Konci – Předškoláci

Lyžařský tábor 2012? Skvělý způsob jak strávit jarní prázdniny!

Petra Valterová — Fri, 11 Nov 2011 14:03:00 +0000

Druhá polovina roku se nám nezadržitelně začíná nachylovat ke svému konci a s příchodem zimního období opět přijde i čas pomýšlet na výběr zimních táborů pro děti. Tedy alespoň pro ty z vás, kteří chtějí mít na výběr ze široké nabídky kvalitních zimních táborů od zkušených provozovatelů.

Rozvrh termínů jarních prázdnin určuje každoročně Ministerstvo školství pro jednotlivé okresy celé České republiky. Pražské děti si tentokrát užijí svůj jarní týden volna již v únoru. Přesné termíny jarních prázdnin pro rok 2012 najdete na webu www.zimnitabory.cz , což je server specializovaný právě na zimní tábory.

Občanské sdružení DĚTI BEZ HRANIC, které je jedním z tradičních pořadatelů zimních táborů, právě otevřelo svou horkou nabídku zimních lyžařských (a snowboardových) táborů pro jarní prázdniny 2012. V nabídce najdete celkem tři turnusy tuzemských lyžařských táborů a dva turnusy alpské. Tuzemské lyžařské tábory budou opět, stejně jako v loňské sezoně, probíhat v lyžařském centru Velká Úpa v Krkonoších (oblast Pec pod Sněžkou), kde budou děti ubytovány v útulném horském penzionu cca 100 m od sjezdovek. Pro alpské turnusy pak letos sdružení vybralo penzion v nádherném horském středisku Histerstoder. „Loňský tábor v Alpách jsme měli v poměrně luxusním penzionu ležícím na Dachsteinském masivu. Tentokrát jsme ale vybrali jinou lokalitu, protože nechceme rodiče dětí příliš finančně zatěžovat. Tábor v Alpách od sdružení DĚTI BEZ HRANIC tak tentokrát vyjde rodiny cirka o dva tisíce korun levněji, než tomu bylo v loňské sezoně, a to při zachování veškerého komfortu a vybavenosti objektu i celého střediska. A věřím, že to rodinné rozpočty zejména v letošním nejistém roce ocení.“, vysvětlil nám změnu lokality předseda sdružení Mgr. Josef Valter.
Otázkou, která možná někomu vytane na mysli v souvislosti s lyžařskými tábory, je jejich programová náplň. Samozřejmě, dá se předpokládat, že se na takových táborech lyžuje, ale jezdí si děti jen tak pro zábavu po svahu nebo se také něco naučí? „Samozřejmě nenecháme děti živelně brázdit sjezdovky, ale jedná se o týdenní kontinuální výuku lyžování. Naši instruktoři jsou zkušení a každoročně absolvují kromě školení v bezpečnosti a první pomoci i důležité školení metodiky výuky lyžování.“ říká o programu Josef Valter. Naše sdružení ovšem také dbá na zajištění maximálního bezpečí dětí na sjezdovkách. Požaduje proto vždy profesionálním servisem seřízené lyže, bezpodmínečné používání lyžařské helmy a reflexní vesty pro menší děti. I z toho je patrné, že DĚTI BEZ HRANIC jsou odpovědný provozovatel táborů a rodiče mu mohou své děti svěřit s klidným srdcem.

Detailní informace o nabídce zimních lyžařských táborů (někdy též nazývaných jarní tábory) najdete na webových stránkách www.detibezhranic.cz, případně na specializovaném internetovém serveru www.zimnitabory.cz .

A jak to vlastně vypadá s aktuální obsazeností zimních táborů? DĚTI BEZ HRANIC mají v současné době již několik desítek míst obsazených, a to na české i zahraniční tábory. Nabídka ale byla otevřena teprve před pár dny, je tedy ještě dostatek volných míst. Každoročně však bývá většina zimních táborů již v prosinci obsazena, takže už je opravdu nejvyšší čas zimní tábor hledat a přihlásit se.

Nabídka zimních táborů je velmi pestrá. Doufejme, že i zima bude stejně štedrá a nebude šetřit sněhovou nadílkou, která je pro skvělý zimní tábor nepostradatelná.

Zimni tabor 2011

The post Lyžařský tábor 2012? Skvělý způsob jak strávit jarní prázdniny! appeared first on Předškoláci.

