Nejdříve se na okolní hory snesla mlha a pak vítr, který se rázem změnil ve vichřici. Ta začala lomcovat skalami, viklany v horách se začaly kymácet a země se chvěla. A pak právě v místě, kde oba vládci sousedních hor stáli, náhle otevřela skála a v ní vidět vchod do jakési jeskyně. Když mlha klesla, spatřil Krakonoš s Rampušákem uprostřed jeskyně průsvitnou postavu, jakoby spředenou z mlh. Měla na sobě namodralý plášť, jehož knoflíky byly z jizerského safíru, a ve tváři vodové oči velice podobné tůním na Čihadle nebo na Knajpě. Voněla již z dálky jehličím a měla dlouhé prsty, podobné kořenům buků. Když se jimi duch dotkl země, cítil každý její sebemenší záchvěv, i když přicházel až od Bílého Potoka nebo Černické skály.

Když si Krakonoš s Rampušákem prohlédli ducha, kterého stvořili, obrátil se Krakonoš k bytosti v namodralé jeskyni a pronesl několik prorockých vět:„ Budeš dbát na to, aby lid v tvém kraji byl pracovitý a spravedlivý, aby chudým křivditi nedal a ve vzájemné lásce žil, nespravedlnost a panovačnost aby trestal a zemi rádně obdělával. A abys mohl zblízka pozorovat život lidí a zvířat, smíš na sebe brát nejrůznější podoby a v případě potřeby se můžeš učinit i neviditelným.“

Oba vládci sousedních hor byli se svým dílem spokojeni a chtěli se se svým novým druhem rozloučit a vrátit se do svých hor, když si Rampušák náhle uvědomil, že nový patron nemá jméno. V tu dobu už byla noc a odkudsi z Černostudničního hřebene začala houkat sova své táhlé muhúúú. A tak Krakonoš říká: „ Co kdyby to byl Muhu?“A tak nějak se Muhu objevil v Jizerských horách a dostal své jméno.

The post Duch Jizerských hor appeared first on Předškoláci.

The post Nepřelom si jazýček appeared first on Předškoláci.

Za dávných dob, kdy ještě na Kraví hoře byly četná jezera jako pozůstatek doby ledové, na břehu jednoho jezera stál dřevěný srub krásné kněžny Heleny, vládkyně okolí. Po celé délce průčelí srubu se táhla pavlač, jíž se vcházelo do srubu a v jejíž podlaze byly padací dveře přímo nad vodou jezera. Za srubem se rozléhala zahrada, v níž se kněžna ráda procházela. Mladí muži často obcházeli srub a snažili se dostat dovnitř. Ale služebnictvo bedlivě střežilo sídlo své paní. Jednoho dne kněžna svolala schůzi svých rádců. Také Vrut, neodbytný uchazeč o kněžninu lásku, se dostavil. Připlížil se k ní, aby se jí vyznal z lásky. Jeho prosby však odmítla se slovy: “Netouži po tom, abys směl zůstat u mne. Jestliže se ještě opovážíš vstoupit do mé zahrady, jsi ztracen a nikdy mého sídla živ neopustíš.” Vrut odpověděl: “Nepřeji si nic, než být tobě nablízku!” Helena povzdechla: “Nu, budiž, ať je po tvém, když si tak přeješ. Avšak jdi nejdříve ke svým druhům a řekni jim, že jako tvoji bratři i ty se vydáš do světa za dobrodružstvím.” Radostně pospíšil Vrut k družině rádců, aby jim sdělil své rozhodnutí. Pak prožíval blažené chvíle s Helenou, která se mu celá oddala. Pohoda však neměla dlouhé trvání.

