The post Indián Yakari appeared first on Předškoláci.

Autor: J. Štýchová

The post Žirafa appeared first on Předškoláci.

Pan zahradník svolal své pomocníky, rozdal jim hrábě a přidělil jim místo, které měli uklidit. Cesty a cestičky vykartáčovalo malé autíčko, ale na trávník si netroufalo, proto ho bylo potřeba vyhrabat ručně.

Všichni se dali vesele do práce. Hromádek listí přibývalo. Hrábě se brigádníkům v rukou jen kmitaly. Jediný, komu se moc pracovat nechtělo, byl Bohumil. Chvíli hrabal s ostatními, ale pak ho to začalo nudit.

„Proč bych se honil, však mi práce neuteče, na chvilku si odpočinu“, pomyslel si, odhodil hrábě a posadil se na lavičku. Z kapsy vyndal svačinu a pustil se do ní. Pozoroval, co kde lítá a práce stála. Ostatní už přes své hromady listí skoro neviděli a on pořád ještě seděl a lelkoval. Dokonce si na chvíli i zdříml.

Bylo poledne, když se Bohumil probral. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni už mají hotovo, jen na jeho místě leží listí skoro netknuté. Po hlavní cestě se k němu blížilo nákladní auto, které sváželo shrabané hromady. Bohumil vyskočil z lavičky:

„Jejda, jejda, to se bude pan zahradník zlobit! Kde jste, hrábě? Přece jste mi neutekly, někde tady jsem si vás položil?“ Bohumil se rozhlížel, ale ať se díval, jak se díval, hrábě neviděl.

Ležely schované v listí a vyčkávaly. Zlobilo je, že je jejich dočasný majitel tak líný a že je jen tak halabala odhodil. Chtěly ho za to potrestat. Bohumil je hledal v listí, neviděl je a šlápl jim na zuby. Násada se prudce zvedla a už tu byl trest za lenost i za nepořádnost! Na čele mu vyskočila pořádná boule.

Náklaďák dojel až k němu. Vyskočil z něj pan zahradník a když viděl, že Bohumil nemá svou práci hotovou, spustil na něj:

„Ty jsi mi ale pracant! Vrať mi hrábě a jdi si po svých a už se tady neukazuj!
Lenochy tu nepotřebuji!“

Hrábě podal šikovnému děvčeti, které se hned dalo do práce a ještě si přitom zpívalo. To se jim moc líbilo! Hrabaly o sto šest, takže netrvalo dlouho a bylo hotovo. Park byl uklizený a připravený schovat se pod bílou peřinku, až přijde čas.

Brigádníci vrátili hrábě panu zahradníkovi, aby je uložil do skladu k ostatnímu nářadí. Tam budou do jara odpočívat a potichoučku budou svým kamarádům vyprávět o tom, jak potrestaly lenocha.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Proč se hrábě zlobily appeared first on Předškoláci.

Jednou zase Věruška obcházela svůj stateček a pozorovala, jestli se někde neobjeví vetřelec. Najednou zavířil vzduch a na protější straně přistála jiná beruška.

„Už je to tu zase!“ pomyslela si Věruška a hnala se přes bílé okvětní plátky, aby ji poslala pryč. Ale co to, tahle beruška je uplakaná a o Věruščino stádo nemá nejmenší zájem.

„Promiň, jen si chvilku odpočinu a hned zase poletím!“ omlouvala se.
„Jistě! Copak se ti stalo, že pláčeš!“ Věruška jí podala kapesníček z pavučinky, aby si utřela slzy.

