kudy domů, nevíme,
(chůze za ruku ve dvojicích po třídě)

autobusem pojedeme,
(chůze za sebou ve dvojicích)

tak se domů dostaneme.
(chůze za sebou ve dvojicích)

Teď už víme pro příště,
(stojíme proti sobě + hlava „ANO“)

že je město bludiště.
(proti sobě + tleskáme se do rukou)

Říkanka z elektronické knihy Předškoláci

The post Bludiště appeared first on Předškoláci.

„Co bys mi rád pověděl, Měsíčku?“ zeptala se potichoučku.

„Chci tě pozvat na výlet sem ke mně nahoru. Pojedeš?“ Měsíc zvědavě nakukoval do pokoje, jestli nejde maminka a nezažene Lucinku zpátky pod peřinku.

„To víš, že chci! Ještě nikdy jsem na takovém dobrodružném výletě nebyla“, řekla Lucka.
„Vezmu si s sebou medvídka, smím?“ zeptala se Měsíce.

„To víš, že smíš. Uvítám vás rád ve svém panství oba. Pošlu pro vás, připrav se!“ A Lucinka se dívala, jak se od jedné hvězdy začal odvíjet paprsek podobný provázku, začal se spouštět dolů a najednou ležel před ní na okně. Vzala ho do dlaně a přitáhla. Po obloze se rozjel malý vozíček sestavený z hvězd a za chvíli zaparkoval u Lucinky v pokoji.

„Nastup si, pojedem“, zavelel Měsíček a než bys řekl „švec“, vystupovali nahoře. Vozíček se vrátil na své místo na obloze a Lucka s medvídkem si podávala ruku s Měsícem.

„Tak pojď, ukážu ti své panství.“ A za chvíli už pluli oblohou a Měsíc upozorňoval Lucku na nejrůznější zajímavosti. Ukázal jí svou zoologickou zahradu. Měl v ní Malého medvěda a Velkou medvědici, Delfína, Labuť, Hada, Štíra a ještě mnoho dalších zvířat, ptáků i roztodivným tvorů. Třeba Draka a Jednorožce. Seznámil ji s Vozkou i Hadonošem a dokonce si směla zkusit i Korunu a pročesat Vlasy Bereniky.

„Všechna ta souhvězdí patří k mému rozlehlému panství, které končí tam, kde začíná svítat. Dál už je Sluneční království, tam moje moc nesahá. Sluneční král je silnější než já. Díky jeho paprskům slábnu a ubývám. Až mě zbaví sil docela, nechá mě na pokoji a já se znovu vzchopím a jakmile pohlédnu v plném lesku k jeho říši, znovu mě udolává. Je tomu tak už od nepaměti a já jsem proti tomu bezmocný. Ale tím se netrap! Už jsem si zvykl.

Pojď, ještě se povozíme po Mléčné dráze ve Velkém vozu. Pak už se budeš muset vrátit, aby ses dobře vyspala. Ráno můžeš dětem ve školce povídat, cos tu dnes večer viděla a zažila.“ Nasedli do zlatem zářícího vozu a fičeli mlžnou dráhou z jednoho konce noční oblohy na druhý. Bylo to podobné jako na horské dráze na pouti. Jen cesta byla delší.

Nakonec Lucinku posadil na Pegasa, zamával jí a okřídlený kůň ji přenesl do postýlky. Lucka ospale poděkovala a vzápětí usnula. Zdály se jí nádherné, hvězdné sny.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Měsíc a Lucinka appeared first on Předškoláci.

Pravidla:

• Hra se opakuje několikrát a učitelka určuje houbaře.
• Houbař musí zavést děti do vzdálenosti nejméně 10 m od jejich míst.

Metodická poznámka: Klademe důraz na orientaci, děti si mohou svá místa označit – stuhou, kroužkem, křídou, venku kamínkem.

Orientační hry se dají hrát s dětmi v mateřské škole, ale i velmi úspěšně venku a dokonce třeba i ve vodě. Hrát je mohou děti od tří do šesti let, jen je třeba vždy odhadnout jejich tělesnou a psychickou úroveň a přizpůsobit pravidla.

Cíle:

• Podpora psychické a fyzické pohody.
• Rozvoj psychické a fyzické zdatnosti.
• Rozvoj a upevňování orientace v prostoru.
• Rozvoj hrubé motoriky.

The post Hra: Na houbaře appeared first on Předškoláci.

The post Cestou domů si zpívám appeared first on Předškoláci.

V symbolice se výrazně uplatňovala červená barva. Od ní je i nejčastěji odvozován původ slova kraslice (ze staroslovanského krasnyj=červený). Červenou kraslici si dívka nechávala pro hocha, na kterého si tajně myslela.

