Jednoho pozdního večera se několik nosálovských žen vypravilo okopávat řepu. Práce jim šla dobře od ruky. Noc byla chladnější než jindy, světla bylo skoro jako ve dne, protože měsíc stál před úplňkem. Tak se na poli zdržely zvláště dlouho. Mohlo být k půlnoci, když náhle zaslechly zvonění. Stále sílilo a přibližovalo se, až se z úvozu běžícího kolem řepniště vynořil podivný pohřební průvod. V čele, jak je na vsích dosud zvykem, šel vážný muž s křížkem, za ním kněz v pohřební komži s přisluhujícími pacholaty, následoval dvouřad postav v kápích, asi mnichů, s hořícími svícemi. Dále kráčelo jakési bratrstvo či cech se znaky a korouhvemi a pak již jel vůz s rakví tažený čtyřspřežím koní černých jako havran, sledovaný zástupem truchlících. Všichni, zvláště pak mužští, byli tak pitvorně přistrojeni, že nebýt hrůzy, kterou procesí vzbuzovalo, byly by se báby daly do smíchu.

Žádná z nich se nemohla děsem pohnout ani vypravit ze sebe slovo, a tak se jen krčily k zemi, každá na svém místě mezi řádky řepy a čekaly až strašidelný pohřeb přejde.

Doma ženy o svém vidění raději pomlčely. Bály se úsměšků. Když se druhý den zjevení opakovalo, již nevydržely a svěřily se hospodáři, u kterého pracovaly. Jak bylo možno očekávat, sedlák domnělým babským povídačkám nevěřil, jen se tomu smál. Přesto, aby ženským ukázal, že má pro strach uděláno, se ještě té noci , pro jistotu s ručnicí, vypravil na pole.

Trpělivě seděl na mezi, přemohl spánek i pokušení vystřelit na zajíce, který do řepy přihopkal, až se vzdor svým pochybám i on dočkal zjevení. Když hodiny na bezdějčském kostele odbily dvanáct a nosálovský ponocný jim odpověděl rohem, zaslechl stejně jako ženské tajemné zvonění a vzápětí na vlastní oči spatřil strašidelný pohřební průvod. Dodal si potřebnou odvahu, uchopil pušku a vystřelil jednou, dvakrát a ještě potřetí…

Ale průvod nezastavil, jako by se nic nestalo pokračoval dál ve své cestě. Sedláka přešlo hrdinství a vystřídal je strach. Vrátil se domů nezvykle zaražený, jako když jej noční vidění něčím poznamenalo, a jen nerad o tom, co viděl, vyprávěl.

Od toho dne přísně zakazoval – po něm i ostatní sousedé – pracovat na poli v noci. Proto strašidelný průvod již nikdo nespatřil. Dlouho se však na něj nezapomělo. Lidé se dohadovali – a to je záhadou dodnes – čí byl ten pohřeb, proč se zjevení ukázalo právě na nosálovských polích. Souviselo snad nějak s nešťastným osudem kdysi prý na svahu Vrátenské hory ležícího významného města Kamenec, které podle pověsti bezestopy zmizelo, když všichni jeho obyvatelé pomřeli strašnou černou nemocí ?

Podle vyprávění z Bezdědic zapsal O. Lauerman

The post Strašidelný pohřební průvod appeared first on Předškoláci.

The post Žabák appeared first on Předškoláci.

Ale jahodovníky, tak pyšné, se ozvaly: “To nejde, poničíte nám naše ovoce!” A všechna zvířátka od sebe odháněly. V noci skutečně přišla bouře. Z dálky bylo neustále slyšet Lijavcův smích. Zvířátka v lese se k sobě choulila a hledala přístřeší, vyděšenýma očima vzhlížela k obloze, temné jako inkoust, a dívala se na přívaly deště z nebes, které neustávaly a neustávaly…

Třetí den ráno, když bouře konečně odezněla, vydal se vládce do lesa, aby zjistil škody. Bouře napáchala mnoho zla. Zvířátka, která nenašla přístřeší, zahynula. Král se rozhněval na pyšné jahodovníky a řekl jim: “Nepomohli jste svým přátelům a kvůli vaší sobeckosti jich mnoho zemřelo. Potrestám vás po právu. Od dnešního dne již nebudete vztahovat své zelené větve k nebesům, ale budete se plazit u země v trávě.” “Áaachchchchhhh….,” poslední výkřik zazněl v ozvěnách mezi skalami a jahodovníky se proměnili v malé zelené rostlinky. Nikdy více se jim již nesmí vrátit jejich původní podoba.

