Jednou zase Věruška obcházela svůj stateček a pozorovala, jestli se někde neobjeví vetřelec. Najednou zavířil vzduch a na protější straně přistála jiná beruška.

„Už je to tu zase!“ pomyslela si Věruška a hnala se přes bílé okvětní plátky, aby ji poslala pryč. Ale co to, tahle beruška je uplakaná a o Věruščino stádo nemá nejmenší zájem.

„Promiň, jen si chvilku odpočinu a hned zase poletím!“ omlouvala se.
„Jistě! Copak se ti stalo, že pláčeš!“ Věruška jí podala kapesníček z pavučinky, aby si utřela slzy.

„Podívej se mi na záda! Co vidíš? Tedy vlastně co nevidíš?“ vzlykala beruška Maruška. Tak se ta ubrečená berunka jmenovala. „Někde jsem cestou poztrácela tečky. Zbyly mi jen dvě. Všude jsem je hledala, ale jsou nadobro pryč!“ Beruška se znovu hlasitě rozplakala. „Takhle nemůžu mezi broučky, vždyť se mi budou posmívat!“

„Ale jdi ty, to není takové neštěstí, pročpak by se ti posmívali. A vůbec, červený kabátek jen se dvěmi tečkami ti moc sluší!“ snažila se Věruška povzbudit Marušku.
„Tak víš co, pomůžu ti tvé tečky hledat. Dvoje oči víc uvidí“, navrhla Věruška a hned rozevřela krovky a připravila se k letu. Beruška Maruška si utřela poslední slzu, vděčně Věrušce poděkovala a už šmejdily okolo kopretin a hledaly a hledaly. Několikrát se jim zdálo, že nějakou tečku zahlédly, ale pokaždé to byl jen planý poplach. Ne a ne nic najít. Utrmácené dlouhým hledáním se posadily na kámen a Maruška už zase nabírala k pláči.

Opodál se posadila moucha a začala si čistit nožky:
„Proč bulíš, bolí tě něco?“ zeptala se trochu neomaleně smutné berušky.

„Ne, to ne, ale poztrácela jsem pět teček ze svého kabátku“, fňukala Maruška.
Moucha si ji prohlédla ze všech stran, dokonce i vzlétla, aby jí dobře viděla na záda: „Myslím, že jsi žádné tečky nepoztrácela, myslím, že jsi jich nikdy víc neměla“, řekla moucha a pokračovala:
„Nedávno jsem létala doma u jednoho pana učitele a viděla jsem u něj v knížce obrázky broučků. Byl tam i obrázek berušky dvojtečné. Jako by ti z oka vypadl. Nebo spíš ty jemu.“

Maruška údivem otevřela pusu a Věruška ji vyzvala:
„Pojď, zaletíme se tam podívat.“ Měly štěstí! Pan učitel si četl venku na zahradě právě v té knížce s obrázky. Stačilo si chvíli počkat, než nalistoval stránku o broučcích. Dvojtečná beruška Maruška jako by se viděla v zrcadle. Žádné poztrácené tečky, její kabátek má jen dva puntíky odjakživa!

Zvedla červené krovky, narovnala si průhledná křidélka a samou radostí se dala do tance. Její sedmitečná průvodkyně Věruška se k ní přidala a nakonec si dala říct i moucha. Tu to za chvíli přestalo bavit a tak se s beruškami rozloučila. A když berušky začala zmáhat únava z tance, pozvala Věruška Marušku na trochu sladkého „mlíčka“ od svých mšic. Pak se rozloučily a Maruška letěla zase něco hledat. Vlastně někoho! Stejné dvojtečné berušky, jako byla ona. Určitě je našla brzo.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Jak beruška pomáhala appeared first on Předškoláci.

Vyprávělo se o něm, že když se na dlouhou dobu pokazí, přicházejí na český národ těžké časy a kostlivec jim dává znamení prvním kývnutím hlavy. Jeho moc může zmařit jen chlapec narozený v novoroční noci; jakmile se orloj uvede po dlouhé přestávce znova do pohybu a v půlnočním čase kostlivec poprvé kývne, vyrazí chlapec od Týnského chrámu a poběží přes celé náměstí k radnici tak rychle, aby doběhl k orloji ještě před posledním úderem hodin. Když se mu to podaří, zničí kostlivcovu moc a odvrátí neštěstí od celé země. Kostlivec na orloji však nevěštil vždycky jen zlé časy; byly i případy, kdy se stal znamením naděje. Nad orlojem jsou dvě malá okénka; vedla kdysi do žalářní kobky, kde byly vězněny osoby ze stavu urozenců. (Později – v roce 1659 – byly do okének umístěny chodící sošky 12 apoštolů!) Jednou se ocitl v kobce rytíř, který byl dlouho s Prahou na štíru a nejednou přitom sáhl ke zbrani; Pražané ho zajali, odsoudili ke ztrátě hrdla a uvrhli do vězeňské kobky, kde čekal na kata. Už ztratil poslední špetku naděje a sklesle se díval okénkem na náměstí. Právě začaly bít hodiny, smrt pohybovala kosou a otvírala dásně, lakomec houpal měšcem a kohout kokrhal. A stalo se náhodou, že do otevřených dásní kostlivce vletěl vrabec; dásně sklaply a vrabec musel zůstat ve vězení celou hodinu, dokud nezačal orloj znova odbíjet. Sotva kostlivec otevřel po šedesáti minutách poprvé dásně, vrabec vyletěl a zmizel jako šipka za komíny protějších střech. Uvězněný rytíř to všechno z okénka sledoval, a když viděl, že je vrabec zase na svobodě, zhluboka si oddechl; v té chvíli se mu znova vrátila naděje, jež člověka provází i v nejtěžších chvílích, a možná i v té poslední.

Čím víc na to myslil, tím víc v něm rostla víra, že se všechno obrátí k dobrému. A jeho naděje se skutečně splnila; ještě téhož dne se starý spor urovnal a Pražané udělili svému vězni milost.

The post Pověst o kostlivci na staroměstském orloji appeared first on Předškoláci.

