Postup: na prkénko jsme přiklepli větvičky pomocí hřebíčků, do oválného tvaru. Doprostřed jsme posadili andělíčka a okolo něj větvičky ozdobili mašličkami a zvonečkem. Nakonec jsme ještě na větvičky umístili stříbrné lamely a je hotovo. Dekorace jsou jednoduché, nezaberou vám moc času a mohou je s Vámi tvořit i malé děti.

Autor: Valachová Alena s dětmi (Lucinkou – 8 let, a Tomášem – 11 let)

The post Vánoční dekorace na stůl appeared first on Předškoláci.

Jednou zase Věruška obcházela svůj stateček a pozorovala, jestli se někde neobjeví vetřelec. Najednou zavířil vzduch a na protější straně přistála jiná beruška.

„Už je to tu zase!“ pomyslela si Věruška a hnala se přes bílé okvětní plátky, aby ji poslala pryč. Ale co to, tahle beruška je uplakaná a o Věruščino stádo nemá nejmenší zájem.

„Promiň, jen si chvilku odpočinu a hned zase poletím!“ omlouvala se.
„Jistě! Copak se ti stalo, že pláčeš!“ Věruška jí podala kapesníček z pavučinky, aby si utřela slzy.

„Podívej se mi na záda! Co vidíš? Tedy vlastně co nevidíš?“ vzlykala beruška Maruška. Tak se ta ubrečená berunka jmenovala. „Někde jsem cestou poztrácela tečky. Zbyly mi jen dvě. Všude jsem je hledala, ale jsou nadobro pryč!“ Beruška se znovu hlasitě rozplakala. „Takhle nemůžu mezi broučky, vždyť se mi budou posmívat!“

„Ale jdi ty, to není takové neštěstí, pročpak by se ti posmívali. A vůbec, červený kabátek jen se dvěmi tečkami ti moc sluší!“ snažila se Věruška povzbudit Marušku.
„Tak víš co, pomůžu ti tvé tečky hledat. Dvoje oči víc uvidí“, navrhla Věruška a hned rozevřela krovky a připravila se k letu. Beruška Maruška si utřela poslední slzu, vděčně Věrušce poděkovala a už šmejdily okolo kopretin a hledaly a hledaly. Několikrát se jim zdálo, že nějakou tečku zahlédly, ale pokaždé to byl jen planý poplach. Ne a ne nic najít. Utrmácené dlouhým hledáním se posadily na kámen a Maruška už zase nabírala k pláči.

Opodál se posadila moucha a začala si čistit nožky:
„Proč bulíš, bolí tě něco?“ zeptala se trochu neomaleně smutné berušky.

„Ne, to ne, ale poztrácela jsem pět teček ze svého kabátku“, fňukala Maruška.
Moucha si ji prohlédla ze všech stran, dokonce i vzlétla, aby jí dobře viděla na záda: „Myslím, že jsi žádné tečky nepoztrácela, myslím, že jsi jich nikdy víc neměla“, řekla moucha a pokračovala:
„Nedávno jsem létala doma u jednoho pana učitele a viděla jsem u něj v knížce obrázky broučků. Byl tam i obrázek berušky dvojtečné. Jako by ti z oka vypadl. Nebo spíš ty jemu.“

Maruška údivem otevřela pusu a Věruška ji vyzvala:
„Pojď, zaletíme se tam podívat.“ Měly štěstí! Pan učitel si četl venku na zahradě právě v té knížce s obrázky. Stačilo si chvíli počkat, než nalistoval stránku o broučcích. Dvojtečná beruška Maruška jako by se viděla v zrcadle. Žádné poztrácené tečky, její kabátek má jen dva puntíky odjakživa!

Zvedla červené krovky, narovnala si průhledná křidélka a samou radostí se dala do tance. Její sedmitečná průvodkyně Věruška se k ní přidala a nakonec si dala říct i moucha. Tu to za chvíli přestalo bavit a tak se s beruškami rozloučila. A když berušky začala zmáhat únava z tance, pozvala Věruška Marušku na trochu sladkého „mlíčka“ od svých mšic. Pak se rozloučily a Maruška letěla zase něco hledat. Vlastně někoho! Stejné dvojtečné berušky, jako byla ona. Určitě je našla brzo.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Jak beruška pomáhala appeared first on Předškoláci.

