Na adrese http://samolepky.svetvzpominek.cz/ si můžete vybrat ze široké nabídky samolepek pro každou příležitost.

Pod vedením paní učitelky či maminky i dítě hravě zvládne vytvořit takto krásná přáníčka.

Přejeme krásné chvíle při tvoření.

The post Výtvarna činnost – přáníčka pro každou příležitost appeared first on Předškoláci.

Materiál:

• jeden dřevěný špalek na tělo babky
• tři větvičky nebo tenké špalíky – ruce babky a násada košťátka
• několik hřebíků, kladivo, lepidlo
• materiál na vycpání: sláma, piliny (případně jiné)
• staré tričko, svetr apod., stará punčocha, zbytky látek na ozdobu
• korálky, vlna nebo fixy na vytvoření obličeje

Postup: K dřevěnému špalíku přitlučte do horní třetiny dvě dřívka jako ruce a špalek oblékněte do starého trička nebo svetru, ruce podle potřeby vycpěte třeba slámou, dřívka budou držet jejich tvar, konce navlékněte do starých kousků punčochy. Do poloviny špalku přivažte ze zbytků látky zástěrku. Tričko se tak zpevní, pokud chcete, můžete horní polovinu těla otvorem pro krk kolem špalku také vycpat a vytvarovat. Potom připevněte nahoru na špalek do výstřihu trička starou punčochu a vycpěte ji jako hlavu. Jeden konec punčochy se schová do trika na krku a druhý konec zakryjete šátečkem nebo kloboukem, který babce připevníte – pod pokrývku hlavy lze připevnit vhodné vlasy – ze slámy, vlny apod. Nyní můžete udělat obličej – vycpaná punčocha se dobře tvaruje, lze na ni části obličeje nalepit i nakreslit podle toho, jaký chcete dát babce výraz. Nyní už jen z poslední větvičky a slámy vyrobíte koště a přivážete ho babce do ruky. Vydlabete dýni a dekorace je hotová.

Přečtěte si také pohádku o čarodějnici a dýni
(Mgr. Blanka Novotná)

The post Babka s dýní – Halloweenská dekorace appeared first on Předškoláci.

Zničehonic to pokojem zašustilo jako papírový drak za podzimní fujavice. Šnečí domečky na stole začaly zmateně poskakovat. Bílá záře se teď objevila i kolem vířících lasturek. Kocour nehnutě seděl a stejně jako každý večer tiše pozoroval divoká světýlka. Netrvalo to určitě déle, než co by blecha přeskočila o deset kočičích chlupů dál a víření přestalo jak mávnutím kouzelného vousku.

„Lup“ a po chvilce zase „lup, lup“. Pak další a další a ještě jedno. „Lup, lup, lup“. Jako když jazykem rychle přejedeš po horním patře a pusu máš otevřenou. Z každé ulitky se pomalu ale jistě vysunulo nejdřív jedno tykadlo, pak druhé, vyloupla se malá hlavička a za ní dlouhá noha.

„Zííííív.“ Nejvypasenější tělíčko se našponovalo, až málem vypadlo z ulity.

„Panečku, tady to teda voní!“ Malinkatý šneček čmuchal ze všech sil.

„Já mám tak rád meltu. Kocourku, nezbyla ti ještě kapka v hrnečku?“ Celý stůl byl najednou jako živý. Všude se to hemžilo a tichounce zvonilo, to jak se mezi sebou začali vstávající šnekové zdravit: „Brý den“ a „Jak se daří, Vašnosti!“.

A do toho šveholícího mumraje zčista jasna spadl Šťovan. Teda, on nespadl úplně sám od sebe. Rozespalí a hladoví šneci se tak mačkali kolem nedopitého hrníčku pana Vojena, až vytlačili velkého spáče Šťovana na samý okraj stolu. Kocour leknutím nadskočil.

„No teda, a máte to. Zpropadeně, takhle tady můžu strašit celou noc!“ Totiž kouzelní kocouři, když se leknou, škytnou a pak se nafouknou. Taková kocouří vzducholoď se pak vydrží vznášet celé hodiny u stropu a nikdo přesně neví, kdy splaskne.

„Homolice, kde je ta holka jedna. Teď ji budeme potřebovat, někdo musí sundat kocoura dolů, jinak máme po večeři“, poznamenal zpod stolu Šťovan, když kontroloval, jestli si při pádu nenakřápl skořápku.

„Hodná holko, Homolice! Haló, haló,“ pištěli zpln svých malinkatých hrdélek nejmenší šnečci a hned několikrát za sebou, aby měli jistotu, že je hodná holka uslyší.

