Jednoho pozdního večera se několik nosálovských žen vypravilo okopávat řepu. Práce jim šla dobře od ruky. Noc byla chladnější než jindy, světla bylo skoro jako ve dne, protože měsíc stál před úplňkem. Tak se na poli zdržely zvláště dlouho. Mohlo být k půlnoci, když náhle zaslechly zvonění. Stále sílilo a přibližovalo se, až se z úvozu běžícího kolem řepniště vynořil podivný pohřební průvod. V čele, jak je na vsích dosud zvykem, šel vážný muž s křížkem, za ním kněz v pohřební komži s přisluhujícími pacholaty, následoval dvouřad postav v kápích, asi mnichů, s hořícími svícemi. Dále kráčelo jakési bratrstvo či cech se znaky a korouhvemi a pak již jel vůz s rakví tažený čtyřspřežím koní černých jako havran, sledovaný zástupem truchlících. Všichni, zvláště pak mužští, byli tak pitvorně přistrojeni, že nebýt hrůzy, kterou procesí vzbuzovalo, byly by se báby daly do smíchu.

Žádná z nich se nemohla děsem pohnout ani vypravit ze sebe slovo, a tak se jen krčily k zemi, každá na svém místě mezi řádky řepy a čekaly až strašidelný pohřeb přejde.

Doma ženy o svém vidění raději pomlčely. Bály se úsměšků. Když se druhý den zjevení opakovalo, již nevydržely a svěřily se hospodáři, u kterého pracovaly. Jak bylo možno očekávat, sedlák domnělým babským povídačkám nevěřil, jen se tomu smál. Přesto, aby ženským ukázal, že má pro strach uděláno, se ještě té noci , pro jistotu s ručnicí, vypravil na pole.

Trpělivě seděl na mezi, přemohl spánek i pokušení vystřelit na zajíce, který do řepy přihopkal, až se vzdor svým pochybám i on dočkal zjevení. Když hodiny na bezdějčském kostele odbily dvanáct a nosálovský ponocný jim odpověděl rohem, zaslechl stejně jako ženské tajemné zvonění a vzápětí na vlastní oči spatřil strašidelný pohřební průvod. Dodal si potřebnou odvahu, uchopil pušku a vystřelil jednou, dvakrát a ještě potřetí…

Ale průvod nezastavil, jako by se nic nestalo pokračoval dál ve své cestě. Sedláka přešlo hrdinství a vystřídal je strach. Vrátil se domů nezvykle zaražený, jako když jej noční vidění něčím poznamenalo, a jen nerad o tom, co viděl, vyprávěl.

Od toho dne přísně zakazoval – po něm i ostatní sousedé – pracovat na poli v noci. Proto strašidelný průvod již nikdo nespatřil. Dlouho se však na něj nezapomělo. Lidé se dohadovali – a to je záhadou dodnes – čí byl ten pohřeb, proč se zjevení ukázalo právě na nosálovských polích. Souviselo snad nějak s nešťastným osudem kdysi prý na svahu Vrátenské hory ležícího významného města Kamenec, které podle pověsti bezestopy zmizelo, když všichni jeho obyvatelé pomřeli strašnou černou nemocí ?

Podle vyprávění z Bezdědic zapsal O. Lauerman

The post Strašidelný pohřební průvod appeared first on Předškoláci.

Kniha je první v plánované třídílné sérii. Na jednotlivých stránkách není velké množství textu, což může na první pohled zaujmout i děti, které čtení tolik neholdují a tlusté knihy plné drobného textu je děsí. Samotný příběh, ač není nijak hlubokomyslný, což ovšem u tohoto typu literatury ani nemůžeme očekávat, je skutečně vtipný. Hlavní hrdina je pak obyčejný školák, s jehož každodenními problémy, postoji i motivy chování se může dětský čtenář jednoduše identifikovat.

Devítiletý chlapec Tom žije v malém blíže neurčeném anglickém městě. Na začátku nového školního roku potkává Toma, jehož největším problémem prozatím byla otravná sestra Delia, další katastrofa. Z poslední lavice, kde se mohl v klidu věnovat své největší zábavě – kreslení do deníku – je přesazen úplně dopředu, pod bedlivý dohled třídního učitele. Navíc sedí vedle nesnesitelného Marcuse, který se v jednom kuse vychloubá. Všechno zlé je ale pro něco dobré – z druhé strany vedle něj sedí Amy, nejkrásnější a nejchytřejší holka ve třídě. Ovšem ačkoli se Tom všemožně snaží, Amy ho okázale přehlíží. Zato Marcus mu věnuje celou svoji pozornost. Ještě že si může postěžovat svému nejlepšímu kamarádovi Derekovi, s nímž tráví všechen volný čas na zkouškách jejich kapely.

