(* – zde postupně vkládáme gesta a citoslovce:
ňaf ňaf, ňuf ňuf, haťa paťa, ééé, cink, kuku, plesk (bum))

Vřele doporučuji. Hrál jsem na kytaru. Začali jsme nejprve od pomalého tempa, postupem jsme tempo zrychlili. Děti se potom smály.

The post Když jsi kamarád… appeared first on Předškoláci.

Jsi strom co listy má. – (třepej prsty)
Větřík na tě zafouká,
větve tvoje rozhoupá.

Fouká, fičí, větve sklání, – (úklony vpravo, vlevo, mírně)
vpravo, vlevo se uklání. – (úklony … více)
Až ten vítr odlétne, – (nádech, výdech, připažit)
stromek ten si oddechne.

The post Strom appeared first on Předškoláci.

Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam najednou prokoukla černá kukadla, objevil se i jakýsi nos a pusa. Malý zelený kuliferda si polepšil i tím pádem ze schodů. Začal totiž těmi kukadly z oprýskaného smaltu tichoučce sledovat, co se v kuchyni děje.

Od té doby, kdy se potloukl, měl vařit jen brambory, a to ho pěkně rozpalovalo. Cožpak je jenom hrnec bramborák? To ponížení ho rozehřálo vždycky tak, že se v něm voda rychle vyvařila, a když ho nikdo nehlídal, připekly se brambory k rozpálenému dnu. Když i mně to udělal víckrát, rozkřikla jsem se jednou večer při mytí nádobí na hrnec nahlas:

„Ty ničemo zelený, ty jsi tak nevypočitatelný, že tě vyhodím do popelnice!“

A pak se to stalo!

Náhle se chraplavě ozvalo : „ Nedělej to, umím něco víc, než vařit brambory!“ Divila jsem se tak, že jsem se zpotila, sedla na stoličku a vyhrkla : „Ne ne nestraš mne, hrnce nemluví ! …A když už jsi to provedl, tak honem pokračuj, než se zblázním.“

Pokračoval. A já se dozvěděla, že jeho praprapradědou byl slavný hrnec, jehož kouzelné vlastnosti byly tak pozoruhodné, až se dostaly do pohádky „ Hrnečku, vař !“. Hrnečkové, potomci, synkové a vnoučci právě tohoto praprapraděda, si museli nejdříve odsloužit jakási povinná služební hrncová léta, která se počítala podle určitého množství “uvařenin“. Když se totiž všechno to , co v nich bylo uvařeno, sečetlo a vydalo to řekněme na obrovskou hromadu o velikosti malé kredence, začali potomci kouzelného praprapraděda nejdříve slyšet, pak vidět, nakonec mohli i promluvit. Ten z lidí, kdo na ně promluvil, nezbláznil se z toho leknutí a uvěřil, že s ním opravdu hrnec mluví, mohl pak využít i jejich kouzelných vlastností.

A pak mi můj zelený hrnec začal popisovat všechno, co jeho příbuzní uměli. Nebylo to jenom nekonečné množství krupičné kaše, které zvládl kouzelně z ničeho navařit slavný praprapraděd, ale někteří byli specialisté na kaši hrachovou a rýžovou, jiní na polévky nudlové, knedlíčkové, slepičí, gulášové, další vařili vynikající pudinky malinové, vanilkové i čokoládové……

„Tak. A co vlastně umíš ty ?“ přerušila jsem trochu neuctivě a nedočkavě jeho chlubení. „Něco jako mýdlové bubliny,“ vyhrkl překvapivou odpověď. „Krásně barevné, duhové. Létají, jak chceš dlouho, cinkají písničky. Uvnitř bublin si můžeš vykouzlit všechno, co je k jídlu a je kulaté. Smotej si z papíru trubičku a zkus to.“

Jako omámená jsem našla Večerník, smotala z velké novinové stránky úzkou trubičku, ponořila ji do prázdného hrnce. V tu ránu v něm byla jakási medově barevná voňavá tekutina. Zabublalo to a z hrnce vylétly mžitky. Slyšíte dobře. Mžitky. Měli jste někdy mžitky před očima? Tak to byly ony. Trochu se podobaly prázdným mýdlovým bublinám.

