The post Šel kocourek do stodůlky appeared first on Předškoláci.

Kdo byl Ahasver?
Byl tesař nebo švec a žil v Jerusalemě za časů, když Bůh v podobě Syna Svého chodil po zemi. A Syn Boží, spravedlnost Sama, musel ovšem tehdejším spravedlivým tohoto světa se nelíbiti, a Kalvarie již stála. A tak spatřujeme Syna Božího, an vleče k hoře té kříž, na který Ho chtějí přibít. Klesá Spasitel pod břemenem tím, a jda kolem dílny Ahasverovy chce si odpočinouti, co zatím jako bouře zní to Jerusalemem: „Ukřižuj, ukřižuj Ho!“ Ahasver neptá se po vině Ježíšově, co zlého provinil, a volá též: „Ukřižuj, ukřižuj Ho!“

A vida, an chystá se Ježíš k odpočinutí před domem jeho, laje mu a surově odhání Ho od příbytku svého. A tu prý slyšán byl hlas Ježíšův, Ahasverovi platící: „Jdi a kráčej bez ustání, dokud se nevrátím.“ Tak stává se z Ahasvera věčný žid. I bloudí Ahasver po světě, nemaje pokoje a nemoha nikde odpočinouti. Marně hledá smrt v bitvách, v ohni a vodě, a hledati ji bude až do soudného dne. Také ve Skutči čekali tenkráte Ahasvera a vypravovali, že ho vedou v řetězech na Štěpánov z Chlumečka.
HLINECKÝ, A. Z dob šerých, dávných., 1909

The post Čert jde do Skutče appeared first on Předškoláci.

Kostelík vyrostl v sousedství biskupského hrádku, jenž za svými zdmi skrýval velké bohatství. Na faru byl dosazen mnich premonstrát a dostal k ní značný majetek. Ve stáji musel vždy stát bílý kůň, na němž měl kněz po celou noc až do rána objíždět a strážit hrádek a vyvolávat na všechny světové strany.

„Hoj ve jménu Otce i Syna, jdi od hradu, smrtelníče dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Kostel byl tedy zasvěcen svatému Martinovi, aby na věky hlídal biskupův hrad i s jeho poklady.

Za krále Václava vtrhly na Moravu divoké hordy pohanských Tatarů a plenili vše, co se jim postavilo do cesty. Hořela města, dědiny, hrady i kostely. Nájezdníci se prohnali úrodnou Hanou a za krátko se objevili před Blanskem s touhou, zmocnit se zde nahromaděných cenností. Věrný premonstrát ani na okamžik nezaváhal a už proti nim vyráží na svém bělouši a zpívá mocným hlasem: „Hoj ve jménu Otce i Syna, jděte, smrtelníci, odtud dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Knězův zpěv však brzo zaniká v hrozném ryku tatarských jezdců, kteří se již přebrodili přes Svitavu, a než se farář naděje, je obklíčen a míří na něj šípy z tisíce luků. V zoufalství obrátí hlavu vzhůru k nebi a zvolá, co mu síly stačí: „Nedej zahynouti, Hospodine, nedej zahynouti věrným svým! Svatý Martine, rytíři páně, plášť jenž rozdělil jsi ubohým, sešli útěchu na naše skráně, nedej zahynouti věrným svým! Nech, ať plášť tvůj na nás níž se kloní, braň nás nebeskými krunýři, přijď na pomoc nám na koni, s božími na pomoc rytíři!“ A tu náhle se zázračně rozšumí celé okolí, a kam se kněz podívá, všude vidí, jak sem cválají v tajemném lesku bílí rytíři. Postavy jsou štíhlé, průsvitné, sinalých tváří, s křížem na plášti a štítu. A již se s vytasenými meči ženou na strašlivé Tatary a za nedlouho jejich vojsko rozpráší. Pohanská krev teče proudem! Premonstrát klesne na kolena a v svatém zanícení děkuje vroucnou modlitbou bohu za záchranu. Když se zvedl a rozhlédl kolem sebe, vidí, že boží bojovníci se ztratili tak záhadně, jak se objevili. Stráž svatého Martina bdí nad klidem Blanska dodnes, a až zase jednou bide ve zdejším kraji zle, opět zasáhne, tak jako kdysi proti hrozivé záplavě pohanských kočovníků.

