K Borotínu se váže několik pověstí – avšak jejich pravděpodobnost je velice sporná (chcete-li však věřit, inu věřte). Jaroslav Wimmer ve své knize “Pověsti z Táborska” (Borotín je na samé hranici Jihočeského a Středočeského kraje) uvádí, že tyto pověsti byly zpracovány i knižně například v knize rakouského spisovatele a dramatika Franze Grilparzera (1791 – 1872), autora několika veršovaných her s historickými náměty z českých dějin (e.c. Libuše) a antiky e.c. tragedie Des Meeres und der Liebe Wellen (Vlny moře a lásky).

Borotínská nemrtvá?

Na Borotíně se prý dle legend narodila krásná a chytrá dívka, která měla i jisté paranormální schopnosti. Tato dívka se zamilovala do jednoho prostého mládence. Její otec však byl proti tomuto vztahu a našel své dceři jiného hocha. Jeho krásná dcera však k tomuto druhému muži necítila žádnou lásku a proto se i dále scházela s prostým mládencem, kterého skutečně milovala. Druhého si však musela vzít za svého manžela, by splnila to, co jí její otec nařídil. Její manžel nachytal však svou ženu v náručí toho, koho skutečně milovala a s kterým dle legend byla již v tu dobu v jiném stavu. Když jí manžel nachytal u tohoto “záletu”, tak jí probodl nožem – pravděpodobně si ani nestačil všimnout toho, že jeho manželka mu poněkud “nakynula” a v nejbližší době měla porodit. Malé děcko, které bylo ukryto v lůně své zavražděné matky, bylo zachráněno a přežilo. Dle legend se zjevuje duch zavražděné manželky na Borotíně i dnes. Dle jiné verze této legendy byla prý odsouzena k tomu býti nemrtvá do té doby, než zemře poslední potomek rodu pánů z Borotína.

Bílé světlo nad Borotínem

Další legenda se váže k bílému světlu, které se údajně objevuje nad Borotínem. Toto světlo má charakter určitého varování pro obyvatele obce Borotín. Světlo se v historii prý vždy objevovalo před tím, než Borotín měla potkat nějaká tragédie. Údajně bylo vždy vidět na hradem Borotín či nad rybníkem (což mohl být pouze odraz na vodní hladině). Údajně po tomto světlu potkala obec Borotín (popřípadě obce kolem Borotína) nějaká živelná či politická katastrofa či nějaká násilnost.

Borotínská Bílá paní a další přízraky

Na zříceninách hradu, v jeho okolí, na hradbách či nad zříceninou ve vzduchu, se zjevovala (prý i zjevuje) bílá paní. Je údajně mladá a může se jednat o některého ženského potomka rodu pánů z Borotína. Je možné, že se jedná o tutéž nemrtvou osobu, která byla zavražděna manželem (viz výše). Dalším přízrakem, který se tu prý zjevuje, je duch malého chlapce, jenž se prý utopil pod hradem Borotín v rybníce. Jiná verze však vypravuje, že se tento chlapec neutopil v rybníce, ale v bažinách. Ovšem když jsem pátral okolo Borotína , tak jsem žádné bažiny nenašel. Je možné, že se chlapec mohl utopit v bahně vypuštěného či částečně vypuštěného rybníka. Ale nezapomínejme prosím, že se nemusel utopit vůbec – vždyť se jedná jen a jen o legendu.

The post Hrad Borotín a jeho nemrtvá? appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o prelátovi a čertovi appeared first on Předškoláci.

Zjevení svaté Kateřiny Alexandrijské na Šelberku (aneb záhada dvou Elišek)
Na počátku šestnáctého století se údajně na hradě Šelberk zjevila svatá Kateřina resp. její duch (či její stopa v astrálu), protože svatá Kateřina žila okolo roku 300 našeho letopočtu. Kateřina Alexandrijská byla podle legendy křesťanskou mučednicí, ovšem dnes existují pochybnosti, že skutečně existovala (spíš se jednalo o smyšlenou postavu). Dle křesťanské legendy byla Kateřina vzdělanou egyptskou princeznou a křesťankou se stala až později pod vlivem křesťanského poustevníka, který jí zasvětil do této víry. Svatá Kateřina Alexandrijská je patronkou panen, učenců, studentů, učitelů, námořníků, tiskařů etc. Svatá Kateřina se prý na Šelmerku zjevila v době, kdy na hradě vládl Václav Předbor z Radejšína se ženou Eliškou. Dle jiné verze se zjevila dceři Ondřeje ze Šelmberka – Elišce, která byla provdána za Aleše z Rýzmburka (již okolo roku 1390). Václav Předbor a jeho bratři jsou uváděni jako vlastníci hradu od roku 1505, ale jen asi do roku 1518 kdy koupil od nich hrad s příslušenstvím Albrecht Cipl z Kravska. A byla to právě Eliška (možná ta první, ale možná ta druhá) a několik služek a sluhů, kterým se svatá Kateřina zjevila. Z hlediska psychologického a parapsychologického by se tato událost nechala možná vysvětlit logicky: Eliška prý Kateřinu Alexandrijskou obdivovala, poněvadž o ní hodně mnoho slyšela. A právě proto se k ní modlila. Možná, že právě při těchto modlitbách si svatou Kateřinu natolik vizualizovala, až její obraz (ve svém nitru) jakoby “promítla” do prostoru a tím vznikla společná halucinace pod dojmem její vizualizace. Ale nechme být tyto rádoby logické spekulace. Víra není přeci o logice …

