The post O duchovi z Nové Vsi appeared first on Předškoláci.

Hlásného Hnáta cekala potupná smrt a jeho kostru pak pro výstrahu vyvesili na staré radnici. Kostra má v jedné ruce zvonek a ve druhé kosu, na níž je napsáno: “V kterou hodinu nevíš” (latinsky Qua hora nescis). Pravá socha kostlivce ale shorela a místo ní tam dnes stojí kostra drevená.

The post Kostra na radnici appeared first on Předškoláci.

The post Proč se netroubilo ke hřbitovu appeared first on Předškoláci.

Vzal si za ženu nejhezčí holku z okolí, žádná jiná pro něj nebyla dost dobrá. Nevěsta byla sice krásná, ale chudá. A protože nezapomněla na svůj původ, měla mladá selka pro každého vlídné slovo a také nějaké to sousto navíc. A když došel chudý žebrák, i penězi ho obdarovala. Když sedlák uviděl, jak žena rozhazuje jeho majetek, začal jí spílat. Zakazoval jí podstrojovat čeledi a obdarovávat chudé. Vyčítal jí, že ho přivede na mizinu, jestli s tím nepřestane. Mladá selka se tolik trápila, až se rozstonala a zanedlouho zemřela. Ale sedlák dlouho netruchlil. Za nějaký ten pátek se oženil znovu.

Tentokrát si vzal ženu bohatou a stejně lakomou, jako byl sám. To se jim to šetřilo. Kdykoliv se selce podařilo nějakého pocestného od vrat odehnat, odnesla to, co na něm ušetřila, do truhlice na půdu. Zanedlouho byla truhlice téměř plná. Jednou se na statku objevil starý a nemocný žebrák. Prosil selku o jedno vejce, že si ho uvaří. Hospodyně ho s láteřením odbyla a honem utíkala schovat vajíčko do truhlice. Žebrák za ní od vrat volal: „Naděl vám Pámbu tak, jako vy mě!” A odešel. Večer si šla hospodyně svůj poklad prohlédnout, ale běda. Jakmile odklopila víko, vylezli z truhlice hadi, milou selku obtočili a stáhli ji dovnitř. A víko se samo zavřelo. Sedlák ji hledal několik dní. Pak ho napadlo podívat se na půdu. Tam uviděl truhlici, otevřel ji a uvnitř spatřil už jen kosti nebohé selky.

A hospodář? I jemu se nakonec špatně vedlo. Začal pít a časem propil celý statek. Nakonec mu nezůstalo nic a musel chodit od domu k domu stejně jako žebráci, které dříve sám ode dveří odháněl.

The post O lakomém sedlákovi z Bohdalce appeared first on Předškoláci.

Další ze známých variant pověsti o založení města vypráví tento příběh. Kdysi dávno byla založena osada na nedalekém vršku. Byl odtud dobrý rozhled, obyvatelé věděli o každém, kdo projel po nedaleké obchodní stezce. Velmi často tam však nepříjemně foukal vítr a pro stavební materiál jezdili stále dál do níže položených míst. Také vody nebyl na kopci dostatek. Jednoho dne zajeli osadníci do údolí říčky Bělé, kde ve stínu stromu ležel muž. „Kdo jsi, poutníku?“ optali se osadníci. „Jsem biskup Pelegrin a jdu do Říma. Kdo jste vy a co zde děláte?“ odpověděl muž. Osadníci vyprávěli o stavbě osady i nesnázích, které jejich dílo doprovázely. Biskup jim odvětil: „Proč nepostavíte osadu rovnou tady? Je zde voda, dřevo i úrodnější půda.“ Mnozí z osadníků pak začali znovu stavět na novém místě, v údolí. Později jednali o tom, jak město pojmenovat. Vzpomněli si na moudrou poutníkovu radu, a na jeho památku pojmenovali město Pelhřimov.

The post Pověst o založení města Pelhřimova appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o hoře Blaník appeared first on Předškoláci.

