Babizna s lopatou
má kočku chlupatou.
Děti však vyhrály,
na babu vyzrály.

The post Perníková chaloupka appeared first on Předškoláci.

The post Loupežník appeared first on Předškoláci.

The post Leden appeared first on Předškoláci.

S nasbíranými kaštany jsme si hrály na koberci při třídění na skupiny, při počítání, při cvičení rovnováhy jej děti nosily na hlavě apod.Vyprávěli jsme s co dělají zvířata na podzim, učili se verše o ježkovi, veverce, šnečkovi, zajícovi apod. Hráli jsme pohybové hry Na zaječí pelíšky, Na myšky, rozlišovali jsme stromy jehličnaté a listnaté a seznámili jsme se některými druhy – dub, bříza, topol, smrk, borovice apod. Prověřili jsme si jak se v lese chovat a jak zní ozvěna apod.

Povídka Holoubkovi v lese

Dneska si uděláme výlet do lesa, prohlásil tatínek Holoubek. Podzimní krajina se určitě zbarvila nádherně a my jsme se neměli ještě ani čas se pokochat její krásou. A tak šli. Cestou si zavzpomínali na různé pohádky, které se v lese odehrávaly. Třeba Perníkovou chaloupku, hledali místo, kde se mohl potkat vlk s Červenou karkulkou. U velkého dubu se shodli, že sem mohla liška odnést Budulínka a tak jim cesta rychle utíkala. Sbírali si suché traviny, větvičky šípků, žaludy. Hanička si nasbírala několik kaštanů, aby si mohla až bude ošklivé počasí vyrobit zvířátka z pohádek.

Když se z lesa vraceli, šli kolem krásné lesní paseky.Hanka hned volá: “Tady je to jak u Křemílka a Vochomůrky“ Kdo ví jestli tady doopravdy nebydleli“ přidává se hned Honzík, který toho až doposud moc nenamluvil.

A tatínek se hned dokázal vžít do představivosti obou dětí a povídá: “Chtělo by to tu trochu vylepšit. Mohl bych tu přes zimu vyrobit stoleček a lavičku, aby bylo kde odpočívat. “A maminka slíbila, že na jaře vysadí pro zpestření nějaké kytičky. To bude krása. jásaly děti.To sem budeme chodit častěji

Hned ráno se Hanička pochlubila ve školce co prožila s rodiči v lese. Zuzanka od sousedů přemluvila maminku a tatínka, aby se tam šli také podívat. Plán byl hotov a příští neděli už společně obě rodinky prožily krásné nedělní odpoledne v lese.

Na jaře se však vypravili na palouk jenom rodiče a připravili dětem opravdu krásné překvapení. Na palouku stála Pařezová chaloupka, stůl, lavička a dokonce i postavička Křemílka a Vochomůrky. Byla tam také zahrádka s rozkvetlými kytičkami. Děti se nestačili divit a radovat. Palouček hned nazvali U KŘEMÍLKA A VOCHOMŮRKY.

Když tam přišli po nějaké době opět v neděli na návštěvu procházeli krásnou vstupní branou na které byl nápis: U KŘEMÍLKA A VOCHOMŮRKY

Nikdo jim tam nedělal nepořádek a nic jim nerozbíjel. Kdo tam tu bránu udělal nevědí dodnes.

The post Holoubkovi v lese appeared first on Předškoláci.

Při nahrávání CD nebyly použity žádné elektronické zvuky a nástroje. Poslechněte si ukázku

The post O čtyřech flétničkách aneb Jak Soprinka našla ztracenou písničku appeared first on Předškoláci.

Na závěr bych ještě ráda citovala slovo autora:

„Chtěl bych vyjádřit obdiv Českému ráji. Jeho pohádková krása, voňavé borové lesy pné potůčků a studánek s křišťálovou vodou uprostřed pískovsových skal nejroztodivnějších tvarů a hrady plné tajemství, jež kralují nad krajinou Českého ráje, mne učarovaly a vždy motivovaly“.