„Podívej se mi na záda! Co vidíš? Tedy vlastně co nevidíš?“ vzlykala beruška Maruška. Tak se ta ubrečená berunka jmenovala. „Někde jsem cestou poztrácela tečky. Zbyly mi jen dvě. Všude jsem je hledala, ale jsou nadobro pryč!“ Beruška se znovu hlasitě rozplakala. „Takhle nemůžu mezi broučky, vždyť se mi budou posmívat!“

„Ale jdi ty, to není takové neštěstí, pročpak by se ti posmívali. A vůbec, červený kabátek jen se dvěmi tečkami ti moc sluší!“ snažila se Věruška povzbudit Marušku.
„Tak víš co, pomůžu ti tvé tečky hledat. Dvoje oči víc uvidí“, navrhla Věruška a hned rozevřela krovky a připravila se k letu. Beruška Maruška si utřela poslední slzu, vděčně Věrušce poděkovala a už šmejdily okolo kopretin a hledaly a hledaly. Několikrát se jim zdálo, že nějakou tečku zahlédly, ale pokaždé to byl jen planý poplach. Ne a ne nic najít. Utrmácené dlouhým hledáním se posadily na kámen a Maruška už zase nabírala k pláči.

Opodál se posadila moucha a začala si čistit nožky:
„Proč bulíš, bolí tě něco?“ zeptala se trochu neomaleně smutné berušky.

„Ne, to ne, ale poztrácela jsem pět teček ze svého kabátku“, fňukala Maruška.
Moucha si ji prohlédla ze všech stran, dokonce i vzlétla, aby jí dobře viděla na záda: „Myslím, že jsi žádné tečky nepoztrácela, myslím, že jsi jich nikdy víc neměla“, řekla moucha a pokračovala:
„Nedávno jsem létala doma u jednoho pana učitele a viděla jsem u něj v knížce obrázky broučků. Byl tam i obrázek berušky dvojtečné. Jako by ti z oka vypadl. Nebo spíš ty jemu.“

Maruška údivem otevřela pusu a Věruška ji vyzvala:
„Pojď, zaletíme se tam podívat.“ Měly štěstí! Pan učitel si četl venku na zahradě právě v té knížce s obrázky. Stačilo si chvíli počkat, než nalistoval stránku o broučcích. Dvojtečná beruška Maruška jako by se viděla v zrcadle. Žádné poztrácené tečky, její kabátek má jen dva puntíky odjakživa!

Zvedla červené krovky, narovnala si průhledná křidélka a samou radostí se dala do tance. Její sedmitečná průvodkyně Věruška se k ní přidala a nakonec si dala říct i moucha. Tu to za chvíli přestalo bavit a tak se s beruškami rozloučila. A když berušky začala zmáhat únava z tance, pozvala Věruška Marušku na trochu sladkého „mlíčka“ od svých mšic. Pak se rozloučily a Maruška letěla zase něco hledat. Vlastně někoho! Stejné dvojtečné berušky, jako byla ona. Určitě je našla brzo.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Jak beruška pomáhala appeared first on Předškoláci.

Spadlístek má pelíšek hluboko u kořenového mízního jezírka. Začátkem září začnou na jeho dno dopadat první kapičky mízy, která se vrací před zimou z větví do jezírka a ten zvuk Spadlístka spolehlivě probudí. Protáhne se, jedním otevřeným očičkem mrkne do jezírka, spokojeně pokývne hlavičkou, že je všechno jak má být a už šplhá nahoru.

„Malovánku, vstávej, už je čas!“ budí cestou svého kamaráda. „To už je zase podzim?“ Malovánkovi se nechce z peřin, ale povinnost, je povinnost. Vyšplhají spolu až do větví a dají se do práce.

Malovánek je skřítek neposeda, baví ho běhat z místa na místo. Tam namaluje jeden nebo dva lístky na žluto a už peláší jinam. Cestou natírá lístečky jen tak halabala, tu mázne, tam mázne. Tady přidá trochu červené, tam si dá záležet a pak zas chvíli poctivě vybarvuje lístky od kraje do kraje.

„Malovánku, to musíš barvit pokaždé někde jinde?“ Spadlístek za ním nestačí pobíhat a uvolňovat sevření stopek listů. Listí se drží opravdu pevně svých větviček, ale skřítek je na to vybavený kouzelným proutkem. Dotkne se jím pěstičky lístku, ta svůj stisk povolí a už se lísteček klouzavě snáší ze stromu na zem.

