The post Milena je v loubí appeared first on Předškoláci.

Materiál a pomůcky: bílé papíry A4, šablonka prasátka, nůžky, černý fix, zlatá tempera, štěteček, provázky nebo silon na zavěšení ke stropu

Postup: Obkreslit šablonku prasátka, opatrně vystřihnout, natřít barvou (nejlépe zlatou), dokreslit uši a oči, zavěsit a je to.

Autor: MŠ Herrmannova

The post Zlaté prasátko appeared first on Předškoláci.

Pan zahradník svolal své pomocníky, rozdal jim hrábě a přidělil jim místo, které měli uklidit. Cesty a cestičky vykartáčovalo malé autíčko, ale na trávník si netroufalo, proto ho bylo potřeba vyhrabat ručně.

Všichni se dali vesele do práce. Hromádek listí přibývalo. Hrábě se brigádníkům v rukou jen kmitaly. Jediný, komu se moc pracovat nechtělo, byl Bohumil. Chvíli hrabal s ostatními, ale pak ho to začalo nudit.

„Proč bych se honil, však mi práce neuteče, na chvilku si odpočinu“, pomyslel si, odhodil hrábě a posadil se na lavičku. Z kapsy vyndal svačinu a pustil se do ní. Pozoroval, co kde lítá a práce stála. Ostatní už přes své hromady listí skoro neviděli a on pořád ještě seděl a lelkoval. Dokonce si na chvíli i zdříml.

Bylo poledne, když se Bohumil probral. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni už mají hotovo, jen na jeho místě leží listí skoro netknuté. Po hlavní cestě se k němu blížilo nákladní auto, které sváželo shrabané hromady. Bohumil vyskočil z lavičky:

„Jejda, jejda, to se bude pan zahradník zlobit! Kde jste, hrábě? Přece jste mi neutekly, někde tady jsem si vás položil?“ Bohumil se rozhlížel, ale ať se díval, jak se díval, hrábě neviděl.

Ležely schované v listí a vyčkávaly. Zlobilo je, že je jejich dočasný majitel tak líný a že je jen tak halabala odhodil. Chtěly ho za to potrestat. Bohumil je hledal v listí, neviděl je a šlápl jim na zuby. Násada se prudce zvedla a už tu byl trest za lenost i za nepořádnost! Na čele mu vyskočila pořádná boule.

Náklaďák dojel až k němu. Vyskočil z něj pan zahradník a když viděl, že Bohumil nemá svou práci hotovou, spustil na něj:

„Ty jsi mi ale pracant! Vrať mi hrábě a jdi si po svých a už se tady neukazuj!
Lenochy tu nepotřebuji!“

Hrábě podal šikovnému děvčeti, které se hned dalo do práce a ještě si přitom zpívalo. To se jim moc líbilo! Hrabaly o sto šest, takže netrvalo dlouho a bylo hotovo. Park byl uklizený a připravený schovat se pod bílou peřinku, až přijde čas.

Brigádníci vrátili hrábě panu zahradníkovi, aby je uložil do skladu k ostatnímu nářadí. Tam budou do jara odpočívat a potichoučku budou svým kamarádům vyprávět o tom, jak potrestaly lenocha.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Proč se hrábě zlobily appeared first on Předškoláci.

The post Říjen appeared first on Předškoláci.

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?’
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.’
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.’
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.’
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.’ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!’

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.’ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!’ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?’
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!’ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,’ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.’
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,’ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.’
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!’
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.’
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.’
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.’ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.’
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.’
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?’
„Od předení, panáčku, od předeni.’
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?’
„Od předení, panáčku, od předení.’
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?’
,,Od předení, panáčku, taky od předení,’ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd’.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

The post O třech přadlenách appeared first on Předškoláci.

The post Šípková Růženka appeared first on Předškoláci.

Drvoštěpova rodina byla chudá a brzy neměla téměř co jíst. To se nelíbilo hlavně maceše, a tak jednoho dne spustila: „Čtyři se tu neuživíme, půjdeme zítra do lesa a děti tam necháme.“ Drvoštěp nechtěl, ale macecha do něj tak dlouho hučela, až ho udolala. Jenže nevěděli, že to všechno slyšel Jeníček s Mařenkou. Mařenka se zoufale rozplakala, ale Jeníček dostal nápad. „Neboj Mařenko, my v lese nezůstaneme“, řekl odhodlaně a šel před chaloupku, aby nasbíral kamínky.

Druhý den se vypravili na cestu a Jeníček si celou cestu značil kamínky cestu, aby se mohli s Mařenkou večer snadno vrátit zpátky domů. Když přišli do lesa, macecha s tatínkem rozdělali oheň, nechali u něj děti a odešli. „Jdeme kácet dříví. Až skončíme, přijdeme pro vás“, řekla macecha a odešli.