Hrnec náhle zabrblal. „ Počkej, zapomněl jsem ti říct, že musíš vždycky pronést zaklínadlo. Jinak neuvařím požadovanou kulatou dobrotu. Říkej tedy BUBLEJ, HRNKU, JEN SE SNAŽ, UVAŘ, CO UVAŘIT MÁŠ. A pak řekni, že chceš, třeba meruňkové knedlíky, ty jsou přece kulaté, no a já už se budu snažit. Až budeš mít těch kulatých dobrot dost, řekneš jen HRNKU, PŘESTAŇ, UŽ MÁM DOST, DĚKUJI TI ZA RADOST.“

A tak to začalo. Po přeříkaném zaklínadle jsem si přála jahodové knedlíky. A co se nestalo! Z hrnce vylétly nadýchané bubliny a v každé z nich jahodový knedlík posypaný tvarohem a cukrem. Knedlíky usedaly na prázdný talíř na stole a ozývalo se jemné cinkání.Ty, které se na talíř nevešly, se vznášely chvíli u mrazáku. Když jim nikdo ledničku neotevřel, vylétly oknem. „Hrnku, přestaň, už mám dost, děkuji ti za radost“, řekla jsem honem nad tím nadělením. Knedlíky, které neulétly oknem, zavoněly z talíře. A byly také pohádkově dobré!

Druhý den jsem měla chuť na švestkové knedlíky. To aby byla nějaká změna. Marně jsem ale vzpomínala, jak zní to zaklínadlo. Hrnec posmutněl. Podruhé už ho prý nemůže nikomu zopakovat. Kdo zaklínadlo jednou zapomněl, ten si ho vlastně nezasloužil. Jak že to bylo? Přemýšlela jsem. HRNEČKU, VAŘ A SNAŽ SE! Ne, tak ne. HRNEČKU, VAŘ A VYKOUZLI VDOLKY! No to už vůbec ne!

A tak jsem mohla zkusit alespoň obyčejné bubliny bez knedlíků. Na hrnku se z bublinek udělala kudrnatá pěnová čepice, zářila a rozletovala se. Z trubičky se oddělovaly barevné koule. Byly prázdné bez knedlíků či vdolků, krásně duhové, mírně se vznášely pokojem, mizely a nové se objevovaly. Posílala jsem je i z okna do ulice zalité sluncem, aby letěly co nejdál a co nejvýš. Nebyly to žádné knedlíky! Vzdáleně připomínaly hvězdy, květiny i sněhové vločky, ale byly daleko křehčí a náhle mizely.

„Nejsi smutná ?“ staral se hrnec. „Kdepak! Až přijdou na návštěvu Terezka s Kryštofem nebo Eliška s Ondrou, pocukrujeme si vlastnoručně ukoulené a uvařené jahodové knedlíky, ale pak srolujeme papírové trubičky a budeme si pouštět proti sluníčku z okna ty krásné duhovky.“

Autorka: Karla Cikánová

The post Pohádka o mém hrnci v kredenci appeared first on Předškoláci.

(Děti se střídají v rolích draka a chlapečka nebo holčičky, poslední verš vždy říkají všichni.)

The post Drak appeared first on Předškoláci.

Nemluvíš, nezpíváš,
jsi jako voda,
co vidíš, nepovíš,
a to je škoda.

The post Rybička appeared first on Předškoláci.

The post Co malíř namaloval appeared first on Předškoláci.

Za okny ale kozu slyšel vlk a rozhodl se, že na kůzlátka vyzraje a sežere je. Proto počkal, až koza odejde a potom zaťukal na dveře. „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“

Kůzlátka už už chtěla otevřít, ale nejmladší se ozvalo: „Ne, ty nejsi naše maminka, ty jsi zlý vlk. Naše maminka má hlásek jako konipásek, ty máš hluboký a hrubý hlas.“

Vlk tedy odešel s nepořízenou. Šel ke kováři a nechal si jazyk upilovat. Poté se vrátil k chaloupce a volal jemným hláskem: „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka mu chtěla otevřít, ale nejmladší zvolalo: „Ukaž nám přes dveře svou nohu, ať poznáme, jestli jsi skutečně naše maminka.“ Vlk ukázal svou nohu a nejmladší řeklo: „Ne, ty nejsi naše maminka. Ty jsi zlý vlk, naše maminka má běloučkou nožku.“

Vlk tedy opět odešel. Tentokrát rovnou k pekaři, aby mu zasypal packy bílou moukou. Poté se vrátil zpět k chaloupce.

„Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka uvažovala: „Hlásek má jako maminka i nohu má bílou jako naše maminka ale…“ „Ukaž nám ještě ocas.“ Vlk ukázal ocas a nejmladší kůzlátko zvolalo. „Ne, ty nejsi naše maminka, ty jsi zlý vlk. Naše maminka má malý ocásek, ne takhle velký a huňatý jako ty. Vlk tedy běžel k tesaři, kde si nechal ocas useknout a přišel znovu k chaloupce. „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka si opět nechala ukázat nohu i ocas, ale zdálo se jim, že je to skutečně jejich maminka, a tak otevřela.

Jenže vlk skočil do dveří a všechny je sežral. Jen to nejmenší se stačilo schovat do kamen. Poté se šel vlk napít k rybníku a tam usnul. Odpoledne přišla domů koza. Volala svá kůzlátka, ale vylezlo jen to malé vystrašené a hned vyprávělo mamince, co se přihodilo.

Ta neváhala ani chviličku, běžela k rybníku, kde ještě vlk ležel, a tam mu svými rohy rozpárala břicho. Vyskočila kůzlátka a společně s maminkou se radovala, že jsou zachráněna. Od té doby kůzlátka svou maminku poslouchají a nikomu neotevírají.

The post Neposlušná kůzlátka appeared first on Předškoláci.

Ententyky, dva špalíky
čert vyletěl z elektriky.
Bez klobouku bos,
natloukl si nos.

Úterý: Anděl z dřívka od nanuku

Budete potřebovat: dřívko od nanuku, tvrdší papír na sukni, kancelářský papír velikosti A5 na křídla, plsť nebo kartón pleťové barvy, bavlnu nebo vlnu na vlasy, fixy na dozdobení, menší gumičku, nůžky, lepidlo typu Herkules.

Postupujte dle videonávodu. Menším dětem budete muset trošku pomoci, předškoláci už zvládají celého andílka obvykle sami.

 Více her pro děti od Ženy 007

Středa: Andělská a čertovská slovíčka

Žili byli na světě andělé a čerti. Pokaždé, když člověk řekl andělské slovíčko, narodil se jeden usměvavý anděl. Ale když někdo vypustil z pusy slovíčko čertovské, narodil se malý, uvztekaný čert. Takové andělské slovíčka jsou třeba: prosím, děkuji, s dovolením, můžu si půjčit…. Znáš další? Takových slovíček je dobré říkat co nejvíc, protože to pak mezi lidmi chodí hodně andělů a lidi jsou na sebe hodní a usmívají se.

A ty čertovská slůvka se derou na jazyk přímo sama. Jenže si na ně musíme dávat pozor, jinak by nám tu za chvíli chodili samí pekelníci. Čertům se daří, když tobě se něco nechce povést, když po něco chci a ty by sis raději hrál, když jsi zlobivý a naštvaný na celý svět. Ale my se nedáme, vymyslíme, co by šlo udělat, když se ti něco nelíbí. Třeba můžeš bouchnout do stolu, nebo se zkusit domluvit, jestli by to šlo později jinak, nebo říct sakra, nebo…..

Protože když je mezi lidmi moc čertů, tak se jim spolu moc dobře nežije. To se všichni hádají a dělají si naschvály. Já bych chtěla, abychom tu s námi bydlelo hodně andělů a jen málo čertů. Pomůžeš mi?

Čtvrtek: Dopis Ježíškovi

Napište Ježíškovi a dejte dopis za okno. Menší děti mohou vystříhat a nalepit obrázky z různých katalogů hraček.

Pátek: Razítkovaná

Potřebujete: jedno nebo více menších razítek, inkoustovou podložku, fix, pravítko, hrací kostku, papíry A4, 10 žetonů (menších předmětů)

Nakreslete pravítkem a fixou na A4 mřížku 6×8. Nejjednodušeji to provedete postupným skládáním papíru na půl a ještě napůl. Pak jen papír rozložíte a obtáhnete sklady. Do deseti libovolných políček nakreslete tečku.