Vejce darované z lásky muselo být v minulosti nejen červené, ale také plné. Prázdné bílé skořápky byly spolu s prázdnými ulitami šneků symboly smrti a sloužily ke zdobení Morany. Duté malované kraslice, tzv. výdumky jsou k vidění až v moderní době, kdy se staly výhodným komerčním artiklem. Aby se stihlo namalovat dostatek vajec, malovaly se průběžně po celý rok, a nebylo tudíž možné malovat vajíčka plná, protože by se zkazila.
(zdroj www.wikipedie.cz)

Technik zdobení vajec existuje celá řada a moderní výtvarné materiály tuto řadu stále rozšiřují. Mezi nejjednoduší patří malování barvami nebo vaření vajec zabalených do listů rostlin v cibulovém odvaru, reliéfní kresba roztaveným včelím nebo barevným voskem či jednoduché voskové batikování. Mezi techniky náročnější na zručnost se řadí vícebarevná batika, leptání nebo polepování slámou či sítinou a vyškrabování, neboli gravírování. Další, celkem komplikovanou technikou je drátování, patrně nejkomplikovanější je pak prořezávání. Tyto dvě techniky ovšem nepatří ke klasickým, ale jedná se o vcelku moderní způsoby. V dnešní době se také díky své jednoduchosti stále častěji vyskytuje polepování vajíček obtisky s veselými jarními motivy.

Některé jednodušší i náročnější techniky zdobení kraslic si o uplynulém víkendu vyzkoušely děti z Prahy na oblíbené velikonoční pizza party, kterou již poněkolikáté uspořádalo v pizzerii v centru města občanské sdružení DĚTI BEZ HRANIC. Děti si nejprve vlastnoručně vyrobily pizzu podle své chuti a po dobrém obědě pro ně byl připraven výtvarný workshop, kde měl každý možnost ozdobit si svou kraslici temperovými barvami, voskovou batikou, ubrouskovou technikou anebo vyškrabováním. „Nejvíc mě bavilo vyškrabování, protože jsem to ještě nikdy nedělala. Ani ve škole při výtvarné výchově. Hned v pondělí to musím vypravovat paní učitelce, abychom to ve škole taky někdy zkusili.“, řekla nám desetiletá Anička K., která navštívila pizza party sdružení DĚTI BEZ HRANIC už počtvrté. „S DĚTMI BEZ HRANIC jezdím na letní tábory už od první třídy a mám odtamtud spoustu kamarádů, se kterými se na pizza party někdy potkám, proto sem taky chodím.“, dodala Anička. „To mně se zase nejvíc líbila ta technika s ubrouskama. Lepit někam ubrousky lepidlem by mě jinak ani ve snu nenapadlo.“, směje se Terezka S. Zajímá-li vás, jaké další kraslice si děti vytvořily, na www.detibezhranic.cz najdete širokou fotogalerii z této akce, případně i s dalších akcí DĚTI BEZ HRANIC jako jsou letní dětské tábory, víkendovky nebo zimní tábory.

The post Velikonoce jsou tu! Už jste si ozdobili svou kraslici? appeared first on Předškoláci.

The post Letohrátky: Rebeka, Kid a Balú appeared first on Předškoláci.

Tak tedy: chodit ven se musí. To ví každý. Aby byly děti na čerstvém vzduchu, aby se mohly proběhnout a vyřádit, aby tolik nezlobily, daly doma pokoj a v noci dobře spaly. Souhlasíte? Ale chodit ven za každého počasí? To jako i v dešti? Nebo když je mlha? Cože? Vždyť budou mokré a špinavé. A nastydnou!

Zkuste si vzít na sebe jednou pro změnu pláštěnku, teple se obléknout, holiny na nohy a jít ven, když prší. Jen tak. Slyšíte ten zvuk? To uklidňující a kolébavé bubnování? Jak u maminky v náruči! To je pane melodie! A co teprve ty louže, jak jsou plné koleček a skákajících bublinek… Páni! Kde se tam vzaly? A bláto, jak pěkně voní a čvachtá! …a žížaly, proč nejsou pod zemí? Svět je celý lesklý a umytý. Všechno se chvěje a třepotá! A jít do lesa, to je ještě lepší. Musíme dát ale pozor, abychom neupadli na mokré kládě.

Nebo jindy. Den je jenom průsvitný, přelitý mlékem a plný zvláštních zvuků. Všude kolem je tajemství a občas pípne ptáček. Skřítkové v lese čarují drobounké kapičky a víly je rozvěšují na pavučiny, na trávu. To aby se pavoučci a broučci mohli napít, jestli to nevíte. Možná se budete trochu bát. Co když v lese nežijí jenom hodní skřítci Listnáči? Raději, pro jistotu…,se chytíte s někým za ruku. Abyste nezabloudili.

