Kostelík vyrostl v sousedství biskupského hrádku, jenž za svými zdmi skrýval velké bohatství. Na faru byl dosazen mnich premonstrát a dostal k ní značný majetek. Ve stáji musel vždy stát bílý kůň, na němž měl kněz po celou noc až do rána objíždět a strážit hrádek a vyvolávat na všechny světové strany.

„Hoj ve jménu Otce i Syna, jdi od hradu, smrtelníče dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Kostel byl tedy zasvěcen svatému Martinovi, aby na věky hlídal biskupův hrad i s jeho poklady.

Za krále Václava vtrhly na Moravu divoké hordy pohanských Tatarů a plenili vše, co se jim postavilo do cesty. Hořela města, dědiny, hrady i kostely. Nájezdníci se prohnali úrodnou Hanou a za krátko se objevili před Blanskem s touhou, zmocnit se zde nahromaděných cenností. Věrný premonstrát ani na okamžik nezaváhal a už proti nim vyráží na svém bělouši a zpívá mocným hlasem: „Hoj ve jménu Otce i Syna, jděte, smrtelníci, odtud dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Knězův zpěv však brzo zaniká v hrozném ryku tatarských jezdců, kteří se již přebrodili přes Svitavu, a než se farář naděje, je obklíčen a míří na něj šípy z tisíce luků. V zoufalství obrátí hlavu vzhůru k nebi a zvolá, co mu síly stačí: „Nedej zahynouti, Hospodine, nedej zahynouti věrným svým! Svatý Martine, rytíři páně, plášť jenž rozdělil jsi ubohým, sešli útěchu na naše skráně, nedej zahynouti věrným svým! Nech, ať plášť tvůj na nás níž se kloní, braň nás nebeskými krunýři, přijď na pomoc nám na koni, s božími na pomoc rytíři!“ A tu náhle se zázračně rozšumí celé okolí, a kam se kněz podívá, všude vidí, jak sem cválají v tajemném lesku bílí rytíři. Postavy jsou štíhlé, průsvitné, sinalých tváří, s křížem na plášti a štítu. A již se s vytasenými meči ženou na strašlivé Tatary a za nedlouho jejich vojsko rozpráší. Pohanská krev teče proudem! Premonstrát klesne na kolena a v svatém zanícení děkuje vroucnou modlitbou bohu za záchranu. Když se zvedl a rozhlédl kolem sebe, vidí, že boží bojovníci se ztratili tak záhadně, jak se objevili. Stráž svatého Martina bdí nad klidem Blanska dodnes, a až zase jednou bide ve zdejším kraji zle, opět zasáhne, tak jako kdysi proti hrozivé záplavě pohanských kočovníků.

Pramen: Publikace Zrazený vodník, Leoš Vašek, 1993 (Václav A. Crha, Rytíři boží na Blansku, Berthold Kladivo, Stanislav Opatřil, Ve vichru staletí, Blansko, 1940)

The post Blansko: Stráž svatého Martina appeared first on Předškoláci.

Před dávnými časy, v těch dobách, kdy v našich zemích vládl mocný Samo, černaly se tmavé hvozdy na místě, kde stojí dnes Vyškov. Nebylo ani dědin v okolí a řeka vlekla se zvolna tichými, divoce zarostlými bažinami. Na jihovýchod odtud vyrůstal ze zvlněné půdy příkrý vrch a na něm stál hrad Orlov. Založil jej před lety smělý lovec Jacek, který tu na vrcholku hory našel orlí hnízdo s třemi orlíky. Podle orlů pak nazval hrad i rod svůj, jenž se tu trvale usadil. Přešla léta a hrad obýval mocný pán Radimil z Orlova, jehož dcera Viška stala se manželkou Samovou. Měl sice Samo dvanáct žen z krve slovanské a s nimi 22 synů a 15 dcer, ale ze všech nejmilejší mu byla Viška. Urostlá postava, krása pohledu a líbeznost pohybů pojila se u ní neobvykle s odvahou a silou. Dovedla celé dny stříleti z luku, honiti divokou zvěř a leckdy na lovu zvedla uštvané zvíře se země docela lehce a nesla je v rukou velký kus cesty. S posvátnou hrůzou všichni k ní hleděli, když se zabývala kouzly, nebo když s tváří nadzemsky změněnou a očima planoucíma u vytržení věštila události budoucí.