Hra začíná v levém horním rohu, pokračuje po řádcích do pravého dolního rohu. Vítězí ten, kdo první dorazí do cíle nebo ten, kdo má nejvíc žetonů. Ano, někdy jsou vítězem oba hráči, to už tak v životě někdy bývá

První hráč hází kostkou. Do políček narazítkuje odpovídající počet obrázků. Po něm pokračuje další hráč. Pokud někdo vstoupí na políčko s tečkou, bere si žetonek.

Hra rozvíjí předčtenářské a matematické dovednosti. Razítkování postupuje po řádcích stejně, jako se čte text.

Sobota

Den pro rodinu. Co tento víkend podniknete?

Neděle

Den výletů, návštěv a kamarádů. Kdo je oblíbeným kamarádem vašeho dítěte?

Žena 007: Rodina a domov s málem.

The post Školka pro starší děti: Andělé a čerti appeared first on Předškoláci.

Další ze známých variant pověsti o založení města vypráví tento příběh. Kdysi dávno byla založena osada na nedalekém vršku. Byl odtud dobrý rozhled, obyvatelé věděli o každém, kdo projel po nedaleké obchodní stezce. Velmi často tam však nepříjemně foukal vítr a pro stavební materiál jezdili stále dál do níže položených míst. Také vody nebyl na kopci dostatek. Jednoho dne zajeli osadníci do údolí říčky Bělé, kde ve stínu stromu ležel muž. „Kdo jsi, poutníku?“ optali se osadníci. „Jsem biskup Pelegrin a jdu do Říma. Kdo jste vy a co zde děláte?“ odpověděl muž. Osadníci vyprávěli o stavbě osady i nesnázích, které jejich dílo doprovázely. Biskup jim odvětil: „Proč nepostavíte osadu rovnou tady? Je zde voda, dřevo i úrodnější půda.“ Mnozí z osadníků pak začali znovu stavět na novém místě, v údolí. Později jednali o tom, jak město pojmenovat. Vzpomněli si na moudrou poutníkovu radu, a na jeho památku pojmenovali město Pelhřimov.

The post Pověst o založení města Pelhřimova appeared first on Předškoláci.

Jak tak seděl a míchal vychladlou polévku, uslyšel podivné funění a hekání. Jen takové tichounké zvuky to byly, Honzík ani nedokázal rozeznat odkud přicházejí. A najednou to uviděl: na okraj talířku se překulil človíček.

Posadil se namalovanému pejskovi za ucho, urovnal si zelené tričko a povídá: „Ahoj Honzíku, copak že nejíš? Nechutná ti zeleninka?“ Honzík zapomněl zavřít pusu údivem. Zakroutil jen hlavičkou a nevěřícně pozoroval návštěvu ve svém talířku. „A to je zlé, to je zlé“, broukl panáček, vysoukal se na krátké nožičky, obuté do zelených tenisek. „Kdo vlastně jsi, ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl?“ zeptal se Honzík. „Jsem hrášek, říkají mi Eda a jsem z družiny naší princezny. S naší zemi je teď zle, vydal jsem se do světa lidí pro pomoc, jen nevím u koho ji hledat“, odpověděl smutně panáček. „A co zlého se u vás děje?“ vyzvídal Honzík. „Uvidíš sám, vezmu tě tam, jestli chceš“ nabídl mu hrášek Eda. Honzík byl rád. „Počkej, jsi moc veliký“, zamával ručkou Eda a něco zamumlal. Ozvalo se zasvištění, jako když švihneš proutkem a Honzík stál na okraji talířku stejně maličký, jako panáček hrášek.

Než se stačil vzpamatovat, odvedl ho Eda k hladině polévky a povídá: „Ničeho se neboj a skoč! Chrání tě kouzlo, nic se ti nestane.“ Honzík měl malou dušičku, ale poslechl a statečně skočil do polévky. Chvíli padal a najednou, co to? Stál na pevné zemi, po polévce ani vidu. „Pojď, zavedu tě k naší princezně. Poví ti, jaké nám hrozí nebezpečí“, vedl Honzíka dlouhou chodbou, až došli ke dveřím princezniných komnat. U nich stáli na stráži dva vytáhlí mládenci v zeleném kabátku a bílých kalhotách. „To jsou pórky, palácoví strážci“ představil je hrášek a otevřel dveře. Honzík se rozhlédl po prostorné komnatě plné roztodivných bytostí. Připomínali mu zeleninu, kterou viděl, když chodil s maminkou nakupovat.