„Všechny lístky čekají na barvičky, proto je roznáším všude!“ Přestože odpočatý Malovánek má energie na rozdávání, zpočátku moc práce neudělá, ale naběhá se za celý den až, až! A chudák Spadlístek s ním.

Přejde září, z polí a luk začíná foukat chladný vítr, říjen přejímá svou vládu. Malovánek se už dost nabažil pobíhání a dává se do pořádné práce. Maluje jeden lísteček vedle druhého žlutou barvičkou, sem tam namočí štětec do červené, to aby byla trochu změna. Spadlístek za ním listům uvolňuje stopky a ty se jako barevné padáčky snášejí k zemi.

„To nám to jde pěkně od ruky“, pochvalují si skřítci. Pracují neúnavně, a přesto se zdá, že listí neubývá, pořád je ho na stromě spousta.

Kvapem se blíží listopad. Už podle jména měsíce, kdy má být práce hotová a ještě jí tolik zbývá! Malovánek se rozhodne! Vyleze se svými barvičkami na nejvyšší větev, rozmáchne se a vylije celý zbytek žluté na listí najednou. A červeň taky. Najednou je celý strom v barevném kabátku.

„Tys tomu dal! Tohle nestihnu všechno uvolnit! Víš, kolik to dá práce“, spráskne ruce Spadlístek. Ale poradí si! Vyleze za Malovánkem, stoupne si až na vršíček nejvyšší větvě a zavolá na vítr, který uhání kolem: „Prosím tě, větříčku, pomož mi dokončit mou práci, roznes kouzlo z mého proutku ke všem lístečkům, aby mohly ze stromu dolů.“

„Rád, to já rád!“ Vítr nabere hrst Spadlístkova kouzla a fíííí! Rozfouká ho do koruny stromu. Lístky v tom okamžiku mají volné ručky, pouští se jeden za druhým a plachtí dolů k zemi. Malovánek a Spadlístek obejdou ještě naposledy celý strom:

„Tak Malovánku a pro letošek máme hotovo!“

„Máme, Spadlístku, nikde nezůstal jediný neobarvený lísteček a na zemi jsou už také všechny!“ pochvalují si skřítci a vydají se spokojeně zpátky ke kořenům, aby se uložili zase do příštího podzimu k spánku. Musejí načerpat dost sil. Strom za rok zase o trochu povyroste, vejde se na něj víc listí, takže je čeká i o trochu víc práce. To je úděl skřítků a oni si ani trošku nestěžují. Naopak, svou práci dělají s radostí a spolehlivě.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Spadlístek a Malovánek appeared first on Předškoláci.

The post Rozum a Štěstí appeared first on Předškoláci.

Přišla další neděle a Káča šla znovu na zábavu. Jako vždy si sedla ke kamnům a sledovala, kdo s kým tancuje. Doufala, že pro ní také už konečně někdo přijde.
Najednou se v sále objevil myslivec, kterého nikdo neznal. Objednal si pití a zamířil si to přímo ke Káče. „Napij se, krásná dívko,’ oslovil ji a podal jí džbán. Káča byla polichocena, že si ji konečně někdo všiml. Napila se. Poté ji tajemný myslivec vyzval k tanci. Konečně byla také Káča v kruhu. Byla šťastná! Celou noc s myslivcem protancovala. Ten jí poté šel doprovodit domů.

„Kdo vůbec jsi, tajemný cizinče?“ zeptala se ho zvědavě cestou domů Káča. „Já jsem čert a bydlím v pekle,“ prozradil se převlečený myslivec. „Jestli chceš, ukážu ti svůj domov.“ Káča byla ráda, že někdo o ni jeví zájem, a s takovým jedincem by šla třeba i do pekla. Proto souhlasila, sedla si čertovi na záda a v tu ránu se ocitli v pekle.