Autorka: Marta Dostálová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Jahodová pohádka appeared first on Předškoláci.

Královna se obrátila k matce a pravila: „Pročpak biješ to ubohé děvče?’
Matka se zarazila a nevěděla, co hned na to odpovědíti, neboť se za to před královnou styděla, že dcera její je tak líná.
„Ach, milostivá paní královno! mám s tou holkou nesmírný kříž, neboť mi nechce nic jiného do ruky vzíti, nežli to přádlo, a seděla by při kolovratu celé dni a celé noci. A dnes jsem se již na to rozzlobila a dala jsem jí pohlavek, a proto tak náramně pláče.’
Královně se to děvče velmi zalíbilo, neboť byla veliká milovnice přádla. I pravila k matce: „Já vám povím, matko, když vaše dcera tak ráda přede, dejte mně ji s sebou, já se o ni postarám. Já mám doma v zámku dosti překrásného lenu a když bude u mě tak pilná jako doma, slibuji, že toho nebude litovat.’
Matka byla tomu ze srdce ráda, a královna vzala hned dceru s sebou a odvezla ji do svého zámku.
Když do zámku přijely, vzala královna Lidušku za ruku a vedla ji do třech pokojů. Ty byly plny lenu, od podlahy až do stropu, a ten byl tak krásny, že se lesknul jako stříbro a zlato, a tak měkounký, jako napředené hedbáví. I pravila královna k děvčeti: „Buď jen pilná, má zlatá dceruško, a když mi všecek ten len spředeš, dám ti svého syna za manžela, a budeš královnou.’
Nato dala královna přinésti drahý, překrásný kolovrat, ten byl ze slonové kosti a pera na něm byly zlaté, a k tornu velikánský koš civiček ze žluté, voňavé třtiny, a nechala ji v tom jednom pokoji s lenem samotnou.
Když královna odešla, sedla si Liduška k oknu a data se do žalostného pláče, nebo kdyby sto let, od rána do večera, a od večera zas až do rána pilně předla, nebylo by ji lze všecek ten len sepřísti, co ho tu bylo. A copak teprv ona, kteráž i beztoho tak nerada předla! I seděla tedy a plakala celou noc, a druhý den až do poledne, a nehnula ani rukou ani nohou.
Když byla poledne, přišla se královna podívat, moc-li již Liduška upředla, a velmi se tomu podivila, vidouc, že nebylo lenem ještě ani hnuto. Liduška se ale vymlouvala tím, že se jí po mamince nesmírné stejskalo, a že pro pláč ničeho do rukou ani vzíti nemohla. Královna tomu uvěřila, těšila ji a pravila: „Nestejskej si nic, má dceruško! A bud jen zejtra zato tím pilnější, abys mého syna dostala a byla královnou.’ Když odešla, Liduška si zase k oknu sedla, koukala se ven, vzdychala a nedělala zas ničeho až do večeru, a zejtra zas ničeho až do poledne.
O poledni přišla královna a podivila se ještě více, a zamračila čelo, vidouc, že se Liduška potud ještě ani přádla nedotkla. Liduška se ale zase vymluvila tím, že jí po tom včerejším velikém pláči náramné hlava rozbolela, a že proto nemohla ničeho dělati. Královna byla tím sice spokojena, když ale odcházela, pravila: „Již je čas, abys, Liduško, pracovati začala, chceš-li dostati mého syna a býti královnou!’

