Pomůcky: tvrdý papír (nejlépe karton), těstoviny (kolínka, špagety), tekuté lepidlo (Herkules nejlépe), zlatá barva ve spreji, tužka, nůžky nebo řezák.

Podle šablony obkreslíme tvar kapra na karton a vystřihneme jej. Tužkou si naznačíme uspořádání šupin, tvar pusy, ploutví a oka. Lepidlem si vytvoříme linie za pomocí štětce a na ty posléze klademe kolínka ve tvaru šupin. Je nutno nešetřit lepidlem, aby těstoviny pevně držely. Oko vytvoříme opět těstovinami ve tvaru kolínek a ty klademe po obvodu. Dále si nalámeme špagety na co nejmenší kousky a těmi vysypeme vnitřní část oka, stejně tak pusu. Ploutvičky vyzdobíme opět špagetami, nalámeme si je však úměrně dlouhé a klademe je, na plochu vymazanou lepidlem, jednu vedle druhé. Po zaschnutí lepidla přestříkáme kapry zlatou nebo stříbrnou barvou ve spreji a necháme zaschnout. Opakujeme vícekrát, lepidlo může vystupovat.
Velikost kaprů volíme podle vlastní potřeby – malé, jako ozdobu na stromeček a nebo velké/oboustranně vyzdobené/ jako prostorovou okrasu.

Autor: MŠ Nedvězí, odloučené pracoviště ZŠ a MŠ Nemilany
Paní učitelka Mgr. Marie Černochová

The post Vánoční kapřík appeared first on Předškoláci.

Mnoho pohádek začíná smrtí matky nebo otce, což přináší dítěti největší bolest a poznamená celý jeho další život. Bohužel i dnes umírají rodiče svým dětem, do rodiny často přichází nový partner, nevlastní sourozenci. Pohádka může být útočištěm a útěchou. Jindy se musí hrdina vypořádat se svými vlastnostmi nebo křivdami, příběh ukazuje, kdo je dobrý a kdo zlý, kdo si zaslouží odměnu a kdo má být potrestán.

Pro pohádky je typické, že ukazují jasně, co je důležité. Čtenář se může ztotožnit se samou podstatou problému, který by mu jinak složitý příběh zatemnil. Pohádka všechny situace zjednoduší, její postavy jsou jasně vykresleny, podrobnosti jsou vypuštěné. Dítě, které zná dobře pohádky, rozumí, co mu vyprávějí jazykem symbolů a prostřednictvím nevšední skutečnosti. Pohádka nepřináší skutečné příběhy o opravdových lidech a zemích, přesto vede k poznání základních životních situací, které po staletí zůstávají stejné (smrt rodičů, nevraživost mezi sourozenci, závist, touha po bohatství…). Hrdinové se vydávají na cestu, která je změní a něco nového jim přinese. Od jednoduchého začátku směřuje pohádka k fantastickým zápletkám, konec nás uvrhne opět do reality a přinese poučení.

Děti, které znají dobře lidové pohádky, jsou pro reálný život lépe vybaveny než ty ostatní. I když se může zdát, že některé pohádky jsou příliš kruté a tudíž nevhodné pro malé posluchače, opak je pravdou. Důležitá je role vypravěče a předčítajícího (většinou rodiče nebo prarodiče), který si s dítětem po přečtení pohádky ještě popovídá a předá svou vlastní zkušenost. Lidové pohádky vedou k přemýšlení o přírodě, o lidech a jejich chování, čtenáři a posluchači se dozví, k jakým důsledkům určité jednání vede. Díky nim mají v sobě jakýsi kompas, který jim ukazuje tu správnou cestu životem.