„Tak jsme tady Káčo, teď ze mě slez,’ řekl ji čert v pekle. Ale kdepak Káča! Ta byla ráda, že ji někdo chtěl a rozhodla se držet se čerta jako klíště.
Čert byl zoufalý, nevěděl, jak se Káči zbavit. Navíc ho Lucifer poslal zpátky na zem. „Vrať se zpátky, až tuhle ženštinu nebudeš mít na zádech,“ poručil mu, a tak chudák čert musel zpět na zem. Chodil po zemi a nevěděl, jak se Káči zbavit.

Jednou při své cestě potkal pasáčka ovcí, a protože byl už opravdu moc zoufalý, hned si mu postěžoval.
„Pokusím se ti pomoci,“ nabídl se pasáček, „jen mi tu pohlídej na chvilku ovce.’ „Pojď a chyť se mě,“ oslovil pasáček Káču. Té bylo jedno, koho bude mít, hlavně když se bude moci někoho držet, a tak hned přeskočila na pasáčka.

Ten chvíli s ní chodil a přemýšlel, jak se jí zbavit. Tu ho něco napadlo! „Shodím Káču do řeky i se svým kožichem,“ umanul si.
Pomalu se blížil k řece a rozepínal si knoflíček za knoflíčkem. Samozřejmě nenápadně, aby Káča nepojala sebemenší podezření. Poté se opatrně vyvlíkl z jednoho rukávu, druhého…a šup, už byla Káča i s kožichem v řece. Pasáček se hned otočil a utíkal zpět k čertovi.

Čert byl šťastný, že se konečně zbavil Káči. „Děkuji ti, pasáčku. Sejmul si ze mě velké břemeno. Abys věděl, tak já jsem čert a jednoho dne se ti bohatě odměním,“ řekl a zmizel pasáčkovi před očima. Ten z toho byl zmatený, ale nevěnoval tomu větší pozornost.

V té době v království, kde žil pasáček, vládl kníže, který myslel jen na sebe. Se svými rádci prohýřil veškeré peníze v zámku a ještě navíc obíral lidi. Lid tímto jednáním samozřejmě velmi trpěl a svého panovníka i jeho rádce nenáviděl.

Jednoho dne chtěl kníže, aby mu hvězdář věštil z hvězd jeho budoucnost. Ten se zahleděl do hvězd a pravil: ‘Milý kníže, vaši budoucnost nevidím růžově. Za své činy, kterých se dopouštíte, vám hrozí peklo.“ Panovník se velmi rozzuřil a vyhnal hvězdáře pryč. Ovšem v duchu o tom stále přemýšlel a začal se bát.

V tu dobu se vrátil čert na zem, aby vyhledal pasáčka. Poté mu řekl: „Přišel čas, kdy se ti bohatě odměním. Musím vzít knížecí rádce do pekla, ale nejsou až tak zlí a věřím, že by se mohli napravit. Proto, až je budu chtít vzít do království pekelného, tak přijdeš, odeženeš mě a já uteču. Rádcové ti budou vděční. Od každého z nich vezmi za tuto službu 2 pytle zlatých. Ale pozor: Až si přijdu pro samotného knížete, tak se neopovažuj zabránit mi v tom. Ten jediný do pekla skutečně patří!“

Když nastal ten pravý čas, šel pasáček do království. Zrovna odváděl čert jednoho z knížecích rádců. Pasáček k němu přistoupil se slovy: „Čerte, nech rádce na pokoji, nebo bude zle.“ Po těchto slovech čert skutečně odešel.

Rádce, který se už viděl v pekle, byl štěstím bez sebe. Děkoval pasáčkovi a slíbil mu, že mu dá, na co si vzpomene. Pasáček si řekl o dva pytle zlata. Dostal je. To samé se opakovalo i u druhého rádce.