Ačkoliv kronikář píše o Turnovu, badatelé zjistili, že v turnovských kronikách není nic o tomto bohatém měšťanovi známo. Jeden z pramenů, ze kterých Beckovský čerpal, byla kronika trutnovského kronikáře Šimona Huttela, kde se píše, že “6. července 1567 uhořel v Trutnově Stephan Scholz – jinak zvaný Hubner, za 20 týdnů po jeho smrti bylo tělo opět vykopáno etc., etc. Jeho celá historie, všechny okolnosti jak se to s ním stalo a sběhlo, je možno číst a najít v exemplární knize, která vyšla tiskem, má-li kdo ještě chuť o tom číst, etc., etc.”

O Hubnerovi se říkalo, že byl spolčen s ďáblem – překvapivě rychle zbohatl, ve sklepích mu vína více přibývalo, než ho prodal, znal prý kouzelné byliny, léčil lidi i zvířata. Na místě, kde stál jeho dům, byla postavena po roce 1583 novorenezanční radnice, která stojí dodnes. Hubner však nepřestal strašit ani po své posmrtné popravě.
Beckovský si tedy spletl Trutnov s Turnovem a tento případ se ve skutečnosti udál v Trutnově.

Podle : Landr, L.: K pověsti o „turnovském“ upíru Hubnerovi. Kapesník, červenec, 2000

The post Vampýrismus na Trutnovsku appeared first on Předškoláci.

Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat. Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast.

Jak jen prozkoumat tuto záhadu?

Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby – děj se, co děj – spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat. Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání. Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil: „Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“ „Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou. „Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“ Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila.

Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození.

Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl – dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou.

The post Střevíčky z těsta appeared first on Předškoláci.

Obsahuje osm napínavých a poučných příběhů, které zavedou děti do různých nebezpečných situací. Každý příběh končí radou, jak se správně zachovat. Za každým příběhem v knížce následují tři otázky, vztahující se k ději. Děti by měly poznat, která je správná. Na téma příběhu je možné dále s dětmi pracovat a na danou otázku v knížce Co by se stalo, kdyby … Vymýšlet různé možnosti, jak by příběh mohl dopadnout jinak. Ke každému příběhu náleží písnička na stejné téma. V knížce jsou uvedeny jejich notové záznamy.

Příběhy napsala Marie Adamovská, bohaté barevné ilustrace nakreslila Edita Plicková.

Téma jednotlivých povídek:

1. Koupání na rybníce
2. Požár od nalezeného zapalovače
3. Napadení psem
4. Nalezení injekční stříkačky na písku
5. Příhoda v lesní jeskyni
6. Elektrická zásuvka
7. Bruslení na rybníce
8. Únos dítěte.

Na CD vypráví příběhy Pavel Soukup, písničky na texty Ondřeje Suchého zpívají Bambini di Praga. Hudbu k písním složili: Jiří Hradec, Stanislav Chudoba, Jaromír Klempíř a Jiří Strohner.

Tato kniha je prvním titulem šestidílné edice nazvané „Preventivní výchova“. (Rotag)

Titul je zaměřen na ochranu dětí předškolního věku a mladšího školního věku. Je to výborná pomůcka pro pedagogy v mateřských školách, ale i na základních školách. Děti se touto formou učí, jaká nebezpečí na ně mohou číhat a jak se mají zachovat. Pomocí písniček si svoje znalosti upevní.

Doporučte tuto knihu svým známým, kteří mají děti, bude se jim určitě líbit, tak jako se líbila mě a mému staršímu synovi. Věříme, že všechny tituly nové edice přispějí k výchově i ochraně našich nejmenších a doufáme, že tento první titul děti zaujme a přinese jim i poučení, jak se v podobných situacích zachovat.

The post Děti a hry appeared first on Předškoláci.

Také on prý býval na poddané jako ras, ale ještě víc si prý hleděl pití, karet i frejů s povětrnými žinkami, které mu na zámek přiváželi až z Brna. Stalo se ovšem, že právě při karbanu s polenskými kupci prohrál nejen všechny svoje peníze, ale dokonce i sto tisíc dukátů svého pána, hrabětě z Ditrichštejna, od jehož pokladnice měl klíče. Co teď? roztřásly se vrchnímu nohy, sotva se ráno probral z opileckých mrákot. A hned se vydal k židovskému hřbitovu za čarodějnicí, která tu bydlela v nevábné chatrči. Však se tomu místu každý raději vyhnul na sto honů. Vrchí však měl s babou už předtím pletky všelijaké, ať již šlo o elixíry lásky, věštění budoucnosti či jiné čáry. “Á, panáček si pospíšil, jenomže z téhle bryndy jim, pan vrchní, nepomůžu. Kdepak já, chudobná čarodějnice bych mohla přijít k takové hromadě peněz z hraběcí pokladnice?” “Ale nějaká pomoc přece musí být, vždyť jinak mě dá panstvo katu…a tebe se mnou, když vyzradím, co tu všechno tropíš,” vyjel na babici direktor, ale ta se nedala: “Kdepak panáčku. Jenom tebe čeká šibenice, co se mne týče, tak každou čarodějnici upálili tady za krchovem na kopci. Ale pak se přece jen můžeme spolu sejít v pekelném ohni…” Baba chvíli mlčela, stejně jako vyjukaný vrchní, než se dala znovu do řeči: ” Vidíš-mluvím o pekle a na čerta si nevzpomenu. A přitom právě jenom nějaký ten rarach ti může pomoci. Jenomže ho musíme zavolat!” Takže toho čerta skutečne citýrovali o příští půlnoci na městském parkánu. Stoupli si tam oba do veliké obruče z pivovaru, baba spínala ruce k bezhvězdnému nebi a drmolila pořád dokola všelijaká podivná kouzelná slova: “EŤ EMÁLOV, ŠÁN ENAP, ETREČ!” Ale kdybyste si je přeříkali pozpátku, možná byste jim rozuměli i vy: “ČERTE, PANE NÁŠ, VOLÁME TĚ! Za chvíli zahučel vítr, oblohu prořízl první blesk, po něm druhý a třetí, až za hromového burácení přiletěl ďábel v plné kráse. Byl věru obrovitý, z očí mu sálal oheň, jiskry mu poskakovaly kolem oháňky stejně jako mezi rohy. A hned spustil:”Tak jsem tady! Co ode mne chcete, vy dva?” ” TAdy pa-pan direktor, já ne,” odpověděla po chvíli babice, zatímco vrchnímu zamrzl hrůzou jazyk. A pak čertu vycinkala i ten zbytek, co za svou duši Khauc požaduje. ” Snadná pomoc,” nato luciáš. “Něco ode mne dostaneš, ale hned také chci tvůj úpis vlastní krví, že si pro tebe punktum o půlnoci za deste let přijdu!” A než se znovu rozburácel hrom, byl ten úpis na světě, stejně jako čertovy dary: kouzelný kožený skřítek, čili pumprdlík, jak mu v Polné říkají, jemuž stačilo zmáčknout hlavu a padaly z něho dukáty, dokud jsi mu neporučil: “Dost!” Dále pak šiml s černou hřívou, co běhal jako vítr přes hory a doly, čarodějná knížka, kde byly odpovědi na každou otázku, a nakonec kytlice z červeného sametu, která chránila vrchního před každou ranou. To všechno bylo samozřejmě zapsáno také v krevním úpisu, aby se direktor nemohl vymlouvat, že za svou duši od raracha nic nedostal.

