The post Čilá Káča appeared first on Předškoláci.

Pastelky se tísnily v papírové krabičce. „Au, nestrkej do mě, zlomíš mi špičku“, hartusila zelená pastelka na svou modrou sousedku. „A netlačte se nebo tu s vámi nebudu! Nevím, co byste si beze mě počaly. Nenamalovaly byste ani strom, ani trávu, dokonce ani kytičky!“

Ostatní pastelky nevěřícně kroutily tuhami. Co si to ta zelená o sobě myslí. Žádná z nich nemá v krabičce dost místa, ale proč hned vyhrožovat útěkem. Stačí trochu se uskrovnit a vejdou se všechny!

Jenže domýšlivá zelená si vedla svou: „Už mě to tady s vámi nebaví, jste nudné, obyčejné barvy. Žádná z vás sama k ničemu není a nic pořádného nenamaluje. Zato já se bez vás docela dobře obejdu! Klidně sama namaluju třeba les nebo fotbalové hřiště!“ vytahovala se zelená pastelka a šup!, vyskočila z krabičky ven. Kutálela se po stolku až k okraji a nabírala stále větší rychlost. Na jeho okraji už to nestačila ubrzdit a spadla na zem. Nárazem se jí ulomila špička a pastelka zůstala ležet pod židličkou.

Petřík přišel ze školky a hrnul se pro své věci. Moc se k babičce těšil. Začal si všechno ukládat do batůžku. Zvedl ze země i zelenou pastelku. Podivil se sice, jak se tam dostala, ale neměl čas o tom moc přemýšlet. Spěchal, protože maminka už na něj volala, že jim ujede autobus. Hodil batůžek na záda, do náruče vzal zajíčka – plyšáčka a upaloval ke dveřím.

U babičky bylo všechno jako obvykle. Petřík se s ní přivítal, snědl tvarohový koláč s kakaem, pohrál si s pejskem Ferdou a odpoledne uteklo jako voda. K večeru se Petřík posadil v kuchyni ke stolu a otevřel své pastelky. Babička vařila večeři, povídala si s Petříkem a on si přitom kreslil. Nakreslil babiččin domeček i se zahrádkou.

Že chybí zelené pastelce špička, zjistil, až když chtěl namalovat trávník. Požádal babičku, aby mu pastelku ostrouhala, ale ta právě neměla čas. Musela obracet palačinky, aby se nepřipálily. Ale poradila Petříkovi, jak na to:

„Namaluj trávu nejdřív modrou barvou a potom ještě přes ni žlutou. Uvidíš, jaký se stane div. Trávník zezelená!“ Petřík kroutil nevěřícně hlavou, ale zkusil to. Opravdu! Na papíře se objevila zelená tráva!

„Teda, babi, ty jsi tak chytrá“, žasl Petřík, ale ona zavrtěla hlavou:
„Kdepak já! To jsou zákony přírody. Ale to se budeš učit ve škole, až budeš starší!“

Petřík byl zvědavý, jestli to takhle jde i s jinými barvičkami. Babička mu poradila, aby to sám vyzkoušel. A tak Petřík přišel na to, že žlutý citron přemalovaný červenou pastelkou se změní v pomeranč. Hnědá čokoláda, že se dá namalovat smícháním zelené a žluté a na fialové zvonky potřebuje červenou a modrou.

Zelená pastelka zůstala polámaná. Petřík už ji nepotřeboval. Ostrouhala mu ji maminka až doma. Ležela v krabičce a styděla se za svou domýšlivost. Ostatní pastelky ji zase přijaly mezi sebe, protože už věděly, že všechny barvy jsou stejně důležité a že se jedna bez druhé neobejde.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Zelená pastelka appeared first on Předškoláci.

