetiček a strýčků. Nemusíte chodit daleko, Mikroflorovi bydlí ve stejném domě jako vy, jen o pár pater níž a starají se, aby Barča správně hospodařila s tím, co sní. Laktobacilovi žijí v mlékárnách, pilně pracují ve výrobě jogurtů a lidi je mají rádi. A takových užitečných bakterií je mnoho i jinde. Ale je mezi vámi i řada takových jako jste vy, takových, kteří lidem škodí a proto jsme tu my, abychom vám v tom zabránili.

Tak alou odtud! A přemýšlejte, jestli se vám ta vaše galerie vůbec vyplatí,“ poučil vykutálenou rodinku nejramenatější policista.

Bacílkům tedy nezbývalo, než poslechnout a začít zase obrázky ze stěn sundávat. Neměli do toho chuť, takže jim to šlo pomalu. Policie nezahálela a přispěchala na pomoc. Barunka ještě přistříkla posily, takže do večera nebylo po škrabání v krku ani památky. Jen ještě chvíli trochu pokašlávala. To proto, že ji Bacílkovi lehtali nožičkami, když opouštěli krk. Zakrátko už to zase zkoušeli jinde. Bacílkovi jsou nejspíš nezničitelní. A umí lidi pořádně potrápit.

Helena Kopečná
www.helenakopecna.com

The post Bacílkovi appeared first on Předškoláci.

Jirka se moc těšil. Tolik známých dětí, a kolik ještě neznámých! Děti z ulice mu o školce vyprávěly už dříve, když si s nimi hrál na hřišti, a teď tam konečně bude s nimi!

A už je ráno, už jde s maminkou do školky, už si hraje s dětmi, a co krásných a velikých hraček je tu! Hrají si, zpívají, cvičí-až dostanou veliký hlad, ale žádný strach, jídlo je připraveno! Paní učitelka to hlásí a vede děti do umývárny.

To je krásná umývárna! Malá umyvadélka, všichni, i ti nejmenší do nich dosáhnou. Sami smějí pustit teplou vodu, každé dítě si vezme své mýdlo a šplouchá se ve vodě. Jirka otáčí všemi kohoutky a běhá od jednoho umyvadla k druhému. Ale umývat se? Na co, vždyť nemám ruce špinavé! Když si děti hrají na dvoře, to jsou jinak černé, od sazí.

„Jirko, pěkně se umyj!“ říká paní učitelka.

„Vždyť nejsem špinavý,“ udiveně odporuje Jirka.

„Ovšem že nejsi tak špinavý jako kominík, ale přeci jen sis hrál s míčkem, který se dotýkal podlahy, rukama jsi sahal po zábradlí, po zemi, po různých věcech, a ty nejsou tak čisté jako nádobí a jídlo.“ Odpověděla paní učitelka.

„Ale já si doma před jídlem nemusím mýt ruce,“ pokoušel se Jiřík o poslední odpor.

„Víš co, Jirko? Teď si honem běž umýt ruce jako ostatní děti a po obědě vám povím, proč si musíme před jídlem mýt ruce.“ Ukončila paní učitelka. A opravdu, po jídle jim začala vyprávět různé povídky.

(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)

The post Zdravotnická pohádka – ZDRAVÍ V MATEŘSKÉ ŠKOLE appeared first on Předškoláci.

U tatínka ji našli jen poskromnu, neboť hodně pracoval a domů se vracíval často až za tmy,
kdy už děti musely dávno spát.

Blížili se Vánoce. Macecha gruntovala, smejčila, pekla a o to víc měla na Marušku s Vojtíškem vztek.

„Nepleťte se mi pod nohy, holoto jedna líná! Nemyslete si, že dostanete pod stromeček nějaký dárek, za to vaše neposlouchání, vy darmošlapové nevychovaní, žádný si nezasloužíte! Sedřít z kůže byste mě chtěli. To mám za to, že se o vás tak dobře starám. No jen počkejte, já vám ještě ukáži, kdo je tady pánem,“ hubovala nešťastné děti macecha a nešetřila je pohlavky. Dokonce jim nechtěla dopřát ani zdobení vánočního stromečku a tak směli mít doma jen několik zelených, smrkových větviček ve váze, nic víc. Děti to tuze mrzelo, neboť se na kouzlo rozsvíceného stromečku celý rok těšily a o dárcích raději nemluvě.