Toho nic takového nenapadlo, ale od té doby dělal s těmi dary díru do světa a kdekdo na polenském panství si ho vážil. Hraběti vrátil jeho peníze a díky té kouzelné knížce obstál i jeho syn na univerzitě při zkoušce na doktora, když odpovědě správně na otázku: “Kdy že začne poslední soud?” “Ten začne právě v té chvíli, jak Hospodin oddělí všechny spravedlivé na světě od nespravedlivých!” Ta sametová kytlice zase pomohla celé Polné, že v ní direktor zahnal všechna nepřátelská vojska, která ji obléhala, ať to byli Prajzové nebo Švéďáci, a co se týče té šimly, jak jí ríkali Krucafuksa, jaká to byla ďasice! Sílu měla za deset koní, rychlostí se jí nevyrovnal ani pták, jen slámu nesměla vidět, poněvadž by byla sežrala celý stoh! Tak činil měsíce a léta direktor Khauc lidem jenom dobrodiní a ti se za ním do zámku táhli v procesích jako při pouti, aby jim pomohl. Deset let však utíkalo čím dál tím rychleji a vrchní se probouzel hrůzou z raracha, až si pro něho přijde. Hledal také pomoc u všech zbožných lidí a poustevník, co žil na vršku svaté Kateřiny (ta poustevna tam už prý bývala za krále Jiřího), mu dal dokonce dřevěný amulet se slovy: ” Budeš-li ho mít na krku, až si čert pro tebe přijde, nic s tebou nesvede, poněvadž je z třísky Kristova kříže.” To direktora upokojilo, ale když se ještě pro jistotu zeptal kamarádky čarodějnice, co tomu říká, ta měla jiný názor: ” Nevím, nevím, jestli to pomůže. Ďábel si nás vezme oba a jediné, co z nás tady na světě zůstane, budou strašidla. Ty se budeš zjevovat lidem na parkánech a já u rasovny. Sama se pokusím vymyslet něco lepšího, poněvadž se ještě nestalo, aby čert nad babou vyhrál…” S těmi slovy čarodějnice odcupitala, zatímco vrchní zůstal jako opařený. A jak to dopadlo? Když začaly hodiny odbíjet punktum po deseti letech od úpisu půlnoc, stál už direktor Khauc na parkánu. V tom okamžiku se rozestoupily mraky, strašlivě se zablesklo a v rachocení hromu přiletěl čert. “Jdu si pro tebe, Kašpare Khauci, připrav se na cestu do pekel!” křičel a už natahoval drápy k direktorovi. Jenže ten se jenom ušklíbl a řekl: “Nic takového, luciáši. Dal jsi mi totiž čarodějnou knihu, která podle tebe zná odpovědi na všechny otázky. Ale není tomu tak, abys věděl!” “Jak to, jak to?” šermoval pekelník rukama. “Tak mi tedy pověz, co to tady sedí na stromě za zvíře? ta tvoje kniha mi na to totiž neodpověděla.” A hle: Bylo to zvíře opravdu nevídané. Veliké jako člověk, tu na něm trčela pera i peří, tu zase medvědí kůže, hlavu jako škopek porostlý trávou, nohy jako kolíky, čtyři žabí tlapy, ocas kocouří, zoban kohoutí, oči jako zrcátka. A sedělo to na hrušni přímo pod parkánem. Čert se kouká, obhlíží to divné zvíře ze všech stran, ale když to na něj varovně zasyčí jako had, luciáš poděšeně ucukne. Zvíře se hned začne kroutit, natřásat, piští, bručí, až rarach stáhne ocas mezi nohy, couvá a zabrblá: “Musím se napřed o tom u nás v pekle poradit, ale nemysli si, že máš vyhráno, Khauci!” Potom opět zahřmí a pekelník je tentam.

“Však už jsem si myslela, že se na té větvi neudržím!” zaskřehotala čarodějnice a spadla z hrušně, až to zadunělo. To ona byla tím prazvláštním tvorem, když se natřela ševcovskou smolou, potom vyválela v peří a přilepila na sebe i to ostatní. Vrchní však měl oči pro něco jiného. Popadl totiž svůj úpis, který tu čert při svém útěku zanechal, a hned ho roztrhal. Potom ty kousky oba spolecně spálili v obruči, kde před deseti lety raracha citýrovali.

The post Jak se zbavit čerta – Polná appeared first on Předškoláci.

Co znamená hudba v životě člověka?
Vyjádřit obecně, co hudba pro člověka znamená, to je těžké. Víte, ono to je od člověka k člověku. V každém případě hudba je natolik historický jev, že si těžko můžeme představit život člověka bez muziky. Jeden rakouský filozof říkal, že by bylo dobré představit si to obráceně. Co by se stalo, kdyby tady muzika nebyla? Byla by to do jisté míry psychická katastrofa. A určitě by to bylo spojeno s nějakou další katastrofou, při níž by lidstvo z nějakého důvodu zahynulo. Rozumět hudbě znamená rozumět pojmu člověk.
Muzika tady byla od začátku. Z archeologických výzkumů se dozvídáme, že člověk se už v počátcích svého vývoje nějakým způsobem hudebně vyjadřoval. Našly se například nástroje z tohoto období. Hodně můžeme vypozorovat také z hudebního chování přírodních národů. Někdy uvažuju o tom, co bylo na světě dříve – jestli tanec, tedy rytmický pohyb, ke kterému si člověk vynalezl muziku. Nebo jestli tu byla dříve muzika, ke které člověk začal tancovat. Je to možná pseudoproblém, ale můžeme se zamyslet nad tím, jak to skutečně bylo.
A důkazem, že muzika zřejmě má pro člověka nějaký význam, je dnešní skutečnost. Není jí málo, naopak, je jí strašně, až zbytečně moc. Je prostě všude. Málem nás pronásleduje, protože hudební produkce je tak obrovská; denně se vytváří a mnohanásobně se interpretuje další muzika. Takže význam pro nás má; ať ji vnímáme zasvěceně a pozorně, nebo je to pro nás jenom kulisa. Hudebního zvuku se kolikrát skutečně až zneužívá. Někdy se podivuji nad tím, jak třeba v nějaké televizní inscenaci zní muzika od začátku do konce natolik, že nedává mluvenému slovu pořádnou šanci a že ruší.