Dětem bylo u ohýnku dobře a za chvilku usnuly. Když se probudily, byla už noc a nikdo nikde. Mařenka začala plakat, ale Jeníček ji uklidňoval: „Neboj Mařenko, já cestu domů najdu.“ A skutečně! Pod nočním měsícem se kamínky jen blyštěly, a tak se děti vydaly na cestu zpátky. Kamínky je dovedly až k jejich chaloupce! K ránu už byly obě děti zase doma ve svých postýlkách. Macecha z toho příliš radost neměla, ale co mohla dělat.

Jenže čas šel dál a bída byla čím dál větší. A tak jednoho dne macecha povídá: „Nic naplat, nemáme co do pusy, zítra odvedeme děti do lesa a necháme je tam. Jen musíme jít ještě hlouběji, aby už nenašly cestu domů“ Tatínek nechtěl, ale macecha ho opět přemluvila.

Jeníček s Mařenkou zase všechno slyšeli, a tak se Jeníček opět rozhodl, že nasbírá kamínky, ale ouha! Macecha je zamkla v pokoji. Jeníček si ale dokázal poradit. Rozhodl se, že krajíček chleba, co s sebou dostanou k obědu, bude cestou drobit, a tak najde opět cestu k jejich chaloupce.

Jak si řekl, tak také druhý den udělal. Opět přišli do lesa, kde je tatínek s macechou nechali. „Jdeme štípat dříví, do večera se vrátíme“, řekla macecha a odešli. Děti opět u ohýnku usnuly a probudily se až v noci.

Jeníček vyskočil na nohy a hned se chtěl vydat domů po stopách drobečků, kterými si značil cestu do lesa, ale nešlo to. Všechny drobečky sezobala lesní zvěř! Jeníček s Mařenkou byli ztraceni! Nezbylo jim nic jiného, než se spolehnout sami na sebe.

Dlouho bloudili lesem a snažili se najít cestu domů, až nakonec zabloudili k chaloupce. A nebyla to ledajaká chaloupka! Byla celá z perníku a dalších dobrůtek. A protože měli Jeníček s Mařenkou velký hlad, hned se pustili do sladkostí. „Kdopak mi to venku loupe perníček?“ Ozvalo se zevnitř. Děti se lekly, ale hned pohotově odpověděly. “To nic, to jenom větříček.“ A s chutí jedly dál.

Jenže nevěděly, že je to chaloupka zlé babi jagy, která si postavila chaloupku z perníku jen proto, aby do ní mohla lákat děti a potom je jíst! Babici to nedalo a nakonec vyšla ven, kde našla Jeníčka s Mařenkou, jak se cpou perníčkem z její chaloupky.

Chytla je a zavedla dovnitř. Jeníčka dala do chlívku, aby si ho vykrmila a snědla a Mařenka jí musela pomáhat. A tak Jeníček dostával samé dobrůtky – to proto, aby rychle přibíral na váze a aby si ho mohla zlá čarodějnice brzy uvařit a sníst. Vždy jednou za čas, přišla babice ke chlívku a chtěla, aby Jeníček vystrčil prstíček a ona mohla zjistit, jestli už tloustne. Jenže Jeníček nebyl hloupý a vždy ježibabě strčil kůstku. Ježibaba se velmi divila, že vůbec netloustne, až jednoho dne se dopálila a rozhodla se, že tak jako tak Jeníčka upeče a sní.

Mařenka velmi plakala, ale ježibaba se nedala obměkčit. „Nejdříve roztopíme pec a upečeme chleba“, oznámila babice. „Mařenko, vlez do pece a zjisti, jestli už je dost rozehřátá.“ „Ale já nevím, jak se do pece leze“, dělala ze sebe hloupou Mařenka. „Můžete mi ukázat, jak se leze do pece?“ Ježibaba vůbec netušila, že jde o lest a bez sebemenšího podezření si do pece vlezla. Mařenka ani chvilku neváhala a strčila babici do pece a zavřela ji tam. Potom běžela osvobodit Jeníčka a spolu utíkali domů, jen co jim nohy stačily.

Když doběhli do chaloupky, zjistili, že jejich macecha mezitím zemřela a jejich tatínek ode dne, co je nechal v lese, se velmi trápil a každý den své děti hledal. Jakou měl teď radost z jejich návratu! A tak se společně radovali a slíbili si, že už navždy budou spolu ve své chaloupce na kraji lesa.

The post O perníkové chaloupce appeared first on Předškoláci.

Pokud ale máte čas a zajímá vás nejen to, jak sobě i dítěti v nejbližší době usnadnit život, ale i proč právě tyto postupy jsou tak účinné, uděláte nejlépe, vezmete-li čtení této knihy od první stránky. První, teoretická část knihy totiž seznamuje stručně s nejdůležitějšími poznatky o biologických principech učení, které publikovali špičkoví odborníci nejrůznějších profesí. Přestože jejich specializace jsou značně různorodé (etologie, neurochirurgie, biochemie, pedagogika), všichni se vzácně shodují v tom, že rané dětství je pro další vývoj člověka rozhodujícím obdobím.

