The post Tramtarata a bumtarata appeared first on Předškoláci.

The post Marioneta, cvičení ve dvojicích appeared first on Předškoláci.

(Bc. Hana Š.)
Zařazeno do jarní soutěže

The post Včelky a rozkvétající strom appeared first on Předškoláci.

The post Zažehlování voskových šupin appeared first on Předškoláci.

Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby potůček měl vždy pro průzračnou voděnku volné koryto. Čistil jej od trav, bahna i listí. Bylo mu dobře, přesto neměl v sobě klid. Něco ho táhlo do neznámého okolí. Nutilo jej podnikat výlety hlouběji a hlouběji do zvlněných trav. A tak se stalo, že navštívil i zvonkový kraj.

„Ach, jak jsou modré, střapaté a voňavé!“ tuze se podivoval oněm něžným květinám. „A jak krásně hrají!“ Zkoušel pít jejich nektar. „Nu, i dobře chutnají!“ Narážel do zvonků a nechal je rozehrát svoji píseň. O chvíli déle z dalšího květu upíjel nektar. Nemohl se nasytit té lahody a krásy. „Hle, takový velký zvonek, ten jistě bude mýt zvučný hlas.“ Zahýbal mohutným stonkem, zvon se však nerozhoupal. I rozběhl se a vší silou se opřel o květinu. Drc! Stonek se hluboce ohnul. Zvonek se při tom rozhoupl až téměř k zemi. Zazněl jeho potemnělý hlas. Klink. Stonek se pružně vracel v druhou stranu, s ním i veliký zvon. Klank. Opět se zvonek téměř dotkl země. Už, už se spolu se stonkem zvonek vracel zpět, když se náhle, právě nad skřítkovou hlavou, utrhl. Buch! Těžce dopadl na ubohého skřítka. Uvěznil jej pod svůj modrý klobouk. „Pomóc, pomóc!“ volal překvapený skřítek. Bušil na stěny zvonku a snažil se jej převrátit. Byl však příliš těžký. „Pomozte mi někdo!“ úpěl zoufale. V hlavičce mu probíhalo tisíc hrozných představ. Co když nikdo nepůjde kolem? Zahyne? S hrůzou se dal znovu do bušení na stěny zvonku a hlasitého volání! Křičel, až ho hlasivky bolely!

Tou dobou byla Zvoněnka nedaleko. Právě odpočívala pod svými modrými květinami laskána sluníčkem na tvářičkách. „Co to slyším?“ podivila se. „Ach ano, někdo volá o pomoc. Něco se stalo!“ Vyskočila hbitě a přiložila ručičku k oušku, hledajíc směr nářku. „Pomóc!“ Šla za zoufalým hlasem. Křik sílil, až přivedl Zvoněnku k obrovskému zvonku. Opatrně jej obešla. Nářek se opravdu ozýval zevnitř. „Kdo tam?“ zeptala se drobná víla bázlivě. Uvězněný skřítek se zaradoval. Zachránce! A jaký má milý hlásek! „Jsem skřítek Nikýtek, bydlím dole u potůčku a sem jsem zabloudil. Když jsem si hrál se zvonky, jeden na mě spadl. Zatracená kytka. Určitě mi to udělala naschvál! Můžeš mi pomoci?“ zvolal skřítek. „Zvoneček? Že by Ti chtěl ublížit? Nevěřím! To Ty jsi asi nějaký nešika!“ na to roztrpčele Zvoněnka. „Ech, nějak se té kytky zastáváš! Kdo jsi?“ zahuhlal zpoza svého vězení Nikýtek. „Jsem zvonková víla Zvoněnka a moc dobře vím, že zvonky nejsou zlé. Jsou tu pro radost. Nejsou zákeřné. Křivdíš jim. Musíš se jim omluvit.“ „Omluvit? Teď? Ještě tady mohu umřít, nepomůžeš-li mi. Omluvím se jim, až budu z téhle klece venku.“ „Ne, musíš hned! Pomůžu Ti, ale musíš se omluvit květině.“ nedala se Zvoněnka. „No dobře. Zvonečku slyšíš mě?“ hlaholil Nikýtek. Ostatní zvonečky tichounce zaklinkaly v souhlas. „Omlouvám se ti zvonečku, sám jsem si svojí trampotou vinen.“ teskně pronesl Nikýtek. To už Zvoněnka suchým stéblem trávy celou svou silou nadzvedávala těžký zvonek.

