ještě komín patří k tomu,
(stoj + ruce připažené)

protože dům bez střechy,
(stoj rozkročný + ruce spojené nad hlavou)

moh’ by dělat neplechy.
(poskoky snožmo)

Říkanka z elektronické knihy Předškoláci

The post Střecha appeared first on Předškoláci.

Jistý bruntálský měšťan byl převolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu. V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali,že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté. Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se vude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Světýlko pořád uhýbalo a ustupovala, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.

Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.

The post Lidová pověst O velmistrovi Janu Kašparu Ampringena appeared first on Předškoláci.

Jakubova žena dostala nápad. Nevláčela jej domů, jako to udělala už mnohokrát předtím, ale přivázala mu k opasku provaz od zvoničky. A šla domů – aspoň tam bude mít klid. Jakub se za chvíli probral a chtěl pokračovat v mátožné pouti. Jenže sotva vyrazil, něco jej stáhlo zpět a současně zaklinkal zvonek ne nepodobný umíráčku. V temnotě za sebou viděl kapli s křížem. Zkusil vstát ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Když mu umíráček zazvonil i při třetím marném pokusu o vykročení, pomyslel si, že tak nějak možná vypadá smrt. “Svatá Barboro, jestli mě necháš odejít, už nikdy se nedotknu sklenice,” pomyslel si a omdlel. Mezitím ženu přešla zlost a pro Jakuba se vrátila. Odvázala jej od zvoničky a dovlekla domů. Při jeho vyprávění o tom, jak jej svatá Barbora propustila ze spárů smrti teprve když slíbil, že už nikdy nebude pít, moudře mlčela. A Jakub svůj slib plnil, takže brzy se zmohli na malé hospodářství a on mohl nebezpečné práce v podzemí zanechat. (Ostravsko)

The post Opilý horník a svatá Barbora appeared first on Předškoláci.