Onen – Předškoláci

Jak zvládnout rodinu a domácnost s málem

redakce — Mon, 21 Nov 2011 17:19:00 +0000

Co jsem doma se dvěma batolaty, tak vstávám v deset a zbytek dne ~~koukám na televizi~~ se věnuji osobnímu rozvoji.

Ano, takový den jsem od chvíle, kdy se narodil nejstarší syn, nezažila ani jeden. Přitom bych tak moc chtěla. Dokázat ten zázrak, kdy si obě děti klidně hrají. Domácnost se mi mezitím sama uklidí, zahrada se otřepe od plevele. Jídlo jenom ohřeju a servíruju s úsměvem na designových talířích s perferktně sladěném prostírání. Na obojí jsem si samozřejmě jako živnostnice sama vydělala.

Víte sami, jaká je realita. Denně od šesti od rána se všemi silami snažím sladit roli matky, manželky, vychovatelky, uklízečky, kuchařky, zahradnice a k tomu vydělat nějakou korunu navíc do napjatého rozpočtu. Učím se za pochodu. Bytostně věřím, že onen ideální stav není otázkou peněz, ale dobrých nápadů a lepší organizace. Sbírám a na vlastní kůži zkouším finty na šťastný život s málem.

Tipy a triky pro šťastnou rodinu a domov najdete na mém blogu www.zena007.cz

Pro děti od dvou let sestavuji každý týden pět různých aktivit, které je zaměstnají. Praktický kalendář zorganizuje úklid domácnosti tak, že vám zabere minimum času a energie. K tomu týdně dva články o vaření, rodičovství, penězích a jiných palčivých tématech. Žádné prázdné fráze, ale vyzkoušené a použitelné postupy. Stavte se pro inspiraci a povzbuzení!

Kdo je Žena 007?

Jsem eko – Třídím odpad, na zahradě mám kompost. Snažím se žít tak, abych se bez obav mohla ohlédnout zpět a stále viděla bujnou zahradu.
Jsem retro – Mám slabost na jednoduchá řešení složitých problémů. Stále věřím, že existují věci, které člověka přežijí. Snažím se jimi obklopovat, snažím se je vytvářet.
Jsem anti – Nikdy jsem neuměla svištět plnou rychlostí po dálnici života. Lákají mě spíš okresky, nebo rovnou polňačky. Celkem neřeším, kam vedou, užívám si samotnou cestu.

Příběh Ženy 007

V roce 2007 jsem odešla z velmi dobře placeného místa v marketingu na mateřskou dovolenou. Záhy jsem zjistila, že být matkou je nejobtížnější povolání, které jsem si mohla vybrat. Bez nároku na uznání a odměnu a dovolenou vykonávám práci špičkového manažera. S odchodem na mateřskou dost poklesly příjmy naší rodiny, na rozdíl od výdajů, které zamířily opačným směrem. Kupodivu jsem se s rozpočtovými omezeními sžila docela rychle, dokonce se v některých oblastech považuji za experta na levné výtvory všeho druhu.

The post Jak zvládnout rodinu a domácnost s málem appeared first on Předškoláci.

O hlučném duchu v třídvorské hájovně

Michael Novotný — Mon, 10 Jan 2011 17:05:07 +0000

Na počátku 20. století bydlel ve staré hájovně ve Třech Dvorech se svou ženou, dcerou a osmiletou vnučkou hlídač Formánek. Jeho život plynul bez zákrutů těžkou všední realitou a proběhl by tak celý, kdyby se jedné listopadové noci nepřihlásily ke slovu neznámé síly. Onen podivný večer před Dušičkami roku 1903 se rodina hlídače Formánka uložila ke spánku. Úderem jedenácté se ale najednou rozezvučel domek silnými ranami, jako kdyby někdo bušil kladivem do čela postele, v níž spali dospělí, stolu uprostřed místnosti i do dřevěného kufru na skříni. Vyděšený Formánek rozespale zažehl svíci, a ačkoliv se údery stále ozývaly, nikoho v mihotavé záři nespatřil. Přestože bylo venku jinak mrtvolné ticho, dunivé rány bylo ve stavení slyšet hned tu a hned onde, jako by neznámá síla létala po domě a ze všech sil do něj bušila. Rodina se pevně semkla kolem otce, děti plakaly, dospělí se modlili. A pak, stejně náhle jak začaly, neznámé údery utichly. Zda to bylo o půlnoci či déle, jisto není.