Krátce předtím, než měl čert přijít pro knížete, kníže přišel za pasáčkem a prosil ho, aby ho také zachránil. Sliboval, že se polepší a že bude hodný na lidi. A skutečně od té doby ho lidé měli rádi. Stal se spravedlivým a poctivým. Pasáčka mrzelo, že ho čert vezme do pekla teď, když se skutečně polepšil. Začal přemýšlet, jak by se tomu dalo zabránit.

Jednoho krásného dne si skutečně přišel čert pro knížete. V tu chvíli vystoupil pasáček a povídá: „Čerte, jdi odtud pryč.“ Čert mu šeptem odpověděl: „Jak se opovažuješ porušovat naši dohodu?“ Jenže pasáček se k němu také naklonil a povídá: „To vůbec není kvůli knížeti, je tu Káča a hledá tě, tak radši rychle zmiz, než tě objeví.“

Toho se čert polekal a hned utekl do pekla. Kníže samou radostí učinil z pasáčka svého rádce a od té doby se má celé království dobře.
A čert? Ten raději nevystrčí paty z pekla. To aby náhodou někde nepotkal Káču…

The post Čert a Káča appeared first on Předškoláci.

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?’
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.’
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.’
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.’
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.’ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!’

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.’ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!’ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?’
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!’ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,’ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.’
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,’ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.’
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!’
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.’
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.’
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.’ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.’
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.’
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?’
„Od předení, panáčku, od předeni.’
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?’
„Od předení, panáčku, od předení.’
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?’
,,Od předení, panáčku, taky od předení,’ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd’.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

The post O třech přadlenách appeared first on Předškoláci.

Za okny ale kozu slyšel vlk a rozhodl se, že na kůzlátka vyzraje a sežere je. Proto počkal, až koza odejde a potom zaťukal na dveře. „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“

Kůzlátka už už chtěla otevřít, ale nejmladší se ozvalo: „Ne, ty nejsi naše maminka, ty jsi zlý vlk. Naše maminka má hlásek jako konipásek, ty máš hluboký a hrubý hlas.“

Vlk tedy odešel s nepořízenou. Šel ke kováři a nechal si jazyk upilovat. Poté se vrátil k chaloupce a volal jemným hláskem: „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka mu chtěla otevřít, ale nejmladší zvolalo: „Ukaž nám přes dveře svou nohu, ať poznáme, jestli jsi skutečně naše maminka.“ Vlk ukázal svou nohu a nejmladší řeklo: „Ne, ty nejsi naše maminka. Ty jsi zlý vlk, naše maminka má běloučkou nožku.“

Vlk tedy opět odešel. Tentokrát rovnou k pekaři, aby mu zasypal packy bílou moukou. Poté se vrátil zpět k chaloupce.

„Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka uvažovala: „Hlásek má jako maminka i nohu má bílou jako naše maminka ale…“ „Ukaž nám ještě ocas.“ Vlk ukázal ocas a nejmladší kůzlátko zvolalo. „Ne, ty nejsi naše maminka, ty jsi zlý vlk. Naše maminka má malý ocásek, ne takhle velký a huňatý jako ty. Vlk tedy běžel k tesaři, kde si nechal ocas useknout a přišel znovu k chaloupce. „Kůzlátka, děťátka, otevřete mi vrátka. Ve vemínku mlíčko nesu, v hubě voděnku a na rohách travičku.“ Kůzlátka si opět nechala ukázat nohu i ocas, ale zdálo se jim, že je to skutečně jejich maminka, a tak otevřela.

Jenže vlk skočil do dveří a všechny je sežral. Jen to nejmenší se stačilo schovat do kamen. Poté se šel vlk napít k rybníku a tam usnul. Odpoledne přišla domů koza. Volala svá kůzlátka, ale vylezlo jen to malé vystrašené a hned vyprávělo mamince, co se přihodilo.