Těžko budete vědět, že byl zprvu římským vojákem, ale když se mu jedné noci zjevil ve snu sám Kristus, stal se věřícím křesťanem a později dokonce biskupem. Žil však dál velice skromně skoro jako poustevník, přátelil se s docela obyčejnými lidmi, které navštěvoval, takže jaký dive, když se prý dostal i do Jihlavy… Nikdo tam samozřejmě netušil, o koho vůbec jde, tím méně pak kovář, do jehož kovárny hned vedle říčky Jihlavy zavítal. Šiml totiž potřeboval novou podkovu na pravou zadní nohu – vždyť už dost dlouho na ni pokulhával, takže poutníkovi nezbylo, než se v kovárně zastavit.

Táhlo však k večeru, kovář byl věru nerudný brach a do práce se mu nikterach nechtělo. “No, tu pantoflici tvému šimlovi ještě přidělám, ale nemysli si, že mne můžeš takhle pozdě otravovat každý den, když mám už padla… I výheň je skoro studená,”, řekl a s neustálým brumláním se přece jenom nakonec dal do práce. Když potom stál bělouš zase na všech čtyřech, natáhl kovář dlaň a povídá:

“Dostanu tři dukáty!” “Tolik?” podivil se svatý Martin a začal ty peníze hledat, kde jen mohl. Našel však pouze dukáty dva, ale mistr trval na svém, jinak že to nepůjde. “Ten poslední dukát ti tedy musí zaplatit můj kůň, nemůžeš-li počkat,” pokrčil rameny jezdec, vyskočil do sedla a něco pošeptal šimlovi do ucha. Ten zvedl napřed levou přední nohu, potom pravou a postupně i obě zadní. Nakonec s nima zatřásl, jako by právě z některé měl ten zlaťák vypadnout.

Leč nevypadl. I zveld bělouš ocas pěkně do výšky, ubzdil se, jako by luby dřel, a v té chvíli z něho vypadla pořádná hromada koňských kobližek. “Tady máš!” poznamenal světec. A než se kovář vzpamatoval, byl i s koněm za horami. To víte, pan mistr spustil takové hromobití, až se celákovárna třásla. A nepřetal dřív, dokud všechnu tu nečistotu nesmetl do Jihlávky. Jenže tu máš čerte kropáč. Když se vracel od říčky, kde si ještě vymáchal pometlo, spatřil místo poslední kobližky, na kterou předtím zapomněl právě onen dukát, co mu zůstal světec dlužen. Inu, běžel honem zase k říčce, ale kde nic tu nic, proud zatím šimlův doplatek odnesl… A poznamenejme jen k tomu, že prý od té doby se nejen na Jihlavsku, nýbrž i jinde u nás, pečou proto také martinské podkovy, přičemž recepis na ně už uvedla Magdalena Dobromila Rettigová:
Vezmi na mísu tři žejdlíky pěkné mouky, nech rozpustit tři loty přepouštěného másla, vlej do něj žejdlík sladké smenty a dvě lžíce hustých kvasnic, pak lot tlučeného cukru a z půl citronu pokrájené kůry, kvintlík tlučeného květu, zadělej těsto a dobře vypracuj, až od vařečky půjde, pak nech zkynout, osol, dobře promíchej a na vál moukou posypaný dej, udělej tolik koustů, kolik podkova a jak veliké je míti chceš. Rozválej podlouhlé kousky, pomaž buď rybízem, neb makem, neb posyp rozinkami, mandlemi, cukrem a skořicí, zaviň a dělej martinské podkovy, na papír máslem pomazaný a plech polož, pomaž rozkloktaným vejcetem, posyp trochu tlučeným, prosátým cukrem a hezky křehce je upeč. Rozumí se zde i při předešlých věcech, že kdyby mouka vlhká a tím těsto řídké bylo, mouky se přidat musí, aby se na prsty těsto nelíplo…

The post Svatý Martin a podkovy jeho šimla appeared first on Předškoláci.

