The post Indián Yakari appeared first on Předškoláci.

A byl již nejvyšší čas. Hoši v jeho nepřítomnosti dostali se do jeho pokoje, který zůstal náhodou otevřen. Tam do očí jim padla veliká stará kniha na dřevěném pultě. Přistavili si zvědaví hoši stoličku, knihu otevřeli a začali pomalu slabikovat nesrozumitelná slova. Jaký však byl jejich podiv, když tu v otevřeném okně objevilo se několik havranů. Hoši četli dál, a hejno černého ptactva stále rostlo, vniklo do světnice, s křikem kroužilo pod stropem, usedalo na pultě a hrozivě mířilo zobáky na hochy. Noví a noví havrani přilétali oknem. Hoši vyděšeni ustali ve čtení a hledali spásu v útěku.

Vtom se ve dveřích objevil otec. Seznal hned, co se přihodilo, skočil k čarodějné knize a počal čísti to, co hoši četli, ale obráceně. Havrani zase oknem vyletovali a za chvilku poslední z nich zmizel. Kdyby byl doktor Kittel včas nepřišel, byli by havrani hochy uklovali. –
(Přepsáno z knihy Pražských pověstí od Adolfa Weniga, vydané v roce 1931)

The post O čarodějné knize a havranech appeared first on Předškoláci.

Král užasl i všichni kolem něho. Odměnil.pak Ješka za ten odvážný čin znakem, jenž má v červeném poli přední polovinu bílého jízdného koně se zlatou uzdou a s levou nohou zdviženou.
Když se Čechové s velikou slávou vrátili od pokořeného Milána do vlasti, obdržel statečný Ješek od krále odměnou část země v kraji Prácheňském.

Páni Malovcové z Malovic, kteří mají podobný znak jako páni z Pardubic, totiž přední půli jízdného koně zlatého ve štítě modrém, měli své statky v Prácheňsku. Od nich pocházejí nejspíše páni z Pardubic. Jejich nejstarší předek Arnošt, otec Arnošta, prvního arcibiskupa pražského, byl hejtmanem na Kladště a v krajině okolní se zakoupil. Tím se jeho rod již ve 14. století dostal do severního Hradecka a později do Pardubicka, kde odpočívá v kostele v Pardubičkách.

O společném původu pánů z Pardubic s pány Malovci svědčí i to, že se jeden z rodu Pardubických pánů, Vilém (1357-1387) psal “z Kozí”, bezpochyby po bývalé tvrzi na Hlubocku, která ležela v sousedstvu starého rodinného sídla a zboží Malovcův.

The post O znaku města Pardubic appeared first on Předškoláci.

Na Kynžvartsku býval Cínový skřítek, který pomohl jednomu mládenci k objevení pokladu. K těmto přátelským skřítkům patřil i skřítek Tilly , který zachránil život dcerce jednoho hospodáře ze Staré Vody. Stalo se to takto: Před mnoha lety, kdy ještě nestála budova naší školy, tady stával malý domek. Rodina, která ho obývala, měla mnoho dětí. Matka zůstávala s dětmi doma, otec odcházel pracovat na pole a brával s sebou své dvě nejstarší dcery. Zatímco otec pracoval, děvčata po lese sbírala jahody. Když přicházel čas odebrat se domů, zjistila starší z dcer, že sestra se v lese ztratila. Společně s otcem hledali sestru – marně. Přivolali tedy pomoc z vesnice a již za úplné za tmy s pochodněmi prohledávali les. Teprve když v zoufalství vycházeli z lesa, našli děvčátko v bezpečí a klidu sedět na kraji lesa.

Vyprávěla o hodném skřítkovi, který jí ukázal cestu a zachránil ji před hlubokou strží. Rodina pak z vděčnosti dávala tomuto skřítkovi za okno domku část oběda.

Uběhlo mnoho a mnoho let, domek již dávno na svém místě nestojí,na jeho místě stojí naše škola, ale jak známo podle starých pověstí se skřítkové vracejí na místo, které si oblíbili. A proto i dnes v době, která pověstím moc nepřeje, naší školu navštěvuje skřítek Tilly. Tento skřítek je naším dobrým duchem, ochraňuje školu před neštěstím a zlým slovem.

The post Skřítek appeared first on Předškoláci.

Maminka vrána dokuchtila a sotva nachystala stůl přiletěl táta-vrána: „Dobrý večer, maminko,“ „Dobrý večer, tatínku,“ odpověděla máma-vrána. „Co ten náš malý dareba? Už umí krákat?“ zeptal se otec-vrána. Co maminka odpověděla, už vráňák neslyšel, protože se rozhodl ulétnout z domova. Celý vystrašený vylétl do tmavého a nebezpečného lesa.

