Halí, belí, halí, belí –
čím ho krmím? Petrželí!
Spořádá jí hromadu,
pak se svalí dozadu.

Já mám slona pod postelí,
vejde se tam skoro celý –
jenom chobot čouhá ven,
když mi přeje dobrý den.

(Aprílová škola)

The post Halí, belí appeared first on Předškoláci.

Pan zahradník svolal své pomocníky, rozdal jim hrábě a přidělil jim místo, které měli uklidit. Cesty a cestičky vykartáčovalo malé autíčko, ale na trávník si netroufalo, proto ho bylo potřeba vyhrabat ručně.

Všichni se dali vesele do práce. Hromádek listí přibývalo. Hrábě se brigádníkům v rukou jen kmitaly. Jediný, komu se moc pracovat nechtělo, byl Bohumil. Chvíli hrabal s ostatními, ale pak ho to začalo nudit.

„Proč bych se honil, však mi práce neuteče, na chvilku si odpočinu“, pomyslel si, odhodil hrábě a posadil se na lavičku. Z kapsy vyndal svačinu a pustil se do ní. Pozoroval, co kde lítá a práce stála. Ostatní už přes své hromady listí skoro neviděli a on pořád ještě seděl a lelkoval. Dokonce si na chvíli i zdříml.

Bylo poledne, když se Bohumil probral. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni už mají hotovo, jen na jeho místě leží listí skoro netknuté. Po hlavní cestě se k němu blížilo nákladní auto, které sváželo shrabané hromady. Bohumil vyskočil z lavičky:

„Jejda, jejda, to se bude pan zahradník zlobit! Kde jste, hrábě? Přece jste mi neutekly, někde tady jsem si vás položil?“ Bohumil se rozhlížel, ale ať se díval, jak se díval, hrábě neviděl.

Ležely schované v listí a vyčkávaly. Zlobilo je, že je jejich dočasný majitel tak líný a že je jen tak halabala odhodil. Chtěly ho za to potrestat. Bohumil je hledal v listí, neviděl je a šlápl jim na zuby. Násada se prudce zvedla a už tu byl trest za lenost i za nepořádnost! Na čele mu vyskočila pořádná boule.

Náklaďák dojel až k němu. Vyskočil z něj pan zahradník a když viděl, že Bohumil nemá svou práci hotovou, spustil na něj:

„Ty jsi mi ale pracant! Vrať mi hrábě a jdi si po svých a už se tady neukazuj!
Lenochy tu nepotřebuji!“

Hrábě podal šikovnému děvčeti, které se hned dalo do práce a ještě si přitom zpívalo. To se jim moc líbilo! Hrabaly o sto šest, takže netrvalo dlouho a bylo hotovo. Park byl uklizený a připravený schovat se pod bílou peřinku, až přijde čas.

Brigádníci vrátili hrábě panu zahradníkovi, aby je uložil do skladu k ostatnímu nářadí. Tam budou do jara odpočívat a potichoučku budou svým kamarádům vyprávět o tom, jak potrestaly lenocha.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Proč se hrábě zlobily appeared first on Předškoláci.

1. Barevný papír A4 přeložíme na polovinu. Uprostřed si uděláme pomocnou čáru. Na okraji vytvořené poloviny A4 si naměříme od středu 86 mm, rysky na obě strany.
2. Od středu této poloviny A4 (od přeložení) si nakreslíme linku směrem k naměřeným ryskám (na kraji papíru). Na těchto ryskách přeložíme tak, abychom získali 3 stejné díly (60°). Pro kontrolu: pokud rozložíme nyní list A4, pak by měl obsahovat 6 stejných dílů.
3. Přesah papíru (2 “rohy”) odstřihneme. Vytvoříme tím skoro-kruh (6-ti-hran).
4. Přeložíme napůl a vznikne nám finální trojúhelníček. A už je to připraveno pro vystřihování vločky. Pro kontrolu: pokud nyní rozložíme list A4, měli bychom mít 12 stejných dílů.
5. Nyní si už jen nakreslíme vzor, který budeme vystřihovat. Upozornění: dbejte na bezpečnost při práci s ostrými předměty (nůžky, řezací nože, apod.)

Šablony pro inspiraci a vystřihování sněhových vloček na okna:

The post Sněhové vločky do oken appeared first on Předškoláci.