Pověst o princezně Kačence

Michael Novotný — Mon, 11 Apr 2011 19:29:38 +0000

Podle dávných vyprávění našich předků v Orlických horách přebývá a laskavě panuje milá a půvabná dívka – Kačenka. Je dobrotivá a spravedlivá jako sama horská příroda. Poctivým a chudým pomáhá, povaleče a nepoctivce trestá. Do Kačenčiných hor za ní občas zajíždí vládce sousedních hor – sám pan Krakonoš. Sličná Kačenka se mu líbí, rád by si ji odvezl s sebou a vzal za ženu. Ta však má příliš ráda své hory a nechce je opustit. I když sebelaskavěji a sebecitlivěji odmítne, vládce Krkonoš se vždy hluboce urazí. Popadne ho strašný hněv, uvede v činnost všechny ničivé síly, kterými vládne. Začne metat blesky a hromy, rozvodní všechny potůčky, potoky a říčky v Orlických horách. Nadělá polomů a škod po celé lesní krajině. Takto rozzuřen a rozezlen se vrací domů do severních hor. Po čase ho zlost přejde a urážka přebolí. Zasteskne se mu po Kačence s nadějí, že tentokrát nebude odmítnut, a tak se po čase opět vypraví na námluvy. Přece jenom, co kdyby?

Tak nějak zní převyprávěná pověst o princezně Kačence. Podle jiné verze pověstí je Kačenka Krakonošovou dcerou a Rampušák je jeho zet’. Žijí spolu ve shodě a Krakonoš se rozčiluje asi kvůli úplně jiným věcem.

Rampušák, vousatý spoluvládce Orlických hor, se objevuje teprve na počátku šedesátých let našeho století. S ním postupně vznikla, dnes už pevně zakořeněná, novodobá tradice. Po více než dvacet let, téměř každoročně, se koná v Deštném, vždy ke konci března, rozloučení se zimní sezónou. Rampušák sjíždí na starobylých a dlouhých lyžích s dlouhými zahnutými špicemi a s jednou holí …

The post Pověst o princezně Kačence appeared first on Předškoláci.

Sejeme osení

redakce — Sat, 09 Apr 2011 20:48:04 +0000

Sedláček rozsívá,
ptáček za ním sbírá.
Sej, sedláčku, hodně hustě,
ať za tebou pěkně roste
pšenička zelená. (lidová z jižních Čech)

K jaru patří setí. Jak ho dětem (třeba městským dětem) přiblížit zábavnou formou? Báječně se k tomu hodí osení. Setí osení je navíc jarním potěšením, lze ho pojmout nejen jako poučení, ale i jako krásnou dekoraci.

Osení se dá sehnat třeba v květinářství pod názvem „Velikonoční osení“. Osení se zasadí do misky a pravidelně se zalevá. Osení roste přímo před očima a snad proto pozorování baví i menší děti (není třeba tolik trpělivosti) – po sedmi dnech má být deset centimentů vysoké.
Několik nápadů k setí osení:

Semínka osení můžeme zasadit do průhledné plastové misky. Můžeme se pak s dětmi dívat, jak semínka klíčí a proráží si cestu. Pokud misku zvedneme, jde dobře vidět, jak přibývají kořínky.
Dalším typem je vyrobit do osení zápich ze špejle. Pokaždé když osení povyroste, můžeme udělat na špejli čárku a k tomu připsat na papír datum. Budeme mít tak mnohem lepší přehled, jakou rychlostí osení roste.
Moc hezky taky vypadá, když se osení zasadí do skořápky od vajíčka. Jednak je to pěkná dekorace a druhak to může sloužit jako názorná lekce botaniky. Ze skořápky se dá trávový trs dobře vyjmout a ukázat dítěti kořenový systém. Lze také zajímavě pohovořit s dětmi o tom, že vlasové kořínky kopírují tvar nádoby, v níž vyrostly (Blakeová, N. 2003:73).

My jsme náš ječmínek vysadili s dětmi letos ke konci března, od té doby ho pořád sledujeme, záleváme, dozdobujeme. Nás setí jednoduše chytlo – vždyť po dlouhé zimě je rychlým a krásně zeleným poslem jara.

Použitá literatura: Blakeyová, N. Pro šikulky bez telky. Praha: Albatros, 2003.
Petra Fejtková, www.casprodeti.cz – Tvoření a zábava pro děti v duchu tradic

The post Sejeme osení appeared first on Předškoláci.

