Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam najednou prokoukla černá kukadla, objevil se i jakýsi nos a pusa. Malý zelený kuliferda si polepšil i tím pádem ze schodů. Začal totiž těmi kukadly z oprýskaného smaltu tichoučce sledovat, co se v kuchyni děje.

Od té doby, kdy se potloukl, měl vařit jen brambory, a to ho pěkně rozpalovalo. Cožpak je jenom hrnec bramborák? To ponížení ho rozehřálo vždycky tak, že se v něm voda rychle vyvařila, a když ho nikdo nehlídal, připekly se brambory k rozpálenému dnu. Když i mně to udělal víckrát, rozkřikla jsem se jednou večer při mytí nádobí na hrnec nahlas:

„Ty ničemo zelený, ty jsi tak nevypočitatelný, že tě vyhodím do popelnice!“

A pak se to stalo!

Náhle se chraplavě ozvalo : „ Nedělej to, umím něco víc, než vařit brambory!“ Divila jsem se tak, že jsem se zpotila, sedla na stoličku a vyhrkla : „Ne ne nestraš mne, hrnce nemluví ! …A když už jsi to provedl, tak honem pokračuj, než se zblázním.“

Pokračoval. A já se dozvěděla, že jeho praprapradědou byl slavný hrnec, jehož kouzelné vlastnosti byly tak pozoruhodné, až se dostaly do pohádky „ Hrnečku, vař !“. Hrnečkové, potomci, synkové a vnoučci právě tohoto praprapraděda, si museli nejdříve odsloužit jakási povinná služební hrncová léta, která se počítala podle určitého množství “uvařenin“. Když se totiž všechno to , co v nich bylo uvařeno, sečetlo a vydalo to řekněme na obrovskou hromadu o velikosti malé kredence, začali potomci kouzelného praprapraděda nejdříve slyšet, pak vidět, nakonec mohli i promluvit. Ten z lidí, kdo na ně promluvil, nezbláznil se z toho leknutí a uvěřil, že s ním opravdu hrnec mluví, mohl pak využít i jejich kouzelných vlastností.

A pak mi můj zelený hrnec začal popisovat všechno, co jeho příbuzní uměli. Nebylo to jenom nekonečné množství krupičné kaše, které zvládl kouzelně z ničeho navařit slavný praprapraděd, ale někteří byli specialisté na kaši hrachovou a rýžovou, jiní na polévky nudlové, knedlíčkové, slepičí, gulášové, další vařili vynikající pudinky malinové, vanilkové i čokoládové……

„Tak. A co vlastně umíš ty ?“ přerušila jsem trochu neuctivě a nedočkavě jeho chlubení. „Něco jako mýdlové bubliny,“ vyhrkl překvapivou odpověď. „Krásně barevné, duhové. Létají, jak chceš dlouho, cinkají písničky. Uvnitř bublin si můžeš vykouzlit všechno, co je k jídlu a je kulaté. Smotej si z papíru trubičku a zkus to.“

Jako omámená jsem našla Večerník, smotala z velké novinové stránky úzkou trubičku, ponořila ji do prázdného hrnce. V tu ránu v něm byla jakási medově barevná voňavá tekutina. Zabublalo to a z hrnce vylétly mžitky. Slyšíte dobře. Mžitky. Měli jste někdy mžitky před očima? Tak to byly ony. Trochu se podobaly prázdným mýdlovým bublinám.

Hrnec náhle zabrblal. „ Počkej, zapomněl jsem ti říct, že musíš vždycky pronést zaklínadlo. Jinak neuvařím požadovanou kulatou dobrotu. Říkej tedy BUBLEJ, HRNKU, JEN SE SNAŽ, UVAŘ, CO UVAŘIT MÁŠ. A pak řekni, že chceš, třeba meruňkové knedlíky, ty jsou přece kulaté, no a já už se budu snažit. Až budeš mít těch kulatých dobrot dost, řekneš jen HRNKU, PŘESTAŇ, UŽ MÁM DOST, DĚKUJI TI ZA RADOST.“

A tak to začalo. Po přeříkaném zaklínadle jsem si přála jahodové knedlíky. A co se nestalo! Z hrnce vylétly nadýchané bubliny a v každé z nich jahodový knedlík posypaný tvarohem a cukrem. Knedlíky usedaly na prázdný talíř na stole a ozývalo se jemné cinkání.Ty, které se na talíř nevešly, se vznášely chvíli u mrazáku. Když jim nikdo ledničku neotevřel, vylétly oknem. „Hrnku, přestaň, už mám dost, děkuji ti za radost“, řekla jsem honem nad tím nadělením. Knedlíky, které neulétly oknem, zavoněly z talíře. A byly také pohádkově dobré!