Už víte proč bychom měli s dětmi chodit ven za každého počasí? Protože to není nuda. Kde je nuda, tam je totiž pruda. Také se něco naučí. Třeba: Když si nedám pozor a zmáchám se, budeme se muset vrátit dřív domů (do školky) a zábavy je konec. A také budou zdravější. Budou totiž šťastnější.

Eva Sůrová
Ekoškolka Rozárka – www.ekoskolka-rozarka.cz

The post O kolečkách na louži a nešťastných žížalách appeared first on Předškoláci.

Děvčátko se rozhlédlo kolem a vidělo smutnou a zmrzlou krajinu. „Mami, proč ještě nesněžilo?“ zeptalo se děvče matky. Ta pokrčila rameny a přiznala, že věru neví. Když šlo děvčátko spát, slyšelo kvílení větru, který lomcoval s okenicemi. „Pojď za mnou,“ neslo se šeptem k děvčátku. Děvčátko nelenilo, vyskočilo z postele a obléklo se do svého zimníčku. Vyrazilo do mrazivé noci.

Běželo za tím podivným hlasem, co mu nožky stačily. Doběhlo na pole a zastavilo se. Rychle se rozhlédlo kolem sebe, ale nikdo nikde. „Tak jsi tady,“ ozvalo se za děvčátkem. To se otočilo, ale nikoho nevidělo. „Kdo jsi?“ zeptalo se děvče. „Kdo jsem?“ kolem to zasvištělo a stromy se prudce rozkymácely: „Přece vítr!“ Děvčátko se zamračilo: „Proč si mě vylákal sem?“ „Protože mi pomůžeš osvobodit sněhovou vločku. Sám to nezvládnu, potřebuji tě,“ odpověděl ledový vítr a rozcuchal děvčátku vlasy. Děvčátko se na malou chvíli zamyslelo a pak se zeptalo: „Co mám udělat?“ „Pojď za mnou, všechno ti vysvětlím cestou,“ neslo se po poli. „Pospěš si.“

Vítr letěl rychle a děvčátko mu stěží stačilo. Za chvíli doběhlo přes zmrzlé pole k temnému a starému lesu. Všude bylo ticho. „Bojím se,“ řeklo děvčátko. Mluvilo pravdu, vždy se bálo tmy a temný les jej lekal. „Neboj se, v tom lese žije jen jeden starý muž a ten drží vločku v zajetí. Musíme do toho lesa,“ snažil se ji uklidnit vítr. „Proč ji uvěznil?“ podivilo se děvče. Vítr si povzdychl: „Ten člověk má staré a zmrzlé srdce. Třeba se ti podaří přesvědčit ho, aby vločku pustil.“ „Co když ho nepřesvědčím?“ zeptalo se děvčátko „Pak budou opravdu smutné Vánoce,“ zakvílel vítr.

Děvčátko se odhodlalo vstoupit do lesa, šlo po lesní pěšině a pod nohama mu praskaly větvičky spadlé na cestě. Krok za krokem – velmi pomalu a pozorně poslouchalo, jestli se neozve nějaký zvuk. Kolem bylo ale ticho. Nebe se vyjasnilo a rozzářily se na něm první hvězdy. Měsíc se lenivě sunul po obloze. Tu uvidělo děvčátko před sebou světlo. Zrychlilo krok, až ho začalo píchat v boku. Zastavilo se před rozpadlou chatrčí. Snažilo se popadnout dech a prohlíželo si chatrč. „Jak tady může někdo žít?!“ pomyslelo si děvčátko a zaklepalo na dost omlácené dřevěné dveře. „Kdo je?“ ozval se skřípavý hlas „No..ehm… já jsem… no neznáte mě, ale já s vámi musím mluvit,“ vykoktalo ze sebe děvčátko. Dveře se prudce rozlétly a v nich stál hrozivě starý shrbený muž v záplatovaném oděvu. „Co chceš?“ zavrčel muž. „Můžu dál? Je mi hrozná zima,“ řeklo děvčátko. „No když to musí být, tak pojď.“ zabručel starý muž.

Děvčátko vešlo opatrně do chatrče. Uvnitř byl hrozný nepořádek a špína. Ze všech koutů na děvčátko koukala bída. Starý muž očividně svůj domov neudržoval. Pak děvčátko uhodila do očí zářící věc. Podívala se pozorně a spatřila sněhovou vločku zavřenou v zavařovací sklenici. „Co to je?“ zeptalo se děvčátko. Starý muž se zamračil, ale děvčátko se ho nebálo. Nikdy o něm neslyšelo. Nikdo nejspíš nevěděl, odkud muž přišel, co se mu v životě přihodilo, ale ve tváři měl vepsané trápení, křivdy a bolest. Kolem tváří mu splývaly dlouhé prošedivělé vlasy, které kdysi snad bývaly černé. Z přísné hranaté a vrásčité tváře vystupoval velký skobovitý nos. Zpoza střapatého obočí však hleděly se zvláštní něhou modré oči. Ty oči prozrazovaly, že starý muž není zlý, jen hodně smutný. „Já vím, co to je, ale nevím, proč je to tady,“ řeklo děvčátko. Starý muž se chvíli vztekle díval na děvčátko a pak řekl: „Je tady, protože chci aby všichni lidé měli stejné Vánoce, jako mám já. Smutné.“ „To není pěkné,“ zamračilo se pro změnu děvčátko. Starý muž těžce dosedl na židli: „Není, ale pro mě nikdo nikdy nic pěkného neudělal, tak jsem se rozhodl, že aspoň všem pokazím Vánoce.“ „A z toho budete mít radost?“ podivilo se děvčátko. „Nebudu, ale bude to tak spravedlivé. Já nebudu mít radost a ti druzí taky ne,“ vysvětlil muž.