Jediné, čemuž macecha svolila byla pomoc Vojtíška a Marušky při pečení vánočních perníčků,
které oba přímo zbožňovali.

„Děkujeme vám, maminko,“ prohlásila nadšená Maruška a oba dva jí byli nadevše vděční, že jim dovolila pomáhat s pečením. S ohromnou radostí se pustili do vykrajování perníčků. Macecha vyválela těsto a Maruška s Vojtíškem tvořili pomocí vykrajovátek nejrůznější tvary. Nadělali plno hvězdiček, zvonečků, chaloupek, prasátek i hříbků a než se nadáli, měli takto přichystaných medových perníčků celých šest plechů na pečení. Maruška poté všechny potřela vajíčkem a pak už jen šup s nimi do trouby! Vojtíšek pečlivě dohlížel, aby se perníčky nespálily a pak už jen macecha vyndávala z trouby jeden plech za druhým. To byla, panečku, vůně! Perníčky krásně naskočily a Vojtíškovi s Maruškou se jen sliny sbíhaly. Macecha čekala, až všechny perníčky pořádně zchladnou a mezi tím si chystala sníh na zdobení. Vtom však zjistila, že jeden perníček na plechu chybí.

„Kdo z vás snědl perníkové prasátko?“ zeptala se macecha vyčítavě a hned začala Marušku s Vojtíškem obviňovat, že upečené prasátko jistě ještě za tepla snědli.

„Který z vás to byl, přiznejte se, dacani,“ ptala se.

„Já ne!“
„A já také ne!“ bránily se hned obě děti a ubezpečovaly svou macechu, že nemají se zmizením prasátka opravdu vůbec nic společného. Jenže ta jim samozřejmě nevěřila a začala je hubovat. Ukřivděné děti odešly s pláčem a s bolavým srdíčkem do dětského pokojíčku, kam je macecha odehnala a zamkla.

„Proč nám nevěří, vždyť přece nelžeme,“
pomysleli si oba a trápilo je, že je macecha takto neprávem podezřívá.

Vtom však slyší: „Uj uj, ují, ují!“

„Co je to?“
zeptal se Vojtíšek sestřičky, ale to už z pod postele vykukovalo malé prasátko, které se tam schovávalo.

„Jé, prasátko!“ vykřikla radostně Maruška a to už si jej s Vojtíškem šťastní a rozesmátí oba hladili.
Prasátko bylo celé perníkově voňavé a přímo zářilo pozlaceným třpytem maličkých hvězdiček.
Kouzlo Vánoc do něj vdechlo život a obdařilo jej zvláštní, kouzelnou mocí, co víc si ještě přát?

Od té chvíle splnilo kouzelné perníkové prasátko dětem jakékoliv přání a mohly mít úplně vše,
na co si jen vzpomněly. To bylo, panečku, překvapení a zázrak, který oběma doslova vytřel zrak.
O něčem takovém se jim ani nesnilo a nyní je potkalo takovéto skutečné a nečekané štěstí.

Hned oba poprosili prasátko, aby jim vyčarovalo veliký,
ozdobený stromeček plný třpytivých i čokoládových ozdob a pod ním si přáli mít nějaký ten dáreček.
A než byste, děti, řekly švec, stál stromeček v pokoji v celé své kráse,
pod jehož větvemi se začalo hromadit plno malých i velkých, krásně zabalených dárků,
což překvapené děti dojalo až k slzám štěstí.
Něco takového doposud ještě nikdy nezažily a nedokázaly tomu uvěřit.

„To je opravdu všechno naše?“ zeptal se nedůvěřivě Vojtíšek perníkového prasátka,
ale to se jen spokojeně usmívalo a kývalo hlavou na souhlas.