Druhý den jsem měla chuť na švestkové knedlíky. To aby byla nějaká změna. Marně jsem ale vzpomínala, jak zní to zaklínadlo. Hrnec posmutněl. Podruhé už ho prý nemůže nikomu zopakovat. Kdo zaklínadlo jednou zapomněl, ten si ho vlastně nezasloužil. Jak že to bylo? Přemýšlela jsem. HRNEČKU, VAŘ A SNAŽ SE! Ne, tak ne. HRNEČKU, VAŘ A VYKOUZLI VDOLKY! No to už vůbec ne!

A tak jsem mohla zkusit alespoň obyčejné bubliny bez knedlíků. Na hrnku se z bublinek udělala kudrnatá pěnová čepice, zářila a rozletovala se. Z trubičky se oddělovaly barevné koule. Byly prázdné bez knedlíků či vdolků, krásně duhové, mírně se vznášely pokojem, mizely a nové se objevovaly. Posílala jsem je i z okna do ulice zalité sluncem, aby letěly co nejdál a co nejvýš. Nebyly to žádné knedlíky! Vzdáleně připomínaly hvězdy, květiny i sněhové vločky, ale byly daleko křehčí a náhle mizely.

„Nejsi smutná ?“ staral se hrnec. „Kdepak! Až přijdou na návštěvu Terezka s Kryštofem nebo Eliška s Ondrou, pocukrujeme si vlastnoručně ukoulené a uvařené jahodové knedlíky, ale pak srolujeme papírové trubičky a budeme si pouštět proti sluníčku z okna ty krásné duhovky.“

Autorka: Karla Cikánová

The post Pohádka o mém hrnci v kredenci appeared first on Předškoláci.

The post Rozum a Štěstí appeared first on Předškoláci.

• Celé či sekané ořechy mohou zavinit vdechnutí a následné dušení dítěte. Děti často při jídle pobíhají nebo mluví, smějí se. Nikdy nevíte, co se může stát a je třeba na to myslet, když dáváte dítku ořechy. V případě, že máte doma dítě, které má alergicky podmíněný ekzém, poraďte se s lékařem, kdy ořechy podat. Velice často jsou batolata alergické na arašídy.
• Sůl je v našich podmínkách v jídle obsažena ve zbytečně velkém množství. Snažte se při přípravě jídel méně solit, v případě, že se vám jídlo zdá málo slané, tak si je dosolte na talíři. Dítěti podávejte pokrm méně slaný. Jídelníček dítěte by měl obsahovat pouze 2 g soli denně. Často si ani neuvědomujeme, že průmyslově vyráběné potraviny mají vyšší obsah soli. Chcete – li je používat, zvolte pro sebe i své dítě méně slané varianty.
• Cukr a med. Jídlo kojencům nepřislazujte, aby byla chuť pro ně lákavější. Dodá jim to pouze prázdné kalorie a naučí je na sladkou chuť, kterou budou později preferovat. Med by se neměl podávat dětem mladším jednoho roku, existuje u něj riziko botulismu- velice závažné infekce střev, i když opravdu malé.
• Sladké a šumivé nápoje. Často se podílí na vzniku zubního kazu a podporují v dětech chuť na sladké. Volte nápoje nepřibarvované, bez sladidel, přidaného cukru. Nápoje střídejte. Sami jděte příkladem. Uvařte si čaj, nepoužívejte bílý cukr, ale třtinový, podávejte i dětem. Vyhněte se kolových nápojům, které obsahují mnoho cukru, barviv a dalších přídavných látek.
• Odtučněné mléko. Dětem do pěti let není vhodné podávat jakékoliv odtučněné mléčné výrobky. Neposkytují dětem dostatek vitamínu A ani kalorií. Je – li jejich jídelníček vyvážený, mohou od dvou let dostávat mléko polotučné.

Zdroj: P. Prestonová, Čekáme druhé dítě, Fortuna Libri, 2011
Autor: Lenka Štveráčková (www.mojebrisko.cz)

The post Nevhodné potraviny pro děti do 5 let appeared first on Předškoláci.

