Jednoho pozdního večera se několik nosálovských žen vypravilo okopávat řepu. Práce jim šla dobře od ruky. Noc byla chladnější než jindy, světla bylo skoro jako ve dne, protože měsíc stál před úplňkem. Tak se na poli zdržely zvláště dlouho. Mohlo být k půlnoci, když náhle zaslechly zvonění. Stále sílilo a přibližovalo se, až se z úvozu běžícího kolem řepniště vynořil podivný pohřební průvod. V čele, jak je na vsích dosud zvykem, šel vážný muž s křížkem, za ním kněz v pohřební komži s přisluhujícími pacholaty, následoval dvouřad postav v kápích, asi mnichů, s hořícími svícemi. Dále kráčelo jakési bratrstvo či cech se znaky a korouhvemi a pak již jel vůz s rakví tažený čtyřspřežím koní černých jako havran, sledovaný zástupem truchlících. Všichni, zvláště pak mužští, byli tak pitvorně přistrojeni, že nebýt hrůzy, kterou procesí vzbuzovalo, byly by se báby daly do smíchu.

Žádná z nich se nemohla děsem pohnout ani vypravit ze sebe slovo, a tak se jen krčily k zemi, každá na svém místě mezi řádky řepy a čekaly až strašidelný pohřeb přejde.

Doma ženy o svém vidění raději pomlčely. Bály se úsměšků. Když se druhý den zjevení opakovalo, již nevydržely a svěřily se hospodáři, u kterého pracovaly. Jak bylo možno očekávat, sedlák domnělým babským povídačkám nevěřil, jen se tomu smál. Přesto, aby ženským ukázal, že má pro strach uděláno, se ještě té noci , pro jistotu s ručnicí, vypravil na pole.

Trpělivě seděl na mezi, přemohl spánek i pokušení vystřelit na zajíce, který do řepy přihopkal, až se vzdor svým pochybám i on dočkal zjevení. Když hodiny na bezdějčském kostele odbily dvanáct a nosálovský ponocný jim odpověděl rohem, zaslechl stejně jako ženské tajemné zvonění a vzápětí na vlastní oči spatřil strašidelný pohřební průvod. Dodal si potřebnou odvahu, uchopil pušku a vystřelil jednou, dvakrát a ještě potřetí…

Ale průvod nezastavil, jako by se nic nestalo pokračoval dál ve své cestě. Sedláka přešlo hrdinství a vystřídal je strach. Vrátil se domů nezvykle zaražený, jako když jej noční vidění něčím poznamenalo, a jen nerad o tom, co viděl, vyprávěl.

Od toho dne přísně zakazoval – po něm i ostatní sousedé – pracovat na poli v noci. Proto strašidelný průvod již nikdo nespatřil. Dlouho se však na něj nezapomělo. Lidé se dohadovali – a to je záhadou dodnes – čí byl ten pohřeb, proč se zjevení ukázalo právě na nosálovských polích. Souviselo snad nějak s nešťastným osudem kdysi prý na svahu Vrátenské hory ležícího významného města Kamenec, které podle pověsti bezestopy zmizelo, když všichni jeho obyvatelé pomřeli strašnou černou nemocí ?

Podle vyprávění z Bezdědic zapsal O. Lauerman

The post Strašidelný pohřební průvod appeared first on Předškoláci.

Každým rokem ve výroční den té smutné události však přichází všech sedmadvacet popravených znovu na Staroměstské náměstí, chvíli postojí na místě, kde stálo lešení, a potom se ubírají všichni pomalým a tichým krokem před jižní průčelí radnice. Tam mlčky stojí a pozorně sledují chod orloje.

Jde-li stroj správně a přesně, je to znamení, že se českému národu daří dobře, a všichni se rozejdou pokojně a v míru. Avšak je-li stroj pokažen anebo objeví-li se v jeho chodu sebemenší a sotva postřehnutelná odchylka, soudí těch sedmadvacet, že v české zemi není něco v pořádku a že přicházejí zlé časy na jejich potomky. A v takové chvíli se vracejí do zšeřelých ulic Starého města smutně a truchlivě, jako by znovu prožívali ty dávné těžké chvíle na dřevěném lešení; jdou tiše a beze slova, s hlavami sklopenými, a pak opět čekají, čekají, až uplyne další rok.

The post Pověst o sedmadvaceti popravených appeared first on Předškoláci.

The post Slepý hudebník appeared first on Předškoláci.