Takové jsou i méně známé pohádky v nové knížce Kouzelná zahrada, která nám připomíná, že pohádky nebývaly určeny jen dětem a nemusely nutně končit dobře. Vypráví příběhy o lidských vlastnostech a skutcích, ty dobré bývají odměněny a ty špatné se někdy už nepodaří úplně napravit, stejně jako v životě. Jsou to příběhy o žárlivosti, nezištnosti, zabedněnosti, synovské lásce, nedůvěřivosti, chamtivosti, pohádky o tom, co je na světě nejdůležitější, nejkrásnější, nejvoňavější…

V pohádce Tři přání si například selský synek Mikeš přeje královskou dceru za manželku. Král musí jeho přání vyslyšet, protože je napsáno kouzelným brkem ptáka Zlatopera. Princezna však šťastná není a dělá svému muži ostudu a samé naschvály. Třetím a posledním přáním Mikeše tedy je, aby se jeho žena vrátila ke svému otci. Sám se pak ožení s dívkou z vesnice, se kterou je spokojený po zbytek života.

V jiné pohádce zachrání pasák rybí královnu, která se mu promění v překrásnou dívku. On ji však zavře do salaše k ovcím a odmítne jí dát svobodu. Dívka žalem zemře a v okolí se už nikdy žádné ryby neobjeví.

Jsou tu i tři synové, kteří se vydávají pro nevěstu a plní různé úkoly. Zvláštním a jedinečným motivem je v této knize plachetnice, která pluje po souši. Jiné motivy jsou naopak povědomé – Maruška vyhnaná macechou v zimě pro jahody, zlatá rybka plnící přání.

V Kouzelné zahradě najdeme zlatou vodu, strom, který překrásně hraje, a ptáčka, který zpívá jenom pravdu.

Autorka: Alena Vorlíčková
Ilustrace: Magda Štajnerová www.magdi.cz

The post Kouzlo lidových pohádek appeared first on Předškoláci.

Najednou zafoukal zlehounka větřík a malé kapičky páry se začaly shlukovat do bílých obláčků. Obláčky pluly po obloze jeden za druhým a přibližovaly se k sobě tak, až se spojily v jeden velký mrak. Větřík se měnil v silnější a rychlejší vítr, jehož starostí a úkolem bylo na obloze najít ještě jeden velký mrak. A tak začal zběsile po obloze proudit. Létal, svištěl, honil mraky na potemnělé obloze a černé mraky již přikryly sluníčko. Vítr foukal i na zem, až se ohýbaly větve stromů. Konečně se mu podařilo najít druhý velký černý mrak a s oběma si začal hrát. Roztočil se na obloze tak, až se srazily ! Vyskočil blesk, bylo slyšet velkou hromovou ránu a byla bouřka. Začal z mraků na zem padat déšť po velkých kapkách. Vtom se mezi mraky protlačily dlouhé sluneční paprsky, posvítily si na padající kapky deště a na obloze se ukázala barevná duha. Chvíli zdobila oblohu a jakmile přestalo pršet, ztratila se právě tak, jako ty černé dešťové mraky. Sluníčko na obloze zase svítilo a hřálo.

Autorka: Marie Černochová
Pohádka z elektronické knihy Pohádky

The post O sluníčku appeared first on Předškoláci.

Mají tady kamarády,
do školky k nám chodí rády!
S hračkami si děti hrají,
s kamarády povídají.

Naučí se spoustu věcí,
zpívají a kreslí, přeci!
Až se klouček vyspinká,
přijde pro něj maminka.

„Mami, zítra půjdu zase,
říkám dneska bez legrace!“
Povídám mu vesele,
„vždyť je zítra neděle!“

Kamila Urbanová
Básnička z elektronické knihy č.3

The post Školka appeared first on Předškoláci.

Pravidla:

1. Každé dítě se má vrátit do svého barevného domečku.
2. Děti vybíhají a vracejí se do domečku pouze na znamení.
3. Sledujeme děti, zda běhají lehce, pružně a nevrážejí do sebe.

Metodická poznámka: Obměnou hry může být změna motivace: kruhy představují hnízda různých ptáků, děti poskakují a pohybují pažemi jako křídly.

