The post Pověst o Bílé paní appeared first on Předškoláci.

Jistý bruntálský měšťan byl převolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu. V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali,že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté. Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se vude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Světýlko pořád uhýbalo a ustupovala, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.

Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.

The post Lidová pověst O velmistrovi Janu Kašparu Ampringena appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o zámku Horšovský Týn appeared first on Předškoláci.

Podle informací, sesbíraných zmíněným autorem knihy, žili trpaslíci v chomutovském kraji zcela určitě. Ovládali prý tajemné síly, díky nimž se mohli stát neviditelnými, ale samozřejmě věděli o mnoha pokladech ukrytých v lesích. Skřítkové prý byli vítanými hosty do domu, protože když je člověk pohostil, mohl se dočkat velké odměny. Bohužel však tento kladný vztah mezi lidmi a skřítky nevydržel, protože lidé se přestali k pidimužíkům chovat pohostinně, takže se nakonec trpaslíci rozhodli opustit kraj.

Zlí vodníci se v Krušných horách vyskytovali v řekách, rybnících a potocích. Téměř každý rok si např. vyžádal svou oběť vodník v potoce Černá voda, často se tak stalo o Velikonocích a přítomnost vodníka se tak zdála téměř dokázána. Vodník žijící v řece Ohři měl dokonce svou podobu. Líčili ho jako “šedě vyhlížející stvoření se zeleným kloboukem a velkými střevíci”. Popsali ho voraři a také dívka, kterou vodník jednoho dne dobromyslně ušetřil, když sama dobrovolně skočila do řeky. Vodník si ji sice odvedl do svého paláce, kde mu měla hospodařit, ale ona nakonec vodníkovi utekla.

V krušnohorských lesích samozřejmě nechyběl pravý duch hor, Hejkal, ale jeho popis se značně liší a vlastně ani neříká nic konkrétního. Jako by hejkal neměl přesně definovanou podobu, ale převaloval se krajinou jako „šedé něco“ vydávající zvuky. Hejkal proslul hýkavými zvuky, jakými děsil pocestné. Obzvláště se pak vyřádil na těch, kteří se mu posmívali, i toho největšího hrdinu nakonec donutil k úprku.

Mezi typické lesní duchy Krušných hor patří i divoženka Marcebilla, v kraji nejznámější svou vtipnou škodolibostí, s jakou schovávala dřevorubcům náčiní. Většinou se chovala spíš vstřícně, občas trochu podivně a nevypočitatelně, ráda si dělala z druhých šprýmy. Jak se stala divoženkou z obyčejné, láskou zklamané dívky, na to existuje několik různých verzí. Každopádně Marcebilla nejvíce ze všeho připomíná nešťastnou Viktorku z knihy Boženy Němcové.

S místní bílou paní se prý setkal jeden chlapec z Perštejna. Cestou na tancovačku potkal U Černého kříže bíle oděnou ženu, kterou vzal s sebou. Tančil s ní, ale ostatní hosté se prý velmi divili, proč tančí sám, nikdo jiný ji neviděl. Po zábavě doprovodil chlapec svou společnici opět k Černému kříži, tam ho paní poprosila, aby odehnal černého psa. On však prosbě neporozuměl, protože žádného psa nespatřil, načež paní smutně vykřikla, že nyní musí zase sto let čekat na vysvobození. (Škoda, že dnes nevíme, který to den onen chlapec kolem Černého kříže procházel.)

Ve zdejších pověstech nechybí samozřejmě ani čarodějnice, objevující se dokonce v záznamech chomutovského kronikáře Urtiky. Z čarodějnictví zde obvinili ženu, která údajně očarovala chomutovskou kamencovou huť, takže zde došlo v roce 1580 k poklesu těžby. Přesto se, podle množství, dochovaných pověstí, nejznámějšími čarodějnicemi v kraji jeví čarodějnice zaklínající krávy.

The post Chomutovsko appeared first on Předškoláci.

The post Písničky z Večerníčků (2001) appeared first on Předškoláci.