Kroužek a Proužek (3/5)

redakce — Mon, 15 Nov 2010 06:52:24 +0000

Proč se Kroužek jmenuje Kroužek

Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Gábinka. Ta holčička už ale nebyla zas tak úplně malá. Chodila do první třídy. Měla krásnou červenou aktovku a tlustý penál, plný pastelek. Ona totiž ze všeho na světě nejraději kreslila. Ve škole měla moc hodnou paní učitelku, která by ráda Gábinku naučila spoustu zajímavých věcí. Jenomže – Gábinku škola vůbec nezajímala. Při vyučování nedávala pozor, dívala se z okna nebo si dokonce kreslila po lavici. Často si říkala: „Nač je ta škola dobrá? Umím kreslit, zpívat, sama se obléknu a najím, to mi docela stačí!“

Paní učitelka zrovna učila děti počítat puntíky a kreslit kruhy. Gábinka si ale místo počítání nakreslila do sešitu červenou pastelkou malého trpajzlíka. Trpajzlíka s kulatou hlavičkou, špičatou čepičkou a na kalhotkách měl spoustu bílých puntíků.

„Ty jsi ale roztomilý trpaslík! Ty ses mi povedl! Budu ti říkat Kroužek,“ spokojeně si řekla Gábinka. Najednou Kroužek zamrkal očičkama, usmál se na Gábinku a pěkně ji pozdravil.
Od té doby se začala Gábinka do školy těšit o mnoho víc. Moc se s Kroužkem skamarádila. Vždycky, když začala hodina, Kroužek Gábince řekl: „Teď poslouchej, teď je to moc zajímavé.“ A holčička ho poslechla. Najednou uslyšela hodně opravdu zajímavých věcí a mnoho užitečného se naučila.

Třeba jak se rozdělit s kamarády o bonbony, aby to bylo spravedlivé. To totiž bez počítání opravdu nejde. Gábinka teď už do školy chodila ráda. Dávala pozor, všechno si pěkně pamatovala, měla samé jedničky a trpajzlíčka, toho už vůbec nepotřebovala, protože díky němu pochopila, že je ve škole vlastně docela hezky.

Ke konci školního roku povídá paní učitelka: „Zítra, děti, půjdeme na výlet na Ostaš.“
Všichni se zaradovali. Gábinka si připravila batůžek se svačinou a vzala s sebou také Kroužka. Bylo by mu to líto, kdyby zůstal ve škole. Ve skalách ještě nikdy nebyl.

Ten den bylo opravdu nádherné počasí a všechny děti si výlet moc užívaly. Když už je trošku bolely nohy, řekla paní učitelka: „Tady, pod tou trpasličí skálou, posvačíme.“
Také Gábinka otevřela svůj batůžek. Rozdělila se s kroužkem o svačinu. A Kroužek najednou povídá: „Víš, Gábinko, tady je tak krásně a ty mě vlastně už vůbec nepotřebuješ. Co kdybych tady zůstal?” A Gábinka? Nejdřív se trochu zarazila. Kroužek byl její nejlepší kamarád. Ale potom pokývala hlavou. „Máš pravdu, Kroužku. Za chvíli bude vysvědčení a o prázdninách ve škole nikdo nebude, bylo by ti tam smutno. Jestli opravdu chceš, zůstaň tu.“

Kroužek podal Gábince ručičku a Gábinka mu dala pusinku na rozloučenou. Paní učitelka už také svolávala děti k návratu. Ještě se na sebe naposled usmáli, Trpaslík Gábince zamával a zmizel za borůvkovým keřem. Gábinka pak měla na vysvědčení samé jedničky. Kroužek, ten si v lese postavil malinkatou chaloupku s červenou střechou a bílými puntíky a za hezkého počasí si spokojeně vysedává na puntíkaté lavičce, popíjí borůvkovou limonádu. Vzpomíná na Gábinku a je mu hezky.

Kde se vzal Kroužek a proč?
Jak přišel Kroužek ke svému jménu?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Kroužek a Proužek (3/5) appeared first on Předškoláci.

Hra: Kdo uhodí do bubínku

Michael Novotný — Mon, 10 May 2010 17:18:56 +0000

Úkol: učit výskoku z místa. Pomůcky: lano, bubínek s paličkou. Organizace: celá skupina, cvičí jedno dítě po druhém, dvě děti jako pomocníci při držení lana.