Perníkové prasátko s dětmi zůstalo přes celé vánoční svátky až do Nového roku,
kdy jim plnilo jedno přání za druhým.
Počínaje Nového roku však z ničeho nic neznámo kam zmizelo a objevilo se zase až příští Vánoce.

Od té doby tomu tak bývalo rok co rok.
Toto štědré prasátko plné kouzel se za Maruškou a Vojtíškem pravidelně vracívalo.
O to víc se oba sourozenci na Vánoce pokaždé těšívali.
Život se jim tak náhle podstatně změnil a stal se pro ně o mnoho víc veselejším a bohatším.

I macecha se poněkud změnila, neboť věděla,
že pomocí kouzelného prasátka může docílit splněného přání i sama pro sebe,
proto byla na Marušku i na Vojtíška již mnohem hodnější a laskavější.

Děti se tak konečně dočkaly více lásky a spokojenosti ve svém životě,
kde prožívaly poklidné dětství tak, jak si to vždycky přály.

Kdyby však prasátka nebylo, kdoví, jak by se vedlo Marušce a Vojtíškovi dnes?
Takové štěstí jen tak někoho nepotká, ale Maruška s Vojtíškem si jej opravdu zasloužili,
neboť soužití s nehodnou macechou není rozhodně komu závidět, viďte, děti?

Alena Chudobová

The post O perníkovém prasátku appeared first on Předškoláci.

Na malém jevišti se ukázal stařičký vodníček a dětem se uklonil: „Dobrý den děti, posílá mě k vám sama vodička. Chce abych vám vyřídil, že se na vás už moc těší! Brzy bude léto, budete se ve vodě šplouchat, jezdit na bazény a na rybníky.. Že už se taky těšíte?“

A děti se těšily. Vodník ale povídal dál: „Dřív se vypravovaly povídky, že vodníci stahují pod vodu lidi. Ale vy už určitě víte, že to není pravda. Dnes se utopí jen ten, kdo neumí plavat. Vy umíte plavat?“ Zeptal se nakonec.

„Neumíme,“ řekla většina dětí. Ale vodníkovi to nevadilo.

„No ovšem, jste ještě malé. Ale ať se to brzy naučíte a nemusíte se vody bát. Dokud vám plavání nejde, používejte kruh nebo rukávky. A nekoupejte se nikdy samy. Pokud s vámi je maminka nebo tatínek, dohlédnou na vás, ale už moc dětí se utopilo, protože plavaly do hluboké vody kde nestačily a voda se jim nahrnula do pusy a do nosu.“ Vodník byl moc smutný, ale paní učitelka ho povzbudila: „Nebuď smutný, vodníčku, děti nám určitě slíbí, že budou plavat opatrně.“ Děti to slíbily a prosily, aby vodník vypravoval dál.

„Víte ale, co má voda nerada? Nesnáší, když si ji někdo z vás vezme do pusy. Je v ní totiž plno zárodků a nemocí, i když vypadá čisťounká jako sklo!“

Paní učitelka se zamyslela a potom se dětí zeptala: „je možné, aby se ty zárodky z vody dostaly do pusy ještě jinak, než polykáním?“

Děti přemýšlely, ale nakonec se nechaly podat.

„Stačí, když si třeba olíznete mokrý prst,“ řekl vodník, „nebo když budete mokrýma rukama brát jídlo do ruky, třeba jablíčko-a bacily mají vyhráno. A co myslíte, že je největší ochranou proti takové nákaze?“

„Nejíst ve vodě!“ volaly děti.

Vodník se začal loučit, ale potom si vzpomněl, že na něco přeci jenom zapomněl!

„Děti, je tu ještě jedna důležitá věc! Vodička mě moc prosila, abych vám to řekl. Víte, jsou děti, které nejdou před koupáním na záchod, a pak se vyčůrají do vody. To vodička nemá vůbec ráda, její to nepříjemné, protože se moc znečistí a potom smrdí. Děti slibte mi, že si před koupáním dojdete na záchod. Přece se něčím tak škaredým nebudete vodičce odvděčovat za krásné koupání!“

Děti přemýšlely a vzpomínaly, jestlipak někdy něco takového udělaly. Potom vodníčkovi slíbily, že to nebudou dělat a pěně se s ním rozloučily. „A přijď zase!“ Volaly ještě za ním.