V těch dobách vytáhl Samo do pole proti Avarům a Viška, která jindy svého manžela věrně doprovázela na výpravách válečných, odebrala se k svému otci na hrad Orlov, aby tu očekávala dítě, které se jí mělo naroditi. Doprovázena družinou a otcem svým Radimilem, usedla jednou na návrší proti hradu Orlovu tváří k východu slunce a zachvácena věšteckým duchem, s hořkým pláčem předpověděla, že se jí brzy narodí syn, ale že jemu i matce jest osudem určena smrt, která je oba hned uchvátí. Věštila i rozkvět a velikost říše moravské, její vzrůst i pád a zase opětné vzkříšení a slavnou vládu nad zeměmi sousedními. Pak obrátila oči k hustému lesu nedaleko Orlova v údolí řeky se prostírajícímu a řekla, že tam bude místo posledního odpočinku pro ni i jejího syna, jemuž určila jméno Samoš. Objímala vzrušeně otce a prosila ho, aby dal po smrti její i syna Samoše spáliti těla, a popel obou aby uložil do kamenné nádoby. Pak měl zavolati jejího bělouše, na němž tak často doprovázela svého manžela do bitev, nádobu přivázati k sedlu a pak koně volně pustiti a sledovati jeho cestu. Až se bělouš zastaví v lese u vysokého dubu, označí sám místo pro mohylu: kde třikrát pravou nohou zahrabe, tam vyprýští ze země pramen čisté vody. Na tom místě má se popel uložiti do země a u nasypané mohyly mají se konati o výročí její smrti zápalné oběti za zpěvu žalozpěvů na usmíření bohů. Kouzelná moc pak způsobí, že pramen utvoří u její mohyly studánku, do níž přejde věštecký dar, od bohů Višce udělený – kdykoli Moravané vytáhnou do boje proti nepříteli, bude studánka věštiti šťastný či nešťastný výsledek; čeká-li je vítězství, bude voda jasná a průhledná až na dno, bude-li souzena porážka, pak zrudne voda do krvava a povrch se pokryje popelem.

Tak věštila Viška osud sobě i své zemi. Marně se snažil Radimil ji uklidniti, marně obětoval bohům na odvrácení zlé sudby. Po několika dnech splnila se věštba a Viška odešla na věčnost krátce po smrti svého novorozeného syna Samoše. Zarmoucený otec vyplnil její přání, dal snésti na nádvoří Orlova hranici vonného dříví a spálil obě těla. Popel vložil do kamenné nádoby a zavolal, jak si Viška byla přála, jejího bělouše, k sedlu mu přivázal nádobu a za nářku a zpěvu žen pustil koně volným krokem, sám pak s celou družinou za ním se ubíral smutně. Hluboko do lesa vedl je zvolna bělouš. Ač ho nikdo nepobídl, přece kráčel jistě, jako by znal svůj cíl, až stanul u starého dubu, žalostně zařičel a třikrát zahrabal pravou nohou do země. Tu vytryskl do výše silný pramen čisté vody, ale hned zase ztratil se v zemi a zůstala malá jen studánka. Bez dechu sledoval Radimil s družinou, jak plní se doslovně předpověď nešťastné Višky, a tehdy se teprve rozléhal les v dál hlasným nářkem a kvílením žen, za něhož kladli do země popel a vršili do výše okrouhlou mohylu, u ní pak obětí zápalnou slavili památku věštkyně Višky.

Po smrti obou svých drahých chtěl otec být nablízku popela jejich, i poručil mýtiti les a tvrz si tu zbudoval, kterou pak nazval jménem své dcery „Viška“. Na ní se usadil, opustiv staré své sídlo, hrad Orlov, a dočkal se brzy zprávy o vítězství vojska Samova v avarské zemi. Tehdy se poprvé projevila kouzelná věštecká moc studánky, jejíž voda prudce proudila do velké výšky a při tom zůstala jasná a průzračná do dna. Od té doby se šířila pověst o zázračné věštecké studánce a často tu viděl bázlivý zrak, že voda v ní zrudla a povrch byl popraškem popela poset.