Děvčátko starého muže svým způsobem litovalo, ale jen tak jak je dítě schopno. Bylo mu líto, že je muž smutný a zahořklý, ale chtělo vysvobodit vločku ze sklenice. „Není správné nechávat si vločku pro sebe,“ řeklo děvčátko rozhodným hlasem a sebralo zavařovací sklenici s vločkou ze stolu. V tu ránu byl starý muž na nohou a zasyčel: „Vrať to zpátky! Nebo…“ Starý muž přikročil k děvčátku, které ustoupilo do kouta, odkud nemělo možnost útěku. Bylo zle. Starý muž napřáhl ruku, vypadalo to, že děvčátko uhodí. Děvčátko velmi polekala změna v očích starého muže, najednou byly studené a temné jako zamračené nebe v noci. Děvče strachy upustilo sklenici, ta se s rachotem roztříštila na střepy a víčko zalétlo někam pod stůl. „Ne!“ zařval starý muž a v zoufalství klesl na kolena. Ze střepů se zvedla vločka, pomalu stoupala ke stropu, výš a ještě výš, až vyklouzla dírou ve střeše.

V tu chvíli vítr, který celou dobu poslouchal za oknem, rozrazil okenice v chatrči a dovnitř zanesl kupu malých, bílých vloček. Děvčátko se zaradovalo, ale muž zůstal klečet uprostřed zanedbané místnosti. Z očí mu kanuly slzy a vztek se mu vytratil ze tváře. V ní zůstalo jen zoufalství – nic víc. Děvčátko pozorovalo tu záplavu vloček. Pak vzalo starého muže za ruku. Oba se na sebe podívali, možná právě v té chvíli jeden druhého pochopili, možná ne. Mlčky oba vyšli z chatrče. Šli pomalu a neohlíželi se. Z nebe se snášela vločka za vločkou. O starém muži vím jen to, že už se do rozpadlé chatrče nikdy nevrátil. Nikdo se nedozvěděl, kdo to byl a kam vedla jeho cesta. Děvčátko se vrátilo pravděpodobně domů, vyrostlo a časem se možná vdalo. Město přivítalo obrovskou záplavu sněhových vloček a Vánoce nebyly nikdy veselejší.

Příběh o děvčátku a sněhové vločce byl téměř zapomenut, lidé už na děvčátko jistě nevzpomínají, ale vločky si o děvčátku špitají dál mezi sebou. Tak napni uši a poslouchej.

Autorka: Ivana Lukášová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post O sněhové vločce appeared first on Předškoláci.

Kamarádská

Kdo tě drží za ruku,
když ti není do smíchu?
Kdo ti vždycky pomůže,
i když sám má potíže?

Kdo to asi může být,
s kým si můžeš zazlobit?

Kdo od tebe nechce nic,
sám ti dává mnohem víc
to je přece kamarád,
co tě má upřímně rád.

The post Kamarádská appeared first on Předškoláci.

Materiál: Krabice od bot s víkem, hrníček, tužka, nožík, látkový obdélníček, lepicí páska, předměty, které se dají snadno hmatem rozpoznat (ne ostré!).

Postup: Na kratší straně krabice od bot si obkreslete kruh podle hrníčku. Otvor si nožíkem vyřízněte. Aby se do krabice nedalo zvenčí dívat, vystřihněte z látky malý obdélníček a nastříhejte ho zhruba do dvou třetin na tenké proužky. Ten pak vlepte pomocí lepicí pásky dovnitř do krabice nad kruhový otvor. Do krabice uložte několik předmětů, které se dají snadno hmatem rozpoznat, a vybídněte kamarády, aby prostrčili ruku otvorem a hádali, co to je. Do krabice můžete uložit taky misky s polotekutými potravinami (například: marmeláda, jogurt, hořčice, med, tvaroh).

Využití v praxi:

• Výroba krabice: výtvarná výchova
• Použití krabice: pro experimentování s dětmi

The post Hádací krabice (experiment) appeared first on Předškoláci.