Kdo nemusel do lesa, ten tam nechodil. Zvláště v době říje, to byl jelen nejnebezpečnější. Ani ženám z celého okolí se nechtělo chodit do lesa pro “huknu”. Tak se říkávalo klestí, kterého bylo v každém domě na topení a vaření pořád potřeba. Měly strach. Napadení se množilo. Ale to také po nějakém čase skončilo. Jednou dřevaři, když šli kácet, našli jelena zdechlého. Byl otráven. Jak a čím to už nikdo nepoví. Ale tím také současně všechny příběhy s bílým jelenem v Klokočce skončily.

(Místní noviny Podbezdězí, Bělsko 1995 č. 3, zaznamenal Miroslav Činka)

The post O bílém jelenu appeared first on Předškoláci.

Ani ho skoro nechtěli pustiti před komisi, neboť nevěřili, že by ten ošumělec mohl kupovati zámek a panství. Na otázku, chce-li se účastniti dražby, kývl hlavou, vylovil ze záňadří velkou odřenou tobolku koženou, vysázel z ní na stůl 30 tisíc zlatých vadia a písař zapsal do seznamu pláteníka Hušku z Litomyšle. A ten za dražby statečně přihazoval na každé podání nastrojených pánů tak, že mu panství bylo přiklepnuto za 350 tisíc zlatých.

Aby prý nebyl pánem šlechtického statku pouhý pláteník Huška, byl mu udělen predikát „Ritter von Račicburg“ (šlechtický přídomek „rytíř z…“). Z této slávy a z majetku těšil se Huška až do r. 1830, kdy Račicko se dostalo prodejem svobodnému pánu Mundymu, jehož otec přišel z Belgie do Brna s ranečkem jako chudý tkadlec, ale podnikavostí, pílí a šetrností se domohl vlastního domu a tkalcovny, dodával sukno armádě, jmění mu rostlo, až si mohl zakoupiti panství.

The post Vyškovsko: Pláteník rytířem appeared first on Předškoláci.

The post Alenka v říši divů appeared first on Předškoláci.