Hrad Šelmberk a fenomén Faferman?

Faferman je jev, který je často spojován s kulovým bleskem na straně jedné a s legendou o slovanských běsech živlu ohně na straně druhé. Nikdy nebyla zatím prokázána souvislost mezi fenoménem kulového blesku a fenoménem ohnivého mužíka, ohnivého skřítka či ohnivého běsu (se kterým se setkáváme nejen ve slovanském folklóru). Dnes by tento jev možná někteří zařadili mezi “UFO” nebo takzvané létající koule. Lidé, kteří žijí v okolí hradu Šelmberk i lidé od Mladé Vožice (ta je asi tři kilometry od hradu) prý vyprávějí, že nad hradem (hlavně kolem věže hradu) “obletuje” hořící předmět. Jelikož se tento jev nad hradem vyskytoval hlavně při bouřkách, tak by to mohlo znamenat, že se jedná skutečně o kulový blesk anebo jev, který má nějakou souvislost s bouřkou a deštěm. Ale! Dle pověstí se nejedná jen tak o ledajaký předmět. Povídá se totiž, že okolo věže létá “ohnivé dítě”. Zdá se vám to málo pravděpodobné? Já jsem stejného názoru, ale vysvětlete to těm, kteří ho viděli …

Jaroslav Wimmer o tomto dítěti píše: “Pokaždé se prý vznášelo nad hradní zříceninou, pak kroužilo okolo věže a nakonec usedlo na větev starého stromu. V tu chvíli dítě spustilo srdcervoucí křik”. Čím více prý křičelo, tím rychleji zmizelo – prostě se “vypařilo”. Pokud křičelo méně hlasitě, tak bylo vidět údajně déle.

The post Hrad Šelmberk, ohnivé dítě a zjevení svaté Kateřiny Alexandrijské? appeared first on Předškoláci.

Švanda hrál celé tři dny, celé tři noci. Jídla i pití bylo hojnost, stále ho zdržovali a – samo sebou se rozumí – že proti tomu ničeho nenamítal. Teprve čtvrtého dne, za temné noci pověsil dudy na záda a ubíral se k domovu.

Hlavu měl plnou různých myšlenek. Nešel ale cestou nejbližší. Ubíral se kol vysokého vrchu Kuřidla, který celý lesem je zarostlý. Přišel k Šibeničnímu vrchu a tam odpočinul. A tu zaklepal mu na rameno černý pán a ptal se: „Tak kam, Švando, kam máš namířeno?“ „Chtěl jsem domů, do Strakonic, ale rozmyslil jsem si to,“ řekl Švanda. „Tady odpočinu, ráno zastavím se v Řepici a pak půjdu do Ražic. Je tam v neděli posvícení.“

„To máš ještě dost času,“ řekl černý pán. „Nechtěl bys nám zahrát? Dobře Ti zaplatíme.“
„Proč ne. Půjdu kamkoli, kde se dobře platí,“ odvětil. Šel s černým pánem a tu – kde se vzala – tu se vzala neznámá nějaká hospoda a v ní veselo. Byla plna hodovníků, kteří hráli v karty. Přivítali ho s jásotem, že dají mu zlato a stříbro, jen když jim zahraje hezky od podlahy. Ale poděkovat že smí jen slovy „zdar bratře!“ Švanda se usadil, položil čepici dle zvyku na zem, vzal dudy, nadul měch a spustil veselou. Páni hráli v karty čím dál tím prudčeji a po každé písničce házeli mu zlato do čepice. Švandovi se to líbilo, pokaždé poděkoval „zdar bratře“ a když byla čepice plna zlata a stříbra, spustil veselou, skočnou. Černí páni zahodili karty a dali se do tance. Švanda dudal stále rychleji a rychleji, páni tančili, výskali, skákali v chumáči a počínali si jako diví.