Taky nevíte, kam dřív skočit? Jak stihnout navařit, uklidit, dopravit děti do kroužků, vysvětlit jim, že hrát si budou až po tom, o profesních záležitostech ani nemluvě. Jak to všechno skloubit, jak to všechno udržet v hlavě, v diáři zkrátka o plánování volného času dětí a o tom, jak jinak děti chápou časové souvislosti, je lednové téma Děti a my. Možná stačí nehonit se tolik, umět vypnout, zalenošit si, a nepodléhat tolik tlakům okolí, zkrátka dělat si věci po svém, jak navrhuje v rozhovoru britský novinář a esejista Tom Hodgkinson. Demokracie, nebo diktát? To jsou dilemata, která řešíme, když se děti dostanou do věku, kdy spory a dohadování opanují většinu společně tráveného času. Děti, zdá se jinak nemohou, takže je dobré začít u sebe. Ostatně mějme na paměti, že na hádku je třeba dvou. Štědrý večer za námi, hromada dárků před námi, těch užitečných i těch plevelných. Jak vybrat, co ponechat a co rovnou vytřídit? Zkrátka kam s nimi? Také se občas přistihnete, že nedůvěřujete verdiktu lékaře vašich dětí? Některé maminky pak dokonce své dítě před pediatrem chrání tím, že neříkají celou pravdu. Proč tomu tak je a co s tím, proč lžeme svému lékaři?

Co je nového
Rozhovor
Tom Hodgkinson: Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém.

Téma
O plánování volného času s dětmi

Těhotenství a porod
Inkubátor, nebo matčina náruč?

Rodičovství
Na hádku je třeba dvou
Druhý táta, druhá máma aneb Sourozenci v jiné roli

Poradna dětského psychologa

Rodina a vztahy
Kdo u nás nosí dárky? Fiktivní rozhovor s Ježíškem

Citová ordinace Tomáše Nováka

Zdraví
Proč lžeme svému lékaři?
Kuřáci za školou

Škola, školka, školička
Jak se dělá česká škola v zahraničí

Vaše stránka

Skutečný život
Indické děti se odmalička učí memorovat fakta

Aktivity

Fejeton Petra Vacka
Děti a my umělci

Autor: Hana Zahradníčková
Zdroj: http://portal.cz/casopisy

The post Děti a my 1/2012 appeared first on Předškoláci.

Praha, 9. listopadu 2011 – Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy připravilo na rok 2012 novou tabulku platových tarifů pedagogických pracovníků. Z avizovaných 4 miliard, které ministr Josef Dobeš slíbil přidat na platy pedagogů, půjdou 3,56 miliardy do platových tarifů učitelů veřejných mateřských, základních, středních škol a vyšších odborných škol. Zbytek peněz směřuje na navýšení platů pedagogů soukromých a církevních škol.

Jedná se už o druhé navýšení platových tarifů pedagogů za dobu, kdy je ministr Dobeš ve funkci. K prvnímu došlo v roce 2011 (2,1 mld. korun), kdy se platy začínajících pedagogů zvýšily z 14,5 tisíce korun na rovných 20 tisíc korun. „To, že dvakrát po sobě přidáváme do tarifů je ojedinělý krok. Tentokrát chceme více ocenit zkušené a déle sloužící pedagogy,“ říká ministr Dobeš.

Zároveň MŠMT navrhuje sloučit dvě tabulky kvalifikovaných a nekvalifikovaných pedagogů do jedné. „Přidáno dostanou všichni, ale rozdíl mezi tím, zda jsou či nejsou kvalifikovaní, bude zařazením do platové třídy. Kvalifikovaní učitelé budou ve vyšší třídě a dostanou tak více peněz,“ vysvětluje ministr.

Důležitým krokem je zavedení „zvláštního způsobu určování platových tarifů“. Tabulka platových stupňů, která pedagogům určuje odměnu podle odučených let, zůstane, ale ředitel bude mít možnost udělat výjimku a zařadit učitele do platového stupně podle svého uvážení. Jde vlastně o harmonizaci s nařízením vlády o platových poměrech ve veřejných službách správě. Zvláštní způsob určování platových tarifů je totiž už využíván v rámci celé veřejné správy, včetně nepedagogických pracovníků. „Chci dát ředitelům větší odpovědnost, aby se chovali jako manažeři. Proto jim nabízím k dispozici i tento nástroj. Na druhou stranu si uvědomuji, že školství je konzervativní a vyzvu všechny ředitele dopisem, aby tuto možnost využívali jen v ojedinělých případech. Ze zkušenosti s nepedagogickými pracovníky vím, že toho ředitelé nezneužívají,“ říká Josef Dobeš.

