Kdysi byl pan farář opět jeho hostem. V rozmluvě prohodil pan hrabě “že se diví, proč v Křimicích se rodí tak málo hezkých dívek. Přece prý jsou selské dívky z Plzeňska pověstné pro své tělesné půvaby. Jen Křimice prý v tomto ohledu nemají štěstí.” Pan farář, který již po delší dobu na to pomýšlel, jak by pana hraběte přimněl k věnování nějakého pěkného obrazu Rodičky Boží do kaple v křimickém zámku, kam chodí křimičtí konati svoji pobožnost, pomyslil si čiperně, že by snad případná odpověď na otázku p. hraběte přiblížila jej ke splnění přání toho. Odpověděl tedy, že by se ženská část křimické populace co do svého zevnějšku výhodně změnila, kdyby měli křimičtí neustále něco krásného na očích. Takhle nějaký krásný obraz panenky Marie do kaple – to prý by snad pomohlo. Díváním na něj prý by se zušlechtily rysy zdejších tváří. Pan hrabě se trochu zamyslil a pochvíli uznal, že by pan farář mohl míti pravdu. Koupil do kaple obraz Panny Marie, jejíž tvář vyniká nevšení krásou. A od té doby se rodí v Křimicích dívky, které vedle outušických požívají pověst nejpřednějších krásek na Plzeňsku.

The post Proč se rodí v Křimicích krásné dívky appeared first on Předškoláci.

Císař svému slovu dostál a Rokycanští si mohli postupně vykoupit městské výsady. Po dvou stoletích pak mohli své město dokonce nazvat městem královským, čímž napříště už žádný biskup neměl Rokycany ve své moci.

The post Rokycany appeared first on Předškoláci.

The post Tachov appeared first on Předškoláci.

Jednou se musel odebrat na poradu se svými kurfiřty do Řezna poblíž českých hranic. Zde se zúčastnil lovu v pohraničních hvozdech. Hnal se na koni za jedním jelenem tak dlouho, až zabloudil. Císař nevěděl, kudy se dát, nechal tedy svého koně, ať sám hledá cestu. Navečer spatřil průhledem mezi stromy hrad na jakémsi kopci a zamířil hned k němu. Ano, bylo to ono tajné hraběcí sídlo. Albert ani Elenka císaře hned nepoznali, bez podezření se ho ujali a nabídli mu večeři i nocleh. Ani druhého dne, když se s oběma loučil, jim jeho podoba nepřipomněla císaře. V nitru císaře ovšem bublala zloba. Rozhodl se, že utajené sídlo silou dobude a oba neposlušníky vydá katu. Sebral vojsko a znovu se vydal do hraničních lesů, aby se dostali k hradu. Ale než císařské vojsko mohlo zaútočit, zvolala Elenka vysokým hlasem: „Odpusť nám otče, pro lásku naši! Zabiješ–li mého muže, nebude mít ani pro mne život žádnou cenu a zabiju se sama.“ Po těch slovech se začali rytíři u císaře přimlouvat, aby udělil mladému páru milost. To také nejspíš rozhodlo. Jindřich se pousmál do vousů a poznamenal: „Ani jsem netušil, kolik podob může mít taková věrná láska.“ Zastavil vojsko, hraběte i dceru vyzval, ať vyjdou z hradu, že jim navždy odpouští. A tak se i stalo. Oba milenci se vzdali císaři na milost a opustili s ním i svoje utajené sídlo, Přimdu.

The post Přimda appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o zámku Horšovský Týn appeared first on Předškoláci.

Časopis Magazín 2000 přinesl zprávu, kterou později potvrdili samotní aktéři tohoto příběhu i další pracovníci firmy, která v klášteře Pivoň prováděla opravy. Kameničtí mistři Josef Š. a Jan F. dostávají v roce 1994 za úkol opravu gotické klenby presbytáře kláštera. Když jedné noci nechávají své drahé nářadí uvnitř kostela, odchází bez obav o něj, neboť všechny přístupové dveře jsou opatřeny zámky a ostatní otvory mohutnými mřížemi. O to větší překvapení je čeká druhého dne ráno. Mříž, zevnitř zajištěná několika mohutnými trámy, která ještě včera bytelně uzavírala jeden boční vstupní otvor, je obrovskou silou vyražena a to zjevně zevnitř. Nářadí je však na svém místě netknuté. Oba kameníci dobře vědí, že když večer dveře uzavírali, nikdo uvnitř být nemohl. Všechny ostatní dveře a zámky jsou zcela neporušené. Muži přináší fotoaparát a jako důkaz pořizují fotografie otvoru po dveřích, odkud byla vyražena mříž. Naprosté zděšení nastává, když oba vidí jednu z vyvolaných fotografií. Na snímku otvoru foceného zevnitř kostela, je zachycena i část prostoru před zdí, kde se zcela jasně rýsují světlé až bílé obrysy částečně transparentní lidské postavy. Záhadná postava je jakoby oblečena do dlouhého splývavého pláště či kutny, je mírně sehnutá a čelem směřuje k místu ve středu kostela, kde se podlaha propadla do klenuté chodby. Vstupuje se tudy do dosud málo prozkoumaného podzemí, kde by údajně měli být pohřbeni zdejší mniši. Obraz záhadné figury na snímku nevznikl chybou při vyvolání nebo dodatečným retušováním fotografie. Případ vyvolal hledání u dalších podobných případů záhadných fotografií. Jaké jsou racionální možnosti řešení?

The post Záhadná postava na fotografii appeared first on Předškoláci.

Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skrylo, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině majitele hradu pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal majitel hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svém nepřátelství proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 znovu k hradu. Stál pod starou hrušní stojící osaměle v poli a řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl z hradeb proti němu šíp, zarazil se do kmene a vyrazil z něj třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána to byla krutě osudná. Žižka byl ihned odvezen do Prahy k léčení, ale zrak mu už nikdo zpět nevrátil. Hradby a věže tohoto hradu byly tím posledním, co tento vojevůdce viděl.

Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která od této doby nese jméno Žižkova. Na obraze byl namalován Žižka, jak sedí na koni, v ruce třímá palcát, za ním táhnou pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřeluje obránce šíp. Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu svých domů, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tomto neštěstí pomstu slepého hrdiny. Malým divem světa je i hradní studna na nádvoří. Při stavbě bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody. Majitelé hradu byli sice bohatí, ale nenadáli se, že je studna přijde na víc peněz než celý hrad. Studna budila obdiv všech, kdo se podívali do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet jemné šumění, jako by tudy proudil potok. Časem se tu prý zjevovaly podoby strašidelných oblud. Zvědaví obyvatelé hradu vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladině rybníka v sousední obci. Přešla mnohá staletí, studna na nádvoří byla postupně zasypána zdivem. Dnes je při rekonstrukci hradu postupně čištěna. Co je v hloubce na jejím dně, zůstane zřejmě ještě chvíli tajemstvím. Na hradě nad řekou Otavou si můžeme prohlédnout gotické opevnění s řadou bašt a věží i mnohé obytné budovy. Hrad býval v 16. století jednou z předních rezidencí v zemi. Vyspělé řešení opevnění přesto zůstalo nedokončeno v souvislosti s rychlým rozvojem palných zbraní. (Klatovsko)

The post Rabí appeared first on Předškoláci.

I byl na tomto místě luh a křoví a volše, mnoho též i skály se ukazovaly. I dali městu tomu jméno Nová Plzeň proto, nebo prve Stará Plzeň byla, kterážto potom (neb toto město Nová Plzeň o mnoho větší vzrost vzala), Plzenec jako by malá Plzeň byla, jmenována až do dnešního dne jest. Dokládá se i to, že před stavěním toho města Nového na týmž místě mnoho plžů bylo, rovněž jako u Plzence, aneb u Plzně, dvora Radoušova.

The post O založení nové Plzně appeared first on Předškoláci.

Až do soumraku pátrali, jestli Maruška nezapadla do nějakého starého sklepení nebo skalní průrvy, ale nenašli ani stopy. Ubohá matka vešla do své chaloupky, sedla si ke stolu, položila hlavu na stůl a usnula. Probudilo ji zaskřípění dveří. S lucernou v ruce vešla dovnitř stará bába zaříkávačka. Pomáhala lidem od nemocí a neduhů. „Babičko, pomozte! Nevíte, kam se poděla má dcerka?“ Babka pokývala hlavou: „Vím, co se ti přihodilo. Ale nezoufej, vše bude mít dobrý konec. Musíš být trpělivá. Příští rok o Velikonocích znovu zajdi k růžovému keři. Kde jsi dítě ztratila, tam ho opět najdeš.“ Rok uplynul a konečně přišly Velikonoce. Sotva začalo svítat, popadla matka šál a běžela ke Kašperku. Už zdálky viděla na hradbách planout krvavé růže a pod keřem jako by se něco hýbalo. Je to Maruška! Matka dcerku objala. Maruška byla větší a krásnější, jako každé dítě, které je o rok starší. V ruce držela rudý květ, ten, který před rokem utrhla. „Kdes byla po celý ten čas, dceruško?“ ptala se jí matka.

„To nesmím nikomu říct,“ zavrtěla hlavou Maruška. A také to nikdy nikomu neřekla. Krvavé růže na kašperských hradbách lákaly ještě mnohé, aby je utrhli. Ale pověst o jejich čarovné moci se roznesla po kraji a nikdo se toho už neodvážil.

Poklad

Na Kašperku je ukryt poklad velhartických obyvatel, kteří si ho sem ukryli před nepřáteli. Později byli všichni povražděni. Vypráví se, že jednou o svátku Všech svatých se slabomyslné dívce zjevil přízrak ozbrojence a poklad jí ukázal. Vyzval ji, aby si z něho nabrala, co unese. V tom jí však zabránil velký černý pes s ohnivýma očima. Když v kapli sv. Anny skončily bohoslužby, poklad se propadl. Údajně teprve za mnoho let bude moci mravná dívka v tutéž hodinu poklad vyzvednout. (Klatovsko)

The post Kašperk appeared first on Předškoláci.

Za vlády Marie Terezie navštívil Libštejn mlynářský pomocník. Uprostřed noci ho probudilo množství hlasů, které přicházely zvenčí. Uviděl na nádvoří sedět v půlkruhu společnost ve starodávných úborech. Uprostřed stály dvě otesané klády sbité do tvaru písmene X a k nim byl za nohy a ruce připoután muž v cárech. Nedaleko odtud se o široký meč opíral kat. Z půlkruhu vstal bělovlasý stařec, který obvinil hraběte Gryspeka a vynesl nad ním ortel – vyřezání dvaceti kusů masa a předhození psům. Na více svědek nečekal, utekl a lidem ve vesnici vyprávěl, co viděl. Místní lidé mu jeho příhodu potvrdili. Podle pověstí zde každých 10 let, vždy v červnu za první úplňkové noci se prý scházejí všichni, koho hrabě zradil a soudí ho.

The post Duchové na hradě Libštejn appeared first on Předškoláci.