Po čase se Helena Vrutovi začala vyhýbat a Vrut zatoužil po svobodě. Jedné noci požádal Helenu, aby mu dala svobodu. Neodpověděla, jen tvrdě hleděla na něho. Náhle se ozval v předsíni hluk. To věrný Vrutův druh se domníval, že je Vrut ve srubu ve vězení, a snažil se ho osvobodit. Helena uchopila sochor a začala Vruta tlačit k padacím dveřím na verandě, zvedla víko a pokynula Vrutovi, aby sestoupil do propadliště. Vrut spatřil hladinu jezera a hlavou se mu mihlo podezření. “Jsem já prvý, který půjde touto cestou, nebo už oba mé bratry a mnohé jiné muže poslala jsi tudy do náruče smrti?” Helena odpoví: “Ano, oba tvoji bratři a všichni, jejichž lásky jsem se až do odporu nasytila! Také ty půjdeš za nimi!” Vrut zápasí s ní tvrdě. Helena nechce však zemřít, bojuje zoufale o svůj život. Obrovskou silou sevře Vrut ženu svého srdce a oba se zřítí otevřeným poklopem do vodní hladiny, která se za nimi uzavře. Sotva se tak stane, s hromovým rachotem zřítí se za nimi do hlubin jezera sídlo nelítostné ženy. Nic nezbyde než tůně, kterou časem zaroste rákos. A když voda po dlouhé době zmizí, zůstanou jen svahy, průrvy a prohlubně, které dnes brázdí horu. Také prý nesmírný poklad ponořil se s milenci a Heleniným sídlem do hlubin. Dodnes jej střeží žába se zeleně svítícíma očima.

The post Znojemsko: Pověst o vládkyni na Kraví hoře appeared first on Předškoláci.

Čerpáno z portálu RVP

The post Žárovka appeared first on Předškoláci.

Světýlko ji přivedlo k lesní chaloupce. Zaklepala a kdosi ji chraplavým hlasem pozval dál, tak vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře světnice. „Jen dál!“ zavolal ten hlas. Když otevřela, seděl tam u stolu prastarý šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a strakatá kráva. Dívka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh. Muž pravil: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka odvětila: „Bať! Bať!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano. Ano.“, protože stařec pokračoval: „Tady je všeho dost, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“ Děvče se odebralo do kuchyně a uvařilo výtečné jídlo, ale na zvířátka ani nevzpomnělo. Přineslo plnou mísu na stůl, sedlo si k šediváčkovi a jedlo a jedlo. Když bylo hodování u konce, zeptalo se: „Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“ Tu zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ A stařík pravil: „Jdi nahoru po schodech, najdeš tam komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, já si půjdu taky lehnout.“ Děvče vyběhlo nahoru, a když natřepalo pokrývky a čistě povléklo, do jedné postele se položilo a usnulo. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na ně a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal tu holku spadnout do sklepa.

Zatím přišel pozdě večer z lesa domů hladový dřevorubec a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den bez jídla. „Není to moje vina,“ bránila se žena: „Naši nejstarší jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad přijde ráno zpět.“ Ráno dřevorubec vstal, aby se vydal do lesa, a poručil ženě, aby mu tentokráte oběd přinesla prostřední dcerka. „Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, lépe je uvidí a neztratí se.“ Ale čočka těm lesním zpěváčkům přišla taky k chuti, takže když se kolem poledne vydala s jídlem do lesa prostřední dcerka, vedlo se jí jako sestře. Zabloudila a chodila lesem až do večera a nakonec přišla k lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh. Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka opět odvětila „Bať Bať!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Dívka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak sháněla po lůžku, tu ji zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.

Třetího rána pravil dřevorubec své ženě: „Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její všetečné sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“ Ale matka nechtěla a řekla: „To mám ztratit i své nejmilejší dítě?“ „Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu ho sypat na cestu.“ Ale když se ta nejmladší vydala s košíkem přes ruku z domova, měli lesní holoubkové hrášek už dávno ve volátkách a cesta se tak klikatila, až i ona nakonec zabloudila a k večeru přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ „Bať! Bať!“ řekla opět zvířátka. Dívka šla nejprve k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla: „A co zvířátka? Ta nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“ A šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena. „Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“ Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok. Když byla zvířátka obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu dívenka řekla: „Nepůjdeme už spát?“ A stařeček se zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co tomu říkáte?“ Zvířátka odvětila: „Bať! Bať, s námi jedla, pila s námi též, že na nás myslila, krásnou noc přejeme, měkce lež!“ Pak dívka vyšla po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Ona si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.

Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Všude kolem to podivně šustilo, šelestilo, praštělo a bouchalo. Dřevěné trámy sténaly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to rachotilo, jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zahřímalo, jakoby se zřítila celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a dívka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula. Ráno ji pošimraly na tvářích sluneční paprsky, a když otevřela oči, málem se jí zastavilo srdce. Ležela totiž v nádherném a obrovském sále, jehož stěny byly pokryty zlatými květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na židli ležely krásné šaty a vedle stál pár perlami pošitých střevíčků. dívka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři sloužící v krásných livrejích a ptali se, co jim poroučí. „Ale jděte,“ odvětila: „já ihned vstanu a uvařím staříkovi polévku a dám najíst kohoutkovi, slepičce a stračeně.“

Tu jí připadlo na mysl, kde stařík vlastně je, a tak se podívala na vedlejší postel, ale tam ležel nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl: „Já jsem královský princ a do starého šedivého mužíka mě zaklela čarodějnice. Musel jsem žít v lese se svými třemi věrnými sluhy v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A vysvobodit mne mohla jen dívka, která by se měla mile a přátelsky nejen k lidem, ale i ke zvířatům. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“ A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivezli její matku i otce na svatbu. „A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se dívka. „Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou sloužit za děvečky, dokud se nepolepší a více nenechají hladovět ubohá zvířata.“

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post Lesní chaloupka, Bratři Grimmové appeared first on Předškoláci.

Přišel domů a táta se ho ptá: “No, jaks dopad?” “Ale ani se mnou žádný nemluvil.” “Inu, věděl jsem, že jsi k ničemu.” Teď povídá Franta: “Táto, zejtra půjdu já.” “ALe co bys tam dělal, nic neumíš, natoť abys princeznu rozesmál.” “Ale půjdu!” “No, jen si jdi, co ti budu vymlouvat.”

Šel, zelenému mládenečkovi chleba nedal a hajdy do milého zámku. Přijde tam k stráži: “Kam cestuješ?” “No, jdu tu princeznu rozesmát, aby se přece rozesmála.” “Ale jsi nějaký nekola, neumíš ani mluvit! No jdi, my tě propouštíme, ale paní princezna ani ven nevyjde!” Žádný nevěděl, co bude dělat. Tak ta princezna čekala, co to bude. Franta se svlékl a metal kotrmelce. Princezna se ani neusmála. Tak přišel zas domů a táta se ho ptá: “No, jakpak tě obdařili penězi?” “Ale ledva se podívala, už táhla pryč.” “Inu, milí hoši, darmo utrácíte peníze, tu nic nerozesměje.”

Honza, nejmladší syn, ležel na peci a povídá tátovi: “Tatínku, teď půjdu já, a já si s sebou nevezmu nic a žádnou komedii nebudu dělat.” “A, však máš kalhoty nadranc a jiné šaty nemáš, lež raději na peci!” Honza povídá: “Tatínku, já půjdu!” “No tak jdi, co tě budu zdržovat.”

Tak si sebral pár suchých kůrek na cestu a jde. Přišel k té skalině pod lesem a už se mu chtělo jíst. Vytáhl si kus chlebečka z kapsy. Teď se mu vynajde zelený mládeneček a on se ptá: “Kudypak cesta?” “Tamhle. A kam jdeš, Jeníčku, mládenečku?” “Ale na zámek, co mají princeznu a nic ji nemůže rozesmát.” Tak pojídal chlebečka a zelenému dal taky. Jedli spolu. Když snědli, zelený se ho ptá: “Co za to?” “Štěstí!” povídá Honza. Tak zelený mládeneček dal mu kočárek a tři kachny stříbrozlaté a povídá: “A teď jeď, a až půjdeš zpátky, stav se, dáš mi zas najíst.”