„Hinu, hen sa ukážu, pacholátka moje!“ Zadunělo v šupleti a všechen šnečí ševel utichl.

„Hodná holka hnedle hejbne hrbem!“. A po těch slovech nastalo stolotřesení. To je něco jako zemětřesení, ale místo země se otřásá stůl pana Vojena. Všechny šuplíčky hopkají a ulitky nadskakují.

A najednou světlo. Lampa venku se rozpálila jak reflektor v cirkusové manéži. Na stole, uprostřed té záře… Abrakadabra! Nic. Tak ještě jednou. Simsala Bim! Taky nic! Tak snad, no, snad tedy… Basama-s-Fousama! Ano, ano, teď to funguje! Uprostřed té záře stála krasavice ze všech nejkrásnější, perla východu, Šeherezáda hadr! Uprostřed té záře stála hlavní hrdinka dnešního večera, všemi opěvovaná Hodná Holka Homolice! Aplaus, prosím!

A šneci tleskali tykadly ze všech sil. Šneci totiž nemají ruce, mají jen jednu nohu a tou se tleská špatně. Stejně jako jedna ruka netleská, ani jedna noha toho moc nesvede. Můžete po ní lézt, můžete dupat, skákat, klopýtat, stepovat i kopat. Tleskat s ní však jde jen těžko. Šnečci tak tleskali, až jim oči přecházely (oni šneci mají oči na tykadlech, jak račte vědět). A aby z té podívané taky něco měli, raději tleskat přestávali. Koneckonců na úspěchu celého představení závisela jejich dnešní večeře a šneci domácí byli pěkně hladoví.

Krásná Homolice, diva jakou Bollywood dosud nespatřil, vysunula z lasturky své překrásné líčko a sešpulila rudé rtíky. Přihlížejícím se zatajil dech. Hodná Holka se upřeně zadívala na vznášejícího se kocoura, který sledoval večerní program, pohledem plným obav. Jak ale uviděl našpulenou, bylo mu vše jasné.

„Ne, ne, na to zapomeňte. Splasknu sám, nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne…“. Homolice nafoukla tváře.

„Ne, to opravdu není nutné, dejte mi ještě minutku, nejdéle!“

„Auuuuu!“ a bác. Kocour se, jak dlouhý tak široký, rozplácl na koberci před psacím stolem. Ze zadní části mu trčel šíp. Ozval se ohlušující aplaus (někteří šneci při něm téměř oslepli). Homolice se decentně začervenala, šeptla po francouzsku „Madam e mesijé, voalá!“ a s elegantním mlasknutím vtáhla šíp zpátky. Pukrle, zhasnout, konec šou.

Věřte mi, že se kocourovi ani za mák nelíbilo, když se stal doslova terčem večerní zábavy. Mockrát četl, jak jsou šípy Hodných Holek Homolic nebezpečné. Zvlášť Homolice – divoženky, které bydlí v teplých vodách cizokrajného Pacifiku, měly své ostny pěkně nabroušené a jedem napuštěné. Kocour ale také věděl, že čím déle jsou divoženky homolicemi v domácnosti, tím méně jedu na jejich šípech zůstává. A tahle Hodná Holka si už dlouhou řadu let hřála lasturku u topení pana Vojena. Kocour si tedy mohl být jistý, že otrávený jedem není, otrávený z natlučené zadnice ale jistě byl. Kouzelný kocour opravdu není žádný velký sportsmen. Skokům se pokud možno vyhýbá, výšek se bojí a ze vznášení se po leknutí má vždycky hrůzu. A kočičí umění dopadu na všechny čtyři tlapy pořád považuje za pověru. Naštěstí všechno dobře dopadlo, a protože pan Vojen i přes dnešní hlučné představení v šnečím šapitó pořád spal, kocour připravil večeři. Všichni šnekové, od těch nejmenších až po Hodnou Holku, která byla jednoznačně prostorově nejvýraznějším exemplářem celé sbírky, se shromáždili kolem talíře plného melty. Šnečími jazýčky (radulami, jak se odborně říká, co na první pohled vypadají jak rašple nebo dlouhatánská řada mininiaturních bagrů), pak začali usrkávat meltu, odvar z kořene čekanky slazený lesním medem. Hladové švitoření nahradilo pokojné pomlaskávání. A za chvilku si nikdo ani nevšiml, že do okna pokoje nakouklo nové ráno.