Neváhejte sáhnout po této krásné knížce plné pohádek, sedněte si s dětmi, přečtěte si o Českém ráji. Určitě to stojí za to. (Maxdorf)

The post Pohádka o Sedmihlávkovi appeared first on Předškoláci.

Nebylo dobře lidem v těch dobách. Žili ve stálém strachu, kdy je pán zas začne trápit novými povinnostmi. Žil tenkrát v dědině chalupník Jan, ještě chudší, než byli ostatní sousedé. Ale měl dceru Aničku, děvče jako obrázek, nejhezčí z celé vsi. Tělo jako vrbový proutek, líčka od malin, vlasy černé a oči modré a hluboké jako studánka v Boří. Že byla Anička stéle veselá a usměvavá, měli ji všichni rádi. Navíc byla tanečnicí vyhlášenou v celém okolí. Žádná tancovačka se bez ní neobešla. Jen se u muziky objevila, již šla z náruče do náruče, z kola do kola, často až do svítání. Jednou pán uložil nové daně, a která dědina vše v pořádku neodvede, tam prý nakvartýruje vojsko. Sešli se vlčnovští sousedé na návsi pod lipami a bědovali, kterak mohou pánovu vůli splnit, když jim pole nic neurodí.

Tu se mezi nimi objevila Anička a hned se ozvala, aby si nedělali starosti, že se to nějak spraví. Jen ať ji prý pustí ke knížeti na hrad. Pravda, tatík se zdráhal. Měl o Aničku starost, aby se jí nic zlého nestalo nebo aby se mezi těmi městskými paničkami nezkazila, ale když jinak nedala a nic jiného nakonec ani nezbývalo, tak ji pustil. Anička se tedy vydala do města. Měl tam jeden vlčnovský soused bratra krejčíka a u něho našla pohostinství i příbytek. Také si od něj nechala ušít šaty, nejhezčí jaké dovede, ze samých vzácných látek. Prý půjde na bál, který pořádá pán na hradě. Krejčí se hned dal do práce a ušil šaty radost pohledět. Když se v nich Anička na bále objevila, všem přecházel zrak. Páni zůstávali v úžasu stát a divili se, kde se mezi nimi vzala taková kráska. Prý to bude nejspíš šlechtična, kterou si pozval kníže. Tak si šuškali. Hudba začala hrát, před Aničkou se uklonil první tanečník a zavířil s ní v kole. Všichni se divili, jak pěkně Anička tancuje, a sotva dohráli první a začali druhý kousek, mačkali se kolem ní páni a rytíři, baroni a hrabata z celé Moravy. Jejich napudrované paničky a slečinky pukaly závistí, když viděli, jak se páni na Aničku smějí, tisknou ji k sobě a jak se s ní v kole vytáčejí. Kdyby věděly, že ta krásná dívka je jen chalupnická dcerka, jistě by padaly do mdlob.

I pán si brzy Aničky všiml a tuze se mu zalíbila. Poručil muzikantům, aby mu zahráli sólo, a vyzval chalupnické děvče k tanci. Byl zkušený tanečník, mnoho večerů protancoval na bálech a hostinách, ale tak dobře jako s Aničkou se mu ještě nikdy netancovalo. Že byl stejně zvědavý jako ostatní, zeptal se Aničky, kdo je a kde se na hradě vzala. Ta dobře věděla, s kým má tu čest, ale nedala na sobě nic znát. Já su Anička z Vlčnova. A kdo ste vy? Řekla nebojácně. Jsem pán této země, odvětil kníže pyšně. Tož to je dobře, právě s vama sem chtěla mlúvit. Ale počkajte, až dohrajú, mně sa s vama velice dobře tancuje, na to Anička a tak se zavrtěla, až se knížeti zatočila hlava. Jakmile dohráli, zavedl pán Aničku do pěkné komnaty, posadil ji do lenošky a nalil oběma číši vína. A ona mu všechno pověděla. Jak jsou v dědině chudí, jak malá políčka mají a malou úrodu, vysoké daně že není z čeho odvádět. Tak jestli by jim pole nepřidal, však má dost. Kníže se nejdříve zamračil, ale že se mu s Aničkou tak pěkně tancovalo a že se mu i jinak líbila, rozhodl se, že jí udělá po vůli. Dobrá, dám vám půdu, ale jenom tolik, kolik sama od svítání do západu slunka obtancuješ! A proč ne? Řekla bez rozmyšlení Anička.