Ten den až do večera, a druhý den ráno bylo zase tak jako ponejprv a podruhé: Liduška si kolovratu zase ani nevšimla, ale seděla u okna a koukala ven. Když již bylo poledne, otevřela královna dveře, a když viděla, že Liduška zase zahálela, rozhněvala se velice a pravila: „Slyšíš, Liduško, dnes je to již naposledy! Jestliže zejtra nebude ještě ničeho upředeno, nejen že syna mého již nikdy nedostaneš, ale dám tebe ještě zavříti do tmavé věže, kde je plno žab, hadů a štírů, a nechám té tam umříti hladem, abys mě více nepodváděla a nezahálela.’ Nato se královna od ní zlostně obrátila, bouchla dveřmi a odešla.
Tu bylo teprve Lidušce ouzko! Studený pot se jí vyrážel na čele, když si na zejtřek pomyslila. Co měla dělati? Nadíla si tedy kůžel, sedla ke kolovrátku a počala přísti. Ale jakpak jí bylo možná přísti, když byla tak náramně líná. I nechala tedy zase přádla, postavila se k oknu a plakala hlasem, až jí srdce usedalo, až do samého večera.

Tu najednou zaklepal někdo na okno, a když se Liduška ohlídla, viděla venku ,státi tři staré ošklivé babice. Ta jedna měla dolejší pysk tak veliký, že ji až přes bradu visel, ta druhá pak měla u pravé ruky tak široký palec, že jí celou dlaň zakrýval, a ta třetí, ta měla zase pravou nohu až kupodivu tak rozšlapanou, jako by ji byl cepem rozmlátil. Když je tak Liduška spatřila, náramně se jich ulekla a čerstvě od okna uskočila. Ale ty tři babičky se na ni přívětivě usmívaly a kejvaly rukama, aby jen okno otevřela a aby se jich nic nebála.
„Dobrý večer, krásná panenko!’ pravily, „pročpak tak přežalostně pláčeš?’
Liduška si dodala srdce a odpověděla plačtivým hlasem: „Ach jakpak nemám smutná plakati a sobě naříkati, když mám všecek ten len, co ho tu v tom pokoji vidíte, a ještě dva takové pokoje plničké, od země až do stropu, sepřísti!’ Tu vypravovala babičkám všecko, co se jí přihodilo, i také to, že jí královna slíbila, až ten len všecek sepřede, že jí dá svého syna za manžela a že bude královnou. „Ale copak je mi to platné,’ doložila, „když ho ani do smrti sepřísti nemohu.