Pramen: Publikace Zrazený vodník, Leoš Vašek, 1993 (Václav A. Crha, Rytíři boží na Blansku, Berthold Kladivo, Stanislav Opatřil, Ve vichru staletí, Blansko, 1940)

The post Blansko: Stráž svatého Martina appeared first on Předškoláci.

Jednou se musel odebrat na poradu se svými kurfiřty do Řezna poblíž českých hranic. Zde se zúčastnil lovu v pohraničních hvozdech. Hnal se na koni za jedním jelenem tak dlouho, až zabloudil. Císař nevěděl, kudy se dát, nechal tedy svého koně, ať sám hledá cestu. Navečer spatřil průhledem mezi stromy hrad na jakémsi kopci a zamířil hned k němu. Ano, bylo to ono tajné hraběcí sídlo. Albert ani Elenka císaře hned nepoznali, bez podezření se ho ujali a nabídli mu večeři i nocleh. Ani druhého dne, když se s oběma loučil, jim jeho podoba nepřipomněla císaře. V nitru císaře ovšem bublala zloba. Rozhodl se, že utajené sídlo silou dobude a oba neposlušníky vydá katu. Sebral vojsko a znovu se vydal do hraničních lesů, aby se dostali k hradu. Ale než císařské vojsko mohlo zaútočit, zvolala Elenka vysokým hlasem: „Odpusť nám otče, pro lásku naši! Zabiješ–li mého muže, nebude mít ani pro mne život žádnou cenu a zabiju se sama.“ Po těch slovech se začali rytíři u císaře přimlouvat, aby udělil mladému páru milost. To také nejspíš rozhodlo. Jindřich se pousmál do vousů a poznamenal: „Ani jsem netušil, kolik podob může mít taková věrná láska.“ Zastavil vojsko, hraběte i dceru vyzval, ať vyjdou z hradu, že jim navždy odpouští. A tak se i stalo. Oba milenci se vzdali císaři na milost a opustili s ním i svoje utajené sídlo, Přimdu.

The post Přimda appeared first on Předškoláci.

The post Ráz na ráz appeared first on Předškoláci.

Přišel domů a táta se ho ptá: “No, jaks dopad?” “Ale ani se mnou žádný nemluvil.” “Inu, věděl jsem, že jsi k ničemu.” Teď povídá Franta: “Táto, zejtra půjdu já.” “ALe co bys tam dělal, nic neumíš, natoť abys princeznu rozesmál.” “Ale půjdu!” “No, jen si jdi, co ti budu vymlouvat.”

Šel, zelenému mládenečkovi chleba nedal a hajdy do milého zámku. Přijde tam k stráži: “Kam cestuješ?” “No, jdu tu princeznu rozesmát, aby se přece rozesmála.” “Ale jsi nějaký nekola, neumíš ani mluvit! No jdi, my tě propouštíme, ale paní princezna ani ven nevyjde!” Žádný nevěděl, co bude dělat. Tak ta princezna čekala, co to bude. Franta se svlékl a metal kotrmelce. Princezna se ani neusmála. Tak přišel zas domů a táta se ho ptá: “No, jakpak tě obdařili penězi?” “Ale ledva se podívala, už táhla pryč.” “Inu, milí hoši, darmo utrácíte peníze, tu nic nerozesměje.”

Honza, nejmladší syn, ležel na peci a povídá tátovi: “Tatínku, teď půjdu já, a já si s sebou nevezmu nic a žádnou komedii nebudu dělat.” “A, však máš kalhoty nadranc a jiné šaty nemáš, lež raději na peci!” Honza povídá: “Tatínku, já půjdu!” “No tak jdi, co tě budu zdržovat.”

Tak si sebral pár suchých kůrek na cestu a jde. Přišel k té skalině pod lesem a už se mu chtělo jíst. Vytáhl si kus chlebečka z kapsy. Teď se mu vynajde zelený mládeneček a on se ptá: “Kudypak cesta?” “Tamhle. A kam jdeš, Jeníčku, mládenečku?” “Ale na zámek, co mají princeznu a nic ji nemůže rozesmát.” Tak pojídal chlebečka a zelenému dal taky. Jedli spolu. Když snědli, zelený se ho ptá: “Co za to?” “Štěstí!” povídá Honza. Tak zelený mládeneček dal mu kočárek a tři kachny stříbrozlaté a povídá: “A teď jeď, a až půjdeš zpátky, stav se, dáš mi zas najíst.”