Ukázka z knihy:
Překvapení u pámelníku
Cesta vedla nejprve po anglickém trávníku. Byl ostříhaný skoro dohola a lehoučké víly capaly po špičkách stébel. Studniční skřítek pochodoval pěkně po skřítčím, rázným krokem dupákem.
Šli a šli a šli, ale kolem nich se nic neměnilo. Kam jen dohlédli, všude se ježil anglický trávník. „Je to ještě daleko?“ zeptala se po chvíli víla Julie světlušek.
„Moc daleko!“ odpověděly světlušky a zamávaly lucerničkami.
„Až na druhém konci zahrady!“
„Tam určitě nedojdeme!“ zašeptala plačtivě víla Julie, která by všechno viděla černě i za bílého dne.
(To ovšem samozřejmě obvykle spala.)
„Ale dojdeme!“ ozvala se víla Cecílie. Ta zase neměla ráda takové sýčkování.
„Nedojdete!“ přerušila ji světluška Miluška, protože zahradu dobře znala. „Když půjdete takovouhle šnečí rychlostí, budete u pámelníku nejdříve zítra kolem poledne.“
Víly se zastavily. Šly, jak nejrychleji mohly. Rychleji žádná víla chodit nedokáže. Co teď? Skřítek se zamračil. „Musíme všechny větvičky vrátit keřovým skřítkům ještě dnes v noci. Jinak zůstane Vincencie navěky zakletá.“
Světlo světlušek zesláblo žalem. „Musíte něco vymyslet,“ usoudila světluška Miluška.
„Ale co?“ zeptal se studniční skřítek.
„Nějakou zkratku?“ navrhla víla Viktorie.
„Zkratku na druhý konec zahrady? To nepůjde, už teď jdete nejkratší cestou!“ upozornila ji světluška Jaruška. Víla Viktorie se hluboce zamyslela. Potom se rozhlédla. Pak se znovu zamyslela.
„Máme jít tudy pořád rovně?“ přeptala se.
Světlušky souhlasně zakývaly lucerničkami. „Stejným směrem, jako teče ten potok?“ ujistila se víla Viktorie. Ukázala přitom na potůček, který utíkal, bublal a maličko pěnil jen malý kousek od místa, kde se víly zastavily. Světlušky znovu přikývly.
„Tak poplujeme!“ prohlásila rázně Viktorie.
„Poplujeme?“ podivily se víly. „Ale jak? Na čem? Copak je tady někde loďka?“
Zato skřítek a světlušky se radovali. Tohle je ten správný nápad! Voda v potoce utíká rychle, odnese je k pámelníku za několik minut.
„Ale na čem bychom měli plout?“ zeptala se víla Sofie.
„Nespadneme přitom do vody? A jak potom přistaneme?
Vždyť nikdo z nás nikdy na ničem neplul…“
Ale víla Viktorie měla pro strach uděláno. „Všechno je jednou poprvé. Jenom se nesmíme bát a vzdávat to předem.“
Skřítek se rozhlížel. Na několika místech na břehu potoka leželo staré listí, které zahradník zapomněl shrabat. Listy byly velké a pevné.
„Podívejte! To jsou naše loďky!“ ukázal na ně skřítek a hbitě připravil několik velkých listů k plavbě. „Nasedáme!“ zavolal na víly.
Víly už pomalu nastupovaly na čtyři velké listy, když tu si víla Cecílie na něco vzpomněla. „Ale co budeš dělat ty, skřítku? Vždyť tebe žádný list neunese! Ty nejsi lehounký jako víla!“
Všichni se zarazili. To byla pravda, skřítek byl mnohem těžší než víly, list se s ním dozajista potopí. Jak se dostane za vílami? A co si víly počnou na divoké vodě bez skřítka? Zase se zdálo, že je všechno ztraceno. Světlo světlušek znovu zesláblo žalem.
Najednou se z vody ozvalo: „Kuňk! Kvák, kvák!“
Všichni se udiveně otočili. Ze studené vody se vynořilo veliké kulaté oko. Rozhlíželo se po břehu.
„Obluda!“ vypískla potichu víla Emílie. „Sežere nás!“
„No dovolte!“ ozvalo se z vody a před vílami a skřítkem se vynořila zelená žabička. „Jaká obluda? Jaké ‚sežere nás!‘? Já jsem prosím žabka Kvákalka. Já tu bydlím. A víly nejím, jen mušky. A co tu vůbec děláte, cizinci?“
„Promiňte,“ šeptla víla Emílie a zastyděla se. „Já vás hned nepoznala. U nás v jezírku jsou taky žabky. Já… já se jenom trochu moc bojím.“
„Je to sice velká nezdvořilost,“ prohlásila žabka, „ale odpouštím vám.“
Skřítek žabce vypověděl všechno o jejich cestě. Žabka jim hned nabídla pomoc. A taky okamžitě pomohla vílám nasednout na široké listy a pustila je po proudu. Nakonec na svá záda posadila skřítka a plula spolu s vílami na listech až na druhý konec zahrady.
Skřítek z pámelníku právě seděl před svým keřem, vyřezával si dýmku a pozoroval potok. Ve svitu měsíce, který konečně znovu vyšel, uviděl, jak po potoce připlouvají víly a žabka se skřítkem na zádech. Nevěřil vlastním očím. Něco takového mu potok ještě nikdy nepřinesl!
U keře všichni zdárně přistáli. Víly překvapenému skřítkovi rychle vysvětlily, jak se věci mají. Skřítek z pámelníku na nic nečekal. Z věnce si rychle vybral svou větvičku a zapíchl ji do země. Větvička se zazelenala. Vincencie v tu chvíli znovu otevřela oči a usmála se na maličkou vílu Žofii.
Potom skřítek z pámelníku ukázal vílám a studničnímu skřítkovi cestu k dalšímu keři a popřál jim hodně štěstí. Všichni se rozloučili. Neměli času nazbyt.
a) Vypadá pámelník v zimě smutně? Proč?
b) Připomínají malé růžové květy pámelníku sukničky maličkých víl, anebo voňavé zvonečky?
c) K čemu se hodí plody pámelníku? Posloucháš, jak praskají, když na ně šlápneš?
d) Připomínají listy pámelníku srdíčka, nebo mají spíše tvar nehtu?

Nápověda: /a) Je holý, bez listí./

Zákeřné keře (Portál 2010)
http://obchod.portal.cz/produkt/zakerne-kere/

The post Zákeřné keře (pohádky) appeared first on Předškoláci.