Jakmile si Nikýtek všiml pohybu svého vězení, lehl si na zem. Kousíček se podařilo těžký zvon Zvoněnce nadzvednout. „Honem!“ pobídla Zvoněnka Nikýtka držíc stěží váhu zvonku. Nikýtek nelenil. Hbitě podlezl škvírou. A byl venku. Uf. Komu, že vděčí za záchranu? Otočil se. Pohlédnul. Údivem se mu otevřela ústa. „Ty jsi Zvoněnka?“ vydechl zasněně. Něžná víla na tom byla stejně. Skřítek se jí moc líbil. Nedokázala odpovědět, jen se zarděla a sklopila oči. Skřítek přikročil. „Děkuji ti, vílo, za záchranu.“ Odvážil se a vzal Zvoněnku za ručku. Přivoněl k ní. „Jak krásně voníš, Zvoněnko. Jak jsi hezoučká a milá. Zvoněnko, zamiloval jsem se. Docela.“ zadýchal se při své zpovědi. Na chvíli se odmlčel a pohlédl na zvonečkovou vílu. „Zvoněnko, vezmeš si mě za svého muže?“ Víla pohlédla. Upřeně a usmívajíc se. Přikývla. „Ano.“ Skřítek se zaradoval. Vyskočil ze země, objal svoji milou a točil se s ní do kolečka, jako bláznivý. Pak zůstali stát. Hleděli si se smíchem do očí. Zvoněnka náhle zvážněla. „Co se stalo?“ vyděsil se Nikýtek. „Rozmyslela ses?“ zhrozil se. „Ne Nikýtku. Ráda bych si tě vzala za muže. Ale nemohu. Nemám šaty.“ řekla Zvoněnka. „Jak pak, že nemáš. Máš! A jaké krásné, modré.“ nerozuměl Nikýtek. „Právě,“ odpověděla Zvoněnka „ale já potřebuji šaty bílé. Potřebuji bílý zvoneček, abych z něj ušila bílé šaty. Jinak si tě nevezmu.“ „Tak najdeme bílý zvoneček.“ nezalekl se Nikýtek. „Takový určitě na naší louce není.“ Zvoněnka už ronila slzičky. Skřítek vzal vílu za ručku. „Nesmysl.“ řekl a už spolu běželi loukou a dívali se do korun voňavých kytiček. „Modrý,“ hlásil Nikýtek. „Tenhle je taky modrý,“ volala Zvoněnka.

Čas běžel a loukou zněla střídavě stále tatáž slova. „Modrý. Modrý. Taky modrý.“ Už byli hodně unavený. Museli si sednout, odpočinout. Nikýtek zapřemýšlel. „Nejsme teď daleko od mého domova. Mohli bychom jít támhle pod ten velký strom. Odpočinem tam a spát půjdeme ke mně, k potůčku. To už bude docela blízko.“ Zvoněnka souhlasila. Jak přicházeli do stínu starého dubu, náhle oba jako naráz vykřikli: „Bílý!“ Malý zvonek, jak se mu nedostávalo sluníčka, aby namaloval modrou na své květy, zůstal docela bílý. „Zvoněnko, bude svatba?“ zeptal se zvesela Nikýtek. „A jaká!“ rozradostněně na to Zvoněnka. Jak by nebyli nikdy unavený, běželi ke zvonku. Spolu rozhoupali zvonek. Jednou dvakrát, až se na všechny strany ohýbal, až se nakonec utrhl. Tentokrát měl Nikýtek štěstí a včas uskočil. Zvoněnka hned jala se stříhat, špendlit a šít. Než slunce zapadlo, měla Zvoněnka krásné bílé šaty. A byla svatba. Všichni z louky se na tu slávu seběhli. Tančilo se, jedlo, kovaříci jim tam hráli na housličky. Krásná to byla svatba, stejně tak, jako krásný je sluneční den na zvonečkové louce.
Autor: Jitka Komanová

The post Láska ze zvonečku appeared first on Předškoláci.

Publikováno bylo v časopise Sluníčko.

The post To to zebe appeared first on Předškoláci.

Podle šablony vystřihli zvoneček, dále už podle vlastní fantazie lepili na zvoneček různé tvary z mačkaných kuliček krepového papíru. Někteří si zvoneček domalovali fixou.

Tak takové zvonečky si vyrobili naši žáci ze školní družiny v Pilníkově. Jsou jednoduché ale velmi hezké. Jak vyzdobit zvoneček si každý z žáků vymyslel sám. Zvonečky použijeme jako vánoční výzdobu do oken.
Výrobky vytvořili žáci Školní družiny pracující při ZŠ a MŠ v Pilníkově.

The post Vánoční zvonečky do oken appeared first on Předškoláci.

The post Ježek appeared first on Předškoláci.