Ta neváhala ani chviličku, běžela k rybníku, kde ještě vlk ležel, a tam mu svými rohy rozpárala břicho. Vyskočila kůzlátka a společně s maminkou se radovala, že jsou zachráněna. Od té doby kůzlátka svou maminku poslouchají a nikomu neotevírají.

The post Neposlušná kůzlátka appeared first on Předškoláci.

Určitě dávejte přednost umírněnosti ve stravování. V létě máme dostatek čerstvého ovoce a zeleniny kdykoliv k dispozici. V zimě tomu tak bohužel není. Proto nám chybí velké množství vitamínů a minerálních látek, které můžeme doplnit pomocí zeleninových šťáv. V koutku se zdravou výživou nebo dnes už v některých supermarketech najdete tyto šťávy v biokvalitě.

Co se týče celkové očisty, můžete navštívit saunu nebo infrasaunu. Můžete to pojmout jako odpočinek od dětí, kdy zaúkolujete manžela a vyrazíte s kamarádkou, také maminkou společně. I když ne vždy je to jednoduché něco takového podniknout. Návštěvou sauny spojíte příjemné s užitečným. Odpočinete si od každodenních starostí kolem dětí a domácnosti, popovídáte si a přijdete na jiné myšlenky. Sauna také působí na váš imunitní systém, odbourává toxické látky a působí proti celulitidě.

V případě, že už přemýšlíte na podzim dopředu, nezapoměnte si připravit pochoutky, které jsou nejen zdravé, ale i chutné. Ano, řeč je o červené řepě a kysaném zelí. Každoročně si ji společně s babičkou připravujeme na zimu. Moc nám chutnají a vždy se na ně těšíme.
Červená řepa se pěstuje jako klasická podzimní zelenina. Konzumuje se její podzemní část – bulva. Její typickou chuť ovlivňuje přítomnost kyseliny jablečné, vinné, citronové a štavelové. Přísun kyseliny listové v červené řepě stimuluje tvorbu hormonů a nerotransmiterů, jako jsou např. dopamin nebo noradrenalin, které zajišťují naši duševní pohodu a dobrou náladu. Červená řepa je poměrně levná, dá se s ní v kombinaci s kysaným zelím a kořenovou zeleninovu vytvořit výborná polévka. Připravíme – li salát, získáme tak levnou omazovací kůru. Pročišťuje ledviny a játra, obsahuje hodně vitamínů jako je beta- karoten nebo kyselina listová. Působí jako lék proti chřipce. Dodává pleti pružnost a lesk, také vlasům i nehtům. Podporuje vylučování vody a kyselin z těla. Neutralizuje a zároveň odstraňuje toxické látky, zvláště z mozku. Aktivuje tvorbu červených krvinek a tím i zásobování buněk kyslíkem.

Dalším elixírem zdraví je bezesporu kysané zelí. V zimních měsících je optimální surovinou pro zdravou stravu, protože dlouhodobě zasytí a je bohaté na vitamíny. Užitečné mikroorganismy v zelí podporují zdraví prospěšné baktérie ve střevech, ty zase umožňují zažívání, vstřebávání živin a využití vitamínů skupiny B. Fermentací vzniká v zelí vysoce aktivní kobalamin (vitamín B12), který není obsažen v rostlinné stravě běžně.
Kysané zelí osvěžuje a vyvolává pocit dobré nálady, zvyšuje odolnost při stresových situacích. Podněcuje tvorbu červených krvinek, stimuluje růst buněk a omlazuje, snižuje hladinu cholesterolu v krvi, posiluje srdeční sval, dodává životní energii lepším využitím bílkovin a posiluje imunitní systém, má projímavé účinky.
Takže vzhůru do zimní očisty těla i ducha. Hodně štěstí.

Zdroj: Časopis Wellness, Březen 2011
K. Oberbeil, CH. Lentzová, Ovoce a zelenina jako lék, Fortuna Libri, 2001
Lenka Štveráčková – www.MojeBrisko.cz

The post Zimní detoxikace organismu nejen pro maminky appeared first on Předškoláci.