Vyděšená rodina do rána nezamhouřila oka a hned, jak se rozednilo, prohledal hlídač celé stavení. Nic podezřelého však nenašel. S obavami proto všichni očekávali příchod dalšího večera. A bylo proč. Jakmile se totiž setmělo, začaly se podivné rány ozývat starou hájovnou znovu. A utrpení hlídačovy rodiny teprve začínalo.

Až do 16. listopadu se třídvorskou hájovnou rozléhaly děsivé zvuky, jejichž původce zůstal neviditelný. Někdy je bylo slyšet mezi šestou a osmou večerní, jindy kolem půlnoci, někdy až mezi čtvrtou a šestou ranní. Dokonce se stalo, že bylo neidentifikovatelné rány možno zaslechnout i během dne. Zvěst o řádění hlučného ducha, tedy poltergeista, ve Třech Dvorech se bleskem rozletěla po okolí a do hájovny se začali sjíždět novináři a jim v patách i četníci, aby nekalé činnosti pochybných živlů učinili přítrž. Jenže podivný duch se nebál vystupovat ani před veřejnými činiteli a dunivé zvuky se ozývaly v pravidelných intervalech dál. Původce tohoto jevu byl nejprve hledán po celé hájovně. Byla rozebrána postel, vytrhána a překopána podlaha a zkoumáno i zdivo a okolí domu, ale nic podezřelého se nenašlo. A tak začali brzy do hájovny jezdit zvědavci, aby na vlastní uši poznali podivuhodného klepajícího ducha.

Nakonec dorazili se svou výbavou i spiritisté a kladli neznámé síle řadu otázek „na tělo“. Podle jejich tvrzení jim podivný duch klepáním přesně odpovídal. To vše trvalo přes dva týdny. A pak 16. listopadu ráno hájovna náhle ztichla. Tajemné zvuky se druhý den neozvaly, a pak ani následující den, ani celý příští týden. Ačkoliv zvědavost stále lákala nové pátrače, podivné rány už nikdy nikdo nezaslechl.

Dodnes se neví, co bylo příčinou této záhady, kterou na vlastní uši slyšely desítky lidí. Spekulovalo se o tom, že záhadné údery měla na svědomí říční vydra, nebo že šlo o unikající důlní plyny ze vzdáleného Kaňku. Přizvaní spiritisté prohlásili Formánkovu osmiletou vnučku Marii za médium, které nevědomky přitahuje neznámé síly. Přešly roky a s nimi i světová válka. Hájovna vyhořela a její trosky byly nakonec zbořeny. Zmizeli i pamětníci, po nichž zůstaly jen novinové články a útržkovité zápisy. Celou záhadu překryl čas zapomněním. A tak už se dnes nikdo nedozví, kdo byl původce zvukového „poltergeistu“ v onom podivném dušičkovém čase roku 1903. A možná je to dobře.

The post O hlučném duchu v třídvorské hájovně appeared first on Předškoláci.