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?’
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.’
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.’
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.’
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.’ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!’

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.’ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!’ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?’
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!’ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,’ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.’
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,’ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.’
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!’
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.’
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.’
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.’ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.’
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.’
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?’
„Od předení, panáčku, od předeni.’
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?’
„Od předení, panáčku, od předení.’
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?’
,,Od předení, panáčku, taky od předení,’ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd’.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

The post O třech přadlenách appeared first on Předškoláci.

The post Olga volala kosa appeared first on Předškoláci.

Venku bylo moc hezky. Lesem, nedaleko Trpaslíkova šly děti na výlet. A aby se jim šlo ještě lépe, mlsaly přitom bonbony.

„Mamí, mně spad bonbon na zem, můžu si ho sebrat?” povídá jeden klučina.

„To určitě ne, kloučku. Nech ho tam ležet. Pro tebe už je špinavý, mohl bys být nemocný. Oni si ho tu najdou třeba mravenečkové nebo někdo. Raději si utrhni jahodu. Je také sladká a mnohem zdravější”

Chvilku nato šel Kroužek s Proužkem na procházku. Také si říkali, že by si cestou mohli natrhat do zásoby lesní plody, nebude stále tak pěkné počasí. Když procházeli okolo pařezu, všiml si Kroužek krásného kulatého průhledného lesklého kamínku červené barvy. Neváhal, sundal čepičku a kamínek do ní schoval. Pak povídá Proužkovi: „Ty, Proužku“, zalhal Kroužek, „mě už dneska nějak bolí nožičky. Já už nikam nepůjdu. Jdi do lesa sám. Já si půjdu odpočinout do své chaloupky.”
O svém pokladu Proužkovi nic neřekl.

„Tak dobře, kamaráde. Když cestou najdu sladké borůvky, přinesu i pro tebe. Běž si raději odpočinout, když se necítíš dobře,” měl chudák Proužek o kamaráda starost.
Mezitím Kroužek došel ke svému muchomůrkovému domečku. Sedl si na lavičku, sundal čepičku a vyndal kamínek. Však byl pěkně těžký, hlavičku už měl od té váhy pěkně pomačkanou. Dal si svůj poklad před sebe, různě s ním otáčel, naklápěl ho, překuloval a pozoroval, jak si s ním hrají sluneční paprsky. Jak se blýská. Pak mu na své zahrádce našel pěkné místečko mezi kvítky zvonečků. Mohl na něm oči nechat. A představte si, že dokonce zjistil, že jeho „drahokam“ voní. Voní po jahodách. O to víc se mu zalíbil. Potom zamkl branku u plotu, aby se k němu nikdo nedostal. Ještě jednou se přesvědčil, že se jeho novému pokladu dobře daří a posadil se na lavičku.

Zrovna tou dobou přišel k plotu Proužek a povídá: „Haló, Kroužku, nesu ti dobrotu. Koukám, že už ti je lépe, že se ohříváš na sluníčku. Pojď mi prosím pomoct.”

Proužek před sebou valil obrovskou šťavnatou jahodu. Rozdělíme se, bude dost pro oba. Kroužek jen trochu pootočil hlavu, aby nemusel odtrhnout oči od svého zázračného voňavého kamínku a houkl: „Jen si to nech, já nic nepotřebuju. Já mám něco lepšího. A vůbec, jdi si po svém. Nikoho sem nepustím.”

Proužek nemohl uvěřit svým uším. Kroužkův drahokam nebylo přes květiny vidět, a tak svému kamarádovi vůbec, ale vůbec nerozuměl. Na obloze se ale najednou objevily černé mraky. Honem odkoulel celou jahodu do kůlničky ke své pruhované chaloupce a šel se raději schovat. Však to bylo právě včas. Jen co za sebou zavřel dveře, spadla do zahrádky první mokrá dešťová kapka. Cák! Za ní druhá. Plesk! Pak třetí, čtvrtá a už lilo jako z konve.