No dobře, Jeník se sebral a jede. Přišel na hospodu a musil tam zůstat na noc. Však to neuškodí, myslil si a poroučí si bohatou večeři: mísu nudlové polévky, brambory, potom kus chleba a peprného tvarohu. A když pojedl, ptá se, co za to? “Tolar”. “Jo, nemám, až zítra zaplatím.” Ale hospodská se rozkřikla: “Takových vandráků by přišlo tuze mnoho! Najíst se, a pak neplatit.” A ponadala mu dost. Ale ta hospodská měla tři dcery a ta jedna povídá: “Ticho! Co budete šramotit, když nemá, necháme si tu jeho kočárek v zástavě.” Však se už chystala každá, že mu ty kachny oškubou.

Tak milý Honza zůstal v kůlně na seně přes noc. Zatím ty dcery šly, aby mu kachny oškubaly. Ale jak se která kachen dotkla, byla přilepená a tak zůstala, jak vstala z postele, v košili. Teď Honza ráno vstane a vidí, co je. Tak hned popadl kočárek a jede, a ty dcery klapou za ním.

Nejdřív šli kolem pekaře, který právě sázel chléb do pece. Ten se ohlédl, kdo to tak časně po ulici jede, vyběhl ven a plácne lopatou jednu z těch dcer. Ale lopata se mu přilepila a musil s nimi.

Teď Honza přišel k ševci, ten se ohlédne, kdo tak časně jede po ulici, a viděl, že jeden s vozíčkem, se třemi kachnami, tři holky a pekař s lopatou. Tak vyběhl z domu se šídlem, ale jen se pekaře dotkl, musel s nimi.

Teď jedou dál, na rynk, tam sluha od úřadu ve svém pokoji kouří, měl dlouhou dýmku, jak se s ní vyloží z okna, kouká, kdo to jede. Jak viděl tu společnost, natáhl dlouhou dýmku a podrbl ševce po zádech. A hned musel z okna a za nimi.

Teď přišli za město, tam vykládal jirchář kůže. Ohlédne se, a viděl ševce se šídlem a sluhu s dýmkou a všecky ostatní, i pleskl sluhu kusem kůže. A sotva ho pleskl, musel za nimi.

A tak přijeli až k zámku, tam stál voják u vrat. No smál se, Honza ani neměl proč se dovolovat dál. Přijede na dvůr, objede, a už to všecko kouká z oken, i sama princezna. Smála se tak, až král už musel prosit Honzu, aby odjel. A ten princ byl zrovna u ní a byl tolik rád, že se rozesmála, a hned dal Honzovi měšec dukátů, a tak zase jel zpátky.

Každý u svého domu mu odpadl, až přijel na tu hospodu. Dcery s nářkem utíkají, co zkusily. Byl by rád dal bohatou snídani, ale ujel, aby ho hospodská a její dcery neztrestaly.

A tak přijel až k té skalině a zelený mládeneček už ho čekal. Honza povídá: “Mám dukátů měšec, co si přeješ?” “To nechci, máš-li jenom něco jíst.” Tak Jeník vzal kudlu z kapsy, rozkrojil napůl, co měl ještě chleba, a povídá: “Tu, mládenečku, jez!” “Žes byl štědrý,” povídá zelený mládeneček,”dal jsem ti to štestí, tví bratři lakomí nedostali nic. To si pamatuj, štědrému každý rád pomůže a poví.”

Tak Honza přišel domů, bratrům se vysmál, že mu říkali hloupý Honza a že přece všecko dostal. Chalupu prodali, koupili si větší usedlost a pak začali lepší práci.

The post Jak Honza rozesmál princeznu appeared first on Předškoláci.

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post O princezně ve věži appeared first on Předškoláci.