Ministr Dobeš reaguje také na množící se protesty odborářů: „Oni velmi rádi demonstrují a vydávají nejrůznější zprávy. Ale starají se také o konkrétní učitele? Mám dva příklady z poslední doby – propouštění pedagogů na dobu letních prázdnin a výpověď učitelce za její vystoupení v televizi. Ani v jednom případě se odbory za tyto pedagogy nepostavily. Řešil jsem to já. Doporučuji odborům – místo demonstrací sledujte situaci ve školách a pokud se bude dít něco nespravedlivého, obraťte se na mě, velmi rád pomohu!“

• Nová platová tabulka pedagogických pracovníků 2012
• Nařízení vlády č. 564/2006 Sb. – o platových poměrech zaměstnanců

The post Nová platová tabulka pedagogických pracovníků 2012 appeared first on Předškoláci.

Znáte děti, občas je těžké je udržet na jednom místě a což teprve, když s nimi chcete vyrazit někam na procházku či na výlet. A pokud je nutné dohlídnout na více dětí najednou např. v mateřské školce či školní družině, může to být pro pedagogy opravdu náročné a stresující. Řešením, jež by mohlo eliminovat riziko úrazu či dokonce dopravní nehody při těchto jejich výpravách, je projekt Walkodile.

O projektu

Hlavním cílem projektu Walkodile je zvýšení pasivní bezpečnosti předškolních dětí v silničním provozu. Pro děti je totiž zvládání dopravních situací opravdu složité. Vždyť v důsledku dopravních nehod zemřelo v průběhu posledních deseti let 135 chodců dětského věku, což není zrovna zanedbatelný počet.

Zvláště rizikovou skupinou jsou děti do 8 let věku. Subjekty jako Ministerstvo dopravy a BESIP označují takto malé děti jako nepředvídatelné chodce. Děti totiž uvažují jinak než dospělí a nedokáží správně odhadnout rychlost či vzdálenost přijíždějícího vozidla nebo předvídat jiné nebezpečí. Navíc děti jsou mnohem menšího vzrůstu než dospělí a jsou tedy na silnici či chodníku mnohem hůře vidět.

Projekt Walkodile si klade rovněž za cíl eliminovat příčiny vzniku tzv. syndromu vyhoření učitelů a vychovatelů. V důsledku současné populační exploze připadá na jednoho pedagoga mnohem více dětí než v minulosti a navýšení počtu pracovníků je často v důsledku omezených financí nemožné. Může tak docházet k situacím, kdy učitelé omezují pravidelné procházky či občasné výlety na nová místa, neboť ty se pro ně stávají velmi náročnou a stresující záležitostí.

Děti pak zůstávají v předškolním či jiném obdobném zařízení a jdou si hrát maximálně na hřiště v přilehlé zahradě, což pro ně není zrovna příliš podnětné. Zajímavým řešením, které zjednoduší pedagogickým pracovníkům práci s dětmi a zároveň zajistí větší bezpečnost dětí při vycházkách, je bezpečnostní chodítko Walkodile.

Co je to Walkodile a jak funguje?

Walkodile je bezpečnostní chodítko, které se skládá z tzv. „flexibilní páteře“ na níž se nacházejí nejen držátka pro děti, ale také bezpečnostní dvoucestné spony, jimiž jsou děti připojeny ke konstrukci.

Každé dítě má na sobě reflexní postroj, který výrazně zvyšuje jeho viditelnost. Tento popruh děti nikterak neomezuje v pohybu a tak si jej po příchodu na místo určení např. do parku, mohou nechat na sobě. Učitelé pak svou skupinku snáze rozeznají mezi ostatními dětmi. Celý proces nasazení reflexních postrojů a následné připnutí dětí k chodítku nezabere více než pár minut. Později jsou již děti schopny si nasadit popruhy samy a učitelé je jen přicvaknou sponou k Walkodilu a všichni mohou vyrazit.

Walkodile je variabilní a v jednom okamžiku jej může používat 2, 4, anebo až 6 dětí ve věku od 3 do 7 let. V případě větších skupin dětí, tak učitelé dohlíží ne na např. 24 jedinců, ale na ucelené 4 skupiny dětí, což je, jak sami uznáte, určitě mnohem jednodušší.

Pro děti je chůze s Walkodilem opravdu zábava. Dává jim větší pocit nezávislosti, neboť se nemusí neustále držet někoho za ruku a zároveň je tak i povzbuzuje k větší interakci mezi sebou navzájem.

Při současném havarijním stavu chodníků se občas může stát, že některé z dětí zakopne a může spadnout. Tím, že je připnuto k Walkodile je jeho pád pomalejší, neboť ostatní děti se snaží vyrovnat rovnováhu a tím svého kamaráda vlastně přidrží. Dítě se navíc může přichytit pevného bodu v podobě držátka a eliminovat tak možný pád úplně.