K Borotínu se váže několik pověstí – avšak jejich pravděpodobnost je velice sporná (chcete-li však věřit, inu věřte). Jaroslav Wimmer ve své knize “Pověsti z Táborska” (Borotín je na samé hranici Jihočeského a Středočeského kraje) uvádí, že tyto pověsti byly zpracovány i knižně například v knize rakouského spisovatele a dramatika Franze Grilparzera (1791 – 1872), autora několika veršovaných her s historickými náměty z českých dějin (e.c. Libuše) a antiky e.c. tragedie Des Meeres und der Liebe Wellen (Vlny moře a lásky).

Borotínská nemrtvá?

Na Borotíně se prý dle legend narodila krásná a chytrá dívka, která měla i jisté paranormální schopnosti. Tato dívka se zamilovala do jednoho prostého mládence. Její otec však byl proti tomuto vztahu a našel své dceři jiného hocha. Jeho krásná dcera však k tomuto druhému muži necítila žádnou lásku a proto se i dále scházela s prostým mládencem, kterého skutečně milovala. Druhého si však musela vzít za svého manžela, by splnila to, co jí její otec nařídil. Její manžel nachytal však svou ženu v náručí toho, koho skutečně milovala a s kterým dle legend byla již v tu dobu v jiném stavu. Když jí manžel nachytal u tohoto “záletu”, tak jí probodl nožem – pravděpodobně si ani nestačil všimnout toho, že jeho manželka mu poněkud “nakynula” a v nejbližší době měla porodit. Malé děcko, které bylo ukryto v lůně své zavražděné matky, bylo zachráněno a přežilo. Dle legend se zjevuje duch zavražděné manželky na Borotíně i dnes. Dle jiné verze této legendy byla prý odsouzena k tomu býti nemrtvá do té doby, než zemře poslední potomek rodu pánů z Borotína.

Bílé světlo nad Borotínem

Další legenda se váže k bílému světlu, které se údajně objevuje nad Borotínem. Toto světlo má charakter určitého varování pro obyvatele obce Borotín. Světlo se v historii prý vždy objevovalo před tím, než Borotín měla potkat nějaká tragédie. Údajně bylo vždy vidět na hradem Borotín či nad rybníkem (což mohl být pouze odraz na vodní hladině). Údajně po tomto světlu potkala obec Borotín (popřípadě obce kolem Borotína) nějaká živelná či politická katastrofa či nějaká násilnost.

Borotínská Bílá paní a další přízraky

Na zříceninách hradu, v jeho okolí, na hradbách či nad zříceninou ve vzduchu, se zjevovala (prý i zjevuje) bílá paní. Je údajně mladá a může se jednat o některého ženského potomka rodu pánů z Borotína. Je možné, že se jedná o tutéž nemrtvou osobu, která byla zavražděna manželem (viz výše). Dalším přízrakem, který se tu prý zjevuje, je duch malého chlapce, jenž se prý utopil pod hradem Borotín v rybníce. Jiná verze však vypravuje, že se tento chlapec neutopil v rybníce, ale v bažinách. Ovšem když jsem pátral okolo Borotína , tak jsem žádné bažiny nenašel. Je možné, že se chlapec mohl utopit v bahně vypuštěného či částečně vypuštěného rybníka. Ale nezapomínejme prosím, že se nemusel utopit vůbec – vždyť se jedná jen a jen o legendu.

The post Hrad Borotín a jeho nemrtvá? appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o prelátovi a čertovi appeared first on Předškoláci.

Zjevení svaté Kateřiny Alexandrijské na Šelberku (aneb záhada dvou Elišek)
Na počátku šestnáctého století se údajně na hradě Šelberk zjevila svatá Kateřina resp. její duch (či její stopa v astrálu), protože svatá Kateřina žila okolo roku 300 našeho letopočtu. Kateřina Alexandrijská byla podle legendy křesťanskou mučednicí, ovšem dnes existují pochybnosti, že skutečně existovala (spíš se jednalo o smyšlenou postavu). Dle křesťanské legendy byla Kateřina vzdělanou egyptskou princeznou a křesťankou se stala až později pod vlivem křesťanského poustevníka, který jí zasvětil do této víry. Svatá Kateřina Alexandrijská je patronkou panen, učenců, studentů, učitelů, námořníků, tiskařů etc. Svatá Kateřina se prý na Šelmerku zjevila v době, kdy na hradě vládl Václav Předbor z Radejšína se ženou Eliškou. Dle jiné verze se zjevila dceři Ondřeje ze Šelmberka – Elišce, která byla provdána za Aleše z Rýzmburka (již okolo roku 1390). Václav Předbor a jeho bratři jsou uváděni jako vlastníci hradu od roku 1505, ale jen asi do roku 1518 kdy koupil od nich hrad s příslušenstvím Albrecht Cipl z Kravska. A byla to právě Eliška (možná ta první, ale možná ta druhá) a několik služek a sluhů, kterým se svatá Kateřina zjevila. Z hlediska psychologického a parapsychologického by se tato událost nechala možná vysvětlit logicky: Eliška prý Kateřinu Alexandrijskou obdivovala, poněvadž o ní hodně mnoho slyšela. A právě proto se k ní modlila. Možná, že právě při těchto modlitbách si svatou Kateřinu natolik vizualizovala, až její obraz (ve svém nitru) jakoby “promítla” do prostoru a tím vznikla společná halucinace pod dojmem její vizualizace. Ale nechme být tyto rádoby logické spekulace. Víra není přeci o logice …