Materiál:

• jeden dřevěný špalek na tělo babky
• tři větvičky nebo tenké špalíky – ruce babky a násada košťátka
• několik hřebíků, kladivo, lepidlo
• materiál na vycpání: sláma, piliny (případně jiné)
• staré tričko, svetr apod., stará punčocha, zbytky látek na ozdobu
• korálky, vlna nebo fixy na vytvoření obličeje

Postup: K dřevěnému špalíku přitlučte do horní třetiny dvě dřívka jako ruce a špalek oblékněte do starého trička nebo svetru, ruce podle potřeby vycpěte třeba slámou, dřívka budou držet jejich tvar, konce navlékněte do starých kousků punčochy. Do poloviny špalku přivažte ze zbytků látky zástěrku. Tričko se tak zpevní, pokud chcete, můžete horní polovinu těla otvorem pro krk kolem špalku také vycpat a vytvarovat. Potom připevněte nahoru na špalek do výstřihu trička starou punčochu a vycpěte ji jako hlavu. Jeden konec punčochy se schová do trika na krku a druhý konec zakryjete šátečkem nebo kloboukem, který babce připevníte – pod pokrývku hlavy lze připevnit vhodné vlasy – ze slámy, vlny apod. Nyní můžete udělat obličej – vycpaná punčocha se dobře tvaruje, lze na ni části obličeje nalepit i nakreslit podle toho, jaký chcete dát babce výraz. Nyní už jen z poslední větvičky a slámy vyrobíte koště a přivážete ho babce do ruky. Vydlabete dýni a dekorace je hotová.

Přečtěte si také pohádku o čarodějnici a dýni
(Mgr. Blanka Novotná)

The post Babka s dýní – Halloweenská dekorace appeared first on Předškoláci.

Zničehonic to pokojem zašustilo jako papírový drak za podzimní fujavice. Šnečí domečky na stole začaly zmateně poskakovat. Bílá záře se teď objevila i kolem vířících lasturek. Kocour nehnutě seděl a stejně jako každý večer tiše pozoroval divoká světýlka. Netrvalo to určitě déle, než co by blecha přeskočila o deset kočičích chlupů dál a víření přestalo jak mávnutím kouzelného vousku.

„Lup“ a po chvilce zase „lup, lup“. Pak další a další a ještě jedno. „Lup, lup, lup“. Jako když jazykem rychle přejedeš po horním patře a pusu máš otevřenou. Z každé ulitky se pomalu ale jistě vysunulo nejdřív jedno tykadlo, pak druhé, vyloupla se malá hlavička a za ní dlouhá noha.

„Zííííív.“ Nejvypasenější tělíčko se našponovalo, až málem vypadlo z ulity.

„Panečku, tady to teda voní!“ Malinkatý šneček čmuchal ze všech sil.

„Já mám tak rád meltu. Kocourku, nezbyla ti ještě kapka v hrnečku?“ Celý stůl byl najednou jako živý. Všude se to hemžilo a tichounce zvonilo, to jak se mezi sebou začali vstávající šnekové zdravit: „Brý den“ a „Jak se daří, Vašnosti!“.

A do toho šveholícího mumraje zčista jasna spadl Šťovan. Teda, on nespadl úplně sám od sebe. Rozespalí a hladoví šneci se tak mačkali kolem nedopitého hrníčku pana Vojena, až vytlačili velkého spáče Šťovana na samý okraj stolu. Kocour leknutím nadskočil.

„No teda, a máte to. Zpropadeně, takhle tady můžu strašit celou noc!“ Totiž kouzelní kocouři, když se leknou, škytnou a pak se nafouknou. Taková kocouří vzducholoď se pak vydrží vznášet celé hodiny u stropu a nikdo přesně neví, kdy splaskne.

„Homolice, kde je ta holka jedna. Teď ji budeme potřebovat, někdo musí sundat kocoura dolů, jinak máme po večeři“, poznamenal zpod stolu Šťovan, když kontroloval, jestli si při pádu nenakřápl skořápku.

„Hodná holko, Homolice! Haló, haló,“ pištěli zpln svých malinkatých hrdélek nejmenší šnečci a hned několikrát za sebou, aby měli jistotu, že je hodná holka uslyší.

„Hinu, hen sa ukážu, pacholátka moje!“ Zadunělo v šupleti a všechen šnečí ševel utichl.

„Hodná holka hnedle hejbne hrbem!“. A po těch slovech nastalo stolotřesení. To je něco jako zemětřesení, ale místo země se otřásá stůl pana Vojena. Všechny šuplíčky hopkají a ulitky nadskakují.

A najednou světlo. Lampa venku se rozpálila jak reflektor v cirkusové manéži. Na stole, uprostřed té záře… Abrakadabra! Nic. Tak ještě jednou. Simsala Bim! Taky nic! Tak snad, no, snad tedy… Basama-s-Fousama! Ano, ano, teď to funguje! Uprostřed té záře stála krasavice ze všech nejkrásnější, perla východu, Šeherezáda hadr! Uprostřed té záře stála hlavní hrdinka dnešního večera, všemi opěvovaná Hodná Holka Homolice! Aplaus, prosím!