Bezpečnostní testy a ocenění

Tento projekt k nám do České republiky přichází z Velké Británie, kde Walkodile prošel nejrůznějšími testy bezpečnosti a získal řadu prestižních ocenění. Nejvyššího ocenění se dostalo autorce a vynálezkyni Walkodile paní Elaine Stephen, která za svou práci věnující se bezpečnosti dětí, získala od britské královny Řád britského impéria. Mezi další ocenění patří mimo jiné Britský vynález roku 2007, vítězství v kategorii Evropská inovace z téhož roku, anebo vítězství v celoevropském výzkumu bezpečnosti společnosti Shell za rok 2005/2006.

Bezpečnostní chodítko Walkodile úspěšně prošlo testy v laboratoři zaměřující se na testování výrobků pro děti – „Specialized Technology Resources“ ve Velké Británii a splňuje požadavky směrnice Evropského parlamentu a rady číslo 2001/95/ES.

U nás v České Republice nad tímto projektem převzal záštitu Výzkumný ústav bezpečnosti práce. Projekt je již zde také úspěšně realizován např. v MŠ English Wonderland v Praze nebo v Mš Creative Kids v Brně.

Největším úspěchem projektu Walkodile jsou nejen spokojení rodiče a pedagogové, jimž Walkodile ulehčuje každodenní práci, ale hlavně děti, které si vycházky s „krokodýlem“ opravdu oblíbily.

Více informací naleznete na www.doskoly.cz a www.walkodile.cz

The post Na procházku s krokodýlem appeared first on Předškoláci.

První nový animovaný seriál z Disney Junior “Jake a piráti ze Země Nezemě” je interaktivní seriál plný hudby sledující honbu za pokladem. Představí se v něm dětská posádka pirátské lodi – vůdce Jake a jeho kamarádi Izzy a Kubík. Seriál sleduje jejich dobrodružství v Zemi Nezemi, kde se snaží přechytračit dvě nechvalně známé postavy z klasické disneyovky Petr Pan – kapitána Hooka a Smeeho. Jake, kamarádi a jejich papoušek Skully prožijí v každé epizodě, kdy se plaví za skrytými poklady na lodi Bucky daleko od své skrýše na Ostrově Pirátů, dvě dobrodružství. Během toho pilují týmovou práci, řešení problémů a fyzičku – učí se manévrovat okolo Hooka a Smeeho, za splnění jednotlivých úkolů, jako je překonání bahnitého močálu, houpání se na vinné révě a sklouzávání vodopádů, dostávají zlaté mince. V seriálu uslyšíte originální pirátský rock – hudbu v podání The Never Land Pirate Band, složenou z Lorena Hoskinse a Kevina Hendricksona, jejich animovaná alter ega, Sharky a Bones, se objevují v každé epizodě a zpívají v ní pirátské písničky. Pirátští rockeři nazpívali také titulní píseň “Jake a piráti ze Země Nezemě” a složili hudbu k seriálu. Každou epizodu uzavírá veselý videoklip zobrazující The Never Land Pirate Band, kteří zpívají písničku.

Námět: Bobs Gannaway
Produkce: Rob LaDuca
Produkce/Scénář: Mark Seidenberg
Režie: Howy Parkins

Zvuková režie: Kelly Ward

Dabing:
Pavel Tesař – Skully
Miroslav Táborský – kapitán Hook
Jiří Knot – Smee
Jindřich Žampa – Jake
Johana Krtičková – Izzy
Petr Schön – Kubík

Hudba: Loren Hoskins and Kevin Hendrickson
Vyrobila společnost: Disney Television Animation ve spolupráci s Disney Channel

The post Jake a piráti ze Země Nezemě appeared first on Předškoláci.

Jednou v noci šel kterýsi občan do Jiter. Najednou začalo fičet huu-ií, huu-ií. Muž dostal strach, a protože byl právě u hromady chvoje, chtěl se do ní schovat. Stačil však schovat jen hlavu a horní polovinu těla. Vtom se přihnal divoký jezdec, zarazil, píchal kopím schovanému do zadní části těla a povídal: Už tady pamatuju třikrát ves a třikrát les, ale takovéhle zvíře jsem tu ještě neviděl.

Noční honby bývaly slyšet také u Nové Olešné, zvláčtě za Hraničním rybníkem a v Klevetě. Jednou šel v noci starý Augusta a slyšel štěkání a hejkání. Začal se posmívat: “Hahej, hahej, hahej!” Když přestala honba, přinesl mu jeden muž pečenou lidskou ruku. Povídal mu: Když jsi honil,musíš také jíst Té ruky se nemohl zbavit.