Pána to nejdříve překvapilo, ale pak si pomyslel: Kolik mohu ztratit. To bylo ve Vlčnově překvapení, když ještě před svítáním zastavily na návsi krásné panské kočáry. Z toho prvního, celého zlaceného a se čtyřmi zlatými korouhvičkami, vystoupil kníže pán a ještě několik jiných pěkně oblečených pánů, kteří měli být svědky. V druhém kočáře, který byl celý postříbřený a měl čtyři stříbrné korouhvičky, v šatech samý volánek a krajka seděla Anička. Premovaný lokaj jí přistavil schůdky a pomohl jí z kočáru sestoupit. Vesničané vybíhali před chalupy a mohli na té nádheře nechat oči. Sotva Anička vyskočila z kočáru, přikázala, aby zavolali muzikanty. Než si převlékla šaty, přivázala pěkný květovaný fěrtúšek a zula střevíce, už byli tady. Nejdříve přiběhl Jura s gajdama, za ním Francek s klarinetem pod paží, potom Tonek se skřípkama a Janek jako poslední vlekl basu. Nad Černou horou se právě zaleskly první paprsky ranního slunka. Jura stiskl gajdy, Tonek přejel smyčcem po strunách, Francek pískl na klarinet, Janek potáhl basu a už se nesla písnička do kraje.

A za ní druhá a třetí. Pán se ani nestačil vzpamatovat. Anička ho popadla do kola a už se vrtěli pod Bočky a na starou horu. Odtud se pustili pěkně dolů přes Kojiny na Podhájčí a k černé hoře. Za chvíli kníže nemohl ani dechu popadnout. Anička ho tedy pustila a vzala do kola dalšího šlechtice, co sním přijeli. Ti ale nevydrželi ani tolik co on. Když už všichni pletli nohama a přišlapovali si tkaničky od střevíců, nechala panské břichopásky být a dala se so tance s chlapci z dědiny. Panečku, teď teprve to byl tanec. Muzika hrála, jen se z gajd kouřilo, a Anička, sotva třikrát šorcem zatočila, byla o pořádný kus dál. Z Černé hory se pustila kolem Hájku a Boří na Čupy a odtud přes Výpusty k Dřínkům. To již obtancovala veliký kus polí. Pozdě začal pán litovat svého slibu. Ale co se dalo dělat? Anička se nezastavila, jen tanečníky měnila a na poledne už byla v Dřínkách, odkud je vidět až do Hluku. Když se pak slunce začalo sklánět k západu, pocítila i ona únavu a také tanečníků ubylo. Vždyť už i muzikanti museli odtancovat svoje. Proto se z Březí pustila rovnou k dědině. Nohy necítila a její chodidla, rozškrábaná o ostřici a bodláčí, zanechávala za sebou krvavou stopu. Než slunce zapadlo za hlucký háj, byla tanečnice u prvních chalup. Tam ji síly opustily docela, ale upadnout na zem nestačila. Sousedé ji vzali na ramena a zanesli až na náves. To bylo veselí po celé vsi, každý se radoval. Jenom kníže pán byl žlutý zlostí, že ho obyčejná chalupnice o tolik půdy připravila. Svému slovu však dostál a jeho písaři všechno zapsali a zaznamenali do knih. Tak získali Vlčnovjané rozlehlý katastr. Nic nevadilo, že je k Dolnímu Němčí protáhlý a na jihu ukončený hned na kraji vesnice.