Popis hry: Děti sedí na lavičce, před nimi drží dvě děti ve výši ramen napnuté lano. Na jednom konci stojí učitelka a drží v ruce bubínek. Děti přistupují jedno po druhém k lanu, levou rukou se přidržují lana, a v druhé drží paličku. Jdou podle lana, na jeho konci vyskakují a snaží se udeřit paličkou do bubínku. Komu se to podaří, přechází na druhou lavičku. Kterým se nepodaří, mají další pokus. Hra se opakuje, učitelka mění polohu bubínku.

Pravidla :

Při pokusu o úder vyskakovat snožmo.
Na stranu vítězů mohou přejít jen po zdařilém pokusu.

Metodické pokyny: Děti se přidržují lana, jdou přímým směrem. Soustřeďují se na výskok tak, aby zasáhly bubínek. Paličku si předávají.

The post Hra: Kdo uhodí do bubínku appeared first on Předškoláci.

Víla na rybníce

redakce — Wed, 20 Aug 2008 10:58:05 +0000

Byl jednou jeden mlynář a ten vedl se svojí ženou spokojený život. Měli hojnost peněz i živobytí, rok od roku se jim dařilo lépe. Ale neštěstí chodí přes noc, jak bohatství narůstalo, tak se začalo pojednou ztrácet, že ke konci tomu mlynáři nezbylo nic jiného než onen mlýn, ve kterém seděl. Mlynář byl zarmoucený, a když po celodenní práci uléhal, neměl klidu, nýbrž se starostmi převaloval na posteli.
Jednoho rána vstal ještě před svítáním, vyšel ven a myslel si, že mu procházka u srdce uleví. Když přecházel přes mlýnskou hráz, právě zazářil první sluneční paprsek, a mlynář uslyšel nějaký šelest z rybníka. Obrátil se tím směrem a uviděl krásnou ženu, jak se pomalu vynořuje z vody. Její dlouhé hebké vlasy ji padaly přes záda a zakrývaly celé něžné tělo. Poznal, že je to víla, ale nepolekal se, nýbrž zůstal stát a čekal. A víla začala mluvit sametovým hlasem, pozdravila ho jménem a zeptala se ho, proč je tak smutný. Mlynář byl zprvu zamlklý, ale když tak hezky mluvila, vše ji nakonec vypověděl, jak ve štěstí a bohatství žil a nyní je chudý a neví si rady.
“Bud klidný!” odvětila víla: „Mohu tě zase učinit šťastným a bohatým, jako jsi býval, ale musíš mi slíbit, že mi dáš to, co se právě v tvém domě narodilo.”
„Co by to mohlo být jiného než štěně nebo kotě?” pomyslil si mlynář a slíbil víle, co si přála. Víla se opět ponořila do vody a on spěchal spokojeně do mlýna, mysl plnou naděje. Ještě byl kus od domu, když vyšla ze dveří děvečka a volala na něj, ať sen prý raduje, že jeho žena právě povila chlapečka.
Mlynář zůstal jako bleskem zasažen, nyní pochopil, že lstivá víla to musela vědět a podvedla ho. Se svěšenou hlavou šel na svoji ženou a když se ho byla ptala: „Pročpak se neraduješ z tak krásného chlapce?” tak ji vypověděl, co se mu bylo přihodilo a co za slib dal víle v rybníce.
„Na co mi bude štěstí a bohatství?” stýskal si: „Když ztratím moje dítě? Ale co mohu dělat?”
Ani příbuzní, kteří byli přišli štěstí a zdraví vinšovat, si nevěděli žádné rady. Zatím do domu přišlo slibované štěstí a bohatství. Na co mlynář sáhnul, to se mu dařilo, bedny a truhlice jako by se samy od sebe plnily penězi a ve skříních se přes noc množily. Netrvalo to dlouho a jejich bohatství bylo ještě větší než dříve. Ale mlynář se jím nemohl nerušeně radovat, slib, který dal víle, ho trýznil. Často, když musel kolem rybníka projít, strachoval se, že se víla vynoří a jeho slib mu připomene. Malý Vintíř měl přísně zakázáno k vodě se jen přiblížit.
„Střez se, hochu,” říkal mu otec: „jakmile se k vodě přiblížíš, vynoří se ruka, popadne tě a stáhne dolu.”
