A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.
Musela doma všechno dělat – starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.
Jednoho lednového dne povídá Holena: „Chci si za pas dát kytičku fialek, jdi a na trhej mi je.“ „Ale sestřičko, kde teď v zimě, když je všude hromada sněhu, mám hledat fialky?“ „Mně odmlouvat nebudeš,“ obořila se na ubohou Marušku Holena, „přines mi fialky, nebo tě zabiju.“

A tak Maruška s pláčem vyrazila na cestu. Šla sněhem, tělo ji záblo, měla hlad a nikde žádné fialky neviděla. Najednou došla na louku, kde hořela vatra. Kolem vatry bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů. Každý muž představoval jeden měsíc v roce. Na nejvyšším kameni v čele seděl Leden, který zrovna vládl.

„Dobrý den, dobří muži,“ oslovila je Maruška, „nemohla bych s u vás na chvilinku ohřát?“ „Klidně se ohřej,“ souhlasil Leden, „jen nám pověz, co tu tak sama a v takové zimě děláš?“ „Ale hledám fialky,“ odvětila Maruška. „Teď v zimě?“ podivil se Leden. „Já vím, ale já je musím přinést, nebo mě setra Holena zabije.“

V tu chvíli Leden pokynul Březnu, ten kývl, vatra se rozhořela a najednou všude kolem začal tát sníh, louka se zazelenala a na ní rostly fialky. „Rychle trhej a utíkej domů,“ popoháněli ji muži. Maruška poklekla, natrhala plnou náruč kvítí a utíkala zpět domů.

Macecha i Holena se divily, že úkol splnila. Dlouho ovšem spokojené nebyly. Za čas přišla Holena za Maruškou a povídá ji: „Dostala jsem chuť na jahody. Jdi do lesa a natrhej mi je. Ale to ti povídám, jestli se vrátíš bez jahod, zabiju tě.“

A tak Maruška zase s pláčem šla. Všude, kam jen dohlédla, byl sníh. Byla jí zima a byla hladová. Najednou opět zahlédla světlo a došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů, kteří představovali dvanáct měsíců.
„Dobrý den, dobří muži, mohu se na chvilku u vás ohřát?“ Leden ji odpověděl: „Můžeš, ale co v takové zimě děláš v lese sama?“ „Jdu sbírat jahody,“ odpověděla smutně Maruška. „Teď?“ podivil se Leden. „Musím, nepřinesu-li domů jahody, sestra s macechou mě zabijí.\\’

Leden přistoupil k červnu něco mu pošeptal a podal mu žezlo. Vatra se rozhořela a Červen se ujal vlády. Všechno začalo nejdříve kvést a potom zrát. Najednou před Maruškou začaly růst velké jahody. Ta neváhala ani chvilku a začala je trhat. Poté poděkovala a běžela domů. Sestra Holena i macecha se divily, že tento úkol také splnila. Najedly se jahod a byly spokojené, ale tahle spokojenost jim dlouho nevydržela.

Pár dní nato povídá Holena Marušce: „Jdi do lesa a přines mi jablka.“ „Ale sestřičko, teď v zimě žádná jablka nerostou,“ snažila se Maruška přesvědčit sestru, ale nebylo jí to nic platné, a tak se s pláčem vydala na cestu.
Zase dlouho bloudila ve sněhu, hladová a zoufalá, až opět došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů – 12 měsíčků.

Maruška se opět zeptala, zda se může ohřát a pověděla mužům o tom, proč musí domů přinést jablíčka. Těm se zželelo Marušky, a tak Leden pokynul Září, vatra se rozhořela a začalo všechno pučet, poté kvést, zrát, až byly vysoko na jabloni zralá a krásně červená jablíčka.

“Rychle si setřes jablíčka a utíkej domů,“ řekl jí Leden. Maruška tedy setřásla dvě jablíčka a hned utíkala.
Jablíčka byla dobrá, ale Holeně nestačila: „To jsi všechny jablka musela cestou sníst?“ zlobila se na Marušku. „Ne, jen jsem musela rychle utíkat pryč,\\’ bránila se Maruška nařčení, ale Holena jí nevěřila. Byla rozmlsaná jablíčky a rozhodla se zajít si pro ně sama, a tak se vypravila na cestu.

Dlouho se trmácela lesem, byla jí zima, až najednou vyšla na louku, kde uviděla vatru a kolem ní dvanáct mužů. Drze přistoupila k vatře a bez optání se začala hřát. Poté zase odešla. To měsíčky urazilo a Leden se chopil naplno své vlády. Nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Nebylo vidět na krok. Holena bloudila, mrzla a mrzla. Svaly ji slábly až klesla do sněhu.

„Kde je ta Holena, cpe se někde jablky a své matce nepřinese nic,“ uvažovala macecha. „Půjdu ji najít,“ rozhodla se a vypravila se na cestu, ale i ona zabloudila.

Maruška starostlivě vyhlížela macechu se sestrou první den, druhý den… Ale už je nikdy neviděla. Od té doby šťastně hospodaří v chaloupce a nikdo už jí neubližuje.

The post O dvanácti měsíčkách appeared first on Předškoláci.

Při kávě a bublanině
šakal smutně vypráví,
jaké v jeho kraji rodném
událo se bezpráví.

Nová vláda v Šakalově
rozhodla se zdražovat.
Zdanila i slunce svit,
tak utekl – je emigrant.

Žili oba spolu šťastně,
až přišla chvíle osudná,
kdy u domku zazvonila
Eva, šakalka půvabná.