Švandovi docházel dech – čepice zlatem a stříbrem přetékala. Měl toho dost a dost. Zapomněl poděkoval slovy „zdar bratře“, ale podle starého zvyku zvolal „zaplať vám to, milí páni, sám Pánbůh!“ Vše naráz zmizelo – hospoda, tanečníci, zlato i stříbro. Vše bylo pryč. Švanda se probudil po šibenicí, na níž houpal se oběšenec.

Poznal, že hrál čertům a že jen jméno Páně ho zachránilo. Nemyslil již na Řepici a Ražice, ale sebral se, čel do Strakonic a dudy uložil do zámeckého kostela na oltář. Od té doby žil zbožně až do své smrti. Když zemřel, pochovali ho na Kalvarii, na hřbitov u kaple Povýšení svatého kříže. Ale dudy prý ani v chrámu Páně neutuchly. Čas od času samy od sebe spustily a budily hrůzu ve zbožných lidech. Hřbitov a kaple Povýšení sv. kříže byly v době Josefinské zrušeny. Oltářní obraz Povýšení svatého kříže je uchován v městském muzeu. Je značně poškozen. Před hradním kostelem sv. Prokopa býval hostinec „Na blátě“ a tam prý Švanda hrával do rána. Když lidé byli v kostele na ranní, bylo prý slyšet jeho dudy za oltářem. Tím vznikla pověst, že v Strakonicích hrají dudy za oltářem.

The post Švanda na Šibeničním vrchu appeared first on Předškoláci.

Ač se to zdá k nevíře, i čerti se musí občas umýt, aby se jim v kožichu a za paznehtem neusadil ten člověčí pach a v zátočině mezi Polkou a Březovou Ladou bylo zrovna místo, kam z okolních luk nebylo vidět a voda se tu v klidné tůni stačila od sluníčka alespoň trošku ohřát. Pohodlně se usadil, záda nastavil slunečním paprskům a už se chystal nohy ponořit do průzračné vody. Jenže neponořil. Pohyb v dálce ho vyrušil, a tak se postavil na kámen, aby zjistil, co ho v polední siestě vyrušilo. A to, co viděl, bylo asi to nejhorší, co vidět mohl. Po cestě si to zvesela kráčel nový farář, bezstarostně si užívaje krásného dne. S čertem začal lomcovat vztek a jak tak zlobně dupal, ujely mu na mokrém kameni nohy a jak široký, tak dlouhý sebou plácl do tůně, až voda vysoko vystříkla.

S prskáním a klením uchopil kámen, který byl příčinou jeho pádu, ohromnou čertovskou silou ho vytrhl z vody, až se na onom místě vytvořil ohromný vír a kámen vrhl po faráři. Avšak netrefil a Gustav Praxl, který to později dotáhl až na biskupského vikáře, sloužil svým farníkům plných třicet let, než jej ve velké úctě pochovali do kněžského hrobu vedle vchodu do vltavického kostela.

A teď to nejdůležitější. Událost samozřejmě nezůstala utajena. Snad byl někdo svědkem či ji sám pater někomu vyprávěl a na kámen se chodili dívat lidé z blízka i daleka. Dokonce se zachoval jeho přesný popis i místo, kam dopadl a tyto informace dodnes uchovávají na vltavické faře.

A právě teď, když mokřady u řeky zamrzly a trávu mráz složil k zemi, se i vy můžete vydat onen zapomenutý kámen hledat.

The post Čert na faráře nevyzrál appeared first on Předškoláci.

S jejich překotným ústupem souvisí i zmíněná pověst o zavraždění „tří francouzských princezen“. Nejspíše nešlo o princezny, ani o tři dcery maršála Broglia, jak se někdy vypravuje, které v době okupace pobývaly v Cerhonickém zámečku, ale asi jen o obyčejné vojačky. Při jejich kvapném odjezdu zahlédli jejich sloužící velké množství šperků a zlatých peněz a tak je jeden panský služebník a jeden cerhonický poddaný odvezli místo k ustupujícím Francouzům do hlubokých močálovitých lesů směrem ke Vráži, kde je oloupili a nemilosrdně zavraždili. Ubíjené ženy prý své vrahy „do několika kolen proklely“. I když vylíčená událost nebyla nikdy archivními materiály potvrzena, přece jen asi k vražedné příhodě došlo, protože na každé pověsti bývá alespoň částečně pravdivé její historické jádro.

Na paměť prolité krve byl na místě činu postaven červený kříž a tři do nejmenších podrobností stejné kapličky v pravidelném trojúhelníku při třech výpadových cestách z Cerhonic. Až do první světové války se každým rokem konalo o první červnové neděli kajícné procesí z Cerhonic k Červenému kříži. Krajovou pověst, která bývá někdy mylně lokalizována k Boudám, zpopularizoval právě Alois Jirásek v povídce „Ballada z rokoka“.