Pomůcky: barevné obruče, praporky, mg. kazeta, bubínek.

The post Hra: Na barevné domečky appeared first on Předškoláci.

Materiál a pomůcky: bílé papíry A4, šablonka prasátka, nůžky, černý fix, zlatá tempera, štěteček, provázky nebo silon na zavěšení ke stropu

Postup: Obkreslit šablonku prasátka, opatrně vystřihnout, natřít barvou (nejlépe zlatou), dokreslit uši a oči, zavěsit a je to.

Autor: MŠ Herrmannova

The post Zlaté prasátko appeared first on Předškoláci.

Další postup má více variant. Kapra můžeme porcovat na půlky nebo podkovy. Pro další zpracování v prostředí domácí kuchyně je ideální a také nejjednodušší porcování na podkovy.

Podrobné video s ukázkou porcování kapra

Porcování na podkovy

Při porcování podkov veďte řez tak, abyste nezápolili se silnými kostmi u ploutví a na začátku hřbetní ploutve. Vůbec není třeba ploutve před porcováním usekávat, štípat či s nimi jiným způsobem zápolit. Z odříznuté podkovy totiž docela snadno odstraníte ploutev i s přilehlou­ kostí.

Také silnou, ostnatou kost na začátku hřbetu snadno odstraníte zaříznutím od shora z obou stran a poté vytržením.

Porce kapra – odstranění páteře

Jednotlivé podkovy pak snadno zbavíte silných kostí, tedy páteře a jejího spojení se hřbetem.

Podkovu položte na podložku na plocho a to tak aby páteř při stlačení byla pevná. Jestliže podkova při zatlačení na páteř pruží nebo se kýve, podkovu otočte. Seříznutím páteře z jedné i druhé strany získáte dvě porce kapra z každé podkovy. Ty už pochopitelně můžete použít k tepelné úpravě.

Z takto připravených porcí kapra už není daleko k úplnému vykoštění, tedy k přípravě kapra bez kostí.

Článek Porcování kapra vytvořen na základě zkušeností se zpracováváním ryb ve zpracovnách společnosti FISH MARKET a.s. a znalostí a doporučení kuchařského kouzelníka Petra Stupky.

Zdroj: trebonskykapr.cz

The post Porcování kapra (podrobné video) appeared first on Předškoláci.

Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam najednou prokoukla černá kukadla, objevil se i jakýsi nos a pusa. Malý zelený kuliferda si polepšil i tím pádem ze schodů. Začal totiž těmi kukadly z oprýskaného smaltu tichoučce sledovat, co se v kuchyni děje.

Od té doby, kdy se potloukl, měl vařit jen brambory, a to ho pěkně rozpalovalo. Cožpak je jenom hrnec bramborák? To ponížení ho rozehřálo vždycky tak, že se v něm voda rychle vyvařila, a když ho nikdo nehlídal, připekly se brambory k rozpálenému dnu. Když i mně to udělal víckrát, rozkřikla jsem se jednou večer při mytí nádobí na hrnec nahlas:

„Ty ničemo zelený, ty jsi tak nevypočitatelný, že tě vyhodím do popelnice!“

A pak se to stalo!

Náhle se chraplavě ozvalo : „ Nedělej to, umím něco víc, než vařit brambory!“ Divila jsem se tak, že jsem se zpotila, sedla na stoličku a vyhrkla : „Ne ne nestraš mne, hrnce nemluví ! …A když už jsi to provedl, tak honem pokračuj, než se zblázním.“

Pokračoval. A já se dozvěděla, že jeho praprapradědou byl slavný hrnec, jehož kouzelné vlastnosti byly tak pozoruhodné, až se dostaly do pohádky „ Hrnečku, vař !“. Hrnečkové, potomci, synkové a vnoučci právě tohoto praprapraděda, si museli nejdříve odsloužit jakási povinná služební hrncová léta, která se počítala podle určitého množství “uvařenin“. Když se totiž všechno to , co v nich bylo uvařeno, sečetlo a vydalo to řekněme na obrovskou hromadu o velikosti malé kredence, začali potomci kouzelného praprapraděda nejdříve slyšet, pak vidět, nakonec mohli i promluvit. Ten z lidí, kdo na ně promluvil, nezbláznil se z toho leknutí a uvěřil, že s ním opravdu hrnec mluví, mohl pak využít i jejich kouzelných vlastností.