Pokoušel se šakal z mysli
obraz Evy vypudit.
Marně, proto rozhodl se
Karolínu opustit.

Denně křepelka vyhlíží
svoji lásku, šakala,
přitom kolébá v kolébce
jejich synka Michala.

Lenka Hurychová
www.lenkahurychova.cz

The post Křepelka Karolína appeared first on Předškoláci.

třetí, čtvrtý u rybníka,
pátý, šestý u lesíka.

Tady jich je nejvíce,
skoro celá vesnice.

Společná hra, kdy jedno dítě chodí mezi ostatními,
kteří sedí na bobečku a čekají, než je pohladí.
Po pohlazení vstanou a stojí jako domečky
(stoj rozkročný + ruce spojené nad hlavou jako střecha),
než se dostane na všechny.

The post Domečky appeared first on Předškoláci.

Miroslava Legiová

The post Obyvatelé louky a jejich domečky appeared first on Předškoláci.

Vyděšená rodina do rána nezamhouřila oka a hned, jak se rozednilo, prohledal hlídač celé stavení. Nic podezřelého však nenašel. S obavami proto všichni očekávali příchod dalšího večera. A bylo proč. Jakmile se totiž setmělo, začaly se podivné rány ozývat starou hájovnou znovu. A utrpení hlídačovy rodiny teprve začínalo.

Až do 16. listopadu se třídvorskou hájovnou rozléhaly děsivé zvuky, jejichž původce zůstal neviditelný. Někdy je bylo slyšet mezi šestou a osmou večerní, jindy kolem půlnoci, někdy až mezi čtvrtou a šestou ranní. Dokonce se stalo, že bylo neidentifikovatelné rány možno zaslechnout i během dne. Zvěst o řádění hlučného ducha, tedy poltergeista, ve Třech Dvorech se bleskem rozletěla po okolí a do hájovny se začali sjíždět novináři a jim v patách i četníci, aby nekalé činnosti pochybných živlů učinili přítrž. Jenže podivný duch se nebál vystupovat ani před veřejnými činiteli a dunivé zvuky se ozývaly v pravidelných intervalech dál. Původce tohoto jevu byl nejprve hledán po celé hájovně. Byla rozebrána postel, vytrhána a překopána podlaha a zkoumáno i zdivo a okolí domu, ale nic podezřelého se nenašlo. A tak začali brzy do hájovny jezdit zvědavci, aby na vlastní uši poznali podivuhodného klepajícího ducha.

Nakonec dorazili se svou výbavou i spiritisté a kladli neznámé síle řadu otázek „na tělo“. Podle jejich tvrzení jim podivný duch klepáním přesně odpovídal. To vše trvalo přes dva týdny. A pak 16. listopadu ráno hájovna náhle ztichla. Tajemné zvuky se druhý den neozvaly, a pak ani následující den, ani celý příští týden. Ačkoliv zvědavost stále lákala nové pátrače, podivné rány už nikdy nikdo nezaslechl.

Dodnes se neví, co bylo příčinou této záhady, kterou na vlastní uši slyšely desítky lidí. Spekulovalo se o tom, že záhadné údery měla na svědomí říční vydra, nebo že šlo o unikající důlní plyny ze vzdáleného Kaňku. Přizvaní spiritisté prohlásili Formánkovu osmiletou vnučku Marii za médium, které nevědomky přitahuje neznámé síly. Přešly roky a s nimi i světová válka. Hájovna vyhořela a její trosky byly nakonec zbořeny. Zmizeli i pamětníci, po nichž zůstaly jen novinové články a útržkovité zápisy. Celou záhadu překryl čas zapomněním. A tak už se dnes nikdo nedozví, kdo byl původce zvukového „poltergeistu“ v onom podivném dušičkovém čase roku 1903. A možná je to dobře.

The post O hlučném duchu v třídvorské hájovně appeared first on Předškoláci.

Na Kynžvartsku býval Cínový skřítek, který pomohl jednomu mládenci k objevení pokladu. K těmto přátelským skřítkům patřil i skřítek Tilly , který zachránil život dcerce jednoho hospodáře ze Staré Vody. Stalo se to takto: Před mnoha lety, kdy ještě nestála budova naší školy, tady stával malý domek. Rodina, která ho obývala, měla mnoho dětí. Matka zůstávala s dětmi doma, otec odcházel pracovat na pole a brával s sebou své dvě nejstarší dcery. Zatímco otec pracoval, děvčata po lese sbírala jahody. Když přicházel čas odebrat se domů, zjistila starší z dcer, že sestra se v lese ztratila. Společně s otcem hledali sestru – marně. Přivolali tedy pomoc z vesnice a již za úplné za tmy s pochodněmi prohledávali les. Teprve když v zoufalství vycházeli z lesa, našli děvčátko v bezpečí a klidu sedět na kraji lesa.

Vyprávěla o hodném skřítkovi, který jí ukázal cestu a zachránil ji před hlubokou strží. Rodina pak z vděčnosti dávala tomuto skřítkovi za okno domku část oběda.

Uběhlo mnoho a mnoho let, domek již dávno na svém místě nestojí,na jeho místě stojí naše škola, ale jak známo podle starých pověstí se skřítkové vracejí na místo, které si oblíbili. A proto i dnes v době, která pověstím moc nepřeje, naší školu navštěvuje skřítek Tilly. Tento skřítek je naším dobrým duchem, ochraňuje školu před neštěstím a zlým slovem.

The post Skřítek appeared first on Předškoláci.

The post Mlýnek appeared first on Předškoláci.

Čerpáno z portálu RVP

The post Výtah appeared first on Předškoláci.