A pokud je vaše dítě ještě předškolní a vy se chcete na školu připravit preventivně a co nejlépe, bude nejrozumnější, přečtete-li si nejdřív část poslední (tedy III.). Najdete tam hry vhodné k rozvíjení právě těch schopností, které bude prvňáček nutně potřebovat, aby byl ve škole úspěšný a chodil tam proto rád. (Galén).

The post První třídou bez problémů appeared first on Předškoláci.

Více her od Ženy007

Pondělí:Bude zima bude mráz

Bude zima, bude mráz,
kam se ptáčku, kam schováš?
Schovám já se pod hrudu,
tam já zimu přebudu.

Bude zima, bude mráz,
kam se ptáčku, kam schováš?
Schovám já se do křovin
až na jaře vyletím.

(Bohužel jsem nenašla online melodii, noty najdete např. v zeleném zpěvníku Já písnička)

Úterý: Křehké vločky

Z papíru vystřihněte vločky, nalepte je na okno nebo je navlečte na nit a pověste v pokoji. Moc hezky vypadají i nalepené na barevném papíře. Jestli jste zcela bez fantazie nebo jste to nikdy nedělali, inspirujte se náměty na vystřihované vločky.

Středa: Stopování

Ve sněhu jsou krásně vidět stopy. V letošní blátivé zimě možná ještě lépe než ve sněhu. Obujte si pořádné boty a vydejte se tam, kde končí beton. Najděte si nějakou pěknou stopu od psa, zajíce, běžce či cyklisty (začátečníci od traktoru :-)) a vydejte se po ní. Kam vás dovede? Někdy jde ze stop vyčíst celé příběhy. Stáří stopy poznáte podle okrajů, čím více jsou zborcené, tím je starší.
Můžete také s odstupem stopovat tatínka s dobrůtkami a pak je společně posvačit.

Čtvrtek:Iglů

Stavět opravdové iglů je pěkně těžká práce. Ale pro figurky z Lega nebo Kindervajíček to jde snadno. Navršte hromadu sněhu a pořádně ji uplácejte. Vydlabejte lžičkou jeskyňku. Dejte do ní eskymáčka. V noci v ní můžete zapálit čajovou svíčku a pozorovat čarovnou scenérii z okna.

Pátek: Obrázkové čtení

Kupte pár aršíků samolepek nebo vystříhejte vhodné obrázky. Vymyslete příběh, napište ho a místo určitých slov nechte dítě nalepit obrázky. Přečtěte jako pohádku před spaním.

Sobota

Den pro rodinu. Co tento víkend podniknete?

Neděle

Den výletů, návštěv a kamarádů. Kdo je oblíbeným kamarádem vašeho dítěte?

Žena007: Rodina a domácnost s málem

The post 5 aktivit pro děti: Sníh a zima appeared first on Předškoláci.

Sama z vlastní zkušenosti neb mám o dost mladšího bratra, vím, jaké to je udržet v dětech pozornost. Děti jsou, jak víte neposední tvorové, proto u ničeho nevydrží moc dlouhou, ale podívejme se i mezi sebe, mezi dospělé a položme si otázku: jak dlouho vydržíme u aktivity, která nás nebaví? A tak je to i u dětí.

Udržet pozornost vašich ratolestí lze jen hrou, prostě zábavnou formou. Ukažme jim, že každá práce jde i s humorem. Vezměte si například hru, ve které se mluví o čápovi, který ztratil čepičku a měla určitou barvu. Dospělí vždy určí barvu, kterou měla čápova ztracená čepička a tu či onu barvu musí dítě nalézt. Výborné věci, když si nevíte rady jak děti například naučit barvy. Aby jejich motivace byla ještě větší, tak je lepší hrát tuto hru ve společnosti i jiných dětí, děti se totiž budou snažit býti těmi nejlepšími mezi ostatními. A hru můžete ukončit nějakou odměnou. Řekněte mi, kdo by se pak nechtěl snažit, když bude mít slíbený nějaký ten mls či něco jiného.

K učení nových věcí, řekněme poučných, jsou dobré příběhy. Které dětem můžete v nejlepším případě předčítat či vyprávět. Nikoho přece jen tak neomrzí napínavé a zajímavé příběhy. Těmito poučnými příběhy není myšleno nic jiného než například bajky. Jde o krátké příběhy, kde vystupují zvířátka s lidskými vlastnostmi a z každého příběhu nám vždy vypadne nějaké mravní ponučení. Není to dobrá kombinace? Zabavíte děti, které se zároveň poučí.

Tak to bylo jenom málo z toho, jak lze v dětech probudit tvořivost, ale hlavně udržet pozornost a zároveň je něčemu přiučit. Nezapomínejme tedy, že vše musí pobíhat hrou.

The post Jak těžké je zabavit děti appeared first on Předškoláci.