The post Pověst o Lípě neviny appeared first on Předškoláci.

The post Karlsbrunn appeared first on Předškoláci.

Jistý bruntálský měšťan byl převolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu. V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali,že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté. Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se vude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Světýlko pořád uhýbalo a ustupovala, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.

Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.

The post Lidová pověst O velmistrovi Janu Kašparu Ampringena appeared first on Předškoláci.

Jakubova žena dostala nápad. Nevláčela jej domů, jako to udělala už mnohokrát předtím, ale přivázala mu k opasku provaz od zvoničky. A šla domů – aspoň tam bude mít klid. Jakub se za chvíli probral a chtěl pokračovat v mátožné pouti. Jenže sotva vyrazil, něco jej stáhlo zpět a současně zaklinkal zvonek ne nepodobný umíráčku. V temnotě za sebou viděl kapli s křížem. Zkusil vstát ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Když mu umíráček zazvonil i při třetím marném pokusu o vykročení, pomyslel si, že tak nějak možná vypadá smrt. “Svatá Barboro, jestli mě necháš odejít, už nikdy se nedotknu sklenice,” pomyslel si a omdlel. Mezitím ženu přešla zlost a pro Jakuba se vrátila. Odvázala jej od zvoničky a dovlekla domů. Při jeho vyprávění o tom, jak jej svatá Barbora propustila ze spárů smrti teprve když slíbil, že už nikdy nebude pít, moudře mlčela. A Jakub svůj slib plnil, takže brzy se zmohli na malé hospodářství a on mohl nebezpečné práce v podzemí zanechat. (Ostravsko)

The post Opilý horník a svatá Barbora appeared first on Předškoláci.

The post Pověsti o Bannerově studánce appeared first on Předškoláci.

U některých dolů se také v noci zjevoval tajemný černý pes, jinde býval v podzemí k vidění bílý kůň (ale to spíše v rudných dolech, především zlatých) nebo jiné zjevy z jiného světa. Nejčastější nadpřirozeným obyvatelem dolů ale byl podzemní skřítek permoník. Pověsti o zemních trpaslících, “Venušinu lidu” či jiných tvorech malého vzrůstu jsou zřejmě velmi staré a nejasného původu. Horníci si je ale přetvořili k obrazu svému. Jejich permoník byl sice někdy trochu zlomyslný a nevypočitatelný, obvykle však pomáhal nebo aspoň varoval před hrozícím nebezpečím. Někdy se dokonce vypravili na povrch, aby pomohli nejvíce potřebným. Obvykle je obdarovali uhlím, které se později přeměnilo ve zlato. Litoval pak nevděčník, který zdánlivě bezcenné uhlí vztekle zahodil, když v kapse místo mouru našel zbytky zlatého prachu.

The post Permoník varoval před neštěstím appeared first on Předškoláci.

Sedl si na vůz, poručil mu, aby se rozjel a neohlížel se v žádném případě zpátky. Jak přijel ke Smolmé hoře, koně už nemohli vůz pomalu utáhnout. Matouš s nimi měl opravdu velký kříž je pohánět kupředu. Koňům nohy podklesávaly únavou a černokněžník se jenom smál. Když se Matouš černokněžníka zeptal, kamže to jedou, ten jenom krátce odpověděl, že ke Smolné hoře. Prý ještě kousek do vrchu a že už tam budou. Ten kousek cesty byl dost dlouhý, ale koně vůz konečně vytáhli až na vrchol. Sedlákovi to nedalo a pomaloučku se jedním okem podíval za sebe. a co nespatřil? Spousta černokněžníků visela na voze, byli ve voze, bylo jich zkrátka všude a plno. Černokněžník, který ho varoval, si toho všiml a sedlák na to zvědavé oko hned oslepl. Jenže, dostal zaplaceno už předtím a ne málo, tak mu to tak ani moc nevadilo. Už se nedivil tomu, že jeho silní koně nemohli vůz utáhnout.

Černokněžník seskočil s vozu a ani nepoděkoval a zmizel. Jenom strom, pod kterým vůz stál se najednou zachvěl tak, že se vůz naplnil suchým listím až po okraj. Jenže Matouš byl rád, že už je jeho cesta u konce, obrátil vůz a dal se na cestu domů. Jeho koně, i když byli unavení, se dali najednou do cvalu a uháněli k domovu cestou necestou. Když vjížděl do dvora, padl mu jeden kůň a už nevstal a druhý padl krátce na to. Sedlák se dal do strašlivého křiku, bědoval a nadával černokněžníku. Na jeho pokřik se seběhli sousedé, zvědaví, co se stalo. Matouš jim vše vypověděl. Jeden ze sousedů se podíval na vůz a tam, místo suchého listí, o kterém právě vyprávěl Matouš, zahlídl pěknou hromádku zlata. Hned Matouše konejšil: “Nehořekuj, nelituj koní, máš hojnou odměnu na voze, za tu si můžeš koupit koně nové a ještě silnější. Podívej se sám!” Matouš se zdravým okem podíval a viděl, že soused měl pravdu, na voze se třpytila pěkná hromádka zlata. Začal skákat radostí, podělil se se sousedy a ještě mu mnoho zlata zůstalo. Za to si koupil v Ženklavě fojtství a byl až do smrti spokojený.

The post Jak se stěhovali černokněžníci z Kotouče appeared first on Předškoláci.

To věděl hajný až moc dobře. Slýchal ledacos a i to, že v ten den vystupují poklady na povrch zemský, ale moc tomu nevěřil. Ale najednou ho napadlo, že by to přece jenom mohla být pravda a on by ty peníze dobře potřeboval, prostě ho najednou zachvátila touha po penězích. Tak zrychlil kroky a už byl u podivného ohníčku, od něj se zdála i vedlejší lipka hořet, dokonce i Jurův kámen byl plameny ozářen. Tak se nerozmýšlel a hodil na ohníček širák. V tom okamžiku vyrazila ze země bečka plná peněz a na ní seděl černý kocour. Z očí mu sršely blesky a už to vypadalo, že se zdivočelý vrhne na hajného.

Hajný se polekal a hrůzou zakřičel. To neměl dělat … v ten moment bečka zmizela i s kocourem a penězi. Hajný se probral z leknutí a taky si hned uvědomil, co udělal za chybu. Podle toho, jak staří lidé vyprávěli, musí se hodit do ohníčku klobouk a nebo čepice, také prý drobty z chleba a nebo se na ohníček sám položit. To hajný udělal správně, ale další už neudělal. Nesmí se přitom vydat ani hlásku, ať se děje, co se děje. A to byla ta chyba. Tak přišel domů smutný a celý večer byl smutný. Ale, nedalo se nic dělat. Dodnes je prý poklad v podzemí, zatím ho nikdo nedostal, možná proto, že kocour hlídá poklad až moc dobře. (Frýdecko-Místecko)

The post Poklad pod Jurovým kamenem appeared first on Předškoláci.

Ovšem jestli je inspiroval krtek, to už se asi nikdy nedovíme. V záznamech z té doby se nachází i poznámka, že všichni tři pak za nález dostávali od vrchnosti doživotně deputátní uhlí. A protože po jejich smrti někdo z vrchnostenské kanceláře zapomněl příkaz odvolat, dostávali jejich potomci uhlí ještě dalších sto let. Možná že právě touto pověstí se inspirovali i autoři jedné z oblíbených filmových pohádek o krtečkovi, který společně s kamarádkou myškou našel a začal využívat uhlí.

The post Jak krtek našel uhlí appeared first on Předškoláci.

The post O kováři Keltičkovi appeared first on Předškoláci.