Babičky se usmívaly a pravily: „Víš-li co, panenko, jestli nám připovíš, že nás pozveš na svatbu, a že nás u stolu vedle sebe posadíš, a že se před hosty za nás nebudeš styděti, tedy ti všecek ten len sepředem, dřív nežli se naděješ.’
„I všecko, všecko vám udělám, co jen chcete,’ odpověděla Liduška radostně, „jenom se honem do toho dejte.’
Tu vlezly ty tři babicky oknem do pokoje, poslaly Lidušku spát a daly se do toho milého lenu. Ta s tím širokým palcem táhla vlákno, ta s tím dlouhým pyskem ho polízala a hladila a ta s tou placatou nohou šlapala na podnožku a točila kolem, i šlo jim to jako když prší. A když ráno počalo svítati a Liduška vstala, viděla velikánskou hromadu krásné, rovné a tenounké příze na civičkách, až se srdce smálo, a v lehu již takovou díru, že se pohodlně do ní schovati mohla. Tu daly ty babičky Lidušce spánembohem, přislíbily jí, že navečír zase přijdou, a v tichosti oknem odešly.
V poledne přišla se královna podívat, jestli Liduška zase nezahálela. A když spatřila tu hromadu překrásné příze, podivila se velmi, čelo se jí vyjasnilo, i pochválila Lidušku za její pilnost.
Jak se večír šeřiti počalo, stály již babičky zase u okna a děvče jim s radostí otevřelo. A tak to bylo každou noc: večír přišly, a rána zase odešly, a co zatím Liduška spala, ubývalo v pokoji lenu pořáde víc a více, až byl konečně ten jeden pokoj docela prázdný. A pokaždé, když se v poledne královna přišla podívat, mnoho-li zase Liduška napředla, nemohla se dosti nadiviti té krásné přízi a Lidušku nachváliti za její pilnost, a často říkávala: „Mé zlaté dítě! jak jsem já ti dělala křivdu!’
Již se daly babičky i do druhého pokoje, a již byl pomalu i tento vyprázdněn, tu počala královna dělati přípravy k svatbě. A když již bylo i v třetím pokoji lenu namále, děkovala Liduška srdečně babičkám, že jí tak pomohly, a babičky jí pravily: „Jenom nezapomeň, panenko, na to, cos nám slíbila, a uhlídáš, že budeš tomu ráda.’
A když byl již všecek ten len ze všech tři pokojů až na poslední vlákno vypředen, bylo již také všecko k svatbě připraveno, a mladý král měl veliké potěšení ze své mladé, krásné a pilné nevěsty, a řekl jí „Žádej ode mne, co chceš, a všecko obdržíš.’
Tu si vzpomněla Liduška na ty tři babičky a pravila: „Mám doma tři staré tetičky, jsou sice velmi chudé, ale udělaly mně mnoho dobrého, dovol, abych je pozvala na svatbu.’ A mladý král i královna dali k tornu své povolení.
A když bylo již v den svatební a hosti chtěli sedati za stoly, tu se najednou otevřely dveře a ty tři babičky, po starodávnu až kupodivu směšně oblečeny, vyhrnuly se do pokoje. Jak je nevěsta spatřila, hned jim běžela vstříc a přivítala je radostně: „Vítám vás, mé milé tetičky! vítám vás! pojď’te a posaďte se tu za stolem vedle mne.’
Hosti hleděli jeden na druhého a byli by se dali rádi do hlasitého smíchu, kdyby se byli nebáli krále, a král i královna začervenali se jako pivoňka, ale nesměli Lidušce ničeho říci, protože jí k tornu dali své povolení.
Když bylo při obědě, kladla Liduška sama babičkám jídla na talíře, nalívala jim pití a pobízela je: „Jezte a píce, mé milé tetičky! Vy jste mně velmi mnoho dobrého udělaly.’
A když již bylo po obědě a hosti vstávali od stolu, přistoupil mladý král k té první babičce s tou širokou nohou a ptal se jí:,Ale prosím vás, milá babičko! od čehopak máte tak širokou nohu?’
„Od předení, panáčku, od předeni.’
I šel k té druhé babičce s tím placatým palcem: „Ale řekněte mně, milá babičko? od čehopak máte tak placatý palec?’
„Od předení, panáčku, od předení.’
I obrátil se k té třetí babičce s tím dlouhým pyskem až přes bradu a řekl jí: „Ale milá babičko! od čehopak vy máte tak dlouhý pysk?’
,,Od předení, panáčku, taky od předení,’ odpověděla babička.
Když to ten mladý král uslyšel, ulekl se toho náramně, a hned tu nařídil své krásné paní, aby se mu do smrti více žádného přádla nedotýkala, aby taky nedostala takovou placatou nohu a takový široký palec a tak ošklivý pysk až přes bradu.
Zatím se ty tři babičky z pokoje ztratily, a žádný nevěděl, kam se poděly. Ale Liduška, kdykoli si potom na ně vzpomněla, pokaždé je v duchu žehnala, a také jakživo žádná manželka tak ráda a věrně nezachovávala, co manžel nařídil, jako mladá královna tu královu zápověd’.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

The post O třech přadlenách appeared first on Předškoláci.

Stačí jen málo, tak neváhej a hraj.
Nezapomeň se o soutěži zmínit svým přátelům,
čím více přátel, kteří tě podpoří, tím větší šance na vítězství.


Soutěž probíhá v termínu od 10. 12. 2011 do 31. 1. 2012

The post Velká soutěž o narozeninovou oslavu snů od Minimaxu a hromadu hraček! appeared first on Předškoláci.