Noc je pro šneky domácí dnem a den je pro ně noc. Zatímco pan Vojen už od snídaně pilně bádal ve svých starých sbírkách, šneci domácí zmizeli s prvním slunečním paprskem a posledním lokem melty. Jen prázdné lasturky kolem talíře po nich zbyly. O nočním dobrodružství s cirkusovým vystoupením a rozplácnutým kocourem pan Vojen vůbec nevěděl. I když tušil, že se po setmění dějí v jeho pokoji prapodivné věcí, večerní klimbání nad knížkou ho vždy bezpečně uspalo a z noční šnečí podívané tak neměl zhola nic.

A jakpak je to u vás? Nemáte náhodou v šuplíku taky nějakého toho šneka domácího? Nevíte? A co takhle ve vaně nebo pod postelí? Ne? Co tedy na balkóně v květináči, u maminky ve skříni nebo v tatínkově nářadí? Pořád nic? Nevadí, šnečích ulit je přece všude habaděj. V parku pod drozdími hnízdy leží ulitek, že je jeden za odpoledne nespočítá. Na zahradě hlemýždi okusují salát nebo přespávají s plzáky ve skleníku, v lese si pak pochutnávají na houbách a zimují v listí. Nebo leží v teplém říčním písku, sluní se na pláži u moře. Šneci jsou přece všude. Tak se po nich ráno nezapomeňte podívat. A teď dobrou noc.

Autorka: Alena Peltanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Šneci domácí appeared first on Předškoláci.

Zařazeno do letní soutěže

The post Textilní koláž appeared first on Předškoláci.

The post Televize appeared first on Předškoláci.

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?’
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.’
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.’
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.’
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.’ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!’

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.’ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!’ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?’
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!’ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,’ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.’
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,’ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.’
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!’
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.’
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.’
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.’ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.’
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.’
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?’
„Od předení, panáčku, od předeni.’
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?’
„Od předení, panáčku, od předení.’
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?’
,,Od předení, panáčku, taky od předení,’ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd’.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

The post O třech přadlenách appeared first on Předškoláci.

Drvoštěpova rodina byla chudá a brzy neměla téměř co jíst. To se nelíbilo hlavně maceše, a tak jednoho dne spustila: „Čtyři se tu neuživíme, půjdeme zítra do lesa a děti tam necháme.“ Drvoštěp nechtěl, ale macecha do něj tak dlouho hučela, až ho udolala. Jenže nevěděli, že to všechno slyšel Jeníček s Mařenkou. Mařenka se zoufale rozplakala, ale Jeníček dostal nápad. „Neboj Mařenko, my v lese nezůstaneme“, řekl odhodlaně a šel před chaloupku, aby nasbíral kamínky.

Druhý den se vypravili na cestu a Jeníček si celou cestu značil kamínky cestu, aby se mohli s Mařenkou večer snadno vrátit zpátky domů. Když přišli do lesa, macecha s tatínkem rozdělali oheň, nechali u něj děti a odešli. „Jdeme kácet dříví. Až skončíme, přijdeme pro vás“, řekla macecha a odešli.

Dětem bylo u ohýnku dobře a za chvilku usnuly. Když se probudily, byla už noc a nikdo nikde. Mařenka začala plakat, ale Jeníček ji uklidňoval: „Neboj Mařenko, já cestu domů najdu.“ A skutečně! Pod nočním měsícem se kamínky jen blyštěly, a tak se děti vydaly na cestu zpátky. Kamínky je dovedly až k jejich chaloupce! K ránu už byly obě děti zase doma ve svých postýlkách. Macecha z toho příliš radost neměla, ale co mohla dělat.

Jenže čas šel dál a bída byla čím dál větší. A tak jednoho dne macecha povídá: „Nic naplat, nemáme co do pusy, zítra odvedeme děti do lesa a necháme je tam. Jen musíme jít ještě hlouběji, aby už nenašly cestu domů“ Tatínek nechtěl, ale macecha ho opět přemluvila.

Jeníček s Mařenkou zase všechno slyšeli, a tak se Jeníček opět rozhodl, že nasbírá kamínky, ale ouha! Macecha je zamkla v pokoji. Jeníček si ale dokázal poradit. Rozhodl se, že krajíček chleba, co s sebou dostanou k obědu, bude cestou drobit, a tak najde opět cestu k jejich chaloupce.

Jak si řekl, tak také druhý den udělal. Opět přišli do lesa, kde je tatínek s macechou nechali. „Jdeme štípat dříví, do večera se vrátíme“, řekla macecha a odešli. Děti opět u ohýnku usnuly a probudily se až v noci.