Na rozkvetlé louce modravých zvonečků žila víla Zvoněnka. Sukýnku měla zvonečkově modrou, smála se jako rozhoupané zvonečky a voněla stejně krásně, jako tato květina. Byla šťastná a rozesmátá. S východem sluníčka běhala po louce a klinkala na zvonečky. Tančila při jejich zvonivé hudbě a zpívala do rytmu. Byla při tom roztomilá a hezká jako kytička. Na téže louce, ale na druhém konci, dole u potůčku, bydlel skřítek Nikýtek. Zvoněnku neznal, jelikož tak daleko ho jeho malé nožky nikdy nedonesly. Žil poklidně a staral se, aby potůček měl vždy pro průzračnou voděnku volné koryto. Čistil jej od trav, bahna i listí. Bylo mu dobře, přesto neměl v sobě klid. Něco ho táhlo do neznámého okolí. Nutilo jej podnikat výlety hlouběji a hlouběji do zvlněných trav. A tak se stalo, že navštívil i zvonkový kraj.

„Ach, jak jsou modré, střapaté a voňavé!“ tuze se podivoval oněm něžným květinám. „A jak krásně hrají!“ Zkoušel pít jejich nektar. „Nu, i dobře chutnají!“ Narážel do zvonků a nechal je rozehrát svoji píseň. O chvíli déle z dalšího květu upíjel nektar. Nemohl se nasytit té lahody a krásy. „Hle, takový velký zvonek, ten jistě bude mýt zvučný hlas.“ Zahýbal mohutným stonkem, zvon se však nerozhoupal. I rozběhl se a vší silou se opřel o květinu. Drc! Stonek se hluboce ohnul. Zvonek se při tom rozhoupl až téměř k zemi. Zazněl jeho potemnělý hlas. Klink. Stonek se pružně vracel v druhou stranu, s ním i veliký zvon. Klank. Opět se zvonek téměř dotkl země. Už, už se spolu se stonkem zvonek vracel zpět, když se náhle, právě nad skřítkovou hlavou, utrhl. Buch! Těžce dopadl na ubohého skřítka. Uvěznil jej pod svůj modrý klobouk. „Pomóc, pomóc!“ volal překvapený skřítek. Bušil na stěny zvonku a snažil se jej převrátit. Byl však příliš těžký. „Pomozte mi někdo!“ úpěl zoufale. V hlavičce mu probíhalo tisíc hrozných představ. Co když nikdo nepůjde kolem? Zahyne? S hrůzou se dal znovu do bušení na stěny zvonku a hlasitého volání! Křičel, až ho hlasivky bolely!

Tou dobou byla Zvoněnka nedaleko. Právě odpočívala pod svými modrými květinami laskána sluníčkem na tvářičkách. „Co to slyším?“ podivila se. „Ach ano, někdo volá o pomoc. Něco se stalo!“ Vyskočila hbitě a přiložila ručičku k oušku, hledajíc směr nářku. „Pomóc!“ Šla za zoufalým hlasem. Křik sílil, až přivedl Zvoněnku k obrovskému zvonku. Opatrně jej obešla. Nářek se opravdu ozýval zevnitř. „Kdo tam?“ zeptala se drobná víla bázlivě. Uvězněný skřítek se zaradoval. Zachránce! A jaký má milý hlásek! „Jsem skřítek Nikýtek, bydlím dole u potůčku a sem jsem zabloudil. Když jsem si hrál se zvonky, jeden na mě spadl. Zatracená kytka. Určitě mi to udělala naschvál! Můžeš mi pomoci?“ zvolal skřítek. „Zvoneček? Že by Ti chtěl ublížit? Nevěřím! To Ty jsi asi nějaký nešika!“ na to roztrpčele Zvoněnka. „Ech, nějak se té kytky zastáváš! Kdo jsi?“ zahuhlal zpoza svého vězení Nikýtek. „Jsem zvonková víla Zvoněnka a moc dobře vím, že zvonky nejsou zlé. Jsou tu pro radost. Nejsou zákeřné. Křivdíš jim. Musíš se jim omluvit.“ „Omluvit? Teď? Ještě tady mohu umřít, nepomůžeš-li mi. Omluvím se jim, až budu z téhle klece venku.“ „Ne, musíš hned! Pomůžu Ti, ale musíš se omluvit květině.“ nedala se Zvoněnka. „No dobře. Zvonečku slyšíš mě?“ hlaholil Nikýtek. Ostatní zvonečky tichounce zaklinkaly v souhlas. „Omlouvám se ti zvonečku, sám jsem si svojí trampotou vinen.“ teskně pronesl Nikýtek. To už Zvoněnka suchým stéblem trávy celou svou silou nadzvedávala těžký zvonek.