A Anička? Ještě se hodně natancovala, než se vdala. Ale i potom, když přišla k muzice, nemohla se jí žádná z mladších děvčat v tanci rovnat.

The post O Aničce tanečnici appeared first on Předškoláci.

Jednou šla jako obvykle brzy zrána do lesa. Rosa ve slunečním svitu zářila jako drahokamy a Liduška se radovala z té krásy kolem. Vtom uslyšela vzlyknutí. Bylo tak jemné, že si v prvním okamžiku myslela, že se jí to jenom zdá. Zaposlouchala se pozorněji a znovu uslyšela ten jemný zvuk. Podívala se tím směrem. Co se to tam na kraji mýtiny třpytí? Pomalu se přikradla a schovala za veliký buk. Vykoukla opatrně ze svého úkrytu a co nevidí. To třpytivé jsou vlasy nějaké krásné panenky. Je to snad víla? Ale ta už by se přece ve slunečním svitu dávno rozplynula. Liduška šla blíž a tu vidí, že neznámá krasavice má v bosé nožce zabodnutý trn. Nemeškala, přiskočila k plačící dívce a jedním rázem jí trn vytrhla.
“Děkuji ti, Liduško,” povídá neznámá, “za tvou pomoc se ti odvděčím. Až mě budeš potřebovat, stačí, když zavoláš: “Kačenko!” Já přijdu a pomohu ti,” řekla a zmizela.
Liduška z toho byla jako omámená a doma vše vyprávěla mamince.
“Bud’ ráda, děvče, potkalo tě veliké štěstí. Kačenka je princezna našich hor. Má velikou moc, ale neobtěžuj ji žádným zbytečným přáním. Nějak se spolu protlučeme. Jedině až kdyby bylo nejhůř, popros paní našich hor o pomoc.”
Když do kraje přišla zima a potoky a říčky se schovaly pod ledovým kabátem, maminka říkávala:
“Vidíš, Liduško, vodní král šel spát.” “A kdo je to vodní král, maminko?”
“Ten vládne všem potokům a řekám na našich horách.”
“A kde žije?”
“Od jara do podzimu vládne ve svém třpytivém paláci v řece Orlici. Ale teď’ odpočívá a spí v divukrásné jeskyni pod Suchým vrchem. Až přijde jeho čas, probudí se a všechen sníh, co tíží zemi, pod jeho dechem roztaje. Potoky a řeky naplní svá koryta a bude jaro. Vodní král však již stárne. Za celý rok plný práce je tuze unavený, a tak si někdy přispí. To se pak paní Zima raduje a kraluje u nás dlouho. Ale neboj, král se vždycky probudí a pak je zase dobře,” vyprávěla maminka.
Mezi prsty jí přitom běhaly malé dřevěné paličky s nitěmi a pod jejíma rukama vyrůstaly drobné kvítky z paličkované krajky, jako kdyby jimi chtěla jaro přivolat.
Ale jaro toho roku dlouho nepřicházelo. Země byla stále přikrytá sněhem a ledový vichr bičoval kraj. Hospodáři měli strach, co bude s úrodou, ale co horšího, do chalup se nastěhovaly nemoci a hlad.
Ulehla i Liduščina maminka. Dcerka vařila bylinky, dávala mamince zábaly a obklady, ale ta přesto chřadla den ode dne více. Lidka se strachovala, co bude dál.
“Kdyby už chtělo přijít jaro,” povzdechla si maminka, “to bych se určitě uzdravila.”
Když maminka usnula, Liduška se zabalila do vlňáku a vyšla z chalupy. Mráz štípal, sněhu bylo téměř po pás, ale přesto se dostala až k lesu. Jen jednou zavolala a už stála Kačenka před ní. Mile se usmála a zeptala se, čím může Lidušce pomoci.
“Kačenko, prosím tě, vzbuď vodního krále,” vyhrklo děvče.
Princezna zesmutněla a povídá:
“Vím, že vodní král zaspal. Trápí mě to stejně jako vás, ale nemůžu ho vzbudit. Nedostanu se k němu do jeskyně.”