Samo vítěz vrátil se z boje, jímž podmanil si celou panonskou zemi. Zarmoucen nad ztrátou syna i manželky ze všech mu nejmilejší, rozkázal vzíti ji do počtu božstev chránících zemi, aby již nikdy nebylo zapomenuto jméno a aby šlo od rodu k rodu. Mohylu dal ozdobiti bronzovou sochou a kol tvrze vystavěl vladařské sídlo, jemuž zůstalo jméno „Viška“. Celý věk vládl Samo a ve stáří 100 let zemřel. Po boku mohyly první nasypána byla druhá, pod níž uložen popel Samův, a za 10 roků pak třetí, jež chovala popel Radimila z Orlova.

Léta a staletí míjela, zanikl věštecký pramen, mohyly byly smeteny, jen pověst zůstala, a ta klade místo mohyl i studánky tam, kde dnes je presbytář vyškovského farního kostela.
Tak končí pověst o vzniku Vyškova.

The post Pověst o založení Vyškova appeared first on Předškoláci.

The post Věteřov appeared first on Předškoláci.

Ani ho skoro nechtěli pustiti před komisi, neboť nevěřili, že by ten ošumělec mohl kupovati zámek a panství. Na otázku, chce-li se účastniti dražby, kývl hlavou, vylovil ze záňadří velkou odřenou tobolku koženou, vysázel z ní na stůl 30 tisíc zlatých vadia a písař zapsal do seznamu pláteníka Hušku z Litomyšle. A ten za dražby statečně přihazoval na každé podání nastrojených pánů tak, že mu panství bylo přiklepnuto za 350 tisíc zlatých.

Aby prý nebyl pánem šlechtického statku pouhý pláteník Huška, byl mu udělen predikát „Ritter von Račicburg“ (šlechtický přídomek „rytíř z…“). Z této slávy a z majetku těšil se Huška až do r. 1830, kdy Račicko se dostalo prodejem svobodnému pánu Mundymu, jehož otec přišel z Belgie do Brna s ranečkem jako chudý tkadlec, ale podnikavostí, pílí a šetrností se domohl vlastního domu a tkalcovny, dodával sukno armádě, jmění mu rostlo, až si mohl zakoupiti panství.

The post Vyškovsko: Pláteník rytířem appeared first on Předškoláci.

To jel tenkrát generál Torstensson se svými důstojníky na obhlídku bojové situace a dostal se až do blízkosti bašty nedaleko kláštera svatého Tomáše. Vtom ze Špilberku přilétla dělová koule jako blesk a trefila vojáka po generálově levici. No co vám budu povídat, na místě byl mrtev! Když se švédský generál Lennart Torstensson jakž takž vzpamatoval a ovládl svého splašeného koně, postavil se prý ve třmenech a se slovy: “To mi draze zaplatíš!” zahrozil neznámému ostrostřelci na Špilberku pěstí. K žádnému splacení dluhu však vůbec nedošlo, neboť Švédové města Brna, a tím spíše hradu Špilberku, nikdy nedobyli a nakonec přece jenom odtáhli, tváříce se jako spráskaní psi.

The post Brněnský čarostřelec appeared first on Předškoláci.

The post Břeclavsko: O dubu appeared first on Předškoláci.

The post Čejkovice appeared first on Předškoláci.

Martin Stejskal ve svém Labyrintu tajemna píše, že v lednickém parku se o půlnoci zjevuje na svém koni přízrak rytíře v širokém černém plášti, pod nímž lze spatřit umrlčí lebku. Dříve, než se zjeví, bývá slyšet dusot kopyt – nejspíš trochu arytmický, protože strašidelný oř má jen tři nohy. Aniž by komukoliv uškodil, ztrácí se nakonec přízrak v jednom z lednických rybníků. Mohly by záhadné kroky na zámecké půdě patřit tomuto černému rytíři? Nebo má na zámku komplice, strašidelného pacholka, který se mu stará o koně a ve zbylém čase z nudy bloudí zámkem, pohupuje lustrem a sráží hrnečky?

Vysvětlit podivné úkazy z lednického zámku se zatím nikomu nepodařilo. Zároveň tu však nikdo nikdy jejich vinou nepřišel k žádné úhoně a tak se jich zámečtí nebojí. Pokud vám, narozdíl od nich, právě teď naskočila husí kůže a rádi byste věděli, co za úkazy vězí, mohu vám poradit jediné. Zajděte si o půlnoci do lednického parku. Pravdu totiž zná asi jen ten tajemný černý rytíř na třínohém oři.