Jeníček vyskočil na nohy a hned se chtěl vydat domů po stopách drobečků, kterými si značil cestu do lesa, ale nešlo to. Všechny drobečky sezobala lesní zvěř! Jeníček s Mařenkou byli ztraceni! Nezbylo jim nic jiného, než se spolehnout sami na sebe.

Dlouho bloudili lesem a snažili se najít cestu domů, až nakonec zabloudili k chaloupce. A nebyla to ledajaká chaloupka! Byla celá z perníku a dalších dobrůtek. A protože měli Jeníček s Mařenkou velký hlad, hned se pustili do sladkostí. „Kdopak mi to venku loupe perníček?“ Ozvalo se zevnitř. Děti se lekly, ale hned pohotově odpověděly. “To nic, to jenom větříček.“ A s chutí jedly dál.

Jenže nevěděly, že je to chaloupka zlé babi jagy, která si postavila chaloupku z perníku jen proto, aby do ní mohla lákat děti a potom je jíst! Babici to nedalo a nakonec vyšla ven, kde našla Jeníčka s Mařenkou, jak se cpou perníčkem z její chaloupky.

Chytla je a zavedla dovnitř. Jeníčka dala do chlívku, aby si ho vykrmila a snědla a Mařenka jí musela pomáhat. A tak Jeníček dostával samé dobrůtky – to proto, aby rychle přibíral na váze a aby si ho mohla zlá čarodějnice brzy uvařit a sníst. Vždy jednou za čas, přišla babice ke chlívku a chtěla, aby Jeníček vystrčil prstíček a ona mohla zjistit, jestli už tloustne. Jenže Jeníček nebyl hloupý a vždy ježibabě strčil kůstku. Ježibaba se velmi divila, že vůbec netloustne, až jednoho dne se dopálila a rozhodla se, že tak jako tak Jeníčka upeče a sní.

Mařenka velmi plakala, ale ježibaba se nedala obměkčit. „Nejdříve roztopíme pec a upečeme chleba“, oznámila babice. „Mařenko, vlez do pece a zjisti, jestli už je dost rozehřátá.“ „Ale já nevím, jak se do pece leze“, dělala ze sebe hloupou Mařenka. „Můžete mi ukázat, jak se leze do pece?“ Ježibaba vůbec netušila, že jde o lest a bez sebemenšího podezření si do pece vlezla. Mařenka ani chvilku neváhala a strčila babici do pece a zavřela ji tam. Potom běžela osvobodit Jeníčka a spolu utíkali domů, jen co jim nohy stačily.

Když doběhli do chaloupky, zjistili, že jejich macecha mezitím zemřela a jejich tatínek ode dne, co je nechal v lese, se velmi trápil a každý den své děti hledal. Jakou měl teď radost z jejich návratu! A tak se společně radovali a slíbili si, že už navždy budou spolu ve své chaloupce na kraji lesa.

The post O perníkové chaloupce appeared first on Předškoláci.

Nakladatelství Fortuna Libri bylo založeno v Praze roku 1992. Od samého počátku se zaměřuje na kvalitu – jak ve výběru vydávaných publikací, tak v jejich redakčním zpracování. Ve svém edičním plánu nabízí širokou paletu zajímavých témat, stěžejní ideou nakladatelství je však historie, nepochybně díky Kronikám, nejznámější exkluzivní knižní řadě vydávané česky, zejména Kronice lidstva.  Některou z Kronik nakladatelství Fortuna Libri má doma v knihovně každý desátý Čech.

Mezi asi pětistovkou vydaných knih lze najít nejen luxusně vybavené obrazové publikace, ať už zaměřené na historii, umění, kuchyni, medicínu, vědu, náboženství, nebo přírodu, ale také aktuální, erudovaně pojatou literaturu faktu a nejdelší řadu kynologických příruček na českém trhu. Produkce nakladatelství je nově rozdělena podle žánrů do edic Factum, Spirit, Praxis a Art. Beletrii je věnována edice Fortuna Litera.

Literaturu pro děti všech věkových kategorií, beletrii, slovníky, naučné publikace i leporela pro nejmenší, nakladatelství vydává v edicích Fortuna Junior a Teen.

Více informací na www.fortunalibri.cz
Autorka: Lenka Štveráčková

The post Nakladatelství Fortuna Libri appeared first on Předškoláci.