Princ se zarazil a pak králi povídá: „Králi, můj tatínku, rád bych se oženil, ale nemám nevěstu, ani nevím o dívce, která by se mohla stát mou ženou.“ „To nevadí,“ nenechal se zaskočit král. Tady máš zlatý klíček, jdi do věže do poslední komnaty a tam si vyber svoji nevěstu.“

Princ nemeškal a hned se vypravil do věže. Vešel do poslední komnaty. Všude byly vyobrazeny ty nejkrásnější princezny, které kdy viděl. Rozhlížel se kolem sebe, ale nedokázal si z nich vybrat tu pravou. Najednou jeho zrak padl na místo zakryté plentou. Strhl plentu a spatřil tu nejkrásnější dívku. Měla nádhernou tvář i nádherné šaty. Byla však nesmírně bledá Vypadalo to, že se něčím velmi trápí. Princ měl jasno. Rozhodl se, že jen tato princezna se může stát jeho ženou. Hned spěchal za králem, aby mu to sdělil.

Když se král dozvěděl, kterou dívku si vybral, vypadal znepokojeně a pravil: „Ach princi, synu můj, tolik krásných princezen a ty sis musel vybrat zrovna tu, kterou ve své moci drží zlý černokněžník na svém hradě. Teď ti nezbývá nic jiného, než jeho hrad najít a zakletou princeznu vysvobodit.“

A tak se princ vydal na cestu. Šel dlouhé dny, ale stále jen bezcílně bloumal. Nedařilo se mu najít správný směr.
Jednoho dne potkal Dlouhého. „Dobrý den princi, vezměte mě k sobě do služby, uvidíte, že se mnou bude spokojený,’ oslovil ho na jeho cestě. „A co umíš?“ zeptal se ho princ. „Já se umím vytahovat a mohu být tak dlouhý, jak si jen přejete,’ řekl a na důkaz svých slov se natáhl do takové výšky, že převyšoval i tu největší borovici v lese. Poté se rozhlédl do krajiny, zmenšil se a řekl: „Pojďte tudy princi, touto cestou se nejrychleji dostanete z lesa, beztak tu jenom bloudíte.“ A jak řekl, tak se stalo. Za chvíli vyšli z lesa. „Tebe rád vezmu do služby, budeš se mi hodit. Jen se prosím rozhlédni a řekni mi, kde má zlý černokněžník svůj hrad.“ Dlouhý se rozhlédl a našel cestu na hrad, po které se hned vypravili.

„Tamhle je můj kamarád Široký,’ povídá Dlouhý po chvíli. „Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat.“ Došli až k Širokému. „Co umíš?“ zeptal se ho princ. „Já se umím rozšiřovat a ucpu každý prostor, byť by byl sebevětší,’ odpověděl Široký a začal se tak rozpínat, že Dlouhý musel vzít prince na ramena a couvat před Širokým.
„Dobře,’ souhlasil princ, „tebe také vezmu do výslužby.“ A tak šli dál. Za chvíli Dlouhý a Široký povídají princi: „Princi, tamhle je náš kamarád Bystrozraký. Vezmi ho také do služby. Nebudeš litovat.“ Všichni tři došli až k němu.

„Kdo jsi a proč máš zavázané oči?“ zeptal se ho zvědavě princ. „Jsem Bystrozraký a oči mám zavázané, protože tak vidím to, co normální člověk bez šátku, a když si šátek rozvážu, vidím vše skrz naskrz, a budu-li chtít, dokážu pohledem spalovat a drtit věci kolem sebe.’ Na důkaz svých slov rozvázal šátek a roztavil skálu, která stála u cesty. „Dobře, beru tě do služby,“ souhlasil princ, a tak všichni pokračovali v cestě do hradu za zlým černokněžníkem.

Díky schopnostem Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého se do večera dostali až k hradu, ve kterém se zabydleli.
Celý hrad byl divný. Naháněl strach. Vše tu bylo bez života, jakoby v jediný moment ztuhlo všechno, co tu žilo. Všude kolem byli zkamenělí lidé.
Chvíli poté, co se princip a jeho doprovod zabydleli, se objevil černokněžník. „Co tady pohledáváte?“ zeptal se zlým hlasem. „Přišli jsem vysvobodit princeznu z tvého zajetí,“ pravil neochvějným hlasem princ.

„Dobře,“ souhlasil černokněžník. Když ji po tři noci uhlídáte, dám ti ji, princi, pokud ale ne, všichni zkameníte.“
Poté přivedl princeznu. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký se zařekli, že celou noc budou princeznu hlídat a neusnou ani na chviličku. Jenže spánek byl silnější než oni a nakonec usnuli všichni.