Tak běžel rok za rokem a víla se více neukázala, tu se začal mlynař upokojovat. Vintíř vyrostl v krásného jinocha a šel k jednomu znamenitému lovci do učení. Když se vyučil a byl sám zdatný lovec, vzal si ho do služby pán jejich vsi. V té vsi žila krásná a věrná dívka Ermelinka, která Vintíře ze srdce milovala, a když to byl jejich pán viděl, daroval jim malou chaloupku, aby se vzali a spokojeně a klidně v ní přebývali.
Jednou Vintíř sledoval krásného srnce. Když se mu srnec pryč z lesa na volné pole vyhnul, pronásledoval ho i tam a konečně jej dobře mířenou ranou skolil k zemi. Ani si neuvědomil, že se ocitl v blízkosti nebezpečného rybníka, a šel si do něj pak, co zvíře vyvrhnul, umýt krví potřísněné ruce. Ale sotva ruce do vody ponořil, znenadání se objevila víla, smějíc se objala ho mokrýma rukama a rychle stáhla dolů, že se nad ním jen chvíli vlny čeřily.
Když Vintíř večer domů nepřišel, tu dostala Ermelinka velký strach. Vyšla ven, aby ho hledala, a protože ji často vyprávěl, že se před úskoky víly musí mít na pozoru a k rybníku se nesmí přibližovat, začala tušit, co se asi mohlo stát. Pospíchala k vodě, a když na břehu uviděla ležet jeho loveckou brašnu, tak déle už o tom neštěstí nepochybovala.
Bědujíc a lomíc rukama volala jméno svého miláčka, ale marně; spěchala na druhou stranu rybníka a znovu ho volala; vílu častovala hrubými slovy, ale odpovědi se jí nedostalo žádné. Zrcadlo vodní hladiny zůstalo klidné, jen měsíc se v ní nepohnutě shlížel.
Ubohá Ermelinka od rybníka neodešla, rychlými kroky bez oddechu, kráčela znovu a znovu dokola, jednou zoufalstvím ztichlá, jindy s hlasitým nářkem beznaděje, mnohokrát s srdceryvným bědováním. Konečně byly její síly u konce, sesunula se k zemi a upadla do hlubokého spánku. Brzy k ní přišel podivný sen.
Plna strachu namáhavě stoupala vzhůru na vysokou horu mezi dvěma skalními bloky, trny a úponky ji drásaly nohy, déšť ji bičoval nemilosrdně obličej, vítr ji cuchal dlouhé vlasy. Když se konečně dostala na pahorek, naskytl se ji úplně jiný obraz. Nebe tu bylo modré, vzduch jemný a svěží, půda byla jako sametová a na zelené louce se spoustou květin stála chaloupka. Ermelinka šla k ní a otevřela dveře, tu uviděla stařenku s bílými vlasy, která na ni přátelsky kývala. V tu chvíli se Ermelinka probudila.
Nastal nový den, a ona se rozhodla udělat, co se jí zjevilo ve snu. Namáhavě vystoupila na horu a všechno bylo opravdu tak, jak to byla v noci viděla. Stařenka se k ní přátelsky chovala a nabídla ji židli, aby se posadila.
„Tebe musí něco velmi zlého trápit, děvenko,” řekla stařena: „že jsi mou skrytou chalupu našla.”
Ermelinka jí mezi slzami vyprávěla o svém neštěstí.
„Uklidni se, Ermelinko,” řekla stařenka. „já ti pomohu, tady máš zlatý hřeben. Až bude úplněk, tak jdi k rybníku, sedni si na břeh a učeš si svoje krásné, černé vlasy tímto hřebenem. Až budeš hotova, polož ho dolů na břeh, blízko vody a uvidíš, co se bude dít.”
Ermelinka se vydala zpět, ale čas do úplňku ji ubíhal velmi pomalu. Konečně se objevil zářící měsíc na nebi a ona pospíchala k rybníku, sedla si k vodě a začala si česat svoje dlouhé černé vlasy tím zlatým hřebenem. Když se byla učesala, položila ho na zem blízko vody a čekala. Netrvalo to dlouho, tu zahučelo v hlubině, zvedla se vlna a spěchala po břehu až k hřebenu a ten s sebou vzala do vody. Po tu dobu, co hřeben potřeboval k tomu, aby klesnul na dno, se otevřela vodní hladina a Ermelinka viděla Vintířovu hlavu, jak pomalu stoupá z vody nahoru.
Nic neříkal, jen se na ni díval smutnýma očima. V tom samém okamžiku přišla druhá vlna a pokryla Vintířovu hlavu a vše zmizelo. Hladina rybníka byla zase tichá a klidné, jen tvář měsíce se na ní zrcadlila.