Hrad Šelmberk a fenomén Faferman?

Faferman je jev, který je často spojován s kulovým bleskem na straně jedné a s legendou o slovanských běsech živlu ohně na straně druhé. Nikdy nebyla zatím prokázána souvislost mezi fenoménem kulového blesku a fenoménem ohnivého mužíka, ohnivého skřítka či ohnivého běsu (se kterým se setkáváme nejen ve slovanském folklóru). Dnes by tento jev možná někteří zařadili mezi “UFO” nebo takzvané létající koule. Lidé, kteří žijí v okolí hradu Šelmberk i lidé od Mladé Vožice (ta je asi tři kilometry od hradu) prý vyprávějí, že nad hradem (hlavně kolem věže hradu) “obletuje” hořící předmět. Jelikož se tento jev nad hradem vyskytoval hlavně při bouřkách, tak by to mohlo znamenat, že se jedná skutečně o kulový blesk anebo jev, který má nějakou souvislost s bouřkou a deštěm. Ale! Dle pověstí se nejedná jen tak o ledajaký předmět. Povídá se totiž, že okolo věže létá “ohnivé dítě”. Zdá se vám to málo pravděpodobné? Já jsem stejného názoru, ale vysvětlete to těm, kteří ho viděli …

Jaroslav Wimmer o tomto dítěti píše: “Pokaždé se prý vznášelo nad hradní zříceninou, pak kroužilo okolo věže a nakonec usedlo na větev starého stromu. V tu chvíli dítě spustilo srdcervoucí křik”. Čím více prý křičelo, tím rychleji zmizelo – prostě se “vypařilo”. Pokud křičelo méně hlasitě, tak bylo vidět údajně déle.

The post Hrad Šelmberk, ohnivé dítě a zjevení svaté Kateřiny Alexandrijské? appeared first on Předškoláci.

Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a – samo sebou se rozumí – že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu.

Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý lesem je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul. A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, kam máš namířeno?“ „Chtěl jsem domů, do Strakonic, ale rozmyslil jsem si to,“ řekl Švanda. „Tady odpočinu, ráno zastavím se v Řepici a pak půjdu do Ražic. Je tam v neděli posvícení.“

„To máš ještě dost času,“ řekl černý pán. „Nechtěl bys nám zahrát? Dobře Ti zaplatíme.“
„Proč ne. Půjdu kamkoli, kde se dobře platí,“ odvětil. Šel s černým pánem a tu – kde se vzala – tu se vzala neznámá nějaká hospoda a v ní veselo. Byla plna hodovníků, kteří hráli v karty. Přivítali ho s jásotem, že dají mu zlato a stříbro, jen když jim zahraje hezky od podlahy. Ale poděkovat že smí jen slovy „zdar bratře!“ Švanda se usadil, položil čepici dle zvyku na zem, vzal dudy, nadul měch a spustil veselou. Páni hráli v karty čím dál tím prudčeji a po každé písničce házeli mu zlato do čepice. Švandovi se to líbilo, pokaždé poděkoval „zdar bratře“ a když byla čepice plna zlata a stříbra, spustil veselou, skočnou. Černí páni zahodili karty a dali se do tance. Švanda dudal stále rychleji a rychleji, páni tančili, výskali, skákali v chumáči a počínali si jako diví.

Švandovi docházel dech – čepice zlatem a stříbrem přetékala. Měl toho dost a dost. Zapomněl poděkoval slovy „zdar bratře“, ale podle starého zvyku zvolal „zaplať vám to, milí páni, sám Pánbůh!“ Vše naráz zmizelo – hospoda, tanečníci, zlato i stříbro. Vše bylo pryč. Švanda se probudil po šibenicí, na níž houpal se oběšenec.