Víla na rybníce

redakce — Wed, 20 Aug 2008 10:58:05 +0000

Byl jednou jeden mlynář a ten vedl se svojí ženou spokojený život. Měli hojnost peněz i živobytí, rok od roku se jim dařilo lépe. Ale neštěstí chodí přes noc, jak bohatství narůstalo, tak se začalo pojednou ztrácet, že ke konci tomu mlynáři nezbylo nic jiného než onen mlýn, ve kterém seděl. Mlynář byl zarmoucený, a když po celodenní práci uléhal, neměl klidu, nýbrž se starostmi převaloval na posteli.
Jednoho rána vstal ještě před svítáním, vyšel ven a myslel si, že mu procházka u srdce uleví. Když přecházel přes mlýnskou hráz, právě zazářil první sluneční paprsek, a mlynář uslyšel nějaký šelest z rybníka. Obrátil se tím směrem a uviděl krásnou ženu, jak se pomalu vynořuje z vody. Její dlouhé hebké vlasy ji padaly přes záda a zakrývaly celé něžné tělo. Poznal, že je to víla, ale nepolekal se, nýbrž zůstal stát a čekal. A víla začala mluvit sametovým hlasem, pozdravila ho jménem a zeptala se ho, proč je tak smutný. Mlynář byl zprvu zamlklý, ale když tak hezky mluvila, vše ji nakonec vypověděl, jak ve štěstí a bohatství žil a nyní je chudý a neví si rady.
“Bud klidný!” odvětila víla: „Mohu tě zase učinit šťastným a bohatým, jako jsi býval, ale musíš mi slíbit, že mi dáš to, co se právě v tvém domě narodilo.”
„Co by to mohlo být jiného než štěně nebo kotě?” pomyslil si mlynář a slíbil víle, co si přála. Víla se opět ponořila do vody a on spěchal spokojeně do mlýna, mysl plnou naděje. Ještě byl kus od domu, když vyšla ze dveří děvečka a volala na něj, ať sen prý raduje, že jeho žena právě povila chlapečka.
Mlynář zůstal jako bleskem zasažen, nyní pochopil, že lstivá víla to musela vědět a podvedla ho. Se svěšenou hlavou šel na svoji ženou a když se ho byla ptala: „Pročpak se neraduješ z tak krásného chlapce?” tak ji vypověděl, co se mu bylo přihodilo a co za slib dal víle v rybníce.
„Na co mi bude štěstí a bohatství?” stýskal si: „Když ztratím moje dítě? Ale co mohu dělat?”
Ani příbuzní, kteří byli přišli štěstí a zdraví vinšovat, si nevěděli žádné rady. Zatím do domu přišlo slibované štěstí a bohatství. Na co mlynář sáhnul, to se mu dařilo, bedny a truhlice jako by se samy od sebe plnily penězi a ve skříních se přes noc množily. Netrvalo to dlouho a jejich bohatství bylo ještě větší než dříve. Ale mlynář se jím nemohl nerušeně radovat, slib, který dal víle, ho trýznil. Často, když musel kolem rybníka projít, strachoval se, že se víla vynoří a jeho slib mu připomene. Malý Vintíř měl přísně zakázáno k vodě se jen přiblížit.
„Střez se, hochu,” říkal mu otec: „jakmile se k vodě přiblížíš, vynoří se ruka, popadne tě a stáhne dolu.”
Tak běžel rok za rokem a víla se více neukázala, tu se začal mlynař upokojovat. Vintíř vyrostl v krásného jinocha a šel k jednomu znamenitému lovci do učení. Když se vyučil a byl sám zdatný lovec, vzal si ho do služby pán jejich vsi. V té vsi žila krásná a věrná dívka Ermelinka, která Vintíře ze srdce milovala, a když to byl jejich pán viděl, daroval jim malou chaloupku, aby se vzali a spokojeně a klidně v ní přebývali.
Jednou Vintíř sledoval krásného srnce. Když se mu srnec pryč z lesa na volné pole vyhnul, pronásledoval ho i tam a konečně jej dobře mířenou ranou skolil k zemi. Ani si neuvědomil, že se ocitl v blízkosti nebezpečného rybníka, a šel si do něj pak, co zvíře vyvrhnul, umýt krví potřísněné ruce. Ale sotva ruce do vody ponořil, znenadání se objevila víla, smějíc se objala ho mokrýma rukama a rychle stáhla dolů, že se nad ním jen chvíli vlny čeřily.