Taky nevíte, kam dřív skočit? Jak stihnout navařit, uklidit, dopravit děti do kroužků, vysvětlit jim, že hrát si budou až po tom, o profesních záležitostech ani nemluvě. Jak to všechno skloubit, jak to všechno udržet v hlavě, v diáři zkrátka o plánování volného času dětí a o tom, jak jinak děti chápou časové souvislosti, je lednové téma Děti a my. Možná stačí nehonit se tolik, umět vypnout, zalenošit si, a nepodléhat tolik tlakům okolí, zkrátka dělat si věci po svém, jak navrhuje v rozhovoru britský novinář a esejista Tom Hodgkinson. Demokracie, nebo diktát? To jsou dilemata, která řešíme, když se děti dostanou do věku, kdy spory a dohadování opanují většinu společně tráveného času. Děti, zdá se jinak nemohou, takže je dobré začít u sebe. Ostatně mějme na paměti, že na hádku je třeba dvou. Štědrý večer za námi, hromada dárků před námi, těch užitečných i těch plevelných. Jak vybrat, co ponechat a co rovnou vytřídit? Zkrátka kam s nimi? Také se občas přistihnete, že nedůvěřujete verdiktu lékaře vašich dětí? Některé maminky pak dokonce své dítě před pediatrem chrání tím, že neříkají celou pravdu. Proč tomu tak je a co s tím, proč lžeme svému lékaři?

Co je nového
Rozhovor
Tom Hodgkinson: Největší štěstí v životě? Dělat si věci po svém.

Téma
O plánování volného času s dětmi

Těhotenství a porod
Inkubátor, nebo matčina náruč?

Rodičovství
Na hádku je třeba dvou
Druhý táta, druhá máma aneb Sourozenci v jiné roli

Poradna dětského psychologa

Rodina a vztahy
Kdo u nás nosí dárky? Fiktivní rozhovor s Ježíškem

Citová ordinace Tomáše Nováka

Zdraví
Proč lžeme svému lékaři?
Kuřáci za školou

Škola, školka, školička
Jak se dělá česká škola v zahraničí

Vaše stránka

Skutečný život
Indické děti se odmalička učí memorovat fakta

Aktivity

Fejeton Petra Vacka
Děti a my umělci

Autor: Hana Zahradníčková
Zdroj: http://portal.cz/casopisy

The post Děti a my 1/2012 appeared first on Předškoláci.

O kňourovém stříbře

Lucifer, kníže pekla, znal odedávna poklady stříbra, nahromaděné pod třemi vrchy v těch místech, kde nyní leží Kutná Hora. Měl z nich tajnou radost jako lakomec, který nejraději o samotě sobecky se těší z lesklých dukátů. Hlídal své zlato žárlivě, aby na ně ziskuchtiví lidé nepřišli.

Než nic mu nebylo platno jeho hlídání, neboť byla v Čechách ještě jedna bytost, která věděla o skrytých pokladech, A nebyl to nikdo jiný, než kněžna Libuše, který kdysi na Vyšehradě svému lidu věštila o podzemních pokladech v české zemi a prorokovala též, že vidí horu tříhřbetou, ana stříbro ze sebe vydává, jehož hojnost prý bude bez míry.
Lucifer zuřil, že je jeho tajemství prozrazeno. Aby o své stříbro nepřišel, stáhl všechny tři vrchy řetězy a tlačil je do země, aby stříbro hodně hluboko zatlačil. Ale nepodařilo se mu to. Naopak stříbro jako skrze síto se protlačilo ven a vyhřezlo v podobě ryzích stříbrných kadeří a utvořilo tak zvané kňoury.