„No víš,“ povídá maminka-vrána „já myslím, že nikdy krákat nebude.“ Otec-vrána by byl zrudl vzteky, kdyby mu to jeho černé peří dovolilo, jen se vzteky obořil na matku-vránu: „Jak to myslíš, že nebude krákat. Můj prapraděd krákal, můj praděd krákal, můj děd krákal, můj otec krákal a on si myslí, že snad bude kukat nebo co? Ale to bych se na to podíval.“ Otec vtrhnul do pokoje, a pak to uviděl… pokoj byl prázdný. Otci se orosilo čelo. „Maminko, vráňák se ztratil.“ Matka se vyděsila: „Musíme letět do lesa a prohledat ho celý.“ „Ano a já zburcuju všechny vrány v lese, aby nám pomohly.“

Netopýr Zvědavka letěl kolem mýtiny a tu uslyšel něčí pláč. Honem se začal zajímat o to, kdopak to tak pláče. Brzo zjistil, že to vzlyká klubíčko černého peří. Bylo to naše vráně, protože při úletu zabloudilo a nemohlo najít cestu zpátky domů. „Copak se ti stalo?“ písknul netopýr. Vráňák vzlykl: „Zabloudil jsem. Ulétl jsem z domova, protože neumím krákat.“ To netopýra zaujalo: „ A co teda umíš? Tančit nebo snad kreslit?“ Vráně bylo zájmem povzbuzeno a nesměle píplo: „Já umím zpívat.“ „Panečku. A zazpíváš něco? Já vránu zpívat ještě neslyšel.“ Vráně jen kývlo a spustilo: „Laaaaaaaaaaaaaa“

Zvědavka zatleskal křídly: „Výborně. Ty, poslouchej, ty bys mohl zpívat se slavíky.“ Vráně se na chviličku zasnilo… A tu to vidělo: záři reflektorů, ono v hlavní roli, zpěv lahodně znějící uším všech živých tvorů… vidělo svůj sen. „Tady jsi!“ ozvalo se za vránětem. Vráně se probralo ze snění a zklamaně zjistilo, že snovou nit mu přetrhli jeho vlastní rodiče. Kolem bylo najednou samé krákání, jak se slétly všechny vrány, které mládě celou dobu hledaly.

„Budu zpívat,“ píplo tiše, ale jistě vráně. Oba rodiče na něj hleděli se zobáky otevřenými dokořán. „Je to můj sen,“ dodalo na vysvětlenou. Rodiče museli dát hlavy dohromady. Věděli, že jejich dítě je jiné než ostatní a nikdy nebude stejně krákat jako jiné vrány. Na druhou stranu si uvědomili, že za čas se vráně osamostatní a ulétne. A čím později, tím lépe pro ně. „Dobrá,“ pravil otec-vrána ztěžka „zpívej. Chtěl jsem z tebe mít krákala, ale lálala snesu taky.“

A jak to celé dopadlo? Rodiče se s celou situací smířili. Vráně létalo po lese a zplna hrdla zpívalo. Za čas narazilo na agenta, který jej angažoval ve svém, do té doby slavičím, souboru „Zpívá celý les“. No a vráně když dospělo, bylo mezi slavíky něco jako Pavarotti mezi ostatními smrtelníky.

Poučení (pohádky obvykle nemají, ale…): Když se budeš bát vykročit ze svého stínu a odlišit se od ostatních, nikdy si nesáhneš na svůj sen…

Autorka: Ivana Lukášová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post O vráně, která neuměla krákat appeared first on Předškoláci.

The post Pověst o ohnivém psu appeared first on Předškoláci.

Stará čarodějnice předem věděla, co za ní dívku přivádí, ale s celým případem nechtěla očividně nic mít. Sedlák z Tisé má totiž příliš silného pomocníka, se kterým ani průměrná čarodějnice, za jakou se považovala, nic nesvede. Zoufalá dívka, kterou prý před sňatkem už vůbec nic nezachrání, se s pláčem vracela k Libouchci.

V pohádkách a pověstech však není nikdy tak špatně, aby nemohlo být lépe, a tak se na pomoc dívce náhle objevil neznámý stařeček. Seděl v příkopu pod božími muky a žebral. Dívka měla dobré srdce, a tak mu dala půl groše a kouzelný dědeček zazářil, jak všechno dobře vychází. Samozřejmě se ukázalo, že je dopodrobna zasvěcen do celého problému a sám se nabídl, že nešťastnou dívku zbaví nežádoucího ženicha. Měl jenom jednu podmínku: až bude volná, dá sloužit trojí mši za jednu nebohou duši. Což mu dívka velice ráda slíbila.