Zato Kroužek se nešel schovat. To ze samého strachu, aby mu někdo jeho poklad ze zahrádky neodnesl.Vyndal si puntíkatý deštníček a zůstal sedět na lavičce. Jak tak pršelo, hodně se ochladilo. Brrr. Kroužkovi začala být zima. Nakonec se také schoval do chaloupky. Jenže už bylo pozdě. Začal kýchat a kašlat a nejhorší bylo, že v chaloupce neměl vůbec nic, ani jahody ani borůvky nebo maliny, všude prázdno. Pozdě litoval, že byl na Proužka, který se s ním chtěl rozdělit, tak ošklivý. A déšť pořád neustával. Na to, aby šel do lesa pro zásoby, nebylo ani pomyšlení, zvlášť s takovým nastuzením. Tak si jenom tak lehl do postýlky a byl čím dál slabší a slabší.

Zato Proužek, ten se měl dobře. Navařil si jahodovou marmeládu, po lžičkách ji ulizoval a pozoroval, jak dešťové kapky stékají po oknech. Ale stejně mu nebylo tak hezky jako jindy. Musel myslet na svého kamaráda Kroužka. Vrtalo mu hlavu, co se to s ním jenom stalo. Říkal si, jak se asi má, když ho vůbec není vidět. Nakonec mu to nedalo. Vzal pruhovaný deštníček, misku voňavé marmelády a vydal se ke Kroužkovu domečku. Zámek na vrátkách Kroužkova plotu deštěm zrezivěl, a tak do nich stačilo jen trochu drcnout a bylo otevřeno.

Proužek se rozhlédl. Kroužka nikde neviděl. Zaťukal na dveře chaloupky. Potom znovu, trochu silněji. A nakonec buch, buch, buch, zabouchal už docela silně. Pořád poslouchal, jestli neuslyší nějakou odpověď. Když zaklepal potřetí a nikdo se neozýval, chtěl odejít. Napadlo ho, že se asi Kroužek odstěhoval. Přece jen ale vzal za kliku. Bylo odemčeno. Vešel dovnitř. Hned viděl kolik uhodilo. Kroužek ležel v postýlce, byl celý hubený, puntíky na čepičce úplně vybledlé. Vypadalo to, že je s ním hodně zle.

Proužek pozdravil a honem, bez okolků, podal nemocnému trpaslíčkovi misku s jahodovou marmeládou. To je totiž, děti, pro trpaslíky ta nejlepší medicína. Kroužek sesbíral všechny síly, nabral si pořádnou lžíci marmelády a šup s ní do pusy.

Mňam, ta byla slaďoučká a voňavoučká. Kroužkovi se hned vrátila všechna síla. Bohužel ale nejen síla. Ta vůně mu také připomněla jeho zázrak, jeho lesklý poklad na zahrádce. Ani Proužkovi nepoděkoval, vyskočil z postele a hnal si to okolo vykuleného Proužka před domeček. A tam, tam zas vykulil oči Kroužek „Kde je můj drahocenný kamínek?”

Pršet už přestalo a jeho červený, voňavý drahokam byl fuč, jenom kalíšky zvonků byly plné jakési červené, voňavé šťávy, voněla ale úplně jinak, než voní obyčejně zvonečky, voněla po jahodách. To už za ním vyšel na zahradu Proužek a šel se ke zvonečkům také podívat. Jak tak šel, trochu se mu lepily botičky k zemi. Trpaslíčci se na sebe podívali. Nejprve ke kvítkům se šťávou přivoněli, potom tam smočili prstíček a olízli ho jako lízátko. Když zjistili, že je šťáva krásně sladká, každý hned jeden kalíšek vypil na posilněnou. Trpaslíčci se na sebe chvilku tak nějak podivně dívali a teprve za okamžik začalo velké ptaní a vysvětlování.

Kroužek se zastyděl za svoje chování, Proužkovi se omluvil a hodně moc mu za všechno poděkoval. Trpaslíček si totiž uvědomil, že dobrý kamarád je mnohem víc, než všechny poklady světa, ať jsou jakékoli.

A bobony? Ty příště raději nechá mravenečkům, těm budou určitě prospěšnější.

• Jaký poklad si ve skutečnosti Trpaslíček našel?
• Co zachránilo Kroužka?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Kroužek a Proužek (5/5) appeared first on Předškoláci.

Pro děti byly připraveny zábavné soutěže a hry ve třídě i na školní zahradě,diskotéka – rej masek, vědomostní kvízy o přírodě a ekologii. Nechyběla ani sladká odměna, medaile a diplomy. Děti náš nový stromeček nakreslily a uspořádaly jsme na zahradě výstavu z těchto prací. Okolo stromečku jsme si zatancovali a právě tato básnička nás po celý den provázela a dětem se moc líbila. Stala se poselstvím – kladného vztahu k přírodě.