• Celé či sekané ořechy mohou zavinit vdechnutí a následné dušení dítěte. Děti často při jídle pobíhají nebo mluví, smějí se. Nikdy nevíte, co se může stát a je třeba na to myslet, když dáváte dítku ořechy. V případě, že máte doma dítě, které má alergicky podmíněný ekzém, poraďte se s lékařem, kdy ořechy podat. Velice často jsou batolata alergické na arašídy.
• Sůl je v našich podmínkách v jídle obsažena ve zbytečně velkém množství. Snažte se při přípravě jídel méně solit, v případě, že se vám jídlo zdá málo slané, tak si je dosolte na talíři. Dítěti podávejte pokrm méně slaný. Jídelníček dítěte by měl obsahovat pouze 2 g soli denně. Často si ani neuvědomujeme, že průmyslově vyráběné potraviny mají vyšší obsah soli. Chcete – li je používat, zvolte pro sebe i své dítě méně slané varianty.
• Cukr a med. Jídlo kojencům nepřislazujte, aby byla chuť pro ně lákavější. Dodá jim to pouze prázdné kalorie a naučí je na sladkou chuť, kterou budou později preferovat. Med by se neměl podávat dětem mladším jednoho roku, existuje u něj riziko botulismu- velice závažné infekce střev, i když opravdu malé.
• Sladké a šumivé nápoje. Často se podílí na vzniku zubního kazu a podporují v dětech chuť na sladké. Volte nápoje nepřibarvované, bez sladidel, přidaného cukru. Nápoje střídejte. Sami jděte příkladem. Uvařte si čaj, nepoužívejte bílý cukr, ale třtinový, podávejte i dětem. Vyhněte se kolových nápojům, které obsahují mnoho cukru, barviv a dalších přídavných látek.
• Odtučněné mléko. Dětem do pěti let není vhodné podávat jakékoliv odtučněné mléčné výrobky. Neposkytují dětem dostatek vitamínu A ani kalorií. Je – li jejich jídelníček vyvážený, mohou od dvou let dostávat mléko polotučné.

Zdroj: P. Prestonová, Čekáme druhé dítě, Fortuna Libri, 2011
Autor: Lenka Štveráčková (www.mojebrisko.cz)

The post Nevhodné potraviny pro děti do 5 let appeared first on Předškoláci.

Taky nevíte, kam dřív skočit? Jak stihnout navařit, uklidit, dopravit děti do kroužků, vysvětlit jim, že hrát si budou až po tom, o profesních záležitostech ani nemluvě. Jak to všechno skloubit, jak to všechno udržet v hlavě, v diáři zkrátka o plánování volného času dětí a o tom, jak jinak děti chápou časové souvislosti, je lednové téma Děti a my. Možná stačí nehonit se tolik, umět vypnout, zalenošit si, a nepodléhat tolik tlakům okolí, zkrátka dělat si věci po svém, jak navrhuje v rozhovoru britský novinář a esejista Tom Hodgkinson. Demokracie, nebo diktát? To jsou dilemata, která řešíme, když se děti dostanou do věku, kdy spory a dohadování opanují většinu společně tráveného času. Děti, zdá se jinak nemohou, takže je dobré začít u sebe. Ostatně mějme na paměti, že na hádku je třeba dvou. Štědrý večer za námi, hromada dárků před námi, těch užitečných i těch plevelných. Jak vybrat, co ponechat a co rovnou vytřídit? Zkrátka kam s nimi? Také se občas přistihnete, že nedůvěřujete verdiktu lékaře vašich dětí? Některé maminky pak dokonce své dítě před pediatrem chrání tím, že neříkají celou pravdu. Proč tomu tak je a co s tím, proč lžeme svému lékaři?

Co je nového
Rozhovor
Tom Hodgkinson: Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém.

Téma
O plánování volného času s dětmi

Těhotenství a porod
Inkubátor, nebo matčina náruč?

Rodičovství
Na hádku je třeba dvou
Druhý táta, druhá máma aneb Sourozenci v jiné roli

Poradna dětského psychologa

Rodina a vztahy
Kdo u nás nosí dárky? Fiktivní rozhovor s Ježíškem

Citová ordinace Tomáše Nováka

Zdraví
Proč lžeme svému lékaři?
Kuřáci za školou

Škola, školka, školička
Jak se dělá česká škola v zahraničí

Vaše stránka

Skutečný život
Indické děti se odmalička učí memorovat fakta

Aktivity

Fejeton Petra Vacka
Děti a my umělci

Autor: Hana Zahradníčková
Zdroj: http://portal.cz/casopisy

The post Děti a my 1/2012 appeared first on Předškoláci.