Div – Předškoláci

Tachov

Michael Novotný — Wed, 24 Nov 2010 19:49:55 +0000

V paměti obyvatel zůstával Tachov jako město klášterů a řeholních řádů. Už za časů kněžny Drahomíry ležel v údolí nedaleko města veliký černý kámen. Scházeli se u něj pohané a přinášeli obětiny svým bohům. Leč i sem se rozšířila křesťanská víra. Právě tady se rozhodli mniši postavit svůj klášter. Stavba ještě nebyla dokončená, když se u kamene začalo během noci objevovat čtrnáct světýlek. Svou mihotavě modrou září osvětlovala celé okolí. Proto se u kamene začali scházet místní obyvatelé, přicházeli i křesťanští poutníci, až zde mniši z kláštera začali sloužit večerní pobožnosti. V kraji ovšem bylo nemálo pohanů, kteří se nové víře bránili.

Jednoho večera právě probíhala pobožnost a kněz četl z Písma. Ke světýlkům se přihnal jako bouře jezdec na koni. Zastavil před knězem, tasil z pochvy meč a rozlíceně vykřikl: „Pryč s vaší novou vírou!“ Poté vyrazil knězi svým mečem Písmo z rukou. To ovšem neměl dělat. Údolím zahučela vichřice, div neodnesla celé shromáždění. Světýlka zhasla a pod šlechticem na koni se rázem rozevřela zem. Objevily se plameny a jezdce i s koněm pohltily. Po chvíli se vše uklidnilo, světýlka opět hořela mihotavě modrými plamínky a kněz mohl dočíst úryvek z Písma. Potom už nic nebránilo nové víře, aby získávala nové přívržence. Kromě kláštera byla na místě černého kamene postavena kaple, do které mniši umístili šlechticovu přilbu, která jediná zůstala na místě. Černý kámen přemístili do lesa. Jaké však bylo jejich překvapení, když se druhý den objevil tam, kde vždy býval. A to se přihodilo několikrát po sobě, ať už ho mniši přenášeli kamkoliv. Pověst o něm se rozšířila, a tak do Tachova přicházeli další řeholní řády a stavěli tu své kláštery.

The post Tachov appeared first on Předškoláci.

Marnivá žába

redakce — Sat, 06 Nov 2010 23:17:25 +0000

Žila byla jedna malá, zelená žába. Ale nebyla to jen tak nějaká žába, byla marnivá. Místo, aby celý den kvákala, až by uši všeho živého zaléhaly, tak zírala na svůj odraz v zrcadle. Tahle žába měla krásné a velké zrcadlo. Do něj mohla zírat celé hodiny a také to dělala. Natáčela se zepředu, prohlížela se zezadu, otáčela se jak holub na střeše – doprava a doleva. Špulila pusu, poulila do zrcadla oči, dokonce v zrcadle prohlížela svůj jazyk. Zrcadlo div z toho všeho prohlížení neprasklo. Přátel si nevšímala. Ostatně, k čemu by jí nějací byli, když si vystačila jen se zrcadlem. Zvířátek si nevšímala, ani si s nimi nehrála, prostě jen zírala do zrcadla. Většina zvířátek nad tím mávla rukou a žabku ze svých her vynechala.

Jen muška Pája se s tím nemohla smířit: „Proč si s námi nejde hrát a ztrácí čas u toho pitomého zrcadla. Vždyť vypadá pořád stejně!“ Ostatní zvířátka si jen poklepala na čelo a pokračovala ve svých hrách. Páju to ale opravdu mrzelo. Přemýšlela, jak situaci změnit. Chtěla aby si žába uvědomila svoje marné počínání, které nikomu neprospívá. Že jsou na světě důležitější věci, než odraz vlastního obrazu. Nakonec ji napadlo drsné řešení: „Prostě to zrcadlo rozbiju.“ Ale v tom byl zásadní problém, muška byla sice dobře živená, ale na to, aby shodila zrcadlo, sílu neměla.

Chvíli smutně létala kolem potoka, až spatřila u pařezu kámen vhodné velikosti. I namasírovala si svaly a zkusila kámen zvednout: „Uf, je to těžké, ale půjde to.“ Napnula všechny svaly v těle. A opravdu to šlo. Kámen se pomalu zvedl do vzduchu. Muška pomalu letěla k zrcadlu a když byla nad zrcadlem, kámen jen pustila dolů. Zemská přitažlivost dodala kameni sílu a ten s řinčením dopadl na zrcadlo. „Křach, břink,“ ozvalo se. Zrcadlo se rozletělo na střípky.