Jakmile si Nikýtek všiml pohybu svého vězení, lehl si na zem. Kousíček se podařilo těžký zvon Zvoněnce nadzvednout. „Honem!“ pobídla Zvoněnka Nikýtka držíc stěží váhu zvonku. Nikýtek nelenil. Hbitě podlezl škvírou. A byl venku. Uf. Komu, že vděčí za záchranu? Otočil se. Pohlédnul. Údivem se mu otevřela ústa. „Ty jsi Zvoněnka?“ vydechl zasněně. Něžná víla na tom byla stejně. Skřítek se jí moc líbil. Nedokázala odpovědět, jen se zarděla a sklopila oči. Skřítek přikročil. „Děkuji ti, vílo, za záchranu.“ Odvážil se a vzal Zvoněnku za ručku. Přivoněl k ní. „Jak krásně voníš, Zvoněnko. Jak jsi hezoučká a milá. Zvoněnko, zamiloval jsem se. Docela.“ zadýchal se při své zpovědi. Na chvíli se odmlčel a pohlédl na zvonečkovou vílu. „Zvoněnko, vezmeš si mě za svého muže?“ Víla pohlédla. Upřeně a usmívajíc se. Přikývla. „Ano.“ Skřítek se zaradoval. Vyskočil ze země, objal svoji milou a točil se s ní do kolečka, jako bláznivý. Pak zůstali stát. Hleděli si se smíchem do očí. Zvoněnka náhle zvážněla. „Co se stalo?“ vyděsil se Nikýtek. „Rozmyslela ses?“ zhrozil se. „Ne Nikýtku. Ráda bych si tě vzala za muže. Ale nemohu. Nemám šaty.“ řekla Zvoněnka. „Jak pak, že nemáš. Máš! A jaké krásné, modré.“ nerozuměl Nikýtek. „Právě,“ odpověděla Zvoněnka „ale já potřebuji šaty bílé. Potřebuji bílý zvoneček, abych z něj ušila bílé šaty. Jinak si tě nevezmu.“ „Tak najdeme bílý zvoneček.“ nezalekl se Nikýtek. „Takový určitě na naší louce není.“ Zvoněnka už ronila slzičky. Skřítek vzal vílu za ručku. „Nesmysl.“ řekl a už spolu běželi loukou a dívali se do korun voňavých kytiček. „Modrý,“ hlásil Nikýtek. „Tenhle je taky modrý,“ volala Zvoněnka.

Čas běžel a loukou zněla střídavě stále tatáž slova. „Modrý. Modrý. Taky modrý.“ Už byli hodně unavený. Museli si sednout, odpočinout. Nikýtek zapřemýšlel. „Nejsme teď daleko od mého domova. Mohli bychom jít támhle pod ten velký strom. Odpočinem tam a spát půjdeme ke mně, k potůčku. To už bude docela blízko.“ Zvoněnka souhlasila. Jak přicházeli do stínu starého dubu, náhle oba jako naráz vykřikli: „Bílý!“ Malý zvonek, jak se mu nedostávalo sluníčka, aby namaloval modrou na své květy, zůstal docela bílý. „Zvoněnko, bude svatba?“ zeptal se zvesela Nikýtek. „A jaká!“ rozradostněně na to Zvoněnka. Jak by nebyli nikdy unavený, běželi ke zvonku. Spolu rozhoupali zvonek. Jednou dvakrát, až se na všechny strany ohýbal, až se nakonec utrhl. Tentokrát měl Nikýtek štěstí a včas uskočil. Zvoněnka hned jala se stříhat, špendlit a šít. Než slunce zapadlo, měla Zvoněnka krásné bílé šaty. A byla svatba. Všichni z louky se na tu slávu seběhli. Tančilo se, jedlo, kovaříci jim tam hráli na housličky. Krásná to byla svatba, stejně tak, jako krásný je sluneční den na zvonečkové louce.
Autor: Jitka Komanová

The post Láska ze zvonečku appeared first on Předškoláci.