O stromeček se společně staráme a těšíme se z každé nové větvičky.

The post Co to byl zelený den? appeared first on Předškoláci.

Děti plavou po rybníku,
Každý rychle pospíchá,
Koho stačíš náš vodníku
Ve vodičce nachytat?

Při posledním slově se děti snaží dostat co nejrychleji z rybníka ven a vodník se snaží alespoň jednoho chytit, ten se pak stává vodníkem.

Pohybový obsah: Rychlý běh s vyhýbáním.
Úkol: Pohotová reakce na slovní podnět, běh s vyhýbáním, orientace v prostoru.

Pravidla:

• Všechny děti jsou v kruhu, než dořeknou poslední slovo říkanky.
• Kruh musí být dostatečně velký.
• Děti se musí navzájem vyhýbat.

Metodická poznámka: Při dalším opakování je dobré zařadit vydýchání, hra je vhodná pro vnitřní i vnější prostory.

The post Na vodníka appeared first on Předškoláci.

• Cestička: děti v zástupu za sebou se chytnou za ruce a na první sloku, která zní „Okolo Frýdku cestička, okolo Frýdku cestička, a na ní se zelená a na ní se zelená travička. A na ní se zelena a na ní se zelená travička“, chodí za prvním dítětem různě po prostoru, jako po vyšlapané cestičce ve sněhu.
• Následuje druhá sloka „Šel jsem tam tudy jedenkrát, šel jsem tam tudy jedenkrát, slyšel jsem tam muziku, slyšel jsem tam muziku pěkně hrát. Slyšel jsem tam muziku, slyšel jsem tam muziku pěkně hrát“. Na tuto sloku děti předvedou tzv. bránu. Hlava vede ostatní do oblouku. Dvě děti, které tvoří konec řady, na pokynutí hlavy zvednou spojené ruce a podejde pod jejich pažemi jako pod bránou. Ostatní podejdou bránou za ní a had pokračuje dál. Hlava musí vždy procházet obličejem k bříšku dětí, ne k zádům, jinak by vznikl problém s podcházením.
• Třetí sloka zní „Muzika hrála, břinkala, muzika hrála, břinkala, moje ze všech nejmilejší, moje ze všech nejmilejší plakala. Moje ze všech nejmilejší, moje ze všech nejmilejší plakala“. Na tuto sloku děti předvedou tzv. šneka. Hlava jde po spirále, která se zmenšuje. Pohyb zástupu je stále vpřed, nezastavuje se. Když je šnek už „zabalený“, hlava se skloní a podleze pod spojenými pažemi a vyvede všechny za sebou ven.
• Na poslední sloku, která zní „Muziko nehraj, nebřinkej, muziko, nehraj, nebřinkej, moje ze všech nejmilejší, moje ze všech nejmilejší, neplakej. Moje ze všech nejmilejší, moje ze všech nejmilejší, neplakej“. Děti provedou tzv. změnu vedení. Hlava s druhým dítětem v řadě zvedne ruce a třetí dítě se stává hlavou a provede zbytek hada branou. Poslední dítě v řadě pak děti z brány chytne za ruku a vezme je s sebou.

Další videa najdete na stránce ke stažení

The post Choreografie na lidovou skladbu: Okolo Frýdku cestička appeared first on Předškoláci.

Ukázka: Kočičí pohádka
Byla jedna černá vrána, kolem dvora letěla: „Pověz ty nám, černá vráno, co jsi všechno viděla?“
„Viděla jsem plno zajímavých věcí. Představte si, pruhované kočce se narodila koťata. To bylo radosti. Pyšná kočičí máma se všem zvířátkům okolo chlubila, že má čtyři koťata.“
Sed na míči roznožmo, upažíme, „máváme křídly“.

Bum, bum na vrata,
máme čtyři koťata,
bum, bum na vrata,
koťata jsou pryč.
Sed na míči roznožmo, houpání, údery na míč v rytmu.