Takže nedává prostor pro slovo?
Ano. Ačkoli jsem muzikant, tak když za noci nemohu spát a poslouchám ze sluchátek rádio, nehledám hudbu, protože v nočních hodinách se vysílá samá ta průmyslová muzika. Ale hledám mluvené slovo, pěkné, hezky vyslovené a samozřejmě s myšlenkou, která stojí za řeč.
Muzika pro nás není jen pěkný zvuk, ale i prostředek, při němž můžeme tancovat. Ponouká nás k přemýšlení. A člověk, který se zabývá muzikou, je bohatší o jednu sféru myšlení. Hudba, to je obrovský myšlenkový systém.

Je to, jako by se učil třeba další jazyk?
Ano, je to tak.

A co hudba a malé dítě?
Malé dítě – jak je vidět – hudbu potřebuje. Zjevné to je ve chvíli, kdy se naučí chodit. Muzika ho ponouká k tomu, že tancuje. A rodiče nebo učitelé, kteří dětem brání v tom, aby hudbu poslouchaly a aby pro ně byla zdrojem rytmického pohybu, jsou hloupí.
A dnes to už vykoumali i lékaři. Už v životě matčině, dříve, než se narodí, bere dítě na vědomí vibrace, které vznikají, když si maminka zpívá. A nezáleží na tom, že si zpívá kdovíjak. To zdůrazňuju pořád – nebojte se zpívat. I kdyby vám doma říkali, že zpíváte špatně, zpívejte. Zpívejte si pro sebe, ale taky pro děťátko. Ukolébavka, to je hudební forma, kterou by mělo slyšet každé dítě. A pro matku je výhodné, když dítěti zpívá. Víme, že dítě v matčině bříšku vnímá vibrace, které jsou pro něj prvním znamením o světě, který je zatím mimo, a že zpěv je způsob komunikace mezi lidmi. Matka, která si zpívá, má po starosti. Může být v úplně jiné místnosti, ale když je dítě zvyklé na její zpěv, cítí, že je to prima, že všecko je v pořádku. „Nic se nemůže stát, máma je tady.“

My se ale bojíme zpívat, myslíme si, že zpíváme falešně.
Víte, to je špatně. Přihodila se mi jedna věc… Dlouhou dobu jsem spolupracoval se Supraphonem, natáčel jsem kazety a gramofonové desky. A prodavačky v tomhle podniku mi tehdy říkaly: „Prosím vás, natočte taky nějakou desku, kde by byly takové ty dětské písničky. A taky ukolébavky.“ Říkal jsem jim: „Děvčata, co to po mně chcete! Vždyť to musíte dělat vy samy. Něco takového za vás neudělá žádná Vondráčková.“ Umíte si představit tu hrůzu, že dítěti pustíte ukolébavku, aby spalo. Vždyť pro své dítě jste nejlepším zpěvákem vy. A i kdyby o vás doma říkali, že zpívat neumíte, váš hlas přináší dítěti jistotu, je pro něj pěkný. Vždyť je od mámy!

Je to tím vztahem, který s rodičovským zpěvem souvisí?
No jistě. I kdyby si maminka měla slova sama vymýšlet. I obyčejné čtyřveršové říkadlo je cestou k muzice, je to budoucí písnička. Osm taktů, to je přesně rozměr dětské písničky.

A vytvářejí si i děti svoji vlastní hudbu?
No jejda, jistě že ano! A je to také něco, čemu nesmíme bránit. Když si dítě začne vymýšlet svoji muziku, tak jako si vymýšlí slova, je to jedinečné. Takhle se určitě projevoval i Mozart, než začal skládat – to byl zázračný fenomén, když byl schopný hudbu v raném věku nejen vymýšlet, ale i zapsat. V jistém smyslu je dítě básník i skladatel v zárodku, než ho častým poučováním zabrzdí škola nebo rodiče.

Někdy se setkám s tím, že rodiče by rádi tyhle dětské tendence nějak zužitkovali. Když vidí, že dítě samo zpívá nebo si na něco hraje, už by ho poslali do hudební školy. V kolika letech by děti měly začít?
Věk, kdy by se mělo začít s učením hry na hudební nástroj, se liší od dítěte k dítěti. Pokud dítě samo po tom touží a samo se hudebně vyjadřuje, třeba zkouší hrát na klavír, byť to jsou zpočátku spíše ruchy než zvuky, je dobré tenhle zájem podchytit. Člověku je zřejmě geneticky dáno, že rád slyší pěkný zvuk. Dnešní svět je plný hrozných zvuků, takže když dítě může slyšet pěkně tónově tvarovaný a barevný zvuk, různé nástroje, je dobré ho v tom podporovat.
Ale aby z dítěte byl profesionální muzikant, nebo aby na ten nástroj opravdu umělo hrát, k tomu je potřeba ještě jedna vlastnost, které se po německu říká „sicflajš“, tedy trpělivost, schopnost vydržet při výuce a cvičení nějaký čas. A platí, že podíl na tom, že dítě nepřestane, má rodič. Musí dítě povzbuzovat, říkat, že všechno, co stojí za řeč, potřebuje čas. „Vždyť víš, že když chceš něco pěkného postavit nebo namalovat, taky u toho musíš nějakou chvíli vydržet. A u té muziky zvlášť.“
Přátelé si mi stěžovali, že jejich synek nebo dcerka najednou v pubertě chtěli od hudby odejít, nebavilo je to. Více je lákaly jiné věci. Jednoho technicky založeného chlapce, který hrál na violoncello, se mi povedlo přesvědčit takovým argumentem. „Víš, co jsi dodneška na tom strávil času? To jsou tisíce hodin, kdybys to spočítal. Už je tu za tebou velké dílo.“ A on opravdu potom pokračoval, dokončil cyklus na hudební škole a dokonce si založil kvarteto.