Plna smutku se Ermelinka vrátila domů, ale opět přišel onen podivný sen a zjevila se jí chaloupka té dobrotivé stařenky. Zrána se tedy vydala znova na cestu a žalovala stařence v slzách na svůj osud. Ale stařenka dala Ermelince zlatou flétnu a řekla:
„Vyčkej úplňku, pak vezmi tutu flétnu, posaď se na břehu a zahraj krásnou písničku, a když budeš hotova, polož flétnu do písku a čekej, co se bude dít.”
Ermelinka udělala, co ji stařenka poradila. Sotva flétnu položila na písek, tu to v hlubině zahučelo, zvedla se vlna a vzala flétnu. Brzy se vodní hladina rozestoupila a z vody se začal vynořovat Vintíř, nejenom hlava, ale do půlky těla se vynořil. Rozpřáhl k Ermelince náruč, ale zahučelo to v hlubině, přivalila se druhá vlna a stáhla muže opět dolů.
„Ach, kdo mi pomůže?” naříkala Ermelinka: „Jen na chvilku jsem svého milého zahlédla, hned jsem ho zase ztratila.”
Ten velký žal zaplnil opět její srdce, ale sen ji potřetí ukázal stařenčin dům. I vydala se zase na cestu a tentokrát ji stařenka dala zlatý kolovrátek, utěšila ji a pravila:
„Ještě si neučinila vše, co se dalo udělat, vyčkej zase úplňku, pak vezmi kolovrátek, posad se na břeh a přeď, dokud nebude cívka plná, až budeš hotová, postav kolovrátek blízko vody a čekej, co se bude dít.”
Ermelinka zase vše doslova učinila, co jí byla stařenka poradila. Brzy se úplňku dočkala. Vzala zlatý kolovrátek a na břehu rybníka předla pilně, dokud nebyla špulka plná nití. Sotva kolovrátek na břeh blízko vody postavila, tu opět zahučelo v hlubině, zvedla se velká vlna a kolovrátek vzala sebou dolů.
Poté se vodní hladina rozestoupila a tentokrát se Vintíř vynořil celý, rychle skočil na břeh, popadl Ermelinku za ruku a začali utíkat pryč. Ale sotva kousek uběhli, tu se z vody zvedla s velkým hukotem obrovská vlna a zalila s velkou silou vše kolem. Uprchlíci už viděli smrt před očima, a tu se Ermelinka naposledy obrátila s prosbou ke stařence a o pomoc zavolala. A v tu ránu se ona proměnila v ropuchu a její Vintíř ve skokana. Voda jim už ublížit nemohla, ale to učinila, že je od sebe oddělila a každého v jinou stranu vrhnula.
Když ta velká voda opadla, dostali se oba na pevnou zemi a vrátila se jim lidská podoba. Ale jeden nevěděl, kde se ten druhý nachází, ocitli se mezi cizími lidmi, kteří jejich rodnou zemi neznali. Vysoké hory a hluboká údolí ležela mezi nimi. A aby se při životě zachovali, stali se oba pastýři. Dlouhé roky se starali o stáda a hnali je přes pole a lesy a byli plni smutku a soužení .
Když se jednou na zemi opět vrátilo jaro, vyhnali oba v jeden den své stádo, a náhoda tomu chtěla, že se putovali sobě naproti. Vintíř uviděl na daleké horské strání scházet cizí stádo, a to své hnal také dolů. Tak do údolí přišli společně, ale nepoznali se, jen se zaradovali, že po letech nejsou sami. A od toho dne, vyháněli svá stáda společně, nemluvili spolu mnoho, ale cítili se spolu spokojeně a bezpečně.
Jednoho večera, když byl zrovna úplněk a měsíc zářil na obloze, a ovce už odpočívaly, vytáhnul najednou Vintíř ze svého rance flétnu a začal hrát. krásnou ale smutnou píseň. Když byl dohrál, uviděl, že pastýřka hořce pláče.
„Pročpak pláčeš?”zeptal se jí.
„Ach,” odpověděla: „to také tenkrát svítil úplněk, když jsem naposledy tu píseň na flétnu hrála a hlava mého nejmilejšího se z vody vynořila.”
Tu na ni Vintíř pohlédl a jakoby se mu mlha před očima rozplynula, poznal najednou svou milovanou Ermelinku, a když na něj ona pohledla, tu v záři měsíce spatřila tvář svého milovaného muže. Objali se, políbili, a že od té doby spolu šťastně žili, netřeba více povídat.

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post Víla na rybníce appeared first on Předškoláci.