K ránu se jako první probudil princ a rozhlédl se. Krve by se v něm nedořezal. Princezna byla pryč. Princ hned vzbudil své kamarády a požádal Bystrozrakého, ať se po princezně podívá. Bystrozraký se rozhlédl a říká: „Už princeznu vidím, sto mil odtud je les, v tom lesu strom a na tom stromu je žalud a ten žalud je princezna. Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a vydali se pro žalud. Neuplynula ani chvilička a už byli zpátky. Podali žalud princi, ten ho pustil na zem a z žaludu se záhy stala princezna. V tu chvíli přišel černokněžník, a když uviděl princeznu, zuřil a u pasu mu praskla jedna ze tří železných obručí. Vzal princeznu za ruku a odvedl ji pryč.

Princ se celý den potuloval po hradě, neměl nic jiného na práci. Až zase večer přišel černokněžník s princeznou.
„Budeš princeznu hlídat další noc. Jestli ji neuhlídáš, zkameníte.“ Varoval je a odešel. Princ, Dlouhý, Široký i Bystrozraký si znovu slibovali, že v žádném případě neusnou a budu čilý celou noc. Spánek je ale opět přemohl.
Jako první se ráno probudil princ. I tentokrát zpanikařil a vzbudil Bystrozrakého. Ten chvíli hledal a pak povídá: „Dvě stě mil odtud je skála, v té skále je drahý kámen a ten kámen je princezna.’ Dlouhý vzal Bystrozrakého na ramena a kámen princi přinesli. Ten ho pustil na zem a kámen se změnil v princeznu. Černokněžník byl opět naštvaný a tentokrát mu u pasu praskla druhá železná obruč.

Další den se princ a jeho kamarádi také jen tak pohybovali po hradě a čekali na poslední noc. Doufali, že tentokrát neusnou a princeznu uhlídají. To se jim ale znovu nepodařilo. K ránu vyskočil princ: „Kde je princezna?“ vykřikl. Probudil Dlouhého, Širokého i Bystrozrakého. Bystrozraký se hned rozhlédl po okolí, ale trvalo mu dlouho, než princeznu zahlédl, ale najednou radostně vykřikl: „Už ji vidím, 300 mil odtud je černé moře, v tom moři je mušle a v mušli perla a ta perla je princezna.’
Jenže bylo to moc daleko. Sám Dlouhý nevěděl, jestli takovou trasu zvládne ujít. Vzal si s sebou Širokého i Bystrozrakého a zvláště se Širokým se hodně pronesl, ale Dlouhý tušil, že ho bude potřebovat, a taky že ano.

Když přišli k moři, snažil se Dlouhý vylovit mušli, ale nebyl zas tak dlouhý a nedosáhl až na dno moře, a tak se Široký nafoukl, lehl si k moři a pil a pil, až mořská hladina klesla natolik, že Dlouhý mohl vzít mušli. Poté se vydali zpět, ale byla to cesta obtížná, Široký něco vážil a Dlouhý měl co dělat, aby ho donesl.

V tom okamžiku právě do komnaty za princem vstupoval černokněžník. „Tak, kde máš princeznu?“ zeptal se radostně, když ji v pokoji neviděl. V tu chvíli, ale něco cinklo o zem a najednou tu princezna stála.
To Bystrozraký až sem dohlédl a zjistil, co se děje, a tak Dlouhý hodil perlu přímo do princovy komnaty.

Černokněžníkovi praskla třetí železná obruč, proměnil se v havrana a uletěl pryč.
Najednou celý hrad ožil. Nehybné sochy se začaly hýbat. Zkamenělí lidé zase žili a ani princezna už nebyla tak bledá. Krásně zčervenala! Zkrátka do celého hradu se vrátil život. Všichni se vydali zpět za králem na zámek. Král měl radost, že to takhle dopadlo a hned vystrojil princi a princezně svatbu. Princ chtěl, aby jeho věrní kamarádi zůstali s ním na zámku, ale ty se s ním rozloučili. Život v zámku nebyl pro ně. Raději se znovu vydali na cestu a jestli žijí, jistě se někde toulají dodnes.

The post Dlouhý, Široký a Bystrozraký appeared first on Předškoláci.