Světýlko ji přivedlo k lesní chaloupce. Zaklepala a kdosi ji chraplavým hlasem pozval dál, tak vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře světnice. „Jen dál!“ zavolal ten hlas. Když otevřela, seděl tam u stolu prastarý šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a strakatá kráva. Dívka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh. Muž pravil: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka odvětila: „Bať! Bať!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano. Ano.“, protože stařec pokračoval: „Tady je všeho dost, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“ Děvče se odebralo do kuchyně a uvařilo výtečné jídlo, ale na zvířátka ani nevzpomnělo. Přineslo plnou mísu na stůl, sedlo si k šediváčkovi a jedlo a jedlo. Když bylo hodování u konce, zeptalo se: „Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“ Tu zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ A stařík pravil: „Jdi nahoru po schodech, najdeš tam komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, já si půjdu taky lehnout.“ Děvče vyběhlo nahoru, a když natřepalo pokrývky a čistě povléklo, do jedné postele se položilo a usnulo. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na ně a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal tu holku spadnout do sklepa.

Zatím přišel pozdě večer z lesa domů hladový dřevorubec a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den bez jídla. „Není to moje vina,“ bránila se žena: „Naši nejstarší jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad přijde ráno zpět.“ Ráno dřevorubec vstal, aby se vydal do lesa, a poručil ženě, aby mu tentokráte oběd přinesla prostřední dcerka. „Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, lépe je uvidí a neztratí se.“ Ale čočka těm lesním zpěváčkům přišla taky k chuti, takže když se kolem poledne vydala s jídlem do lesa prostřední dcerka, vedlo se jí jako sestře. Zabloudila a chodila lesem až do večera a nakonec přišla k lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh. Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ A zvířátka opět odvětila „Bať Bať!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Dívka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak sháněla po lůžku, tu ji zvířátka odvětila: „S ním jsi jedla, s ním si pila, na nás si však nemyslila! Sama hledej, jak v noci budeš spát!“ Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.

Třetího rána pravil dřevorubec své ženě: „Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její všetečné sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“ Ale matka nechtěla a řekla: „To mám ztratit i své nejmilejší dítě?“ „Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu ho sypat na cestu.“ Ale když se ta nejmladší vydala s košíkem přes ruku z domova, měli lesní holoubkové hrášek už dávno ve volátkách a cesta se tak klikatila, až i ona nakonec zabloudila a k večeru přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co radíte mi?“ „Bať! Bať!“ řekla opět zvířátka. Dívka šla nejprve k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla: „A co zvířátka? Ta nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“ A šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena. „Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“ Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok. Když byla zvířátka obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu dívenka řekla: „Nepůjdeme už spát?“ A stařeček se zeptal zvířátek: „Krásná slepičko, kohoutku spanilý, moudrá kravičko, co tomu říkáte?“ Zvířátka odvětila: „Bať! Bať, s námi jedla, pila s námi též, že na nás myslila, krásnou noc přejeme, měkce lež!“ Pak dívka vyšla po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Ona si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.

Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Všude kolem to podivně šustilo, šelestilo, praštělo a bouchalo. Dřevěné trámy sténaly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to rachotilo, jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zahřímalo, jakoby se zřítila celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a dívka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula. Ráno ji pošimraly na tvářích sluneční paprsky, a když otevřela oči, málem se jí zastavilo srdce. Ležela totiž v nádherném a obrovském sále, jehož stěny byly pokryty zlatými květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na židli ležely krásné šaty a vedle stál pár perlami pošitých střevíčků. dívka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři sloužící v krásných livrejích a ptali se, co jim poroučí. „Ale jděte,“ odvětila: „já ihned vstanu a uvařím staříkovi polévku a dám najíst kohoutkovi, slepičce a stračeně.“

Tu jí připadlo na mysl, kde stařík vlastně je, a tak se podívala na vedlejší postel, ale tam ležel nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl: „Já jsem královský princ a do starého šedivého mužíka mě zaklela čarodějnice. Musel jsem žít v lese se svými třemi věrnými sluhy v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A vysvobodit mne mohla jen dívka, která by se měla mile a přátelsky nejen k lidem, ale i ke zvířatům. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“ A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivezli její matku i otce na svatbu. „A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se dívka. „Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou sloužit za děvečky, dokud se nepolepší a více nenechají hladovět ubohá zvířata.“

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post Lesní chaloupka, Bratři Grimmové appeared first on Předškoláci.