Žabka chvíli nechápavě zírala na to nadělení. Pak se rozplakala. Z očí jí kanuly slzy jako hrachy. Zvířátka, která si opodál hrála, zapomněla na své hry a šla se podívat, co stalo. „Nebreč,“ těšil ji zajíček. „Můžeš se koukat třeba na hladinu rybníka.“ Žába jen zavrtěla hlavou: „Ne, to nemůžu, je tam divný odraz.“ Muška opodál sledovala dění kolem zrcadla a byla moc ráda, že se nikdo nepídí po tom, jak se to zrcadlo rozbilo, že si ostatní všímají žáby a jejího neštěstí. „Co kdybychom to zrcadlo zkusili dát nějak dohromady? Řekla bych, že stačí, jen kousky posbírat,“ navrhla moudrá sova. Zvířátka se zaradovala, protože měla novou zábavu a začala střípky zrcadla sbírat.

Sova vylétla nahoru na strom, z výšky radila ostatním, kde se nacházejí střepy ze zrcadla. Zajíc, ježek, žížala, myška a muška Pája sbírali střepy. Veverka a vážka je skládaly dohromady, no a šneci se slimáky lepili střepy. Nakonec se jim podařilo zrcadlo slepit. Ale to už nebylo takové, jaké bylo předtím.

Žába se do něj podívala a začala se natáčet ze všech stran, jak si navykla. Ale pak se od něj zhnuseně odvrátila: „Už to nějak není ono, ale děkuji vám za pomoc.“ „Co teď budeme dělat?“ zeptal se ježek. „Mohli bychom si něco zahrát,“ navrhla muška Pája. Návrh všichni s radostí přijali a za chvíli si zvířátka už zase hrála na mýtině. Ale tentokrát s nimi byla i žába.

Jak to s žábou dopadlo? No, žába nechala zrcadlo, zrcadlem a od té doby si hrála se svými kamarády, jako by žádné zrcadlo nikdy ani nebylo. Tak naší žábě došlo, že ke spokojenému životu nestačí, jen se vrtět před zrcadlem a zapomenout na svět kolem.

Autorka: Ivana Lukášová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Marnivá žába appeared first on Předškoláci.

Karlsbrunn

Michael Novotný — Fri, 05 Nov 2010 06:46:04 +0000

V hustých lesích, kde nyní lázeňské místo Karlsbrunn leží, před dávnými časy zbožný poustevník život svůj trávil v modlitbách, odloučen od ostatního světa hříšného. Pohříživ se jednou v tuhý spánek za noci letní, spatřil svatého Huberta. Svatý táže se, co by si poustevník přál. Poustevník přemýšlel a konečně odpověděl: „Chci nemocným prospívati.“ — Probudiv se ze sna, zbožný poustevník kráčel ku kapličce, aby zde ranní svou modlitbu vykonal. Ale jaký div! U kapličky prýštila se z pramene voda jasná, o níž poustevník dříve nevěděl. Poustevník šel dále do lesa sbírat kořínky, a tam naleznul lovce, kterýž těžce onemocněv, zůstal tu ležeti. Poustevník dal mu píti vody z nového pramene. Lovec brzo vodou se uzdravil. Byl to správce panství bruntálského, kterýž přesvědčiv se, že voda je léčivá, vystavěl zde pro nemocné dům. Zbožný poustevník vystavil tam kapličku, kterou zasvětil svatému Hubertovi. Tím dán počátek nynějšímu lázeňskému místu Karlsbrunn.

The post Karlsbrunn appeared first on Předškoláci.

Černé moře

Veronika Baudyšová — Fri, 20 Nov 2009 20:06:47 +0000

V Černém moři
tma jak v pytli,
div jsme o dno
neklopýtli.

Chytrá ryba
s rybičkou
chodí ven jen
se svíčkou.

The post Černé moře appeared first on Předškoláci.

Brouk

redakce — Fri, 16 Oct 2009 11:33:28 +0000

Kulhal brouk přes palouk,
div si nožky nepotlouk.
Měl pěknou berličku,
z polního řebříčku.

Včelička ho potkala,
pozdravení nedala.
Jaképak máš vychování,
že mi nedáš pozdravení!

Strýčku tesaříčku,
dobrý den!
Dobrý den, dobrý den.
Vidíš, teď jsem spokojen.

The post Brouk appeared first on Předškoláci.