The post Kdo houpe lustrem na lednickém zámku? appeared first on Předškoláci.

Za dávných dob, kdy ještě na Kraví hoře byly četná jezera jako pozůstatek doby ledové, na břehu jednoho jezera stál dřevěný srub krásné kněžny Heleny, vládkyně okolí. Po celé délce průčelí srubu se táhla pavlač, jíž se vcházelo do srubu a v jejíž podlaze byly padací dveře přímo nad vodou jezera. Za srubem se rozléhala zahrada, v níž se kněžna ráda procházela. Mladí muži často obcházeli srub a snažili se dostat dovnitř. Ale služebnictvo bedlivě střežilo sídlo své paní. Jednoho dne kněžna svolala schůzi svých rádců. Také Vrut, neodbytný uchazeč o kněžninu lásku, se dostavil. Připlížil se k ní, aby se jí vyznal z lásky. Jeho prosby však odmítla se slovy: “Netouži po tom, abys směl zůstat u mne. Jestliže se ještě opovážíš vstoupit do mé zahrady, jsi ztracen a nikdy mého sídla živ neopustíš.” Vrut odpověděl: “Nepřeji si nic, než být tobě nablízku!” Helena povzdechla: “Nu, budiž, ať je po tvém, když si tak přeješ. Avšak jdi nejdříve ke svým druhům a řekni jim, že jako tvoji bratři i ty se vydáš do světa za dobrodružstvím.” Radostně pospíšil Vrut k družině rádců, aby jim sdělil své rozhodnutí. Pak prožíval blažené chvíle s Helenou, která se mu celá oddala. Pohoda však neměla dlouhé trvání.

Po čase se Helena Vrutovi začala vyhýbat a Vrut zatoužil po svobodě. Jedné noci požádal Helenu, aby mu dala svobodu. Neodpověděla, jen tvrdě hleděla na něho. Náhle se ozval v předsíni hluk. To věrný Vrutův druh se domníval, že je Vrut ve srubu ve vězení, a snažil se ho osvobodit. Helena uchopila sochor a začala Vruta tlačit k padacím dveřím na verandě, zvedla víko a pokynula Vrutovi, aby sestoupil do propadliště. Vrut spatřil hladinu jezera a hlavou se mu mihlo podezření. “Jsem já prvý, který půjde touto cestou, nebo už oba mé bratry a mnohé jiné muže poslala jsi tudy do náruče smrti?” Helena odpoví: “Ano, oba tvoji bratři a všichni, jejichž lásky jsem se až do odporu nasytila! Také ty půjdeš za nimi!” Vrut zápasí s ní tvrdě. Helena nechce však zemřít, bojuje zoufale o svůj život. Obrovskou silou sevře Vrut ženu svého srdce a oba se zřítí otevřeným poklopem do vodní hladiny, která se za nimi uzavře. Sotva se tak stane, s hromovým rachotem zřítí se za nimi do hlubin jezera sídlo nelítostné ženy. Nic nezbyde než tůně, kterou časem zaroste rákos. A když voda po dlouhé době zmizí, zůstanou jen svahy, průrvy a prohlubně, které dnes brázdí horu. Také prý nesmírný poklad ponořil se s milenci a Heleniným sídlem do hlubin. Dodnes jej střeží žába se zeleně svítícíma očima.

The post Znojemsko: Pověst o vládkyni na Kraví hoře appeared first on Předškoláci.

Nepoznává je a myslí, že jsou to nepřátelé. Napřáhne meč a zabyje tři děti. Čtvrté dítě se tulí ke své matce, která nechápe, co se s jejím mužem děje. V okamžiku, když Žibřid chce mečem zabít i poslední dítě, se meč zastaví v puli cesty a šílenec se mění v nehybný kámen. Jeho hlava hledí dnes zachmuřeně ke znojemskému hradu. Za temných nocí její oči hoří krví a zalesněná úbočí dyjských strání znějí kvílením mrtvých dětí.

The post Znojemsko: Pověst o Obří hlavě appeared first on Předškoláci.