Jsou ale děti, co se pro hudební nástroj nadchnou, ale pak jim to moc nejde. Jak najít tu míru, do které dítě povzbuzovat, abychom ho netlačili do něčeho, co pro něj není, a i kdyby se na hlavu postavilo, tak se trápí?
Nejlepší je poradit se sám se sebou, s dítětem a s jeho učitelem. Ten by nám měl říci, jestli si myslí, že se dítě dostalo na vrchol svých možností. A když to tak je, je lepší toho nechat a zkusit něco jiného. Spousta dětí hraje na klavír, ale mohly by zkusit třeba hrát na kytaru a k tomu zpívat. A kluk, který si vezme kytaru a zpívá k tomu, má větší šanci sbalit holku. Opravdu.

Když se malé děti učí hrát na hudební nástroj, tak se jim to – podle mého názoru – takovým zvláštním způsobem zjednodušuje. Děti se učí noty tak, že je pojmenovávají jmény. G je Gustík, A je Amálka… Co si o tom myslíte?
To je chyba! Neštěstí je, že děti jsou od začátku, hned jak vstoupí do hudební školy, trápeny tím, že se učí noty. Hudba, to je především zvukový fenomén. Než napíšu notičky, které zobrazují stupnici, musím ty noty napřed slyšet. A dokonce s nimi pracovat, improvizovat, s těmi osmi tóny si něco vymýšlet. A pak to dává smysl. Ale noty, to je příšerně abstraktní značka. Takže napřed zvuk, a až pak symbol nebo třeba dynamická značka výraz. Takto vedené děti si pak samy říkají o noty. Pouhý notový záznam promlouvá teprve ke zkušenému muzikantovi.

Takže pokud se to dělá tak, jak to vídám, dělá se to vlastně obráceně?
Ano. I hudební nauka se u nás často bere za špatný konec. Hodiny se vyplňují abstraktní teorií, ale to není jediná možná cesta. I v hudební nauce by se měl ozývat zvuk. To pojmenování tónů přece přišlo jako druhé, tóny byly dříve. Díky hudební gramotnosti se ovšem uchovali hudební dědictví minulosti a usnadňuje profesionální hudební provoz. Je však dodnes celá řada výtečných muzikantů, kterým noty nic neříkají. Já sám patřím k těm, co noty nutně potřebují.

Máte nějaký tip, co by se dalo dobře využít v hudební výchově malých dětí?
Když si škola, nebo i rodina opatří Orffův instrumentář, tak s tím může nadělat muziky! Děti se naučí rytmicky cítit, nerozptylují se velkým množstvím tónů. A když se zvonkohra postaví, je na ní vidět, jak tóny stoupají nebo klesají. A to je základní hudební poučka: tóny klesají, stoupají, nebo jsou stejné. A stoupají buď postupně, nebo skokem. My pak učeně říkáme, že vznikají zajímavé intervaly, které děti touto cestou nejen slyší, ale i vidí.

A tohle si děti mohou samy „osahat“?
Ano. A nepotřebují k tomu noty.

Ve školkách se děti někdy učí hrát na zobcovou flétnu. Co si myslíte o skupinové výuce?
„Davovým“ učením hry na zobcový nástroj byl známý třeba profesor Žilka. A on to docela uměl, postavil na tom i způsob léčení dechových těžkostí u dětí. Ale když jedna flétna hraje falešně, dvě hrají ještě falešněji. Hráči se musejí ujednotit na jednom tónu, aby jim zněl stejně. U flétny je také důležité, jak se do ní foukne; když se foukne hodně, je to moc vysoko, a když málo, tak zase hlouběji, prostě falešně.

A proč děti někdy zpívají falešně?
Zpěv, to je strašně složitý proces. Co všechno se na tom podílí? Nejenom hlasivky, ale vibruje i celá hlava a dokonce i celé tělo; začíná to u palce u nohy a končí to až nahoře u vlasů. Některé děti zpívají už hodně brzy, ve třech čtyřech letech. Ale ne všechny. Zvlášť u nás chlapců se hodně přimlouvám za to, aby s námi měli učitelé trpělivost. Víte, nám to trvá déle než děvčatům, my jsme trošku natvrdlí. Ale když se to naučíme, tak ty holky dohoníme. Kluka je potřeba povzbuzovat. Nechte nás zpívat, i když jsme ještě takoví ničemní. Svět nás bude potřebovat jako zpěváky s mužským hlasem. Holky už mají osm deset tónů a my zatím tři. Ale my se to naučíme! Chlapecké zpívání je vzácné, proto je tak málo tenorů a basů. U některých kluků se hodně změní s mutací. Najednou jsou novým, mužským hlasem schopni zazpívat věci, které jim tím chlapeckým hlasem nešly.
Za mého dětství se říkalo „Chval Boha, jak moha“. A když „nezpěvákům“ zakazujeme, aby otevíraly zobáček, nenecháme je, aby zpívali, je to chyba. Když se sejdou děti, které zpívají pěkně, dávají „poškozenému“ zpěvu malých „nezpěváků“ určitý tvar a srozumitelnost. Jediný způsob, jak se naučit zpívat, je zpívat. Nic jiného neexistuje. Když dítě napomínáme „Nekaž nám to, nezpívej,“ je to chyba. Zpěváctví je „nakažlivé“. Když vedle „nezpěváka“ posadíme zpěváka nebo zpěvačku, tak mu to „nakukají“ do ucha. Přimlouvám se za to, aby zpívali všichni. I kdyby to bylo jen to rytmické odříkávání písničky. Nápěv se tam dostane.

Někdy mě docela překvapí, že se ve školce dětem živá hudba nahradí reprodukcí. Prostě se jim pustí nahrávka. Co si o tom myslíte?
Někdy to je otázka pohodlí a doslova i lenosti. Poslech reprodukované hudby má mít svůj vymezený čas a nesmí to trvat moc dlouho. Taková pětiminutová skladba, to je všechno. Musí tam být prostor pro to, aby učitelka ke skladbě dětem něco pověděla. Když dětem pouštíme reprodukovanou hudbu, musí to být s poučením a pochopením. Aby v tom děti nebloudily a nechápaly to jen jako zvuk, který se dá nahradit čímkoli. Reprodukovanou hudbou by se mělo šetřit. S pochopením poslouchaná muzika je moc užitečná jako příklad i vzor.