Podobná pvěst se vypráví v České Olešné. Za tůmovým vrchem se táhne velký, tichý, zádumčivý les s bažinatými jezírky, kterému se říká Masničky. Kdysi dávno tudy vedla cesta ze Strmilova do Popelína. Opozdilé chodce tu tehdy strašili lesní duchové, hejkalové.
Jednou šel tím lesem sedlák. Slyšel velké úpění, kvílení a hejkání. Osmělil se a také hejkl. Naráz se za ním ozval silný ruch, šum a šramot. Tatam byla jeho odvaha. Dal se na útěk. Z posledních sil doběhl domů a zavřel dveře na petlici. Za dveřmi se ozvalo buchnutí a volání: Když si s námi hejkal, taky s námi jez! Ráno otevřel sedlák dveře a na prahu uviděl lidský hnát.

Opatrnější byl starý Chlebec z České Olešné. Šel s pomocníkem do lesa na dříví, chtěli udělat dva sáhy, a proto se zdrželi až do večera. Po setmění vzali pily a sekery na ramena a vreaceli se domů. Za tmy přišli k bažinaté louce, z křoví se ozývalo houkání a štěkání. Chlebec povídá druhému: Nic se neboj! Skrč se na zemi a ani se nehýbej! Sotva se skrčili, začali jim po zádech běhat malí psi. Potom to šplouchlo v Bednářově rybníku a ztratilo se to. Chlebcové pospíchali domů.

The post Noční honby appeared first on Předškoláci.

Biolampa – alternativní metoda

Dnešní doba rychlého technologického vývoje se nevyhýbá ani alternativním přístupům k medicíně. Za posledních několik let výzkum poskytl řadu efektivních přístrojů, které pomáhají a starají se o naše zdraví. Mezi přístroje, které v poslední době zaznamenaly obrovské technologické změny a pokroky patří nesporně také moderní biolampa. Celkem jednoduchý princip biolampy v sobě ovšem skýtá složitou technologii vyvinutou na základě dlouhodobého výzkumu a odzkoušenou důkladnými klinickými testy. Není tak divu, že tyto nejnovější technologie moderních špičkových biolamp jsou chráněny patentem. Biolampa, která je vybavená touto technologií využívá výrazně vyšší efektivity než biolampy vyřáběné cca před pěti lety. Co umožnilo efektivnější léčbu? Tak je to především přechod moderní biolampy na jiný zdroj polarizovaného světla. Díky tomu je možné léčit onemocnění pohybového aparátu a řady dalších, u kterých je potřeba, aby polarizované světlo pornikalo hlouběji do tkáně. Moderní biolampa dokáže díky kombinaci více specifických fyzikálních parametrů polarizovaného záření proniknout hluboko do tkáně a to až do 4,5 cm. Dřívější biolampy využívali halogenové zářivky, které hřály a proto nebyly vhodné pro léčbu zánětlivých onemocnění. Taková biolampa pak měla velice omezenou škálu působení. Dnešní moderní biolampa však využívá jako zdroj polarizovaného světla LED diody. Ty dosahují vyššího výkonu a především nehřejí a zajišťují tak protizánětlivé účinky biolampy, dále zvyšují analgetický a biostimulační efekt biolampy.

Biolampa dle ceny

Kdy už je biolampa drahá? Jak již bylo v úvodu řečeno, biolampa je investice do zdraví. Neznamená to ovšem, že nutně musíme za biolampu zaplatit přemrštěnou sumu. Na trhu najdete biolampy různých prodejců. Ne každá biolampa ovšem odpovídá svou cenou účinkům. Rozhodně, ale nedoporučujeme snažit se na biolampě maximálně ušetřit.

Biolampa hračkou

Pokud za biolampu zaplatíte 2 až 3 tisíce bude to spíše hračka, která Vám nepomůže. Pouze tak vyhodíte peníze a kýžený léčebný efekt by se nedostavil. Složitá technologie moderní biolampy vyžaduje dlouhodobou investici do výzkumu a proto takováto cena nemůže být u kvalitní biolampy reálná.

Biolampa – cena 20 tisíc

Na druhé straně biolampa pořízená za 20 tisíc korun je již značně předražená. Výjimku tvoří biolampy s velikou plochou LED diod. Ty se ovšem pohybují cenově ještě výrazně výše. Takové biolampy využívají především kosmetické salóny a různá regenerační centra popřípadě nemocnice.