Načež dědeček zmizel tak rychle, jak se před tím objevil. Když přišla dívka domů, otec se s tiským sedlákem právě domlouval na termínu svatby. Když se na dceru osopil a chtěl vědět, kde se toulala, náhle propukla šílená bouřka. Otec, který viděl, jaká je venku nepohoda, nabídl ženichovi nocleh. Jakmile si však sedlák lehl do postele, začala se náhle objevovat ohnivá znamení a tajemné síly mu dávaly pokyn, aby se ihned vrátil domů. Sedlák se tedy oblékl a jelikož bouře utichla, vypravil se k domovu. Do Tisé však už nikdy nedošel a ráno se po něm marně sháněli – nikde po něm nebylo ani památky. Jen dcera liboucheckého sedláka tušila, že tajemný stařík splnil svůj slib a odebrala se na faru dohodnout konání třech mší.

Když po třech týdnech naposledy vycházela z kostela, lidé právě přinesli zprávu z Tisé, že zcela vyhořel statek jejího potencionálního ženicha. Sedláka našli kdesi pod Sněžníkem černého jako uhel. Jenom ruce měl bílé a na nich stopy ohnivého písma, které by prý dokázal rozluštit jenom sám ďábel.

The post Děčínsko: O čertu, čarodějnici a nevěstě z Tisé appeared first on Předškoláci.

S CD-ROM Angličtina pro nejmenší si může hrát dítě už od tří let, tehdy, když je schopné klikat s myší počítače. Způsob jeho práce s počítačem je intuitivní, dítě samo přijde na to, že slovo, které slyší, označuje obrázek a vytvoří si vazbu předmětu a jeho anglické vyjádření.
Hravým přirozeným způsobem se dítě učí samo i bez pomoci rodičů. Jistě je vhodné, aby si matka nebo otec sedli s dítětem k počítači, pobídli je, a pokud je dítě hodně malé, naučili, jak má na počítači klikat.
Učitelé v MŠ mají možnost rozvíjet tyto poznatky dětí, ptát se na slova a vyzvat děti, aby opakovaly, co se naučily.

Mnoho dětí se v předškolním věku pokouší číst. Proto jsme zařadili také psanou podobu slov. Neznamená to, že se ji dítě musí naučit, ale slovo se mu dostane do podvědomí a později se je snadněji naučí. Psaná slova se dají vypnout. Rovněž zvuky vypneme, když bychom chtěli dítě „vyzkoušet” aby mluvilo samo.
CD začíná představením chlapce a dívky, Toma a Emy. Anglická slova jsou vybrána z okruhů známých dětem – barvy, oblečení, počasí, domov a jídlo, zvířata, dopravní prostředky, škola. Kromě obrázků předmětů, osob a zvířat jsou obrazově a animací vyjádřeny jednoduché vztahy.
Hravější částí jsou pexesa a přiřazování zvuku k předmětům.
CD – ROM využívá vlastností dětí, že rády klikají na počítači „jen tak”. Toto klikání směřuje k osvojení anglických slov bez toho, že by to děti pociťovaly jako učení.

Cílem titulu je poskytnout dětem hravý úvod do cizího jazyka, pozitivní vztah k angličtině
a dobrý základ k jeho dalšímu osvojení ve škole.
http://www.chytredite.cz 

Hana Daňková

The post Úvod do výuky angličtiny nejmenších dětí appeared first on Předškoláci.

Přišel domů a táta se ho ptá: “No, jaks dopad?” “Ale ani se mnou žádný nemluvil.” “Inu, věděl jsem, že jsi k ničemu.” Teď povídá Franta: “Táto, zejtra půjdu já.” “ALe co bys tam dělal, nic neumíš, natoť abys princeznu rozesmál.” “Ale půjdu!” “No, jen si jdi, co ti budu vymlouvat.”

Šel, zelenému mládenečkovi chleba nedal a hajdy do milého zámku. Přijde tam k stráži: “Kam cestuješ?” “No, jdu tu princeznu rozesmát, aby se přece rozesmála.” “Ale jsi nějaký nekola, neumíš ani mluvit! No jdi, my tě propouštíme, ale paní princezna ani ven nevyjde!” Žádný nevěděl, co bude dělat. Tak ta princezna čekala, co to bude. Franta se svlékl a metal kotrmelce. Princezna se ani neusmála. Tak přišel zas domů a táta se ho ptá: “No, jakpak tě obdařili penězi?” “Ale ledva se podívala, už táhla pryč.” “Inu, milí hoši, darmo utrácíte peníze, tu nic nerozesměje.”

Honza, nejmladší syn, ležel na peci a povídá tátovi: “Tatínku, teď půjdu já, a já si s sebou nevezmu nic a žádnou komedii nebudu dělat.” “A, však máš kalhoty nadranc a jiné šaty nemáš, lež raději na peci!” Honza povídá: “Tatínku, já půjdu!” “No tak jdi, co tě budu zdržovat.”