The post O kňourovém stříbře appeared first on Předškoláci.

informace o autorovi: Michael Kerrigan v posledních dvaceti letech napsal desítky knih pro děti a mládež – například cyklus čtyř publikací The Ancients in Their Own Words (Lidé starověku: co nám o sobě řekli) (2008) a knížku Ancient Greece and the Mediterranean (Starověké Řecko a Středomoří), která posloužila jako předloha pro jednu část seriálu BBC o starověkých civilizacích. Píše také fejetony, recenze knih a novinové články, například pro deník Scotsman a Times Literary Supplement (týdenní literární přílohu deníku The Times). Žije v hlavním městě Skotska Edinburghu.

autor: Kerrigan Michael
Grada, Historie pro děti

The post Řím appeared first on Předškoláci.

Sebral kousek cihly a začal si malovat na chodník. Namaloval domeček, v něm okna a dveře a komín a vedle něj plot a za plotem květiny. Jenže co to? Ne a ne namalovat pěknou kytičku. Pořád mu pod rukou vycházely jen rovné čáry, žádná do obloučku.

Prohlížel si úlomek a zeptal se nahlas: „Proč mi to děláš? Chci namalovat kytky a obláčky a sluníčko a ty kreslíš pořád jen rovně.“

Cihla v jeho ruce se ještě víc začervenala: „Ty nevíš, že my, cihly, jsme hranaté kvádry a umíme malovat zase jen hranaté obrázky? Vím, je to nepříjemné, však se za to také stydíme. Právě proto jsme všechny tak červené. Nemysli si, že by se nám nelíbilo malovat jablíčka a jahůdky, ale nám to opravdu nejde. Kéž by se někomu podařilo nás to naučit!“

„Zkusím to“, slíbil Kamil. Strčil úlomek do kapsy a utíkal domů.
„Tati, dají se udělat kulaté cihly?“ Kamil visel na tátovi očima.
„Proč ne, určitě by to šlo, ale k ničemu by to nebylo! Zkus něco postavit z kuliček! Nejde to. Každá stavba se ti hned pod rukama rozsype.“

„Hm. A co placaté cihly, třeba jako koláče? To by šlo?“ Kamil se nevzdával.
„Jistě, ale ani to by nemělo žádný smysl. Do domu z takových cihel by táhlo, byla by v něm zima. A ani obrázek by sis na takovou zeď nepověsil!“ Tatínkovi bylo divné, proč se na to Kamil vyptává.

„Chtěl bych, aby cihly dokázaly udělat něco kulatého“, odpověděl smutně.
„Ale to ony umí! Postaví třeba válcovitou věž nebo kulatou klenbu. Říká se jí kopule. Vzpomínáš si, jak jsme byli o prázdninách na tom zámku? Tam jsi takovou viděl“, řekl tatínek.

„Máš pravdu“, zaradoval se Kamil. „Ale jak to udělají?“ zjišťoval dál.
„To umí zruční zedníci. Taková věž se staví podle výkresů, které jim nakreslí ten, kdo tomu dobře rozumí. Není to snadné, musí se pracovat pečlivě.“ Kamil vyběhl ven. Vytáhl z kapsy úlomek cihly a chtěl ji poučit. Ale cihla ho předešla:

„Všechno jsem slyšela. Takže když umíme do kulata stavět, musím umět i kulaté tvary kreslit. Pojď, zkusíme to znovu! Prosím tě, pevně mě drž a veď mě, třeba se to tentokrát povede.“

A opravdu. Kdo ví, jestli to bylo tím, že si víc věřila nebo tím, že ji Kamil dobře vedl, nakreslila slunce, mráčky, kytičky v zahrádce a vedle nich sněhuláka. Asi ze samé radosti, vždyť ten se tam vůbec nehodil!

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Stydlivé cihly appeared first on Předškoláci.