V křesílkách kolem stěn seděli v družném hovoru baculaté dámy ve světle hnědých sukních, které vypadaly jako cibulky a s nimi pánové k nerozeznání od paprik a červené, ředkvičkám podobné dívky. Postávali kolem nich mládenci v zeleném, v kterých by každý poznal okurky. Takových osůbek tam bylo mnoho, Honzík si je ani nestačil všechny prohlédnout než došli k princezně.

Seděla na trůně uprostřed komnaty. Dlouhé, zelené vlasy jí splývaly na červené šaty. „Vypadá jako mrkev“, pomyslel si Honzík. Eda je představil: „To je princezna Mrkvička. Jejím otcem je král Celer I. a matkou královna Kedlubna. Poví ti, co naši zemi potkalo.“

Usadil se princezně k nohám a ta začala vyprávět: „Jak sis, Honzíku, jistě domyslel, jsi v Zeleninovém království. Žili jsme tu spokojeně až do chvíle, kdy se v Mlsném království, které s námi sousedí, ujal vlády mladý král Cukr II. Chce si podmanit okolní země a získat tak vládu nad naším i vaším světem. Ovocné království se mu ubránilo, protože jeho obyvatelé jsou ve vašem světě oblíbení a vítaní. Horší je to s námi. Nám hrozí záhuba, protože nemáme u vás zastání. Nemáte rádi zeleninu, raději mlsáte bonbony a cukroví. To krále Cukra II. posiluje a nám to síly ubírá.“

„Počkej princezničko, tomu nerozumím! Vysvětli mi to!“ požádal Honzík. „To je jednoduché. My se staráme o zdraví ve vašem světě. Přinášíme vám vitamíny, ty jsou pro lidi moc důležité, bez nich by nemohli zdravě žít. Vy nás posilujete tím, že si je od nás berete. Tak si navzájem pomáháme. Jenže, teď to vypadá, že už se dlouho nedokážeme králi Cukrovi II. ubránit. Má na své straně čím dál víc dětí, které zeleninu nechtějí jíst a naše království pomalu zaniká. Podívej se kolem sebe. Co vidíš?“

Honzík se rozhlédl: „Vidím smutnou zeleninu. I ty máš povadlé vlásky a smutné oči.“ Princezna pokývala hlavou: „Až král Cukr II. přemůže naše království, pustí se do boje o váš svět. Lidé budou slábnout bez vitamínů, bude jim chybět síla. Děti přestane bavit si hrát, protože je budou bolet zoubky, budou jen netečně pojídat sladkosti a tloustnout a tloustnout. Králi nedá moc práce stát se vládcem celého světa!“

„Ale to by byl moc smutný svět, tomu musím zabránit!“ vykřikl Honzík. „Rád bych se vrátil domů, princezno. Dojím svou polívčičku a hned zítra povím všem dětem ve školce, co jsem u vás viděl a slyšel. Společně se postavíme zlému králi Cukrovi II. Nesmíme dopustit, aby vyhrál.“

Princezna na něj pohlédla svýma krásnýma očima: „Jsi statečný a odhodlaný, Honzíku, věřím, že se ti to podaří. Každý kousek zeleniny, který děti sní, přispěje k naší společné záchraně. Děkuji ti, za celé naše království.“

Pak pokynula hráškovi Edovi, ten vzal Honzíka za ruku, zatočil s ním na místě, něco zamumlal a v tom si Honzík uvědomil, že sedí na své židličce u svého talířku, na kterém stydne polévka. Honem vzal lžíci a dojedl ji, než bys řekl švec. A co víc: zjistil, že mu vlastně docela chutnala. To asi zase nějaké kouzlo hráška Edy! Nebo to je tím, že už ví, jak to chodí v pohádkovém světě. Kdo ví!

Zítra to probere s kamarády ve školce a to by v tom byl čert, aby to Zeleninové království nezachránili. Vždyť to vlastně udělají i sami pro sebe.

Jméno „Honzíka“ můžete samozřejmě nahradit jiným jménem, nebo použít jméno holčičky, chcete-li motivovat dítě ke konzumaci zeleniny ale nezapomeňte vhodně přizpůsobit text!

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Honzík v Zeleninovém království appeared first on Předškoláci.