Jirka své zážitky z dneška vyprávěl zase doma rodičům. Oba byli moc rádi, že se Jirka učí samé zajímavé a správné věci, a tak tatínek slíbil, že po večeři zase bude vyprávět.

A slib také dodržel.

(Zdravotně-osvětové povídky a pohádky pro děti předškolního věku, odměněné v soutěži vypsané ministerstvem zdravotnictví v roce 1945.)

The post O vodičce – zdravotnická pohádka appeared first on Předškoláci.

Pastelky se tísnily v papírové krabičce. „Au, nestrkej do mě, zlomíš mi špičku“, hartusila zelená pastelka na svou modrou sousedku. „A netlačte se nebo tu s vámi nebudu! Nevím, co byste si beze mě počaly. Nenamalovaly byste ani strom, ani trávu, dokonce ani kytičky!“

Ostatní pastelky nevěřícně kroutily tuhami. Co si to ta zelená o sobě myslí. Žádná z nich nemá v krabičce dost místa, ale proč hned vyhrožovat útěkem. Stačí trochu se uskrovnit a vejdou se všechny!

Jenže domýšlivá zelená si vedla svou: „Už mě to tady s vámi nebaví, jste nudné, obyčejné barvy. Žádná z vás sama k ničemu není a nic pořádného nenamaluje. Zato já se bez vás docela dobře obejdu! Klidně sama namaluju třeba les nebo fotbalové hřiště!“ vytahovala se zelená pastelka a šup!, vyskočila z krabičky ven. Kutálela se po stolku až k okraji a nabírala stále větší rychlost. Na jeho okraji už to nestačila ubrzdit a spadla na zem. Nárazem se jí ulomila špička a pastelka zůstala ležet pod židličkou.

Petřík přišel ze školky a hrnul se pro své věci. Moc se k babičce těšil. Začal si všechno ukládat do batůžku. Zvedl ze země i zelenou pastelku. Podivil se sice, jak se tam dostala, ale neměl čas o tom moc přemýšlet. Spěchal, protože maminka už na něj volala, že jim ujede autobus. Hodil batůžek na záda, do náruče vzal zajíčka – plyšáčka a upaloval ke dveřím.

U babičky bylo všechno jako obvykle. Petřík se s ní přivítal, snědl tvarohový koláč s kakaem, pohrál si s pejskem Ferdou a odpoledne uteklo jako voda. K večeru se Petřík posadil v kuchyni ke stolu a otevřel své pastelky. Babička vařila večeři, povídala si s Petříkem a on si přitom kreslil. Nakreslil babiččin domeček i se zahrádkou.

Že chybí zelené pastelce špička, zjistil, až když chtěl namalovat trávník. Požádal babičku, aby mu pastelku ostrouhala, ale ta právě neměla čas. Musela obracet palačinky, aby se nepřipálily. Ale poradila Petříkovi, jak na to:

„Namaluj trávu nejdřív modrou barvou a potom ještě přes ni žlutou. Uvidíš, jaký se stane div. Trávník zezelená!“ Petřík kroutil nevěřícně hlavou, ale zkusil to. Opravdu! Na papíře se objevila zelená tráva!

„Teda, babi, ty jsi tak chytrá“, žasl Petřík, ale ona zavrtěla hlavou:
„Kdepak já! To jsou zákony přírody. Ale to se budeš učit ve škole, až budeš starší!“

Petřík byl zvědavý, jestli to takhle jde i s jinými barvičkami. Babička mu poradila, aby to sám vyzkoušel. A tak Petřík přišel na to, že žlutý citron přemalovaný červenou pastelkou se změní v pomeranč. Hnědá čokoláda, že se dá namalovat smícháním zelené a žluté a na fialové zvonky potřebuje červenou a modrou.

Zelená pastelka zůstala polámaná. Petřík už ji nepotřeboval. Ostrouhala mu ji maminka až doma. Ležela v krabičce a styděla se za svou domýšlivost. Ostatní pastelky ji zase přijaly mezi sebe, protože už věděly, že všechny barvy jsou stejně důležité a že se jedna bez druhé neobejde.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Zelená pastelka appeared first on Předškoláci.

Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby potůček měl vždy pro průzračnou voděnku volné koryto. Čistil jej od trav, bahna i listí. Bylo mu dobře, přesto neměl v sobě klid. Něco ho táhlo do neznámého okolí. Nutilo jej podnikat výlety hlouběji a hlouběji do zvlněných trav. A tak se stalo, že navštívil i zvonkový kraj.

„Ach, jak jsou modré, střapaté a voňavé!“ tuze se podivoval oněm něžným květinám. „A jak krásně hrají!“ Zkoušel pít jejich nektar. „Nu, i dobře chutnají!“ Narážel do zvonků a nechal je rozehrát svoji píseň. O chvíli déle z dalšího květu upíjel nektar. Nemohl se nasytit té lahody a krásy. „Hle, takový velký zvonek, ten jistě bude mýt zvučný hlas.“ Zahýbal mohutným stonkem, zvon se však nerozhoupal. I rozběhl se a vší silou se opřel o květinu. Drc! Stonek se hluboce ohnul. Zvonek se při tom rozhoupl až téměř k zemi. Zazněl jeho potemnělý hlas. Klink. Stonek se pružně vracel v druhou stranu, s ním i veliký zvon. Klank. Opět se zvonek téměř dotkl země. Už, už se spolu se stonkem zvonek vracel zpět, když se náhle, právě nad skřítkovou hlavou, utrhl. Buch! Těžce dopadl na ubohého skřítka. Uvěznil jej pod svůj modrý klobouk. „Pomóc, pomóc!“ volal překvapený skřítek. Bušil na stěny zvonku a snažil se jej převrátit. Byl však příliš těžký. „Pomozte mi někdo!“ úpěl zoufale. V hlavičce mu probíhalo tisíc hrozných představ. Co když nikdo nepůjde kolem? Zahyne? S hrůzou se dal znovu do bušení na stěny zvonku a hlasitého volání! Křičel, až ho hlasivky bolely!

Tou dobou byla Zvoněnka nedaleko. Právě odpočívala pod svými modrými květinami laskána sluníčkem na tvářičkách. „Co to slyším?“ podivila se. „Ach ano, někdo volá o pomoc. Něco se stalo!“ Vyskočila hbitě a přiložila ručičku k oušku, hledajíc směr nářku. „Pomóc!“ Šla za zoufalým hlasem. Křik sílil, až přivedl Zvoněnku k obrovskému zvonku. Opatrně jej obešla. Nářek se opravdu ozýval zevnitř. „Kdo tam?“ zeptala se drobná víla bázlivě. Uvězněný skřítek se zaradoval. Zachránce! A jaký má milý hlásek! „Jsem skřítek Nikýtek, bydlím dole u potůčku a sem jsem zabloudil. Když jsem si hrál se zvonky, jeden na mě spadl. Zatracená kytka. Určitě mi to udělala naschvál! Můžeš mi pomoci?“ zvolal skřítek. „Zvoneček? Že by Ti chtěl ublížit? Nevěřím! To Ty jsi asi nějaký nešika!“ na to roztrpčele Zvoněnka. „Ech, nějak se té kytky zastáváš! Kdo jsi?“ zahuhlal zpoza svého vězení Nikýtek. „Jsem zvonková víla Zvoněnka a moc dobře vím, že zvonky nejsou zlé. Jsou tu pro radost. Nejsou zákeřné. Křivdíš jim. Musíš se jim omluvit.“ „Omluvit? Teď? Ještě tady mohu umřít, nepomůžeš-li mi. Omluvím se jim, až budu z téhle klece venku.“ „Ne, musíš hned! Pomůžu Ti, ale musíš se omluvit květině.“ nedala se Zvoněnka. „No dobře. Zvonečku slyšíš mě?“ hlaholil Nikýtek. Ostatní zvonečky tichounce zaklinkaly v souhlas. „Omlouvám se ti zvonečku, sám jsem si svojí trampotou vinen.“ teskně pronesl Nikýtek. To už Zvoněnka suchým stéblem trávy celou svou silou nadzvedávala těžký zvonek.