A co když ve třídě hraje rádio a děti v tom prostě jsou?
No to je vůbec špatně. Co muziky teče jen skrz to rádio…, a k tomu se často špatně, nekultivovaně uvádí text. Vždyť na některých stanicích mluví jako prasata. Mělo by nám záležet na kvalitě.
Když jsem se z profesionální muziky dostal do školy, bylo to nejdřív velké trápení. Měl jsem třeba deváťáky nedotčené hudbou, jenom poslouchali desky. „Přineste si cokoli, co se vám líbí, pustíme si to,“ říkala jim paní učitelka. Děti poslouchaly a učitelka si opravovala sešity. A to je nebezpečné.
Pokud učitelky s dětmi poslouchají populární hudbu, měly by k ní zaujmout stanovisko. „To se mi nelíbí, jejda. Pojďme si zazpívat tu písničku, co jsme se učili. Není pěknější?“ Poslech může být jímavý a poučný, ale vlastní hudební projev je jako návrat k přírodě.

Takže i přes něco nepovedeného můžeme děti formovat?
Přesně tak.

Ve školkách někdy děti zpívají s předem nahranými doprovody. Co si o tom myslíte?
Když se děti učí písni, tak je nejlepší, když jim ji učitelka zazpívá živě. A když ji děti už ovládají, můžeme je doprovodit u klavíru nebo jim pustit instrumentální doprovod. Je možné to dělat, ale mělo by se tím šetřit. Ale použít bychom to měli až tehdy, kdy si děti jsou svým zpíváním jisté, aby se v tom neztratily. Když pak děti slyší, jak zpívají s doprovodem, mají pocit, že jsou dobré; zapomenou na to, že jim někdo pomáhá, ale slyší bohatost hudebního zvuku. Ale musejí si být jisté základním nápěvem.

Dá se hudba dělit na „dobrou“ a „špatnou“? Třeba že by lidová hudba byla dobrá a pop nebo rock už ne?
Jistě že je muzika dobrá a špatná, tak jako všechno na světě. Ale v zásadě bychom měli prezentovat pouze muziku, která je dobrá, tedy ne „průmyslovou“ hudbu. Je spousta popových písniček, které děti mají rády, ale když nějaký zpěvák naplní stadión a přijde tam třeba 20 000 lidí, není to proto, že se k němu všichni, kdo tam přišli, dokážou přidat. To je otázka reklamy. „Tys tam nebyl? No to byla nádhera, ty světla…“ Tam jde muzika kolikrát úplně do háje, jde spíš o tu účast. A ty „mločí“ pohyby rukama jsou směšné i smutné.

Ale když si odmyslím tyhle věci, tak i v tom popu, který mě osobně moc nebaví, nějaká kvalita je.
Jistě. Složit šikovnou popovou písničku, to není žádná sranda, stejně jako skládat pro děti. Vytvořit něco jako šlágr, no to je kumšt! Někdy se ale musím divit, že se něco prezentuje jako hudba. Není tam ani slovesný, ani hudební nápad, do zblbnutí se tam opakuje jeden motiv. Ale to je primitivismus. Najdou se umělci, kteří i v popu vytvořili krásné dílo, ale víte, oni to ti konzumenti na stadionech nerozlišují, berou všecko. Všichni popoví zpěváci třeba považují za nutné, aby nahráli vánoční desku. Ale ono zazpívat slušně koledu, to není legrace. Navíc když to hraje před Vánocemi všude, už jsou tím lidé překrmení. Navíc nejkrásnější koledy jsou ty, které se zpívají doma, které zpíváme společně.

Co vás přivedlo k hudbě?
To bylo snadné. Pocházím z Moravského Slovácka a moje mamička byla jedinečná zpěvačka, která znala stovky písniček. Takže s námi zpívala; zvláště v zimě, kdy nebyl práce v zemědělství, jsme sedávali u kamen a zpívali. A od malinka tam byla ta ukolébavka, o které jsem mluvil. Takže moje mamička byla mým prvním učitelem hudby. Zpívala až do konce svého života. Umřela ve třiadevadesáti letech a ještě ten den si zpívala.
Když jí bylo devadesát let, uvědomil jsem si, že nemám její hlas zachycený. Tak jsem ji poprosil. „Tož, mamičko, zazpívajte něco.“ Měla narozeniny, plný dům lidí, vnuci, pravnuci. „Tož pojďme tam ke mně a já zazpívám,“ říkala. „Tož co chceš zazpívat.“ „Co vám sa zachce.“ Zazpívala napřed jednu vlasteneckou, o Hradčanech a tatíčkovi Masarykovi, pak jednu kostelní a nakonec jsem si měl vybrat. „Mě sa, mamičko, dycky líbilo, když jste zpívali ty výpravné, dlúhé.“ „Tož jakú chceš. „Osiřelo dítě.“ Celou ji zazpívala, má asi dvacet slok.
Text písničky, její verše se ubírají korýtkem pěkné melodie, proto nám písničky zůstanou v paměti. A jedno bez druhého se učí špatně. Žádné takové, že se po částech odříká text a pak se to učí zpívat. Ale učitelka by měla dětem nejdřív celou písničku zazpívat, aby věděly, co je čeká, a poznaly tu písničku od začátku až do konce. A potom odzpívat celý verš i s nápěvem, opakovaně, až je slovo i nápěv v pořádku. Hudba k nám přichází ještě s jedním velkým darem: cvičí naši paměť, tuto vzácnou lidskou vlastnost.
Za mých časů všichni učitelé na obecné škole uměli hrát na housle, jinak by je ani nepřijali na učitelský ústav. A já vzpomínám na našeho pana řídícího, který chodíval s mým dědečkem hrávat karty. A když už toho měli dost, popíjeli vínko a zpívali a pan řídící učitel hrál na moje housličky.