Na adrese http://samolepky.svetvzpominek.cz/ si můžete vybrat ze široké nabídky samolepek pro každou příležitost.

Pod vedením paní učitelky či maminky i dítě hravě zvládne vytvořit takto krásná přáníčka.

Přejeme krásné chvíle při tvoření.

The post Výtvarna činnost – přáníčka pro každou příležitost appeared first on Předškoláci.

Pomůcky: sklenička – kořenka (cca 10 korun) dostupná ve všech prodejnách domácích potřeb, kuchyňská sůl, Inkoust, čajová svíčka, mašlička, dvě misky, vařečka, čajová lžíce

Připravíme si kořenku, ze které odejmeme skleněný vršek, ten používat nebudeme. Dále si nasypeme do misky polovinu soli ze sáčku a tu obarvíme nepatrným zakápnutím modrého inkoustu. Záleží na nás, jakou intenzitu modré zvolíme. Důkladně promícháme vařečkou, aby se barva pěkně chytla. Tuto nabarvenou sůl necháme, za občasného promíchání, nejlépe do příštího dne v pokojové teplotě vyschnout. Ač se to nezdá, sůl se krásně obarví, ale pro výrobu svícínku by měla být suchá. Až nám sůl vyschne, tvoříme střídáním bílé a obarvené soli vrstvy. Každé patro čajovou lžičkou poctivě utlačíme, aby se nám vrstvy nesmíchaly při případném přemístění svícínku. Až kořenku zaplníme, zbývá už jen přivázat mašličku kolem hrdla kořenky a do hrdla umístit čajovou svíčku. Aby čajová svíčka nestála na soli, umístíme pod ní plastový uzávěr, který neprodyšně spojoval horní a spodní část kořenky. Tím si zajistíme, že se nám sůl nevysype při možném přenášení svícínku. Podle popisu by se mohlo zrát, že výrobek je náročný, ale opak je pravdou. Nejen dětem, ale i dospělým udělá radost.

Vyrobily děti z MŠ Nedvězí, odloučené pracoviště ZŠ a MŠ Nemilany
Paní učitelka Mgr. Marie Černochová

The post Vánoční svícen appeared first on Předškoláci.

Materiál:

• jeden dřevěný špalek na tělo babky
• tři větvičky nebo tenké špalíky – ruce babky a násada košťátka
• několik hřebíků, kladivo, lepidlo
• materiál na vycpání: sláma, piliny (případně jiné)
• staré tričko, svetr apod., stará punčocha, zbytky látek na ozdobu
• korálky, vlna nebo fixy na vytvoření obličeje

Postup: K dřevěnému špalíku přitlučte do horní třetiny dvě dřívka jako ruce a špalek oblékněte do starého trička nebo svetru, ruce podle potřeby vycpěte třeba slámou, dřívka budou držet jejich tvar, konce navlékněte do starých kousků punčochy. Do poloviny špalku přivažte ze zbytků látky zástěrku. Tričko se tak zpevní, pokud chcete, můžete horní polovinu těla otvorem pro krk kolem špalku také vycpat a vytvarovat. Potom připevněte nahoru na špalek do výstřihu trička starou punčochu a vycpěte ji jako hlavu. Jeden konec punčochy se schová do trika na krku a druhý konec zakryjete šátečkem nebo kloboukem, který babce připevníte – pod pokrývku hlavy lze připevnit vhodné vlasy – ze slámy, vlny apod. Nyní můžete udělat obličej – vycpaná punčocha se dobře tvaruje, lze na ni části obličeje nalepit i nakreslit podle toho, jaký chcete dát babce výraz. Nyní už jen z poslední větvičky a slámy vyrobíte koště a přivážete ho babce do ruky. Vydlabete dýni a dekorace je hotová.