Poznal, že hrál čertům a že jen jméno Páně ho zachránilo. Nemyslil již na Řepici a Ražice, ale sebral se, čel do Strakonic a dudy uložil do zámeckého kostela na oltář. Od té doby žil zbožně až do své smrti. Když zemřel, pochovali ho na Kalvarii, na hřbitov u kaple Povýšení svatého kříže. Ale dudy prý ani v chrámu Páně neutuchly. Čas od času samy od sebe spustily a budily hrůzu ve zbožných lidech. Hřbitov a kaple Povýšení sv. kříže byly v době Josefinské zrušeny. Oltářní obraz Povýšení svatého kříže je uchován v městském muzeu. Je značně poškozen. Před hradním kostelem sv. Prokopa býval hostinec „Na blátě“ a tam prý Švanda hrával do rána. Když lidé byli v kostele na ranní, bylo prý slyšet jeho dudy za oltářem. Tím vznikla pověst, že v Strakonicích hrají dudy za oltářem.

The post Švanda na Šibeničním vrchu appeared first on Předškoláci.

Ač se to zdá k nevíře, i čerti se musí občas umýt, aby se jim v kožichu a za paznehtem neusadil ten člověčí pach a v zátočině mezi Polkou a Březovou Ladou bylo zrovna místo, kam z okolních luk nebylo vidět a voda se tu v klidné tůni stačila od sluníčka alespoň trošku ohřát. Pohodlně se usadil, záda nastavil slunečním paprskům a už se chystal nohy ponořit do průzračné vody. Jenže neponořil. Pohyb v dálce ho vyrušil, a tak se postavil na kámen, aby zjistil, co ho v polední siestě vyrušilo. A to, co viděl, bylo asi to nejhorší, co vidět mohl. Po cestě si to zvesela kráčel nový farář, bezstarostně si užívaje krásného dne. S čertem začal lomcovat vztek a jak tak zlobně dupal, ujely mu na mokrém kameni nohy a jak široký, tak dlouhý sebou plácl do tůně, až voda vysoko vystříkla.

S prskáním a klením uchopil kámen, který byl příčinou jeho pádu, ohromnou čertovskou silou ho vytrhl z vody, až se na onom místě vytvořil ohromný vír a kámen vrhl po faráři. Avšak netrefil a Gustav Praxl, který to později dotáhl až na biskupského vikáře, sloužil svým farníkům plných třicet let, než jej ve velké úctě pochovali do kněžského hrobu vedle vchodu do vltavického kostela.

A teď to nejdůležitější. Událost samozřejmě nezůstala utajena. Snad byl někdo svědkem či ji sám pater někomu vyprávěl a na kámen se chodili dívat lidé z blízka i daleka. Dokonce se zachoval jeho přesný popis i místo, kam dopadl a tyto informace dodnes uchovávají na vltavické faře.

A právě teď, když mokřady u řeky zamrzly a trávu mráz složil k zemi, se i vy můžete vydat onen zapomenutý kámen hledat.

The post Čert na faráře nevyzrál appeared first on Předškoláci.

S jejich překotným ústupem souvisí i zmíněná pověst o zavraždění „tří francouzských princezen“. Nejspíše nešlo o princezny, ani o tři dcery maršála Broglia, jak se někdy vypravuje, které v době okupace pobývaly v Cerhonickém zámečku, ale asi jen o obyčejné vojačky. Při jejich kvapném odjezdu zahlédli jejich sloužící velké množství šperků a zlatých peněz a tak je jeden panský služebník a jeden cerhonický poddaný odvezli místo k ustupujícím Francouzům do hlubokých močálovitých lesů směrem ke Vráži, kde je oloupili a nemilosrdně zavraždili. Ubíjené ženy prý své vrahy „do několika kolen proklely“. I když vylíčená událost nebyla nikdy archivními materiály potvrzena, přece jen asi k vražedné příhodě došlo, protože na každé pověsti bývá alespoň částečně pravdivé její historické jádro.

Na paměť prolité krve byl na místě činu postaven červený kříž a tři do nejmenších podrobností stejné kapličky v pravidelném trojúhelníku při třech výpadových cestách z Cerhonic. Až do první světové války se každým rokem konalo o první červnové neděli kajícné procesí z Cerhonic k Červenému kříži. Krajovou pověst, která bývá někdy mylně lokalizována k Boudám, zpopularizoval právě Alois Jirásek v povídce „Ballada z rokoka“.

The post Ballada z rokoka appeared first on Předškoláci.

The post O Latránu a založení hradu Krumlova appeared first on Předškoláci.