Když Vintíř večer domů nepřišel, tu dostala Ermelinka velký strach. Vyšla ven, aby ho hledala, a protože ji často vyprávěl, že se před úskoky víly musí mít na pozoru a k rybníku se nesmí přibližovat, začala tušit, co se asi mohlo stát. Pospíchala k vodě, a když na břehu uviděla ležet jeho loveckou brašnu, tak déle už o tom neštěstí nepochybovala.
Bědujíc a lomíc rukama volala jméno svého miláčka, ale marně; spěchala na druhou stranu rybníka a znovu ho volala; vílu častovala hrubými slovy, ale odpovědi se jí nedostalo žádné. Zrcadlo vodní hladiny zůstalo klidné, jen měsíc se v ní nepohnutě shlížel.
Ubohá Ermelinka od rybníka neodešla, rychlými kroky bez oddechu, kráčela znovu a znovu dokola, jednou zoufalstvím ztichlá, jindy s hlasitým nářkem beznaděje, mnohokrát s srdceryvným bědováním. Konečně byly její síly u konce, sesunula se k zemi a upadla do hlubokého spánku. Brzy k ní přišel podivný sen.
Plna strachu namáhavě stoupala vzhůru na vysokou horu mezi dvěma skalními bloky, trny a úponky ji drásaly nohy, déšť ji bičoval nemilosrdně obličej, vítr ji cuchal dlouhé vlasy. Když se konečně dostala na pahorek, naskytl se ji úplně jiný obraz. Nebe tu bylo modré, vzduch jemný a svěží, půda byla jako sametová a na zelené louce se spoustou květin stála chaloupka. Ermelinka šla k ní a otevřela dveře, tu uviděla stařenku s bílými vlasy, která na ni přátelsky kývala. V tu chvíli se Ermelinka probudila.
Nastal nový den, a ona se rozhodla udělat, co se jí zjevilo ve snu. Namáhavě vystoupila na horu a všechno bylo opravdu tak, jak to byla v noci viděla. Stařenka se k ní přátelsky chovala a nabídla ji židli, aby se posadila.
„Tebe musí něco velmi zlého trápit, děvenko,” řekla stařena: „že jsi mou skrytou chalupu našla.”
Ermelinka jí mezi slzami vyprávěla o svém neštěstí.
„Uklidni se, Ermelinko,” řekla stařenka. „já ti pomohu, tady máš zlatý hřeben. Až bude úplněk, tak jdi k rybníku, sedni si na břeh a učeš si svoje krásné, černé vlasy tímto hřebenem. Až budeš hotova, polož ho dolů na břeh, blízko vody a uvidíš, co se bude dít.”
Ermelinka se vydala zpět, ale čas do úplňku ji ubíhal velmi pomalu. Konečně se objevil zářící měsíc na nebi a ona pospíchala k rybníku, sedla si k vodě a začala si česat svoje dlouhé černé vlasy tím zlatým hřebenem. Když se byla učesala, položila ho na zem blízko vody a čekala. Netrvalo to dlouho, tu zahučelo v hlubině, zvedla se vlna a spěchala po břehu až k hřebenu a ten s sebou vzala do vody. Po tu dobu, co hřeben potřeboval k tomu, aby klesnul na dno, se otevřela vodní hladina a Ermelinka viděla Vintířovu hlavu, jak pomalu stoupá z vody nahoru.
Nic neříkal, jen se na ni díval smutnýma očima. V tom samém okamžiku přišla druhá vlna a pokryla Vintířovu hlavu a vše zmizelo. Hladina rybníka byla zase tichá a klidné, jen tvář měsíce se na ní zrcadlila.
Plna smutku se Ermelinka vrátila domů, ale opět přišel onen podivný sen a zjevila se jí chaloupka té dobrotivé stařenky. Zrána se tedy vydala znova na cestu a žalovala stařence v slzách na svůj osud. Ale stařenka dala Ermelince zlatou flétnu a řekla:
„Vyčkej úplňku, pak vezmi tutu flétnu, posaď se na břehu a zahraj krásnou písničku, a když budeš hotova, polož flétnu do písku a čekej, co se bude dít.”