Biolampa – cena 5 až 15 tisíc

U biolamp se odpovídající cenové rozmezí pohybuje mezi pěti až patnácti tisíci korunami. Za 15 tisíc korun můžeme pořídit opravdu špičkovou biolampu. Mezi takové patří biolampy Biostimul BS 303. Jen stěží na trhu budete hledat biolampu lepší (tedy pokud nebereme v úvahu profesionální přístroje přesahující cenu sto tisíc korun). Při hodnocení poměru cena/výkon vychází velice přijatelně její levnější varianta biolampa Biostimul BS 103, která se dá pořídit za méně než 9 tisíc korun. Pokud toužíte po biolampě, která dokáže efektivně léčit široké spektrum obtíží s největší pravděpodobností se pod 8 tisíc korun nedostanete. Pokud Vám ovšem bude stačit biolampa jen na kloubní obtíže je na trhu opravdu levná a velice účinná biolampa na klouby značky biolampa BioBeam 940. Model na kožní onemocnění a měkké tkáně je pak s označením biolampa BioBeam 660. Tyto biolampy BioBeam jsou k dostání za méně než 6 tisíc korun.

Biolampa versus nová televize

Moderní biolampu dnes pořídíte za menší cenu než plazmovou televizi. Přitom však biolampa na rozdíl od televize v mnoha rodinách chybí. Biolampa pomáhá vašemu zdraví, kdežto televize pomáhá tak maximálně tloustnout. Proč tedy televizi MÁTE a biolampu NE? Nemělo by to být náhodou obráceně? Co je pro Vás víc? Zdraví nebo televizní zábava?

The post Biolampa – investice do zdraví appeared first on Předškoláci.

Nebylo dobře lidem v těch dobách. Žili ve stálém strachu, kdy je pán zas začne trápit novými povinnostmi. Žil tenkrát v dědině chalupník Jan, ještě chudší, než byli ostatní sousedé. Ale měl dceru Aničku, děvče jako obrázek, nejhezčí z celé vsi. Tělo jako vrbový proutek, líčka od malin, vlasy černé a oči modré a hluboké jako studánka v Boří. Že byla Anička stéle veselá a usměvavá, měli ji všichni rádi. Navíc byla tanečnicí vyhlášenou v celém okolí. Žádná tancovačka se bez ní neobešla. Jen se u muziky objevila, již šla z náruče do náruče, z kola do kola, často až do svítání. Jednou pán uložil nové daně, a která dědina vše v pořádku neodvede, tam prý nakvartýruje vojsko. Sešli se vlčnovští sousedé na návsi pod lipami a bědovali, kterak mohou pánovu vůli splnit, když jim pole nic neurodí.

Tu se mezi nimi objevila Anička a hned se ozvala, aby si nedělali starosti, že se to nějak spraví. Jen ať ji prý pustí ke knížeti na hrad. Pravda, tatík se zdráhal. Měl o Aničku starost, aby se jí nic zlého nestalo nebo aby se mezi těmi městskými paničkami nezkazila, ale když jinak nedala a nic jiného nakonec ani nezbývalo, tak ji pustil. Anička se tedy vydala do města. Měl tam jeden vlčnovský soused bratra krejčíka a u něho našla pohostinství i příbytek. Také si od něj nechala ušít šaty, nejhezčí jaké dovede, ze samých vzácných látek. Prý půjde na bál, který pořádá pán na hradě. Krejčí se hned dal do práce a ušil šaty radost pohledět. Když se v nich Anička na bále objevila, všem přecházel zrak. Páni zůstávali v úžasu stát a divili se, kde se mezi nimi vzala taková kráska. Prý to bude nejspíš šlechtična, kterou si pozval kníže. Tak si šuškali. Hudba začala hrát, před Aničkou se uklonil první tanečník a zavířil s ní v kole. Všichni se divili, jak pěkně Anička tancuje, a sotva dohráli první a začali druhý kousek, mačkali se kolem ní páni a rytíři, baroni a hrabata z celé Moravy. Jejich napudrované paničky a slečinky pukaly závistí, když viděli, jak se páni na Aničku smějí, tisknou ji k sobě a jak se s ní v kole vytáčejí. Kdyby věděly, že ta krásná dívka je jen chalupnická dcerka, jistě by padaly do mdlob.