Také on prý býval na poddané jako ras, ale ještě víc si prý hleděl pití, karet i frejů s povětrnými žinkami, které mu na zámek přiváželi až z Brna. Stalo se ovšem, že právě při karbanu s polenskými kupci prohrál nejen všechny svoje peníze, ale dokonce i sto tisíc dukátů svého pána, hrabětě z Ditrichštejna, od jehož pokladnice měl klíče. Co teď? roztřásly se vrchnímu nohy, sotva se ráno probral z opileckých mrákot. A hned se vydal k židovskému hřbitovu za čarodějnicí, která tu bydlela v nevábné chatrči. Však se tomu místu každý raději vyhnul na sto honů. Vrchí však měl s babou už předtím pletky všelijaké, ať již šlo o elixíry lásky, věštění budoucnosti či jiné čáry. “Á, panáček si pospíšil, jenomže z téhle bryndy jim, pan vrchní, nepomůžu. Kdepak já, chudobná čarodějnice bych mohla přijít k takové hromadě peněz z hraběcí pokladnice?” “Ale nějaká pomoc přece musí být, vždyť jinak mě dá panstvo katu…a tebe se mnou, když vyzradím, co tu všechno tropíš,” vyjel na babici direktor, ale ta se nedala: “Kdepak panáčku. Jenom tebe čeká šibenice, co se mne týče, tak každou čarodějnici upálili tady za krchovem na kopci. Ale pak se přece jen můžeme spolu sejít v pekelném ohni…” Baba chvíli mlčela, stejně jako vyjukaný vrchní, než se dala znovu do řeči: ” Vidíš-mluvím o pekle a na čerta si nevzpomenu. A přitom právě jenom nějaký ten rarach ti může pomoci. Jenomže ho musíme zavolat!” Takže toho čerta skutečne citýrovali o příští půlnoci na městském parkánu. Stoupli si tam oba do veliké obruče z pivovaru, baba spínala ruce k bezhvězdnému nebi a drmolila pořád dokola všelijaká podivná kouzelná slova: “EŤ EMÁLOV, ŠÁN ENAP, ETREČ!” Ale kdybyste si je přeříkali pozpátku, možná byste jim rozuměli i vy: “ČERTE, PANE NÁŠ, VOLÁME TĚ! Za chvíli zahučel vítr, oblohu prořízl první blesk, po něm druhý a třetí, až za hromového burácení přiletěl ďábel v plné kráse. Byl věru obrovitý, z očí mu sálal oheň, jiskry mu poskakovaly kolem oháňky stejně jako mezi rohy. A hned spustil:”Tak jsem tady! Co ode mne chcete, vy dva?” ” TAdy pa-pan direktor, já ne,” odpověděla po chvíli babice, zatímco vrchnímu zamrzl hrůzou jazyk. A pak čertu vycinkala i ten zbytek, co za svou duši Khauc požaduje. ” Snadná pomoc,” nato luciáš. “Něco ode mne dostaneš, ale hned také chci tvůj úpis vlastní krví, že si pro tebe punktum o půlnoci za deste let přijdu!” A než se znovu rozburácel hrom, byl ten úpis na světě, stejně jako čertovy dary: kouzelný kožený skřítek, čili pumprdlík, jak mu v Polné říkají, jemuž stačilo zmáčknout hlavu a padaly z něho dukáty, dokud jsi mu neporučil: “Dost!” Dále pak šiml s černou hřívou, co běhal jako vítr přes hory a doly, čarodějná knížka, kde byly odpovědi na každou otázku, a nakonec kytlice z červeného sametu, která chránila vrchního před každou ranou. To všechno bylo samozřejmě zapsáno také v krevním úpisu, aby se direktor nemohl vymlouvat, že za svou duši od raracha nic nedostal.