Deník se skládá z popisu jednotlivých příhod ve škole i doma. V Tomově domácím úkolu se například dočteme, jak jel s rodiči na dovolenou, kde se napřed ztratili a poté jim stan vyplavil déšť a následná povodeň, takže se museli vrátit domů. Také jsme svědky řady Tomových pokusů, jak co nejvíc vytočit Delii, jak získat pozornost Amy, jak se vymluvit, proč opět přišel do školy pozdě a ještě navíc nedonesl domácí úkol, protože měl přece na práci spoustu důležitějších věcí, či jak se vyhnout domácím pracím nebo odpornému obědu od babičky, která ve vaření vyniká zvláštní kreativitou.

První kniha pak vrcholí školním koncertem, na kterém jsou Tom s Derekem nějakým omylem donuceni veřejně vystoupit, když přitom jejich kapela ještě nedosahuje „potřebné úrovně“. Nebyl by to ale Tom, aby nevymyslel ďábelský plán, jak se tomuto veřejnému trapasu elegantně vyhnout…

Další informace o knize naleznete také na fanouškovském blogu http://tomgatesworld.blogspot.com (Fragment)

The post Úžasný deník – Tom Gates appeared first on Předškoláci.

Nikdo z lidí se nepřibližoval k jeskyni, neboť se bál, že z něj bude jedna z kostí u tlamy draka. Avšak jednoho dne jel kolem princ na černém koni, který nic nevěděl o zlém draku Bucifákovy. Řekl si: „Už je pozdě večer. Půjdu do jeskyně a přečkám v ní do druhého dne.“ Drak s velkými černými flíčky slyšel přibližující se kroky do jeskyně. A poznamenal: „Mám takový hlad,“ a byl spokojen blížící se večeří. Princ šel hlouběji a hlouběji do jeskyně a svítil si loučí. Náhle spatřil všude ležet kosti, za nimiž uviděl spokojeně čekajícího draka. Jen co se vzpamatoval, „chlamst“, už ho držel Bucifák v tlamě. Princ byl však rychlejší, vytáhl meč a propíchl drakovi hlavu. Lidé se dozvěděli o této události a děkovali odvážnému princi za zabití zlého draka Bucifáka, který je velmi strašil. Prince prohlásili za krále své země a spravedlivě kraluje až dodnes.

The post Pohádka o drakovi Bucifákovi appeared first on Předškoláci.

Běží Bára v bačkorách,
bude baštit buráky.
Bedřich bručí v bramborách,
Bořka bodaj bodláky.

Cyril ceduli cídí,
Cilka cibuli cítí.
Ctibor cisternou couvá,
Cecilka cestou courá.

David doma dřímá,
děda doutník dýmá.
Datel do dubu ďobá,
dítě dudlík dudá.

The post A, B, C, D appeared first on Předškoláci.

The post Jak Zlín dostal méno appeared first on Předškoláci.

I zvolili chropínského pána všichni jednostejně, bez sporů a různic, a jejich volbu chválili po vší zemi a radovali se z nového krále. Ten, aby poznal všechny končiny své moravské říše, objížděl zemi; všude ho vítali s mnohým plesáním a velikou slávou, ať jel na poledne končinami, kde réva zrála, ať požehnanou Hanou, ať na půlnoc í východ i západ dolinami mezi lesnatými kopci. Všude se mu chtěli zachovati; páni a zemané předháněli se o jeho přízeň, lahodili mu, lichotili, dary nosili, radovánky strojili a hlučné hody. Když se pak vrátil na chropínský hrad, zastesklo se mu. Zdál se mu příliš tichý a jako pustý, nic ho netěšilo, ani oddaná příchylnost jeho něžné, líbezné paní. Toužilť po hřmotné zábavě. Proto poručil dvořanům, aby vystrojili hody a pozvali k nim hojné a vzácné hosty. Páni a zemané v bohatých sukních kožešinou lemovaných, s lesklými šavlemi u nádherných pasů, v drahých čapkách s volavčím peřím sjížděli se do Chropína na pěkných koních v krumplovaných pokrovech. Sjížděli se ze všech končin země, že jim sotva stačil hrad a že čeledi jejich a koňstva bylo plné městečko. I byly na hradě hody, bylo veliké veselí, a ne jednou, ne dvakrát. Přes tu chvíli se panstvo sjíždělo po vůli pánově, besedovali, zábavy strojili, nákladná sedání a pokaždé dlouho hodovali a pili a pili.