Ermelinka udělala, co ji stařenka poradila. Sotva flétnu položila na písek, tu to v hlubině zahučelo, zvedla se vlna a vzala flétnu. Brzy se vodní hladina rozestoupila a z vody se začal vynořovat Vintíř, nejenom hlava, ale do půlky těla se vynořil. Rozpřáhl k Ermelince náruč, ale zahučelo to v hlubině, přivalila se druhá vlna a stáhla muže opět dolů.
„Ach, kdo mi pomůže?” naříkala Ermelinka: „Jen na chvilku jsem svého milého zahlédla, hned jsem ho zase ztratila.”
Ten velký žal zaplnil opět její srdce, ale sen ji potřetí ukázal stařenčin dům. I vydala se zase na cestu a tentokrát ji stařenka dala zlatý kolovrátek, utěšila ji a pravila:
„Ještě si neučinila vše, co se dalo udělat, vyčkej zase úplňku, pak vezmi kolovrátek, posad se na břeh a přeď, dokud nebude cívka plná, až budeš hotová, postav kolovrátek blízko vody a čekej, co se bude dít.”
Ermelinka zase vše doslova učinila, co jí byla stařenka poradila. Brzy se úplňku dočkala. Vzala zlatý kolovrátek a na břehu rybníka předla pilně, dokud nebyla špulka plná nití. Sotva kolovrátek na břeh blízko vody postavila, tu opět zahučelo v hlubině, zvedla se velká vlna a kolovrátek vzala sebou dolů.
Poté se vodní hladina rozestoupila a tentokrát se Vintíř vynořil celý, rychle skočil na břeh, popadl Ermelinku za ruku a začali utíkat pryč. Ale sotva kousek uběhli, tu se z vody zvedla s velkým hukotem obrovská vlna a zalila s velkou silou vše kolem. Uprchlíci už viděli smrt před očima, a tu se Ermelinka naposledy obrátila s prosbou ke stařence a o pomoc zavolala. A v tu ránu se ona proměnila v ropuchu a její Vintíř ve skokana. Voda jim už ublížit nemohla, ale to učinila, že je od sebe oddělila a každého v jinou stranu vrhnula.
Když ta velká voda opadla, dostali se oba na pevnou zemi a vrátila se jim lidská podoba. Ale jeden nevěděl, kde se ten druhý nachází, ocitli se mezi cizími lidmi, kteří jejich rodnou zemi neznali. Vysoké hory a hluboká údolí ležela mezi nimi. A aby se při životě zachovali, stali se oba pastýři. Dlouhé roky se starali o stáda a hnali je přes pole a lesy a byli plni smutku a soužení .
Když se jednou na zemi opět vrátilo jaro, vyhnali oba v jeden den své stádo, a náhoda tomu chtěla, že se putovali sobě naproti. Vintíř uviděl na daleké horské strání scházet cizí stádo, a to své hnal také dolů. Tak do údolí přišli společně, ale nepoznali se, jen se zaradovali, že po letech nejsou sami. A od toho dne, vyháněli svá stáda společně, nemluvili spolu mnoho, ale cítili se spolu spokojeně a bezpečně.
Jednoho večera, když byl zrovna úplněk a měsíc zářil na obloze, a ovce už odpočívaly, vytáhnul najednou Vintíř ze svého rance flétnu a začal hrát. krásnou ale smutnou píseň. Když byl dohrál, uviděl, že pastýřka hořce pláče.
„Pročpak pláčeš?”zeptal se jí.
„Ach,” odpověděla: „to také tenkrát svítil úplněk, když jsem naposledy tu píseň na flétnu hrála a hlava mého nejmilejšího se z vody vynořila.”
Tu na ni Vintíř pohlédl a jakoby se mu mlha před očima rozplynula, poznal najednou svou milovanou Ermelinku, a když na něj ona pohledla, tu v záři měsíce spatřila tvář svého milovaného muže. Objali se, políbili, a že od té doby spolu šťastně žili, netřeba více povídat.

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post Víla na rybníce appeared first on Předškoláci.