Přečtěte si také pohádku o čarodějnici a dýni
(Mgr. Blanka Novotná)

The post Babka s dýní – Halloweenská dekorace appeared first on Předškoláci.

„Co bys mi rád pověděl, Měsíčku?“ zeptala se potichoučku.

„Chci tě pozvat na výlet sem ke mně nahoru. Pojedeš?“ Měsíc zvědavě nakukoval do pokoje, jestli nejde maminka a nezažene Lucinku zpátky pod peřinku.

„To víš, že chci! Ještě nikdy jsem na takovém dobrodružném výletě nebyla“, řekla Lucka.
„Vezmu si s sebou medvídka, smím?“ zeptala se Měsíce.

„To víš, že smíš. Uvítám vás rád ve svém panství oba. Pošlu pro vás, připrav se!“ A Lucinka se dívala, jak se od jedné hvězdy začal odvíjet paprsek podobný provázku, začal se spouštět dolů a najednou ležel před ní na okně. Vzala ho do dlaně a přitáhla. Po obloze se rozjel malý vozíček sestavený z hvězd a za chvíli zaparkoval u Lucinky v pokoji.

„Nastup si, pojedem“, zavelel Měsíček a než bys řekl „švec“, vystupovali nahoře. Vozíček se vrátil na své místo na obloze a Lucka s medvídkem si podávala ruku s Měsícem.

„Tak pojď, ukážu ti své panství.“ A za chvíli už pluli oblohou a Měsíc upozorňoval Lucku na nejrůznější zajímavosti. Ukázal jí svou zoologickou zahradu. Měl v ní Malého medvěda a Velkou medvědici, Delfína, Labuť, Hada, Štíra a ještě mnoho dalších zvířat, ptáků i roztodivným tvorů. Třeba Draka a Jednorožce. Seznámil ji s Vozkou i Hadonošem a dokonce si směla zkusit i Korunu a pročesat Vlasy Bereniky.

„Všechna ta souhvězdí patří k mému rozlehlému panství, které končí tam, kde začíná svítat. Dál už je Sluneční království, tam moje moc nesahá. Sluneční král je silnější než já. Díky jeho paprskům slábnu a ubývám. Až mě zbaví sil docela, nechá mě na pokoji a já se znovu vzchopím a jakmile pohlédnu v plném lesku k jeho říši, znovu mě udolává. Je tomu tak už od nepaměti a já jsem proti tomu bezmocný. Ale tím se netrap! Už jsem si zvykl.

Pojď, ještě se povozíme po Mléčné dráze ve Velkém vozu. Pak už se budeš muset vrátit, aby ses dobře vyspala. Ráno můžeš dětem ve školce povídat, cos tu dnes večer viděla a zažila.“ Nasedli do zlatem zářícího vozu a fičeli mlžnou dráhou z jednoho konce noční oblohy na druhý. Bylo to podobné jako na horské dráze na pouti. Jen cesta byla delší.

Nakonec Lucinku posadil na Pegasa, zamával jí a okřídlený kůň ji přenesl do postýlky. Lucka ospale poděkovala a vzápětí usnula. Zdály se jí nádherné, hvězdné sny.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Měsíc a Lucinka appeared first on Předškoláci.

1. Technika vyplavování klovatíny: děti si předkreslený deštník obtáhnou po čarách tužkou štětcem namočeným v klovatíně, můžou klovatínou namalovat i ornamenty, hezké jsou jen obyčejné čáry, puntíky, necháme zaschnout, pak děti vybarví obrázek prašnými uměleckými křídami. Celý obrázek pak dáme pod teplu tekoucí vodu, čím teplejší, tím rychleji se klovatína vyplaví, a vymyjeme všechnu klovatínu, necháme uschnout a pak vystřihneme. !!! Používejte “tvrdý výkres”, měkké papíry by se rozmočily!!!
2. Technika lepení: děti si nastříhají nebo natrhají barevné kousky papíru a polepí s nimi předkreslený deštník.

Vložila: Jirásková Markéta

The post Deštníčky appeared first on Předškoláci.