A pak mi můj zelený hrnec začal popisovat všechno, co jeho příbuzní uměli. Nebylo to jenom nekonečné množství krupičné kaše, které zvládl kouzelně z ničeho navařit slavný praprapraděd, ale někteří byli specialisté na kaši hrachovou a rýžovou, jiní na polévky nudlové, knedlíčkové, slepičí, gulášové, další vařili vynikající pudinky malinové, vanilkové i čokoládové……

„Tak. A co vlastně umíš ty ?“ přerušila jsem trochu neuctivě a nedočkavě jeho chlubení. „Něco jako mýdlové bubliny,“ vyhrkl překvapivou odpověď. „Krásně barevné, duhové. Létají, jak chceš dlouho, cinkají písničky. Uvnitř bublin si můžeš vykouzlit všechno, co je k jídlu a je kulaté. Smotej si z papíru trubičku a zkus to.“

Jako omámená jsem našla Večerník, smotala z velké novinové stránky úzkou trubičku, ponořila ji do prázdného hrnce. V tu ránu v něm byla jakási medově barevná voňavá tekutina. Zabublalo to a z hrnce vylétly mžitky. Slyšíte dobře. Mžitky. Měli jste někdy mžitky před očima? Tak to byly ony. Trochu se podobaly prázdným mýdlovým bublinám.

Hrnec náhle zabrblal. „ Počkej, zapomněl jsem ti říct, že musíš vždycky pronést zaklínadlo. Jinak neuvařím požadovanou kulatou dobrotu. Říkej tedy BUBLEJ, HRNKU, JEN SE SNAŽ, UVAŘ, CO UVAŘIT MÁŠ. A pak řekni, že chceš, třeba meruňkové knedlíky, ty jsou přece kulaté, no a já už se budu snažit. Až budeš mít těch kulatých dobrot dost, řekneš jen HRNKU, PŘESTAŇ, UŽ MÁM DOST, DĚKUJI TI ZA RADOST.“

A tak to začalo. Po přeříkaném zaklínadle jsem si přála jahodové knedlíky. A co se nestalo! Z hrnce vylétly nadýchané bubliny a v každé z nich jahodový knedlík posypaný tvarohem a cukrem. Knedlíky usedaly na prázdný talíř na stole a ozývalo se jemné cinkání.Ty, které se na talíř nevešly, se vznášely chvíli u mrazáku. Když jim nikdo ledničku neotevřel, vylétly oknem. „Hrnku, přestaň, už mám dost, děkuji ti za radost“, řekla jsem honem nad tím nadělením. Knedlíky, které neulétly oknem, zavoněly z talíře. A byly také pohádkově dobré!

Druhý den jsem měla chuť na švestkové knedlíky. To aby byla nějaká změna. Marně jsem ale vzpomínala, jak zní to zaklínadlo. Hrnec posmutněl. Podruhé už ho prý nemůže nikomu zopakovat. Kdo zaklínadlo jednou zapomněl, ten si ho vlastně nezasloužil. Jak že to bylo? Přemýšlela jsem. HRNEČKU, VAŘ A SNAŽ SE! Ne, tak ne. HRNEČKU, VAŘ A VYKOUZLI VDOLKY! No to už vůbec ne!