Uběhlo několik dní, které Mášenka strávila sama ve skalním vězení. Hodně nad sebou přemýšlela, ale stále byla podvědomě přesvědčená o tom, že žádné hloupé růže nosit nechce. Ale zároveň věděla, že s takovou myšlenkou se z vězení nedostane. Jednoho dne ráno ji vzbudily podivné zvuky, které se ozývaly zvenčí a neustále se přibližovaly. Mášenka poslouchala, co že se to děje, až poznala, že je to něčí veselý smích. Začala volat a ptát se, kdo je to, zprvu jí nikdo neodpovídal, ale po chvíli se dozvěděla, že to jsou poníci z vedlejšího království. Z království, kde žádná hloupá tradice nebyla. Začala poníky prosit, aby ji nějak vysvobodili, ale poníci nevěděli jak. Avšak slíbili, že přivedou pomoc. Vyprávěli jí o silném, udatném, bojovném poníkovi, který se ničeho nebojí, ničeho se nezalekne. Popsali ho jako rytíře, který má velmi statečné srdce. Mášenka jim ale jejich povídání nikterak nevěřila, i když ve skrytu duše doufala, že jí snad někdo opravdu pomůže.

Uběhlo několik dalších dní a Mášenka byla ještě více přesvědčená, že žádná pomoc nedorazí. Už už to chtěla vzdát, když tu najednou uslyšela zvenčí silný hlas, který volal její jméno. I ona začala volat, tak nahlas, jak jen to dovedla. Nemohla uvěřit vlastním uším, když zjistila, že je to onen udatný poník, o kterém jí vyprávěli ti neznámí poníci. Tento poník se jmenoval Cid a byl to syn krále a královny z vedlejšího Duhového království. Slíbil Mášence, že udělá vše pro to, aby jí pomohl. Mášenka vůbec netušila, že Cid o ní slyšel mnoho příběhů a moc se mu líbilo, jaké ona měla odvážné srdce a stála si za tím, co chtěla. Obdivoval ji a hodně mu záleželo na tom, aby Mášenka byla opět volná. Řekl Mášence, že mnoho dní teď uslyší jen tupé zvuky, ale ať se ničeho nebojí. Mášenka mu tedy věřila.

Opět uběhlo několik dní, možná i týdnů, Mášenka zoufale volala Cida, ale kromě hlasitých ran zvenčí nic neslyšela. Navíc ani nevěděla, co je to za rámus, co ho způsobuje, a byla hrozně moc zmatená a smutná.

Jednoho dne, když nastala temná noc a Mášenka uprostřed skal usnula hlubokým spánkem, povedlo se Cidovi k Mášence dostat a vysvobodit ji. A jak to dokázal? Mnoho dní a nocí kopal svými silnými kopyty do stěny skály, až dokázal, že skála povolila a on prokopal do skalního vězení otvor, kterým se akorát protáhla těla poníků. Něžně Mášenku vzbudil z jejího spánku a ještě rozespalou ji odvedl k sobě domů, do Duhového království, kde Mášenka opět usnula. Když se ráno probudila, rychle vyskočila na nohy a zmateně se rozhlížela kolem sebe, vůbec nechápala, co se to stalo, kde se ocitla,… ? Když uviděla Cida, tak nejprve nevěděla, kdo je to, ale když k ní promluvil, poznala ho po hlase. Cid se jí velmi zalíbil a věděla, že je to poník jejího srdce. Cid to cítil naprosto stejně, vyprávěl Mášence, jak o ní slýchal mnoho povídaček, o její odvaze, ale i drzosti – a to se mu na ní nejvíce líbilo.

Za několik dní byla velká svatba, díky níž se Mášenka stala obyvatelkou Duhového království a to znamenalo, že již nikdy nemusela nosit v hřívě zapletené žádné růže.

A jak to vypadalo v Růžovém království? Královna byla velmi rozzlobená, že se Mášence podařilo ze skalního vězení uprchnout, ale tento čin dodal odvahy mnoha dalším poníkům, kteří se ještě donedávna báli prosazovat svoje názory, tito poníci se hromadně vzbouřili, taktéž nechtěli v hřívě nosit nepohodlné růže a společnými silami donutili královnu tuto tradici zrušit. Místo růží v hřívě musel mít každý alespoň jednu sazeničku růží u svého domečku, což nikomu nevadilo a všichni poníci byli od té doby šťastní a spokojení.

Autorka: Markéta Jaklová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post O Mášence z Růžového království appeared first on Předškoláci.