Selka, když to uhlídla:
Hej, děvečko, hej,
co ty najdeš ve světnici,
jen ty to sem dej!

The post Metla holka ve světnici appeared first on Předškoláci.

V potoce se voda točí,
podemele tvoje oči,
holka modrooká,
nesedávej tam.

V potoce je hastrmánek,
zatahá tě za copánek,
holka modrooká,
nesedávej tam.

The post Holka modrooká, nesedávej u potoka appeared first on Předškoláci.

Hodná a poslušná Adélka maminku podpořila. Chtěla být pejskem jak se patří a pořádně bráškům vyčinila, že jsou lenoši. Lesan s Broníkem se jen ušklíbli a oběma jim proběhlo hlavou, že si holka dolejzá. „No jo, ty jsi vždycky chtěla být maminčin mazánek,“ štěkl Broník. Lesan dodal: „Co může pes chtít od praštěné holky.“ Máma měla chuť jim za ty řeči naplácat na zadeček, ale nakonec si to rozmyslela. „Už nechci slyšet žádné kňourání a odmlouvání,“ štěkla přísně. „Jak jsem řekla, tak to platí. A začínáme od zítřka.“ Tak začala milým štěňátkům psí škola.

Nakonec i oba reptalové zjistili, že učit se pejskovinám je docela legrace. Máma je chválila, občas jim podstrčila nějakou lahůdku, na vysvědčení jim napsala samé jedničky a jako zvláštní odměnu slíbila, že jim někdy poví o psím ráji. Slib splnila a jednoho dne se pustila do vyprávění: „Psí ráj, to je takové místo, kde má každý pes na co si vzpomene. Na veliké louce rostou stromy, které nesou namísto ovoce jitrnice. Místo obyčejných keřů tam jsou keře plné kostiček od šunky a uprostřed louky stojí krásný hrad, celý postavený ze psích dobrot. Každý druh masíčka, každá uzenka, buřtík, klobáska, to všechno je ve psím ráji. A když si někdo kousek dobroty ukousne, v mžiku se zase obnoví.“ No tohle! Štěňata poslouchala se zatajeným dechem.Už cítila všechny ty vůně a jen se jim sliny sbíhaly.

„A kdepak vlastně ten psí ráj je?“ nedala Adélce zvědavost. „To je právě ta patálie,“ odpověděla jí maminka. „Cesta k ráji je nebezpečná a vchod do něho hlídá obluda Sežrajda.“ Lesan s Broníkem se trochu zalekli, ale když si představili ty dobrůtky a vůně… Adélka se bála o dost víc než bráškové.
„Představte si ale taky, že by nás spolkla nějaká nestvůra!“ Maminka Adélce přitakala: „Tady jste v bezpečí a nic vám nehrozí. Máme se rádi a hlady neumřeme. A vůbec, je fůra hodin, honem do pelíšku, ať jste zítra čilí. Že jsem vám tohle povídala! Ach jo, je to s dětmi trápení!“ Psí rodinka šla sice spát, ale dlouho nemohl nikdo usnout. Máma měla najednou plnou hlavu starostí, Lesan s Broníkem se pořád převalovali a oblizovali, táta bručel, že jim máma o ráji vyprávěla a Adélka přemýšlela, jak se do ráje bezpečně dostat, a hlavně ho zas bezpečně opustit.

Ráno to začalo nanovo. Lesan se snažil maminku umluvit: „Mami, ty vážně nevíš, kudy se jde do psího ráje?“ Maminka se vylekala: „Jste ještě moc malí a nezkušení a cesta by pro vás byla těžká a nebezpečná.“ Adélku zas zajímalo, jestli se už nějakému pejskovi podařilo do psího ráje dostat. Na to maminka smutně odpověděla, že se o to už pokusila spousta pejsků, ale žádný se nevrátil. Lesan si pomyslel, že je slupla obluda Sežrajda. Dlouho se bavili o tom, jestli je cesta tak hrozně nebezpečná a jestli, když jsou tři, by na Sežrajdu vyzráli. Celé jim to připadalo sice strašidelné, ale také lákavé a voňavé.