Když se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučely číše, struny a zpěvy při záři pochodní a svící. A když lid, pospav po lopotné práci, záhy zrána se bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno. I hleděli vážně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. A pokaždé vzpomněli předobré paní králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jak dobrá ta paní všecko to těžce nese a jak se straní radovánek, hodů, jež se jí oškliví. Lid se nadarmo nestaral. Králi již nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění na takové hospodářství. Proto se jal ukládati veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládal berníkům, ať žádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, když by poddaní nechtěli platit. Již nehleděl lid k chropínskému hradu vážně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a již pronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o ní mluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl. To pravdu mluvili; žádný však neviděl slz, jež králová o samotě, potají v hořkém pláči proplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky, srdečně, mírně domlouvala, jak se král na ni osopoval, jak hrubě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc, vycházela a div že neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Až jednou král, když opět uložil novou berni a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnal se jím po své manželce tak prudce, že div uklouzla ze dveří ven.

V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby jí neměl ani na očích. A když vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a když spatřil ubohou paní, chytl ho nanovo takový vztek, že vyraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem. Ale králová ho zahlédla včas.

Než nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol: nikde však útočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán široký a požehnaný, jenž svítil se na slunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vousin.
Vráz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhaly zlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, až pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlaté tůni. A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako v bezvětří; král doběhnuv darmo se ohlížel, kam zmizela jeho paní.

Ji našly pak vesnické ženy a vedle ní děťátko, jež se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi, tam je pečlivě ošetřovaly, a královu synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, že se narodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem, dal manželku i syna pryč odvésti. Žoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo nezvěděl. Ale králi pak nešlo z mysli, co se stalo. Často vídal usouženou tvář své líbezné paní, a často vzpomněl na jediného synka svého. To nejčastěji, když nabaživ se hostů, kvasů a pusté rozkoše, hledal samotu. A pak ho pojalo takové teskno, že poslal posléze pro manželku a dítě, aby se vrátily k němu na chropínský hrad. Poslové přišli, ale sami a vyděšení, a král ustrnul, když uslyšel, že paní králová a králevic zmizeli z toho úkrytu a že nikdo, nikdo neví, kam by se poděli.

Král ihned poručil ztracených hledati. První se na hledání vydali Chropínští a z Přerovska všeho, a všichni ochotně, rádi, neboť šli pro milou královnu. Také král vyjel s družinou pátrat po své rodině. I jel tam, onam, neminul žádné končiny své říše, projížděl krajem, projížděl horami, po dědinách se sháněl, po hradech, po lesích i slujích, až dojel do širého, tmavého hvozdu na hoře Záboru.

Tam zahlédl u černé jeskyně starého poustevníka, zarostlého bílými vousy. I ptal se zbožného starce, neví-li o jeho paní králové a synu Ječmínkovi. Vstal poustevník a stanuv proti chropínskému pánu, přísně na něj hleděl jako soudce a prorocky k němu promluvil:
“Pro své hříchy a vlny nejsi hoden své ušlechtilé manželky a svého syna. Ten napraví, co jsi pokazil. Jako ty jsi zkázou moravské země, bude on jejím požehnáním a spásou. Jako tobě klnou, jemu budou žehnati. Věz, že ho nenajdeš, ani neuvidíš. Zjeví se a přijde, až vlast moravská bude nejhůř sklíčena svými nepřáteli. Až se bude zdáti, že nastává zhouba jejímu lidu, tenkrát přijde Ječmínek s velikou mocí, zažene nepřátele a osvobodí Moravu od cizího jařma. Ale ty jdi a čiň pokání!”

Zdrcen na mysli vrátil se král na svůj hrad. Poznal svou vinu, svědomí ho soužilo a touha po manželce a dítěti ho mučila. Jako mrak chodil chropínským hradem; lidem se vyhýbal, samotu hledal, až pojednou si sezval zase dvořany, hosty a hýřil. Než veselý ryk cizích ho neutěšil. Naráz nechával tabule, nechával hostů a bez klidu těkal za noci síněmi, nádvořím, až jednou zoufaje, skočil v bezednou studni hradskou.