Ale koťata nebyla pryč. Však je táta kocour pečlivě hlídal. Ale také se patřičně vytahoval.
Bum, bum na vrata,
máme čtyři koťata,
bum, bum na vrata,
koťata jsou má.
Sed na míči roznožmo, čtyři údery na míč, střídavě vzpažit levou a pravou, čtyři údery na míč, vzpažit obě paže současně.

Také malé štěně, které se batolilo okolo, mělo náramnou radost, že má nové kamarády. Myslelo si, že si s ním koťata hned půjdou hrát.
Moje štěně ťapká,
ťapy dupy, ťapy dupy,
jmenuje se Ťapka,
ťapká pěkně u chalupy.
Sed na míči snožmo, předpažit. Drobnými krůčky jdeme vpřed a současně posunujeme těžiště. Pomalu zpět do sedu na míči.

Ale koťátka jsou malá a ještě nemohou běhat. Pejsek zapanáčkoval a zvědavě se rozhlížel.
Pak se rozhodl, že novinu musí oznámit všem zvířátkům. Nejdříve uviděl myšku. „Už jsi slyšela tu novinu? kočka má čtyři koťata!“
Vzpor klečmo, míč pod břichem, pomalu vzpřim, paže ve vzpažení, zpět do vzporu klečmo.

Myška se zaradovala. „To se bude kočka starat o koťata a myšky nechá na pokoji.“
Když jsi myš,
všechno smíš.
Když se kočka nedívá,
tak si myška zazpívá:
Když jsi myš,
všechno smíš.
Leh na záda, nohy jsou volně položené na míči, lehce kopeme do míče.

Pejsek nechal rozveselenou myšku na dvoře a uháněl dál.
Koťata se zatím stulila k mámě a usnula. kočka také odpočívala, ale spát nemohla. Musela na koťátka dávat pozor.
Leh na záda, paže volně, nohy položené na míči, předklon hlavy, otáčení do stran a zpět.

Sluníčko se na kočičí rodinku usmívalo. Po chvilce neodolalo, natáhlo paprsek a jemně si pohladilo všechna čtyři koťátka. Sluníčko přemýšlelo, jakou písničku si všichni zpívali, když se koťata narodila. Po chvilce si vzpomnělo, ale broukalo si ji jen tak pod fousy, aby ty kočičí mrňousky neprobudilo.
Bum, bum na vrata,
máme čtyři koťata,
bum, bum na vrata,
koťata jsou tu.

Sed na míči roznožmo, vzpažit střídavě pravou a levou. Zpět do připažení obloukem (pohlazení). Sed na míči, houpání, prsty jedné ruky vyťukávají rytmus říkadla do dlaně druhé ruky.

Ukázka z knihy Cvičení pro zdraví s balančními míči a dalšími pomůckami (Portál, 2009)
http://obchod.portal.cz/produkt/cviceni-pro-zdravi-s-balancnimi-mici/

Čertíkova kolíbačka
Cíl: Procvičit svalstvo nohou a paží, uvolnění celé páteře.
Základní postavení: Dřep u míče, paže ze stran objímají míč.
Odrazem se překulíme přes míč, ruce se vpředu dotknou země. Zpět do základního postavení.

Doporučení: Odraz nohama má být dostatečně razantní. Cvičíme plynule, bez přestávek ve svižnějším tempu. Zajistíme bezpečnost.
Kolíbala bába čerta
na pařízku dubovým:
Hajej, dadej, můj čertíčku,
však já na tě nepovím.

Ukázka z knihy Cvičení pro zdraví s balančními míči a dalšími pomůckami (Portál, 2009)
http://obchod.portal.cz/produkt/cviceni-pro-zdravi-s-balancnimi-mici/

The post Cvičení pro zdraví s balančními míči a dalšími pomůckami appeared first on Předškoláci.

instrumentální verze písní
69. Holka modrooká
70. Tancuj, tancuj, vykrúcaj
71. Když jsem byl malučký pacholíček
72. Prší, prší
73. Okolo Frýdku cestička
74. A já su synek z Polanky
75. Voděnka studená
76. Ovčáci, čtveráci
77. Okolo Třeboně
78. Měla babka čtyři jabka
79. Až já pojedu
80. Kačena divoká
81. Já mám koně
82. Skákal pes
83. To je zlatý posvícení

The post Dětské písničky a říkadla 2 appeared first on Předškoláci.