No dobře, Jeník se sebral a jede. Přišel na hospodu a musil tam zůstat na noc. Však to neuškodí, myslil si a poroučí si bohatou večeři: mísu nudlové polévky, brambory, potom kus chleba a peprného tvarohu. A když pojedl, ptá se, co za to? “Tolar”. “Jo, nemám, až zítra zaplatím.” Ale hospodská se rozkřikla: “Takových vandráků by přišlo tuze mnoho! Najíst se, a pak neplatit.” A ponadala mu dost. Ale ta hospodská měla tři dcery a ta jedna povídá: “Ticho! Co budete šramotit, když nemá, necháme si tu jeho kočárek v zástavě.” Však se už chystala každá, že mu ty kachny oškubou.

Tak milý Honza zůstal v kůlně na seně přes noc. Zatím ty dcery šly, aby mu kachny oškubaly. Ale jak se která kachen dotkla, byla přilepená a tak zůstala, jak vstala z postele, v košili. Teď Honza ráno vstane a vidí, co je. Tak hned popadl kočárek a jede, a ty dcery klapou za ním.

Nejdřív šli kolem pekaře, který právě sázel chléb do pece. Ten se ohlédl, kdo to tak časně po ulici jede, vyběhl ven a plácne lopatou jednu z těch dcer. Ale lopata se mu přilepila a musil s nimi.

Teď Honza přišel k ševci, ten se ohlédne, kdo tak časně jede po ulici, a viděl, že jeden s vozíčkem, se třemi kachnami, tři holky a pekař s lopatou. Tak vyběhl z domu se šídlem, ale jen se pekaře dotkl, musel s nimi.

Teď jedou dál, na rynk, tam sluha od úřadu ve svém pokoji kouří, měl dlouhou dýmku, jak se s ní vyloží z okna, kouká, kdo to jede. Jak viděl tu společnost, natáhl dlouhou dýmku a podrbl ševce po zádech. A hned musel z okna a za nimi.

Teď přišli za město, tam vykládal jirchář kůže. Ohlédne se, a viděl ševce se šídlem a sluhu s dýmkou a všecky ostatní, i pleskl sluhu kusem kůže. A sotva ho pleskl, musel za nimi.

A tak přijeli až k zámku, tam stál voják u vrat. No smál se, Honza ani neměl proč se dovolovat dál. Přijede na dvůr, objede, a už to všecko kouká z oken, i sama princezna. Smála se tak, až král už musel prosit Honzu, aby odjel. A ten princ byl zrovna u ní a byl tolik rád, že se rozesmála, a hned dal Honzovi měšec dukátů, a tak zase jel zpátky.

Každý u svého domu mu odpadl, až přijel na tu hospodu. Dcery s nářkem utíkají, co zkusily. Byl by rád dal bohatou snídani, ale ujel, aby ho hospodská a její dcery neztrestaly.

A tak přijel až k té skalině a zelený mládeneček už ho čekal. Honza povídá: “Mám dukátů měšec, co si přeješ?” “To nechci, máš-li jenom něco jíst.” Tak Jeník vzal kudlu z kapsy, rozkrojil napůl, co měl ještě chleba, a povídá: “Tu, mládenečku, jez!” “Žes byl štědrý,” povídá zelený mládeneček,”dal jsem ti to štestí, tví bratři lakomí nedostali nic. To si pamatuj, štědrému každý rád pomůže a poví.”

Tak Honza přišel domů, bratrům se vysmál, že mu říkali hloupý Honza a že přece všecko dostal. Chalupu prodali, koupili si větší usedlost a pak začali lepší práci.

The post Jak Honza rozesmál princeznu appeared first on Předškoláci.

The post Kdo je hloupější? appeared first on Předškoláci.