I pán si brzy Aničky všiml a tuze se mu zalíbila. Poručil muzikantům, aby mu zahráli sólo, a vyzval chalupnické děvče k tanci. Byl zkušený tanečník, mnoho večerů protancoval na bálech a hostinách, ale tak dobře jako s Aničkou se mu ještě nikdy netancovalo. Že byl stejně zvědavý jako ostatní, zeptal se Aničky, kdo je a kde se na hradě vzala. Ta dobře věděla, s kým má tu čest, ale nedala na sobě nic znát. Já su Anička z Vlčnova. A kdo ste vy? Řekla nebojácně. Jsem pán této země, odvětil kníže pyšně. Tož to je dobře, právě s vama sem chtěla mlúvit. Ale počkajte, až dohrajú, mně sa s vama velice dobře tancuje, na to Anička a tak se zavrtěla, až se knížeti zatočila hlava. Jakmile dohráli, zavedl pán Aničku do pěkné komnaty, posadil ji do lenošky a nalil oběma číši vína. A ona mu všechno pověděla. Jak jsou v dědině chudí, jak malá políčka mají a malou úrodu, vysoké daně že není z čeho odvádět. Tak jestli by jim pole nepřidal, však má dost. Kníže se nejdříve zamračil, ale že se mu s Aničkou tak pěkně tancovalo a že se mu i jinak líbila, rozhodl se, že jí udělá po vůli. Dobrá, dám vám půdu, ale jenom tolik, kolik sama od svítání do západu slunka obtancuješ! A proč ne? Řekla bez rozmyšlení Anička.

Pána to nejdříve překvapilo, ale pak si pomyslel: Kolik mohu ztratit. To bylo ve Vlčnově překvapení, když ještě před svítáním zastavily na návsi krásné panské kočáry. Z toho prvního, celého zlaceného a se čtyřmi zlatými korouhvičkami, vystoupil kníže pán a ještě několik jiných pěkně oblečených pánů, kteří měli být svědky. V druhém kočáře, který byl celý postříbřený a měl čtyři stříbrné korouhvičky, v šatech samý volánek a krajka seděla Anička. Premovaný lokaj jí přistavil schůdky a pomohl jí z kočáru sestoupit. Vesničané vybíhali před chalupy a mohli na té nádheře nechat oči. Sotva Anička vyskočila z kočáru, přikázala, aby zavolali muzikanty. Než si převlékla šaty, přivázala pěkný květovaný fěrtúšek a zula střevíce, už byli tady. Nejdříve přiběhl Jura s gajdama, za ním Francek s klarinetem pod paží, potom Tonek se skřípkama a Janek jako poslední vlekl basu. Nad Černou horou se právě zaleskly první paprsky ranního slunka. Jura stiskl gajdy, Tonek přejel smyčcem po strunách, Francek pískl na klarinet, Janek potáhl basu a už se nesla písnička do kraje.

A za ní druhá a třetí. Pán se ani nestačil vzpamatovat. Anička ho popadla do kola a už se vrtěli pod Bočky a na starou horu. Odtud se pustili pěkně dolů přes Kojiny na Podhájčí a k černé hoře. Za chvíli kníže nemohl ani dechu popadnout. Anička ho tedy pustila a vzala do kola dalšího šlechtice, co sním přijeli. Ti ale nevydrželi ani tolik co on. Když už všichni pletli nohama a přišlapovali si tkaničky od střevíců, nechala panské břichopásky být a dala se so tance s chlapci z dědiny. Panečku, teď teprve to byl tanec. Muzika hrála, jen se z gajd kouřilo, a Anička, sotva třikrát šorcem zatočila, byla o pořádný kus dál. Z Černé hory se pustila kolem Hájku a Boří na Čupy a odtud přes Výpusty k Dřínkům. To již obtancovala veliký kus polí. Pozdě začal pán litovat svého slibu. Ale co se dalo dělat? Anička se nezastavila, jen tanečníky měnila a na poledne už byla v Dřínkách, odkud je vidět až do Hluku. Když se pak slunce začalo sklánět k západu, pocítila i ona únavu a také tanečníků ubylo. Vždyť už i muzikanti museli odtancovat svoje. Proto se z Březí pustila rovnou k dědině. Nohy necítila a její chodidla, rozškrábaná o ostřici a bodláčí, zanechávala za sebou krvavou stopu. Než slunce zapadlo za hlucký háj, byla tanečnice u prvních chalup. Tam ji síly opustily docela, ale upadnout na zem nestačila. Sousedé ji vzali na ramena a zanesli až na náves. To bylo veselí po celé vsi, každý se radoval. Jenom kníže pán byl žlutý zlostí, že ho obyčejná chalupnice o tolik půdy připravila. Svému slovu však dostál a jeho písaři všechno zapsali a zaznamenali do knih. Tak získali Vlčnovjané rozlehlý katastr. Nic nevadilo, že je k Dolnímu Němčí protáhlý a na jihu ukončený hned na kraji vesnice.

A Anička? Ještě se hodně natancovala, než se vdala. Ale i potom, když přišla k muzice, nemohla se jí žádná z mladších děvčat v tanci rovnat.

The post O Aničce tanečnici appeared first on Předškoláci.