Jakmile si Nikýtek všiml pohybu svého vězení, lehl si na zem. Kousíček se podařilo těžký zvon Zvoněnce nadzvednout. „Honem!“ pobídla Zvoněnka Nikýtka držíc stěží váhu zvonku. Nikýtek nelenil. Hbitě podlezl škvírou. A byl venku. Uf. Komu, že vděčí za záchranu? Otočil se. Pohlédnul. Údivem se mu otevřela ústa. „Ty jsi Zvoněnka?“ vydechl zasněně. Něžná víla na tom byla stejně. Skřítek se jí moc líbil. Nedokázala odpovědět, jen se zarděla a sklopila oči. Skřítek přikročil. „Děkuji ti, vílo, za záchranu.“ Odvážil se a vzal Zvoněnku za ručku. Přivoněl k ní. „Jak krásně voníš, Zvoněnko. Jak jsi hezoučká a milá. Zvoněnko, zamiloval jsem se. Docela.“ zadýchal se při své zpovědi. Na chvíli se odmlčel a pohlédl na zvonečkovou vílu. „Zvoněnko, vezmeš si mě za svého muže?“ Víla pohlédla. Upřeně a usmívajíc se. Přikývla. „Ano.“ Skřítek se zaradoval. Vyskočil ze země, objal svoji milou a točil se s ní do kolečka, jako bláznivý. Pak zůstali stát. Hleděli si se smíchem do očí. Zvoněnka náhle zvážněla. „Co se stalo?“ vyděsil se Nikýtek. „Rozmyslela ses?“ zhrozil se. „Ne Nikýtku. Ráda bych si tě vzala za muže. Ale nemohu. Nemám šaty.“ řekla Zvoněnka. „Jak pak, že nemáš. Máš! A jaké krásné, modré.“ nerozuměl Nikýtek. „Právě,“ odpověděla Zvoněnka „ale já potřebuji šaty bílé. Potřebuji bílý zvoneček, abych z něj ušila bílé šaty. Jinak si tě nevezmu.“ „Tak najdeme bílý zvoneček.“ nezalekl se Nikýtek. „Takový určitě na naší louce není.“ Zvoněnka už ronila slzičky. Skřítek vzal vílu za ručku. „Nesmysl.“ řekl a už spolu běželi loukou a dívali se do korun voňavých kytiček. „Modrý,“ hlásil Nikýtek. „Tenhle je taky modrý,“ volala Zvoněnka.

Čas běžel a loukou zněla střídavě stále tatáž slova. „Modrý. Modrý. Taky modrý.“ Už byli hodně unavený. Museli si sednout, odpočinout. Nikýtek zapřemýšlel. „Nejsme teď daleko od mého domova. Mohli bychom jít támhle pod ten velký strom. Odpočinem tam a spát půjdeme ke mně, k potůčku. To už bude docela blízko.“ Zvoněnka souhlasila. Jak přicházeli do stínu starého dubu, náhle oba jako naráz vykřikli: „Bílý!“ Malý zvonek, jak se mu nedostávalo sluníčka, aby namaloval modrou na své květy, zůstal docela bílý. „Zvoněnko, bude svatba?“ zeptal se zvesela Nikýtek. „A jaká!“ rozradostněně na to Zvoněnka. Jak by nebyli nikdy unavený, běželi ke zvonku. Spolu rozhoupali zvonek. Jednou dvakrát, až se na všechny strany ohýbal, až se nakonec utrhl. Tentokrát měl Nikýtek štěstí a včas uskočil. Zvoněnka hned jala se stříhat, špendlit a šít. Než slunce zapadlo, měla Zvoněnka krásné bílé šaty. A byla svatba. Všichni z louky se na tu slávu seběhli. Tančilo se, jedlo, kovaříci jim tam hráli na housličky. Krásná to byla svatba, stejně tak, jako krásný je sluneční den na zvonečkové louce.
Autor: Jitka Komanová

The post Láska ze zvonečku appeared first on Předškoláci.