Liduška zůstala jako přimrazená. Myslela, že princezna hor může všechno, a najednou tohle. V tom dostala nápad. “Už to mám. Permoníčci se přece dostanou všude do podzemí. Ti nám určitě pomohou.”
“Máš pravdu, jsi chytré děvče,” řekla Kačenka a mávla rukou.
Země se rozestoupila a před užaslou dívkou se objevila tmavá chodba. Dlouho šly podzemím. Jen slabé světélko některého z permoníčků jim ukazovalo cestu. Najednou je oslnila zář a vešly do krásného prostorného sálu. Uprostřed v jasném světle seděl na křišťálovém trůnu král podzemní permonické říše. Jeho šat byl zdoben nejkrásnějšími kameny, které se v horách nalezly. V ruce držel malé stříbrné kladívko, jímž ukázal na dvě stříbrné stoličky před sebou. Když se posadily, zeptal se, co je přivádí.
Liduška vyprávěla, co se děje nahoře, jak lidé trpí a čekají na jaro. Kačenka se přidala a prosila krále permoníků, aby jim pomohl vodního krále vzbudit.
“To je maličkost,” usmál se permoník a hned poslal své sloužící, aby krále vzbudili.
Trvalo dlouho, než se vrátili. Smutní, že se jim nepodařilo úkol splnit. Ať’ dělali, co dělali, vodní král stále spí.
Celá síň ztichla, každý přemýšlel jak pomoci. Nejstarší permoník s dlouhými bílými vousy po chvíli zvedl hlavu a řekl:
“Myslím, že už vím, jak můžeme krále vzbudit. Potřebujeme však takový zvuk, který přehluší vichr paní Zimy.” Všichni hleděli s údivem na permoníka a čekali, jaký to asi musí být strašný řev.
“Kamarádi, každý z nás musí do rána vykovat alespoň jeden stříbrný zvoneček. Pak vám povím, co dál.”
Skřítci se rozběhli po chodbách a za chvíli bylo slyšet jen ťukání kladívek. A už přinášeli první zvonečky, nejenom stříbrné, ale i zlatem po okrajích zdobené.
“Teď’ musíme zvonečky dostat nahoru na zem.” Permoníčci prošli podzemím celé hory a všude tam, kde země nebyla zcela promrzlá, na březích potoků a v mokřinách, prostrčili své zvonečky na zem.
“Húúú, co to je?” zahučel severák.
A čím více se opíral do zvonečků, tím více zvonily, až se vodní král probudil. Protáhl se – v horách to zahučelo, oddychl si – zafoukal teplý vítr. Vyšel ze své jeskyně, odehnal sněhové mraky – a nad horami vysvitlo slunce.
Kačenka s Liduškou stály na kopci nad vsí a cítily, jak jejich tváře hladí teplý vítr vonící jarem.
“Běž k mamince a tuhle mošničku si neztrať. Tu máš ode mne a od permoníků.”
Liduška poděkovala a při loučení měla slzy na krajíčku.
“Neplakej, třeba se ještě někdy sejdeme.”
Když Liduška dobíhala k chalupě, otočila se a ještě jednou zamávala krásné paní hor. Doma si prohlédla, co dostala. Mošnička byla plná drahokamů. Od té doby bylo v chaloupce po bídě. Maminka se s jarem uzdravila a spolu s Liduškou vděčně vzpomínaly na Kačenku a permoníky.
A zvonečky? Ty už u nás na horách zůstaly navždy. Každého roku na jaře jich vyrostou tisíce. To proto, aby vodní král už nikdy nezaspal. Netrhejte je, to by měla paní Zima velkou radost a hned by znovu zkoušela svou mrazivou moc.

Z knihy Pohádky Orlických hor , J. Lukášek (ZVON 1996)

The post O bledulkách appeared first on Předškoláci.