Tak si sebral pár suchých kůrek na cestu a jde. Přišel k té skalině pod lesem a už se mu chtělo jíst. Vytáhl si kus chlebečka z kapsy. Teď se mu vynajde zelený mládeneček a on se ptá: “Kudypak cesta?” “Tamhle. A kam jdeš, Jeníčku, mládenečku?” “Ale na zámek, co mají princeznu a nic ji nemůže rozesmát.” Tak pojídal chlebečka a zelenému dal taky. Jedli spolu. Když snědli, zelený se ho ptá: “Co za to?” “Štěstí!” povídá Honza. Tak zelený mládeneček dal mu kočárek a tři kachny stříbrozlaté a povídá: “A teď jeď, a až půjdeš zpátky, stav se, dáš mi zas najíst.”

No dobře, Jeník se sebral a jede. Přišel na hospodu a musil tam zůstat na noc. Však to neuškodí, myslil si a poroučí si bohatou večeři: mísu nudlové polévky, brambory, potom kus chleba a peprného tvarohu. A když pojedl, ptá se, co za to? “Tolar”. “Jo, nemám, až zítra zaplatím.” Ale hospodská se rozkřikla: “Takových vandráků by přišlo tuze mnoho! Najíst se, a pak neplatit.” A ponadala mu dost. Ale ta hospodská měla tři dcery a ta jedna povídá: “Ticho! Co budete šramotit, když nemá, necháme si tu jeho kočárek v zástavě.” Však se už chystala každá, že mu ty kachny oškubou.

Tak milý Honza zůstal v kůlně na seně přes noc. Zatím ty dcery šly, aby mu kachny oškubaly. Ale jak se která kachen dotkla, byla přilepená a tak zůstala, jak vstala z postele, v košili. Teď Honza ráno vstane a vidí, co je. Tak hned popadl kočárek a jede, a ty dcery klapou za ním.

Nejdřív šli kolem pekaře, který právě sázel chléb do pece. Ten se ohlédl, kdo to tak časně po ulici jede, vyběhl ven a plácne lopatou jednu z těch dcer. Ale lopata se mu přilepila a musil s nimi.

Teď Honza přišel k ševci, ten se ohlédne, kdo tak časně jede po ulici, a viděl, že jeden s vozíčkem, se třemi kachnami, tři holky a pekař s lopatou. Tak vyběhl z domu se šídlem, ale jen se pekaře dotkl, musel s nimi.

Teď jedou dál, na rynk, tam sluha od úřadu ve svém pokoji kouří, měl dlouhou dýmku, jak se s ní vyloží z okna, kouká, kdo to jede. Jak viděl tu společnost, natáhl dlouhou dýmku a podrbl ševce po zádech. A hned musel z okna a za nimi.

Teď přišli za město, tam vykládal jirchář kůže. Ohlédne se, a viděl ševce se šídlem a sluhu s dýmkou a všecky ostatní, i pleskl sluhu kusem kůže. A sotva ho pleskl, musel za nimi.

A tak přijeli až k zámku, tam stál voják u vrat. No smál se, Honza ani neměl proč se dovolovat dál. Přijede na dvůr, objede, a už to všecko kouká z oken, i sama princezna. Smála se tak, až král už musel prosit Honzu, aby odjel. A ten princ byl zrovna u ní a byl tolik rád, že se rozesmála, a hned dal Honzovi měšec dukátů, a tak zase jel zpátky.

Každý u svého domu mu odpadl, až přijel na tu hospodu. Dcery s nářkem utíkají, co zkusily. Byl by rád dal bohatou snídani, ale ujel, aby ho hospodská a její dcery neztrestaly.

A tak přijel až k té skalině a zelený mládeneček už ho čekal. Honza povídá: “Mám dukátů měšec, co si přeješ?” “To nechci, máš-li jenom něco jíst.” Tak Jeník vzal kudlu z kapsy, rozkrojil napůl, co měl ještě chleba, a povídá: “Tu, mládenečku, jez!” “Žes byl štědrý,” povídá zelený mládeneček,”dal jsem ti to štestí, tví bratři lakomí nedostali nic. To si pamatuj, štědrému každý rád pomůže a poví.”

Tak Honza přišel domů, bratrům se vysmál, že mu říkali hloupý Honza a že přece všecko dostal. Chalupu prodali, koupili si větší usedlost a pak začali lepší práci.

The post Jak Honza rozesmál princeznu appeared first on Předškoláci.

The post Pták Ohnivák a liška Ryška appeared first on Předškoláci.