A tak jsem mohla zkusit alespoň obyčejné bubliny bez knedlíků. Na hrnku se z bublinek udělala kudrnatá pěnová čepice, zářila a rozletovala se. Z trubičky se oddělovaly barevné koule. Byly prázdné bez knedlíků či vdolků, krásně duhové, mírně se vznášely pokojem, mizely a nové se objevovaly. Posílala jsem je i z okna do ulice zalité sluncem, aby letěly co nejdál a co nejvýš. Nebyly to žádné knedlíky! Vzdáleně připomínaly hvězdy, květiny i sněhové vločky, ale byly daleko křehčí a náhle mizely.

„Nejsi smutná ?“ staral se hrnec. „Kdepak! Až přijdou na návštěvu Terezka s Kryštofem nebo Eliška s Ondrou, pocukrujeme si vlastnoručně ukoulené a uvařené jahodové knedlíky, ale pak srolujeme papírové trubičky a budeme si pouštět proti sluníčku z okna ty krásné duhovky.“

Autorka: Karla Cikánová

The post Pohádka o mém hrnci v kredenci appeared first on Předškoláci.

Pan zahradník svolal své pomocníky, rozdal jim hrábě a přidělil jim místo, které měli uklidit. Cesty a cestičky vykartáčovalo malé autíčko, ale na trávník si netroufalo, proto ho bylo potřeba vyhrabat ručně.

Všichni se dali vesele do práce. Hromádek listí přibývalo. Hrábě se brigádníkům v rukou jen kmitaly. Jediný, komu se moc pracovat nechtělo, byl Bohumil. Chvíli hrabal s ostatními, ale pak ho to začalo nudit.

„Proč bych se honil, však mi práce neuteče, na chvilku si odpočinu“, pomyslel si, odhodil hrábě a posadil se na lavičku. Z kapsy vyndal svačinu a pustil se do ní. Pozoroval, co kde lítá a práce stála. Ostatní už přes své hromady listí skoro neviděli a on pořád ještě seděl a lelkoval. Dokonce si na chvíli i zdříml.

Bylo poledne, když se Bohumil probral. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni už mají hotovo, jen na jeho místě leží listí skoro netknuté. Po hlavní cestě se k němu blížilo nákladní auto, které sváželo shrabané hromady. Bohumil vyskočil z lavičky:

„Jejda, jejda, to se bude pan zahradník zlobit! Kde jste, hrábě? Přece jste mi neutekly, někde tady jsem si vás položil?“ Bohumil se rozhlížel, ale ať se díval, jak se díval, hrábě neviděl.

Ležely schované v listí a vyčkávaly. Zlobilo je, že je jejich dočasný majitel tak líný a že je jen tak halabala odhodil. Chtěly ho za to potrestat. Bohumil je hledal v listí, neviděl je a šlápl jim na zuby. Násada se prudce zvedla a už tu byl trest za lenost i za nepořádnost! Na čele mu vyskočila pořádná boule.

Náklaďák dojel až k němu. Vyskočil z něj pan zahradník a když viděl, že Bohumil nemá svou práci hotovou, spustil na něj:

„Ty jsi mi ale pracant! Vrať mi hrábě a jdi si po svých a už se tady neukazuj!
Lenochy tu nepotřebuji!“

Hrábě podal šikovnému děvčeti, které se hned dalo do práce a ještě si přitom zpívalo. To se jim moc líbilo! Hrabaly o sto šest, takže netrvalo dlouho a bylo hotovo. Park byl uklizený a připravený schovat se pod bílou peřinku, až přijde čas.

Brigádníci vrátili hrábě panu zahradníkovi, aby je uložil do skladu k ostatnímu nářadí. Tam budou do jara odpočívat a potichoučku budou svým kamarádům vyprávět o tom, jak potrestaly lenocha.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Proč se hrábě zlobily appeared first on Předškoláci.

The post Otiskování molitanovou houbičkou (válečkem) appeared first on Předškoláci.