Které písničky máte rád?
Jsem vychován na lidové písničce, pokládám ji za abecedu hudebního vnímání a vyjadřování. Ale jsem nakloněn i dobré populární hudbě, po válce jsem zažil renesanci hudby Jaroslava Ježka. A pak přišli tihle odnaproti (Pavel Jurkovič ukazuje směrem k Divadlu Semafor). To mě taky velice zlákalo. A samozřejmě zpívám rád s dětmi i svoje písničky. Některé už i zlidověly, z toho mám největší radost. Děti zpívají písničku, nevědí ani autora textu, ani autora nápěvu… To jsem nejšťastnější. Ostatně tu větší část své hudební tvořivosti jsem věnoval a dodnes věnuji především dětem.
Mgr. Marie Těthalová
foto Jiří Kučera

Pavel Jurkovič se narodil v roce 1933. Působí jako hudební pedagog, skladatel a publicista. Je žákem Carla Orffa a Wilhelma Kellera. Je autorem scénářů a hudebně výchovných publikací, pořadů pro divadlo, rozhlas a televizi. Komponuje písně a instrumentální skladby pro děti a mládež, upravuje lidové písně. Pořádá semináře pro učitele v České republice, Rakousku a Německu. Je kmenovým autorem chlapeckého sboru Pueri gaudentes. V roce 1995 byl vyznamenán Pro merito (za zásluhy) Orffovou nadací v Mnichově a roku 1996 získal cenu České hudební rady. V roce 2006 obdržel cenu Společnosti pro vědu a umění.

Citáty
Pokud učitelky s dětmi poslouchají populární hudbu, měly by k ní zaujmout stanovisko. „To se mi nelíbí, jejda. Pojďme si zazpívat tu písničku, co jsme se učili. Není pěknější?“ Poslech může být jímavý a poučný, ale vlastní hudební projev je jako návrat k přírodě.

Zvlášť u nás chlapců se hodně přimlouvám za to, aby s nimi měli učitelé trpělivost. Víte, nám to trvá déle než děvčatům, my jsme trošku natvrdlí. Kluka je potřeba povzbuzovat. Nechte nás zpívat, i když jsme ještě takoví ničemní. Svět nás bude potřebovat jako zpěváky s mužským hlasem.

Chcete vědět, jak počítají koťata?
Verše Jiřího Žáčka, hudba Pavla Jurkoviče a obrázky Stanislava Dudy se spojily v milé knížce (nejen) pro děti. Známé i nové písničky potěší zpěváky všeho věku. Knížku, kterou vydalo nakladatelství Portál, doplňuje CD s nahrávkou většiny písní.

Článek (rozhovor) vyšel v květnovém čísle časopisu Informatorium 3-8.

The post Časopis Informatorium 3-8 č.5/2011 appeared first on Předškoláci.

Tak se také stalo, ďábel přiletěl s kouzelnými vraníky a skálu vskutku zoral. Ještě dnes můžeme z nádvoří spatřit strmou a po celé délce rozpukanou skálu, která připomíná sázku pana Bedřicha s čertem. V blízkosti této skály se zjevuje i duch hradní paní, která naříká a usedavě pláče.
Čas míjel a pán hradu zestárl a odešel na věčnost. Možná do nebe nebo snad do pekla. Kdo ví? Ale mezi prostým lidem se ještě dlouhé měsíce povídalo o pánovu pohřbení. Rakev, v které byl pán Bedřich pochován, byla prý tak lehká, jakoby v ní ani nikdo nebyl. Proto se také říkat, že pánovo tělo si odnesl ďábel do pekla…

The post Hrad Frýdlant appeared first on Předškoláci.

Byl jednou jeden domeček a ten vám byl děti moc a moc smutný. A jestlipak víte, proč? Byl smutný proto, že neměl nožičky! Nebavilo ho totiž stát pořád jen na jednom místě a vidět stále ty samé věci kolem sebe. Stejné stromy na zahradě i stejnou branku, kterou denně chodili obyvatelé domečku – děti, táta a máma.

Povídal si o tom s pejskem, který domeček a zahradu hlídal. „Pejsku, ty se máš, že můžeš běhat a vidět tolik hezkých věcí kolem sebe! Co já bych za to dal, kdybych měl nožičky, jako ty! Jak já bych si všechno pěkně prohlížel. To by bylo príma! Já vím, že to není možné, ale přece jen, alespoň jednou jedinkrát v životě bych si to chtěl vyzkoušet.“

Jednou, v pozdní noční hodinu, vlastně to bylo přesně o půlnoci, stalo se něco velmi zvláštního a nečekaného. Pejsek i domeček už nějakou dobu podřimovali, když tu najednou uslyšeli tichounké zazvonění: „Cililink, cink, cililink, cink, cink, cink.“ Chvilku poslouchali, jestli zvonění uslyší znovu, ale když se nic nedělo, pomysleli si, že se jim asi něco zdálo a začali znovu usínat. Po chvíli je však probudilo nové zvonění, tentokrát už vůbec ne tiché: „Cink, cinkilinky, cink, cink, cink a cink.“ Znělo stále hlasitěji a hlasitěji. Pejsek i domeček se začali rozhlížet, kdopak je to budí ze sladkého usínání? Věřte nebo nevěřte, milé děti, byl to měsíček na obloze! Cinkal svým zvonečkem z hvězdiček a tichounce, aby nikoho jiného neprobudil, šeptal: „Každý večer poslouchám, domečku, o čem si s pejskem povídáš. A proto také vím, že máš jedno veliké přání. Rozhodl jsem se dnes, že ti to přání na jeden den splním. Od této chvíle, do zítřejší půlnoci, budeš mít nožičky. Chceš?“ Domeček se na chvíli zarazil, protože nečekal, že by se mu jeho přání mohlo někdy splnit a rychle přemýšlel, zda opravdu chce nožičky mít. Ono je totiž obvykle něco úplně jiného, přát si něco a snít o tom… a najednou to mít na dosah ruky. Nakonec, po krátkém váhání, měsíčku souhlasně kývl.

Znovu zacinkal měsíční zvoneček: „Cink, cink, cink.“… a domeček náhle ucítil, že se kymácí a že vůbec nestojí rovně! Měl najednou veliký strach, že spadne! Ještě větší obavu však měl z pomyšlení, že svým kymácením a nakláněním probudí děti, mámu i tátu a oni se budou bát, že je zemětřesení! To tedy domeček opravdu nechtěl, aby někoho vylekal! Rozhodl se proto, že si nové nožičky vyzkouší raději až ráno. Až bude svítit sluníčko a všichni odejdou, jako každý den, děti do školky a rodiče do práce. Pomaličku si dřepl a čekal, až bude ráno. Nemohl však spát! Pořád přemýšlel, jaké to asi bude, až bude chodit. Přemýšlel a přemýšlel, až nakonec přece jen z toho velkého přemýšlení usnul.