The post Ballada z rokoka appeared first on Předškoláci.

The post O Latránu a založení hradu Krumlova appeared first on Předškoláci.

A na vršku cestou k němu pak velký dřevěný kříž s malovaným plechovým korpusem Ježíše Krista. Kdysi ho tam vystavěl neznámý dobrodinec, snad ku potěše duše poutníků, či proto, že jej tížil nějaký velký hřích. To už dnes nikdo nezjistí.

Jedné zvláště kruté šumavské zimy, se tudy ubírala chudinká volarská dělnice domů z posluhy. Před několika měsíci přišla o práci v továrně na zpracování dřeva a tak chodila za přivýdělkem, který se vyskytl ve dvoře nedaleko mlýna. Za tmy se každé ráno vydávala na cestu a za tmy se pak vracela. V pondělí, stejně jako v neděli, po sedm dní v týdnu. Sněhem zavátá úvozová cesta ji promáčela vlněnou sukni a sníh si pomaloučku hledal cestu i do slámou vycpaných dřeváků.

Cesta k vršku, kde kříž stával, vedla lesem. Už se těšila, že se mezi stromy alespoň trochu schová před větrem, který jí na lukách z těla odebral poslední zbytky tepla.
Toho dne však její pozornost upoutal oheň, který hořel sotva metr od paty kříže. Pomyslela si, že zřejmě dřevorubci jej špatně uhasili a vítr jej pak znovu rozfoukal, či zůstal neuhašen po nějakém tulákovi.

Z věže kostela svaté Kateřiny zvon odbíjel klekání, a tak se na chvilku zastavila, aby se krapet ohřála.Musela však rychle pospíchat domů. Byly zrovna Hromnice a chtěla stihnout večerní bohoslužbu a odnést si posvěcenou svíčku pro zlé časy. Tak jen při bim bání zvonu odříkala modlitbu Anděl Páně a už pomýšlela na odchod.

Aby si na cestu odnesla alespoň trochu teplíčka, nabrala pár pár uhlíků do omláceného plecháčku, který nosila vždy s sebou, a při chůzi jej pak svírala pevně v dlaních, aby se alespoň trochu zahřála. Ušla však jen pár desítek metrů, když tu uhlíky zhasly a přestaly hřát.

Už už je chtěla odhodit do sněhu, avšak při pohledu do plecháčku nespatřila černé vyhaslé uhlíky, ale třpytivé zlaťáky, jako by zrovna spadly z raznice mincmistra.
Chvilku nevěřícně zírala na nenadálé bohatství a strach se mísil s radostí. Nevěděla, jestli má mince i s hrnečkem zahodit do sněhu a upalovat domů, nebo zvesela výskat. Nejednou slyšela vypravovat o tom, jak se nečekaně nalezený poklad proměnil v listí čí hejno myší a málokterý příběh končil šťastně.

Když se ale trochu vzpamatovala, rychle se otočila a křečovitě svírajíc plecháček, uháněla zpátky ke kříži, aby si ještě nějaké kouzelné uhlíky nasbírala.

Jenže, ať hledala jak hledala, po ohni nebylo ani památky. Jen neporušená bílá plocha, kterou protínal jen řetěz jejích vlastních stop vedoucích bez zastavení kolem kříže.
Pospíchala tedy rychle domů a cestou stále prohlížela mince, zda se opět nepromění ve vyhaslé uhlíky, listí, myši či něco podobného. Doma strčila malý poklad do kredence a celou noc nespala ze strachu, že ráno bude nenadálé štěstí pryč. Snad co půl hodiny je chodila kontrolovat, avšak zlaté mince zůstaly i nadále mincemi.

Dívka, nyní už rozhodně ne chudá, si za ně pořídila tkalcovský stav, který jí společně s její pílí pomohl z bídy. Po čase si našla mládence a spokojeně s kupou dětí dožila požehnaného věku.

Způsob, jakým si pomohla k živobytí, nezůstal utajen a mnoho lidí se vypravilo v noci ke kříži v naději, že i oni si odnesou alespoň pár zlaťáčků. Na oheň, natož poklad však zřejmě již nikdo nikdy nenarazil, nebo si alespoň to tajemství nechal pro sebe.

The post Kouzelné uhlíky pomohly dívce z bídy a zajistily živobytí appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o vzniku názvu Zvíkova appeared first on Předškoláci.

Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat. Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast.

Jak jen prozkoumat tuto záhadu?

Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby – děj se, co děj – spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat. Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání. Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil: „Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“ „Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou. „Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“ Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila.

Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození.

Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl – dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou.

The post Střevíčky z těsta appeared first on Předškoláci.