A šneci tleskali tykadly ze všech sil. Šneci totiž nemají ruce, mají jen jednu nohu a tou se tleská špatně. Stejně jako jedna ruka netleská, ani jedna noha toho moc nesvede. Můžete po ní lézt, můžete dupat, skákat, klopýtat, stepovat i kopat. Tleskat s ní však jde jen těžko. Šnečci tak tleskali, až jim oči přecházely (oni šneci mají oči na tykadlech, jak račte vědět). A aby z té podívané taky něco měli, raději tleskat přestávali. Koneckonců na úspěchu celého představení závisela jejich dnešní večeře a šneci domácí byli pěkně hladoví.

Krásná Homolice, diva jakou Bollywood dosud nespatřil, vysunula z lasturky své překrásné líčko a sešpulila rudé rtíky. Přihlížejícím se zatajil dech. Hodná Holka se upřeně zadívala na vznášejícího se kocoura, který sledoval večerní program, pohledem plným obav. Jak ale uviděl našpulenou, bylo mu vše jasné.

„Ne, ne, na to zapomeňte. Splasknu sám, nepotřebuju pomoc. A už vůbec ne…“. Homolice nafoukla tváře.

„Ne, to opravdu není nutné, dejte mi ještě minutku, nejdéle!“

„Auuuuu!“ a bác. Kocour se, jak dlouhý tak široký, rozplácl na koberci před psacím stolem. Ze zadní části mu trčel šíp. Ozval se ohlušující aplaus (někteří šneci při něm téměř oslepli). Homolice se decentně začervenala, šeptla po francouzsku „Madam e mesijé, voalá!“ a s elegantním mlasknutím vtáhla šíp zpátky. Pukrle, zhasnout, konec šou.

Věřte mi, že se kocourovi ani za mák nelíbilo, když se stal doslova terčem večerní zábavy. Mockrát četl, jak jsou šípy Hodných Holek Homolic nebezpečné. Zvlášť Homolice – divoženky, které bydlí v teplých vodách cizokrajného Pacifiku, měly své ostny pěkně nabroušené a jedem napuštěné. Kocour ale také věděl, že čím déle jsou divoženky homolicemi v domácnosti, tím méně jedu na jejich šípech zůstává. A tahle Hodná Holka si už dlouhou řadu let hřála lasturku u topení pana Vojena. Kocour si tedy mohl být jistý, že otrávený jedem není, otrávený z natlučené zadnice ale jistě byl. Kouzelný kocour opravdu není žádný velký sportsmen. Skokům se pokud možno vyhýbá, výšek se bojí a ze vznášení se po leknutí má vždycky hrůzu. A kočičí umění dopadu na všechny čtyři tlapy pořád považuje za pověru. Naštěstí všechno dobře dopadlo, a protože pan Vojen i přes dnešní hlučné představení v šnečím šapitó pořád spal, kocour připravil večeři. Všichni šnekové, od těch nejmenších až po Hodnou Holku, která byla jednoznačně prostorově nejvýraznějším exemplářem celé sbírky, se shromáždili kolem talíře plného melty. Šnečími jazýčky (radulami, jak se odborně říká, co na první pohled vypadají jak rašple nebo dlouhatánská řada mininiaturních bagrů), pak začali usrkávat meltu, odvar z kořene čekanky slazený lesním medem. Hladové švitoření nahradilo pokojné pomlaskávání. A za chvilku si nikdo ani nevšiml, že do okna pokoje nakouklo nové ráno.

Noc je pro šneky domácí dnem a den je pro ně noc. Zatímco pan Vojen už od snídaně pilně bádal ve svých starých sbírkách, šneci domácí zmizeli s prvním slunečním paprskem a posledním lokem melty. Jen prázdné lasturky kolem talíře po nich zbyly. O nočním dobrodružství s cirkusovým vystoupením a rozplácnutým kocourem pan Vojen vůbec nevěděl. I když tušil, že se po setmění dějí v jeho pokoji prapodivné věcí, večerní klimbání nad knížkou ho vždy bezpečně uspalo a z noční šnečí podívané tak neměl zhola nic.

A jakpak je to u vás? Nemáte náhodou v šuplíku taky nějakého toho šneka domácího? Nevíte? A co takhle ve vaně nebo pod postelí? Ne? Co tedy na balkóně v květináči, u maminky ve skříni nebo v tatínkově nářadí? Pořád nic? Nevadí, šnečích ulit je přece všude habaděj. V parku pod drozdími hnízdy leží ulitek, že je jeden za odpoledne nespočítá. Na zahradě hlemýždi okusují salát nebo přespávají s plzáky ve skleníku, v lese si pak pochutnávají na houbách a zimují v listí. Nebo leží v teplém říčním písku, sluní se na pláži u moře. Šneci jsou přece všude. Tak se po nich ráno nezapomeňte podívat. A teď dobrou noc.

Autorka: Alena Peltanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Šneci domácí appeared first on Předškoláci.