Ráno ho sluníčko pošimralo paprskem na okýnku a potichoučku zašeptalo: „Domečku, vstávej, měl by ses učit chodit, už je málem bílý den!“ Domeček se lekl a chtěl rychle vyskočit, ale sluníčko ho zadrželo: „Dej pozor, buď opatrný, aby sis něco neudělal!“ Zatímco na něj sluníčko mluvilo, domeček na nožičkách se zkusil opatrně narovnat. Chvilku mu to sice trvalo, ale zanedlouho už si hrdě vykračoval po cestě. Nejdřív to šlo špatně, protože byl ještě příliš neohrabaný… připadal si stejně, jako malé dítě, které se učí chodit. Ale nakonec všechno zvládl! Domeček byl tuze moc šťastný a vesele běhal po celé zahradě. Úplně přitom zapomněl, že uvnitř něj jsou ještě děti, táta i máma! Když pejsek viděl, jak jeho kamarád skotačí, hlasitě zaštěkal, aby ho ten obr nezašlápl! Domeček se ale tak vylekal, že se celý popletený zamotal a… zakopl o pařez. Všechno bylo naráz vzhůru nohama… děti, táta i máma. Domeček začal plakat, protože ho všechno bolelo a také proto, že mu bylo líto lidí uvnitř. „Ti se asi museli potlouci!“ pomyslel si, když slyšel, jak máma a táta křičí. Rychle se podíval do svého bříška… a moc se mu ulevilo, když zjistil, že se uvnitř nikomu nic zlého nestalo!

Táta s mámou chvíli naříkali uprostřed všeho toho nepořádku, ale pak si všimli, že sluníčko už je hodně vysoko na obloze a domluvili se, že všechno nechají tak jak je a budou uklízet až večer. Popadli děti za ruce a rychle všichni odešli z domečku. Děti pospíchaly do školky a táta s mámou za prací.

Domeček zůstal s pejskem sám. Byl tuze nešťastný a už se mu vůbec nechtělo běhat, ani skákat. A to, že má nožičky, ho ani trošku netěšilo! Odbelhal se na svoje místo a netrpělivě čekal, až se večer znovu objeví na obloze měsíček. Odpoledne se vrátili domů táta, máma i děti. Všichni se divili, že nepoškozený domeček stojí opět na svém místě a měli z toho velikou radost. Hned se pustili do úklidu a práce jim šla pěkně od ruky.

Konečně nadešla půlnoc a z oblohy se opět ozvalo známé měsíční cinkání: „Cink, cinkilinky, cink, cink.“

„Tak co, domečku, líbilo se ti mít nožičky?“ ptal se měsíček a myslel si, že mu domeček poděkuje za to, že mu splnil jeho velikánské přání. Místo toho se však zdola ozvala tichounká prosba: „Vezmi si je prosím zase zpátky. Dnes jsem poznal, že domeček má stát na svém místě a nemá chtít běhat a skákat, jako pes! Každý má dělat to, k čemu je určen. A také jsem poznal, že není vždy dobře, když se nám vyplní všechno, o čem sníme!“

Měsíček se jen malinko pousmál, zacinkal znovu svým kouzelným hvězdičkovým zvonečkem… a zase bylo všechno, jak má být. Domeček opět bez nožiček stál pevně na svém místě a v něm, ve svých postýlkách, klidně spali táta, máma i děti. I pejsek, který byl moc rád, že to všechno nakonec dobře dopadlo, zavřel spokojeně oči a usnul lehoučkým psím spánkem. Poslední usnul unavený, ale teď už vůbec ne smutný domeček.

A pak už všichni celou noc jenom spali a spali a spali… jenom měsíček plul pomalu po obloze mezi hvězdičkami a usmíval se na všechny tam dole.

A my se děti naučíme o našem domečku říkanku:

Dům s veselou náladou, běhá ráno zahradou.
Tu zaštěkal na něj pes, dům zakopl o pařez.
Vše je vzhůru nohama, děti, táta i máma.
Poděšeně volá máma: „Jeminkote! Krindapána!“
Táta bručí: „Vím to jistě, dům musí stát na svém místě!“
Po zahradě běhá dům, tydli, tydli, tydlidum.

Poznámka: cinkání měsíčku ve výše uvedeném textu jsem podbarvila cinkáním skutečného zvonečku, lze použít i jiné nástroje, např. triangl aj.

Autorka: Libuše Čejková
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post Pohádka o domečku appeared first on Předškoláci.

Na Kynžvartsku býval Cínový skřítek, který pomohl jednomu mládenci k objevení pokladu. K těmto přátelským skřítkům patřil i skřítek Tilly , který zachránil život dcerce jednoho hospodáře ze Staré Vody. Stalo se to takto: Před mnoha lety, kdy ještě nestála budova naší školy, tady stával malý domek. Rodina, která ho obývala, měla mnoho dětí. Matka zůstávala s dětmi doma, otec odcházel pracovat na pole a brával s sebou své dvě nejstarší dcery. Zatímco otec pracoval, děvčata po lese sbírala jahody. Když přicházel čas odebrat se domů, zjistila starší z dcer, že sestra se v lese ztratila. Společně s otcem hledali sestru – marně. Přivolali tedy pomoc z vesnice a již za úplné za tmy s pochodněmi prohledávali les. Teprve když v zoufalství vycházeli z lesa, našli děvčátko v bezpečí a klidu sedět na kraji lesa.

Vyprávěla o hodném skřítkovi, který jí ukázal cestu a zachránil ji před hlubokou strží. Rodina pak z vděčnosti dávala tomuto skřítkovi za okno domku část oběda.

Uběhlo mnoho a mnoho let, domek již dávno na svém místě nestojí,na jeho místě stojí naše škola, ale jak známo podle starých pověstí se skřítkové vracejí na místo, které si oblíbili. A proto i dnes v době, která pověstím moc nepřeje, naší školu navštěvuje skřítek Tilly. Tento skřítek je naším dobrým duchem, ochraňuje školu před neštěstím a zlým slovem.

The post Skřítek appeared first on Předškoláci.