The post Lumpíček a Rošťanda appeared first on Předškoláci.

„Tati, co je to tam nahoře, ty zářící tečky?“ zeptal se.
„To jsou hvězdy, Vítku.“

„Tolik hvězd! A kdo je tam namaloval?“
Tatínek se zasmál: „Ale, Vítku, nikdo je nenamaloval. Hvězdy jsou veliká vesmírná tělesa, podobná našemu slunci. Jsou móóóc daleko, takže je vidíme jen jako malinkou svítící tečku.

„A taťko, nemůžou spadnout?“ chtěl vědět Vítek.
„Ne, nemůžou!“ tatínek chtěl ještě něco říct, když vtom pročísla oblohu jasná čára.

„Padala hvězda!“, vypískl Vítek a přitiskl se k tátovi.
„Neboj se, to byl jen maličký meteor. Vždycky v létě touhle dobou se dají pozorovat! Kdysi dávno tudy proletěla velká kometa a nechala za sebou drobné částečky svého ohonu. Říká se tomu meteorický roj. A když tudy naše Země prolétá, s některými těmi částečkami se potká. Jakmile vlétnou do vzduchu, který obklopuje zeměkouli, shoří a na zem vůbec nepopadnou. My to vidíme jako svítící čáru a říkáme, že padají hvězdy. Prý si máme něco přát, když letí a ono se nám to splní.“

„Už se ti něco splnilo?“ Vítek se zvedl na loktech, aby viděl tátovi do očí.
„Jak se to vezme! Přál jsem si mít kluka, jako jsi ty a mám ho! Jen nevím, jestli za to mám děkovat padající hvězdě nebo tvé mamince.“ Taťka cvrnkl Vítka do všetečného nosíku.

„A podívej se, tati, támhle ta nepadá, ta letí pomalu.“
„To je vesmírná stanice, raketa nebo družice. Jsou to stroje, které z vesmíru slouží lidem. Třeba k tomu, abychom mohli sledovat v televizi například olympijské hry z jiného konce světa.“

Vítek chvíli pozoroval letící světýlko a pak začal bloudit pohledem po obloze:
„Tamhle letí taky jedna, ale ta bliká! Červeně a zlatě. Vidíš ji?“
„Ne, ale slyším ji. To bude asi tím, že to není vesmírné těleso, ale letadlo!“ odpověděl mu tatínek a přitom hledal pohledem blikající tečku.

„Teda, tati, na té obloze se děje tolik zajímavých věcí! Není to škoda, že je skoro vždycky zaspíme?“ Vítek se držel táty za ruku a druhou mu ukazoval, kde má hledat to letadlo.
„Taky se ti zdá, že ty hvězdy kreslí na obloze obrázky? Tomu se říká souhvězdí. Třeba támhle ty, podívej se!“ Tatínek ukázal na hvězdy, které vypadaly, jako nakreslený vozíček: „To souhvězdí se jmenuje Velký vůz a ještě je na obloze Malý vůz a spousta dalších.“

„A mají hvězdy také jména, třeba jako lidi?“ ptal se Vítek. „Mají. Ne zrovna jako lidi, ale jména mají. Támhle ta, co svítí tak jasně přímo nad námi, to je Severka a tamta jasná a velká to je planeta Mars a tamhle je Venuše…“ taťka ukazoval na další a další hvězdy a říkal Vítkovi, jak se která jmenuje.
„Víš co, Vítku, někdy si spolu zajdeme na hvězdárnu. Podíváš se na hvězdy velikým dalekohledem. To se budeš divit, kolik jich ve vesmíru je!“ Vítek neodpovídal a tatínek zjistil, že usnul. Usmál se, ještě chvíli se díval sám na hvězdné nebe a pak Vítka odnesl do jeho postýlky. Určitě se mu tu noc zdálo o hvězdách.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Hvězdičky appeared first on Předškoláci.