Toho nic takového nenapadlo, ale od té doby dělal s těmi dary díru do světa a kdekdo na polenském panství si ho vážil. Hraběti vrátil jeho peníze a díky té kouzelné knížce obstál i jeho syn na univerzitě při zkoušce na doktora, když odpovědě správně na otázku: “Kdy že začne poslední soud?” “Ten začne právě v té chvíli, jak Hospodin oddělí všechny spravedlivé na světě od nespravedlivých!” Ta sametová kytlice zase pomohla celé Polné, že v ní direktor zahnal všechna nepřátelská vojska, která ji obléhala, ať to byli Prajzové nebo Švéďáci, a co se týče té šimly, jak jí ríkali Krucafuksa, jaká to byla ďasice! Sílu měla za deset koní, rychlostí se jí nevyrovnal ani pták, jen slámu nesměla vidět, poněvadž by byla sežrala celý stoh! Tak činil měsíce a léta direktor Khauc lidem jenom dobrodiní a ti se za ním do zámku táhli v procesích jako při pouti, aby jim pomohl. Deset let však utíkalo čím dál tím rychleji a vrchní se probouzel hrůzou z raracha, až si pro něho přijde. Hledal také pomoc u všech zbožných lidí a poustevník, co žil na vršku svaté Kateřiny (ta poustevna tam už prý bývala za krále Jiřího), mu dal dokonce dřevěný amulet se slovy: ” Budeš-li ho mít na krku, až si čert pro tebe přijde, nic s tebou nesvede, poněvadž je z třísky Kristova kříže.” To direktora upokojilo, ale když se ještě pro jistotu zeptal kamarádky čarodějnice, co tomu říká, ta měla jiný názor: ” Nevím, nevím, jestli to pomůže. Ďábel si nás vezme oba a jediné, co z nás tady na světě zůstane, budou strašidla. Ty se budeš zjevovat lidem na parkánech a já u rasovny. Sama se pokusím vymyslet něco lepšího, poněvadž se ještě nestalo, aby čert nad babou vyhrál…” S těmi slovy čarodějnice odcupitala, zatímco vrchní zůstal jako opařený. A jak to dopadlo? Když začaly hodiny odbíjet punktum po deseti letech od úpisu půlnoc, stál už direktor Khauc na parkánu. V tom okamžiku se rozestoupily mraky, strašlivě se zablesklo a v rachocení hromu přiletěl čert. “Jdu si pro tebe, Kašpare Khauci, připrav se na cestu do pekel!” křičel a už natahoval drápy k direktorovi. Jenže ten se jenom ušklíbl a řekl: “Nic takového, luciáši. Dal jsi mi totiž čarodějnou knihu, která podle tebe zná odpovědi na všechny otázky. Ale není tomu tak, abys věděl!” “Jak to, jak to?” šermoval pekelník rukama. “Tak mi tedy pověz, co to tady sedí na stromě za zvíře? ta tvoje kniha mi na to totiž neodpověděla.” A hle: Bylo to zvíře opravdu nevídané. Veliké jako člověk, tu na něm trčela pera i peří, tu zase medvědí kůže, hlavu jako škopek porostlý trávou, nohy jako kolíky, čtyři žabí tlapy, ocas kocouří, zoban kohoutí, oči jako zrcátka. A sedělo to na hrušni přímo pod parkánem. Čert se kouká, obhlíží to divné zvíře ze všech stran, ale když to na něj varovně zasyčí jako had, luciáš poděšeně ucukne. Zvíře se hned začne kroutit, natřásat, piští, bručí, až rarach stáhne ocas mezi nohy, couvá a zabrblá: “Musím se napřed o tom u nás v pekle poradit, ale nemysli si, že máš vyhráno, Khauci!” Potom opět zahřmí a pekelník je tentam.

“Však už jsem si myslela, že se na té větvi neudržím!” zaskřehotala čarodějnice a spadla z hrušně, až to zadunělo. To ona byla tím prazvláštním tvorem, když se natřela ševcovskou smolou, potom vyválela v peří a přilepila na sebe i to ostatní. Vrchní však měl oči pro něco jiného. Popadl totiž svůj úpis, který tu čert při svém útěku zanechal, a hned ho roztrhal. Potom ty kousky oba spolecně spálili v obruči, kde před deseti lety raracha citýrovali.

The post Jak se zbavit čerta – Polná appeared first on Předškoláci.

The post Hnátův kámen appeared first on Předškoláci.

Většina Třebíčanů byla přesvědčena, že poklad spolu s sochami je stále ukryt v podzemní chodbě a mnohokrát se po něm také pátralo. Říká se, že bezvýsledně…

The post Poklad třebíčského kláštera appeared first on Předškoláci.