Věštba poustevníka o synu chropínského pána letem se roznesla moravskou zemí a lid nepřestal čekati na krále Ječmínka. V chropínském zámku měli pro něj stůl stále prostřený a pokoje uchystány jako by měl každé chvíle přijíti. Čekali krále Ječmínka, čekali a hledali ho, Chropínští, z Přerova města, Žalkovští a jiní po všem Přerovsku. Každým rokem se shromažďovali po městech a dědinách, i zástupem táhli se zbraní v ruce krajinou, dědinami, poli a lesem, hledat žádaného, touženého krále Ječmínka, naději lepší budoucnosti.

A když bylo hůř a hůře, když poddaný lid za pozdějších věků sténal v robotě, utěšoval se králem Ječmínkem, věštbou o lepší budoucnosti. Když pak za císaře Josefa poddaným značně uvolněno, počínali všude po dědinách věřiti, že přišel zaslíbený král Ječmínek, že nastává toužená doba, kdy bude robota úplně zrušena a plná svoboda všem dána. Proto také lid ani neuvěřil, když došla novina, že císař Josef umřel.

Že je živ, takové přesvědčení se v lidu ujalo, a že se jen ukryl před pány, kteří nepřáli uvolnění selského lidu, že císař mešká v přestrojení mezi lidem a obchází dědiny. A říkali mu zase Ječmínek.
To byl nový král Ječmínek. Ale vrchnostem se nelíbil. Páni se ho báli a tušili, že v jeho jménu obcházejí dědinami nespokojenci, kteří lid štvou a pobuřují. Proto ho stíhali; za starodávna konalo se hledání tajemného toho krále ve všech obcích celého panství, a to v noci, všude v stejnou chvíli.

Vše, co bylo v panských službách, myslivci, hajní, myslivečtí mládenci, písaři z kanceláře, vrátný, mušketýři, všichni se rozešli se zbraní po osadách a prohlíželi dům od domu. Rychtář a konšelé musili jim býti nápomocni. A když v každém stavení vše bedlivě prohlédli, v jizbě, v komorách, ve sklepě, na půdě, a když tak celou vesnici obešli, zastavili se v hospodě, aby se posilnili na panské útraty.

Toho však, kterého stíhali, Ječmínka, nikdy nestihli. Ten chodil tajně mezi lidmi dál, tak lid věřil a utěšoval, že roboty přestanou, že bude všem dobře. V každé obci měl svého známého souseda nebo dva. K těm chodil na besedu, a to vždy v noci, když čeleď už spala. Přišel znenadání (byl prostředního věku a postavy dosti vysoké), v plášti z modravého sukna, s čepicí na hlavě, v dlouhém kabátě, maje modravé nohavice do bot. A ty se svítily vždycky jako zrcadlo, třebaže pršelo, jen se lilo. A sám byl za deště také suchý, na plášti, na čepici ani krůpěje. To ho ten plášť tak chránil, že nezmokl a také jinak že nemusil spáti, ani jísti a ani píti, a že žádný ho neviděl, leda ten, kterého chtěl, aby ho viděl. Za tmy se zjevil, přišel zavřenými dveřmi, usedl za stůl, pohovořil, přeptal se svého známého souseda na všelicos, a nejvíce na to, jak se nakládá s lidem na robotách. Pověděl, že přijdou ještě hrubé platy na sedláky, že se bude platit daň ze všeho, i z koštěte. Ale to že bude to poslední, pak že ty nekřesťanské platy přestanou: i roboty že vezmou za své. Tak pohovořil, poseděl, chleba však neukrojil, náhle vstal a zas odešel, jak přišel zavřenými dveřmi, a nikdy neřekl, kam jde. A nikdy také nezůstal u nikoho na noc. A zase putoval sám tmavou nocí, zahalen čarovným pláštěm, těšitel lidu, putoval mokřinou, blátem, cestou necestou, klidný a jistý, nelekaje se svých pronásledovatelů. Nejednou je potkal, když šli se zbraní chytat ho a vázat. A on šel vedle nich svou cestou dále, král Ječmínek, všech utiskovaných živá útěcha, všech věrných vtělená naděje a víra v lepší budoucnost moravské vlasti, naděje a víra, jež přetrvala bouře věků, jež se nedá udusiti, neutuchne a bohdá nezklame!

The post Přerovsko: O králi Ječmínkovi appeared first on Předškoláci.

The post Hra Sněžný had appeared first on Předškoláci.