„Je mi líto pejsků, co tam zůstali,“ řekla maminka. „A jejich rodičů. Co ti se asi natrápili!“ Adélka se snažila maminku uklidnit: „Třeba jsou ještě naživu. Snad jsou jen začarovaní a my bychom je mohli vysvobodit. Vždyť máme od tebe, maminko, dobrou školu. My se ve světě neztratíme. Dobře jsi nás vychovala ke všem pejskovinám.“ „Tak tohle se mi vůbec nelíbí,“ řekla maminka. „Ještě nejste dost opatrní a ostražití. S tátou bychom tu strachy umřeli, kdyby se vám zachtělo na cestu do ráje.“ „Ale maminko,“ řekla Adélka, „do té doby, než se do psího ráje dostaneme, ještě se toho stihneme spoustu naučit. Musí přece být nějaký způsob, jak na Sežrajdu vyzrát.“
„Jasně,“ řekl Lesan, „někdo by se měl o to pokusit. Měli bychom pak první psí království!“

Broník nahlas uvažoval: „Bylo by to království pro všechny opuštěné a nešťastné pejsky. Nemuseli by se pak hrabat u popelnic a jíst všelijaké zkažené vuřty.“ Adélce se to líbilo: „Ano, to je pravda. Na světě je spousta hladových pejsků bez rodičů nebo bez hodných lidí. Takhle by všichni měli dobré jídlo, hedvábnou srst a dobrou náladu.“ Mamince bylo jasné, že je od jejich odvážného plánu neodradí, ale musela ještě všechno probrat se psím tátou. Ten byl ovšem na své odhodlané potomky pyšný. Ocenil hlavně to, že myslí i na jiné, méně šťastné pejsky a chtějí jim pomoci. Dlouho do noci spolu o tom s mámou mluvili, všechno podrobně promýšleli a druhý den ráno dětem oznámili: „Dohodli jsme se, že vám dovolíme vydat se na cestu do psího ráje. Ale nejdřív se na ni dobře připravíte. Budete denně cvičit a učit se pejskovinám ne hodinu, ale nejmíň tři. Bude to dřina, ale jestli chcete přemoci Sežrajdu, musíte být silní, hbití a stateční. Kdo se bude ulejvat, toho na výpravu nepustím.“ Z Adélky, Lesana a Broníka se stali pilní a učenliví žáci. Někdy už sice měli učení plné zoubky, ale když si představili to úžasné dobrodružství, lenost šla stranou.

Jednoho dne jim máma pověděla: „Teď už znáte to, co já s tátou, možná i víc. Jsou z vás dobří, šikovní a odvážní psi. Můžete se vydat na cestu, i když se nám bude s tátou po vás stýskat a strach taky mít budeme.“ Všichni tři začali maminku utěšovat a ujišťovat ji, že jsou opravdu dobře připravení a odhodlaní každé nebezpečí zvládnout. „Vždyť jsme tři a Sežrajda jen jedna,“ řekla Adélka. „Jen co ji přemůžeme, hned se vrátíme.“

Odvážní sourozenci se vydali na cestu. Za jednou křižovatkou je minulo podivné auto, plné naříkajících a plačících pejsků. Chlapisko za volantem bylo jak hora a rozhodně nevypadalo na to, že by mělo rádo zvířátka. „Co se s těmi pejsky asi stane,“ uvažoval Lesan. „Jistě nic dobrého,“ mudroval Broník. „Vypadali na tuláčky, špinaví, vychrtlí…“ Adélka si nepřála nic jiného, než už už být v psím ráji, aby mohli právě takovým nešťastným pejskům pomoci. Jenže nastala potíž: kterým směrem se vydat? Lesan rázně rozhodl: „Musíme všichni pečlivě a soustředěně čmuchat. Třeba jsme už docela blízko, skoro bych řekl, že cítím dobrou pečeni.“ Broník tak nadšený nebyl. „Hm, hm, trochu možná jo, ale poblíž psího ráje by nás taková vůně musela přímo uhodit do čumáčků.“