Halí, belí, halí, belí –
čím ho krmím? Petrželí!
Spořádá jí hromadu,
pak se svalí dozadu.

Já mám slona pod postelí,
vejde se tam skoro celý –
jenom chobot čouhá ven,
když mi přeje dobrý den.

(Aprílová škola)

The post Halí, belí appeared first on Předškoláci.

Jednou zase Věruška obcházela svůj stateček a pozorovala, jestli se někde neobjeví vetřelec. Najednou zavířil vzduch a na protější straně přistála jiná beruška.

„Už je to tu zase!“ pomyslela si Věruška a hnala se přes bílé okvětní plátky, aby ji poslala pryč. Ale co to, tahle beruška je uplakaná a o Věruščino stádo nemá nejmenší zájem.

„Promiň, jen si chvilku odpočinu a hned zase poletím!“ omlouvala se.
„Jistě! Copak se ti stalo, že pláčeš!“ Věruška jí podala kapesníček z pavučinky, aby si utřela slzy.

„Podívej se mi na záda! Co vidíš? Tedy vlastně co nevidíš?“ vzlykala beruška Maruška. Tak se ta ubrečená berunka jmenovala. „Někde jsem cestou poztrácela tečky. Zbyly mi jen dvě. Všude jsem je hledala, ale jsou nadobro pryč!“ Beruška se znovu hlasitě rozplakala. „Takhle nemůžu mezi broučky, vždyť se mi budou posmívat!“

„Ale jdi ty, to není takové neštěstí, pročpak by se ti posmívali. A vůbec, červený kabátek jen se dvěmi tečkami ti moc sluší!“ snažila se Věruška povzbudit Marušku.
„Tak víš co, pomůžu ti tvé tečky hledat. Dvoje oči víc uvidí“, navrhla Věruška a hned rozevřela krovky a připravila se k letu. Beruška Maruška si utřela poslední slzu, vděčně Věrušce poděkovala a už šmejdily okolo kopretin a hledaly a hledaly. Několikrát se jim zdálo, že nějakou tečku zahlédly, ale pokaždé to byl jen planý poplach. Ne a ne nic najít. Utrmácené dlouhým hledáním se posadily na kámen a Maruška už zase nabírala k pláči.

Opodál se posadila moucha a začala si čistit nožky:
„Proč bulíš, bolí tě něco?“ zeptala se trochu neomaleně smutné berušky.

„Ne, to ne, ale poztrácela jsem pět teček ze svého kabátku“, fňukala Maruška.
Moucha si ji prohlédla ze všech stran, dokonce i vzlétla, aby jí dobře viděla na záda: „Myslím, že jsi žádné tečky nepoztrácela, myslím, že jsi jich nikdy víc neměla“, řekla moucha a pokračovala:
„Nedávno jsem létala doma u jednoho pana učitele a viděla jsem u něj v knížce obrázky broučků. Byl tam i obrázek berušky dvojtečné. Jako by ti z oka vypadl. Nebo spíš ty jemu.“

Maruška údivem otevřela pusu a Věruška ji vyzvala:
„Pojď, zaletíme se tam podívat.“ Měly štěstí! Pan učitel si četl venku na zahradě právě v té knížce s obrázky. Stačilo si chvíli počkat, než nalistoval stránku o broučcích. Dvojtečná beruška Maruška jako by se viděla v zrcadle. Žádné poztrácené tečky, její kabátek má jen dva puntíky odjakživa!

Zvedla červené krovky, narovnala si průhledná křidélka a samou radostí se dala do tance. Její sedmitečná průvodkyně Věruška se k ní přidala a nakonec si dala říct i moucha. Tu to za chvíli přestalo bavit a tak se s beruškami rozloučila. A když berušky začala zmáhat únava z tance, pozvala Věruška Marušku na trochu sladkého „mlíčka“ od svých mšic. Pak se rozloučily a Maruška letěla zase něco hledat. Vlastně někoho! Stejné dvojtečné berušky, jako byla ona. Určitě je našla brzo.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Jak beruška pomáhala appeared first on Předškoláci.