Adélka už ale byla přesvědčená, že se blíží k cíli. A měla pravdu! Vůně stále sílila. Brzy jí měli naši cestovatelé plné čeníšky. Ale ne nadarmo je maminka učila také opatrnosti. Lesan totiž náhle zpozorněl: „Pozor, pozor, teď se do té libé vůně připletlo něco jako…jako…“ „Ano, strašlivý zápach,“ přisvědčila Adélka. „Že by nějaká zkažená klobása?“ „Ale ve psím ráji se přece nemůže nic zkazit,“ přemítal Broník. „Mám to!“ vykřikl Lesan. „Takhle ošklivě může v psím ráji páchnout jen obluda Sežrajda!“ Najednou si všichni tři uvědomili, do jakého nebezpečného dobrodružství se to pustili. Už jen ten strašlivý zápach! Jak strašlivá asi musí být obluda, která ho vydává! Bude to s ní pěkná fuška! Lesan jako nejsilnější rozhodl: „Nejdřív se všichni opatrně porozhlédneme.“

„Poslechněte, bráškové,“ řekla Adélka, „ne abyste se vrhli na první uzenku, kterou uvidíte! Na to bude dost času, až obludu přemůžeme!“ Oba jí dali za pravdu. Uvědomili si totiž, že mnoho pejsků zmizelo právě proto, že nebyli dost opatrní a ze všeho nejdřív se vrhli na buřtíky. Rozhodli se vyjít na blízký kopeček a tam se zamaskovat v křoví. Možná odtamtud uvidí, kde má obluda doupě. Ani travička se nepohnula, když se plížili, tak byli šikovní. Na vrcholku kopce všichni tři ohromeně ustrnuli. Před jejich očima se rozprostírala taková nádhera, jakou si ani v nejbujnějším snu nepředstavovali. Obrovská louka byla plná podivuhodných keřů a na nich rostly ty nejjemnější salámy a klobásky. Louka byla lemována stromy ještě podivuhodnějšími. Namísto ovoce na nich rostla sekaná, tlačenka, kotletky a bifteky. Stromy se sbíhaly k obrovské šunkové kosti, na které stál vonící hrad. Broník měl co dělat, aby se na louku nerozběhl. Adélka s Lesanem ho pro jistotu přidrželi za ocásek a přísně se na něho zatvářili.

Lesan mu vyčinil, jak je hloupý a nechá se tak lehko nachytat: „Vždyť tě to může stát život, bambulo!“ Adélka najednou zpozorněla.U brány se cosi pohnulo. Sežrajda, usoudili. Rozhodli se neslyšně přiblížit, aby viděli, s kým se to pustí do boje. Sežrajda byla skutečně obluda nad obludy. Velká, tlustá, se zlýma očima, obrovskými drápy a celá pokrytá odpornou, bahnitě vyhlížející srstí, veliká jak sedmihlavý drak. Na takovou hrůzu bylo možné jít jedině lstí. „Je sice veliká a strašná, ale může být také hloupá a neobratná,“ soudila Adélka. „Vidíte tamhletu skálu?“ Lesan se podivil, k čemu může být skála dobrá, ale Broník pochopil, co má Adélka za lubem. „Vím, na co myslíš. Chceš ji tam nalákat.“ „To je ono,“ přitakala Adélka. „Nalákáme ji na skálu a pak ji necháme spadnout dolů.“

Lesan sice o úspěchu zapochyboval, ale představa, kolika pejskům pomohou, mu zas dodala odvahy.A tak vymysleli bojový plán. Rozdělí si úkoly. Nejprve na sebe upozorní Lesan, který nejsilněji štěká. Sežrajda se ho bude snažit chytit, ale do toho spustí vytí Broník a Sežrajdu zmate. A pak na skále spustí velký rámus Adélka. Sežrajda měla dobrý čich: „Který opovážlivec se to odvážil k mému obydlí? Jen počkej, drzoune, brzy poznáš, kdo je tu vládcem! Jen já, velká Sežrajda! A toho, který se mi připlete do cesty, zničím! Huhuhu!“ Lesan se nedal: „Vrrr, hafhafhafhaf! Nebojíme se tě, ty obludo! Jen zkus mě chytit!“ Sežrajda se zasmála: „Chachá, ubohý mrňousku! Zmáčknu tě jak mýdlovou bublinu. Jeden, dva, tři skoky a mám tě ve svých drápech!“

„Nejvyšší čas pustit se do boje,“ usoudila Adélka a do všech tří jako by vstoupila převeliká odvaha. Zato Sežrajda zazmatkovala: „Kam se poděl ten drzý mrňous?“ Ale Lesan byl dobře ukrytý ve vysoké trávě a teď sebou pohnul Broník. Sežrajda se po něm vrhla, ale šikovný pejsek zmizel v jakési noře, možná liščí a nezbylo po něm ani stopy. Sežrajda už byla pěkně zmatená: „To jsem teda jelen. To by tak hrálo, aby se mě někdo pokusil doběhnout. Pořádně se rozhlédnu…a mám tě, vetřelče!“ Rozzuřená nestvůra se vrhla za Adélkou, štěkající na samém vrcholku skály. Ale hbitá Adélka zmizela v průrvě, Sežrajda se na špičce skály zakymácela a už se s řevem řítila dolů po kamenech.

„Vítězství je naše!“ nadšeně jásali pejsci a v duchu děkovali rodičům, že jim dali tak dobrou školu. A najednou nastal veliký rozruch, rachot a zároveň se šířila převeliká vůně pejskoviny. Kameny na úpatí skály oživovaly a proměňovaly se v pejsky všech barev a velikostí. Všichni se radostně vrhali k našim třem statečným sourozencům, radostí se točili, skákali a protahovali se, šťastní ze svého vysvobození. „Tak dost, dost,“ volal Lesan, „vždyť nás umačkáte!“ Mlsoun Broník se radoval, že se konečně může pustit do psích lahůdek a brzy se po celém ráji ozývalo mocné chroupání, chroustání, hryzání a mlaskání. Když se po té hostině všichni pěkně vyspali, sešli se u rajské brány. „Tak,“ řekla Adélka, „teď vám prozradíme, jaké máme s rájem úmysly. Po cestě jsme viděli moc nešťastných pejsků. Právě pro takové ať je určený psí ráj! Pojďte, společně je budeme vyhledávat a vodit do jejich království!“ A tak se stalo. Jestli budete chtít najít psí ráj, raději nehledejte. Pejskům je v něm dobře i bez lidí.

Autorka pohádky: Marie Vodičková, www.hupky-hupky.cz
Pohádky a říkadla o zvířátkách

The post O psím ráji appeared first on Předškoláci.

CD1:
01. Ani k stáru
02. Elektrický valčík
03. Severní vítr
04. Jabloňový list
05. Mám nejhoršího koně
06. Z OPBH na LVT
07. Láska hory přenáší
08. Začínám končit
09. V čudu
10. Trpasličí svatba
11. Šel nádražák na mlíčí
12. Déšť bubnuje na lepenku
13. Permanentní skluz
14. Já se vznáším
15. Mokré plavky
16. Poníci
17. Noc do kapsy
18. Vlaková holka
19. Semiška
20. Prolhané Karel

CD2:
01. Jestli to nebude láska
02. Panský kočí
03. Meliorační
04. Dáme klukovi školy
05. Jsem nádraží
06. Soňa ví
07. Sobolí čepička
08. Kluci, kluci s klukama
09. Klavírista
10. Mniši jsou tišší
11. Topné období
12. Recepční
13. To je hezký
14. Ztráty a nálezy
15. Vlnitý plech
16. Černobílé filmy
17. Přečkáme déšť
18. Vzpomínka na Ježka
19. Hospůdka
20. Holubí dům
21. Malá fantazie na Holubí dům

The post Hity a skorohity appeared first on Předškoláci.