Vsi – Předškoláci

Čertova nevěsta

Michael Novotný — Mon, 07 Nov 2011 21:00:29 +0000

Kdysi žil v Jedomělicích bohatý sedlák Přibyl. Měl jedinou dcerku Zuzanku. Zuzanka byla zvláštní děvče. Už jako malá holčička ráda tančila. Naučila se snadno lidové tanečky, ale nejen to, sama si vymýšlela pohyby, vesele vyskakovala a točila se bosá na louce. Všichni se jí obdivovali, a začali jí přezdívat Zuzanka tanečnice.

Když Zuzka povyrostla, nemohla chybět při žádné taneční zábavě. Nebyl jí však každý tanečník vhod. Kritizovala chlapce a vysmívala se těžkopádným tanečníkům, a tak se jí chlapci začali vyhýbat. Jediný Toník Horák se jí nevyhýbal. Ten tančil stejně rád jako Zuzanka a spolu opouštěli hostinec poslední, když už unavení muzikanti ztratili dech a skládali své nástroje.

To stálé tancování s Toníkem se ale nelíbilo rodičům Přibylovým. Toník Horák byl chudý chasník a oni nejbohatší ve vsi. Zvláště panímámě se to nezamlouvalo.

“Co pořád tancuješ s Toníkem, co na něm máš ?” zlobila se panímáma.
“Co bych na něm měla,” bránila se Zuzka, “když já si nemohu s nikým tak pěkně zatancovat, jako s ním.”

“Tobě je všechno jedno, jen když tancuješ, ty bys šla tancovat třeba s čertem,” mrzutě řekla matka.
“A šla, a šla, třeba s čertem, jen kdyby krásně tancoval,” vzdorovala Zuzka. .

Brzo na to bylo v Jedomělicích posvícení a večer velká taneční zábava, na kterou přijížděli i chlapci z okolí.

Však se na ni Zuzka vystrojila! Červenou hedvábnou sukni, šněrovačku vyšívanou, bělostné rukávce, silné copy, propletené stuhami. Obula si červené střevíčky, a kolem krku ovinula šňůru granátů. Když se ale na sebe radostně podívala do zrcadla, popadla ji pýcha. Maminka má pravdu. Pořád tancuje s tím chudákem Toníkem, už musí přestat. Je přece tak hezká, že může dostat lepšího tanečníka. Kdyby tak přišel nějaký cizí, pěkný mládenec…
Sotva vkročila do sálu, hned vzbudila obdiv u chlapců. V rohu místnosti stál neznámý, hezký chlapec, s jiskrnýma, černýma očima, snědý ve tváři, v mysliveckém obleku.
Zuzce se hned zalíbil. Usmála se na něho a než se Toník vzpamatoval, už ji neznámý držel v náručí a tančili spolu.

Jak krásně tančili ! Všichni zůstali stát a dali jim sólo. Zuzanka se jen vznášela a štěstí jí zářilo z tváře. To byl tanečník, jakého si přála. Slušelo jim to opravdu. Všem se ten neznámý tmavovlasý chlapec líbil, i panímámě. Toník jediný stál stranou a nedůvěřivě je pozoroval.

Pokoušel se několikrát převzít mu Zuzku, ale myslivec se jen usmál a přitiskl ji víc k sobě. Nedovolil nikomu, aby si s ní také zatančil. A Zuzka, pyšná na svého nového tanečníka, souhlasila.

Zábava končila, pomalu se prázdnil sál…. “Škoda, že už musíme domů,” vzdychla si Zuzka.
Vždyť nemusíme tančit jen tady, pojdme ven,” navrhl vesele tanečník. “Pojďme, pojďme,” zatleskala radostně Zuzka rukama a než mohla panímáma zasáhnout, byla dcerka i s myslivcem pryč.

Marně ji doma čekali…. Když se ráno nevrátila, šli ji hledat.
Našli ji až na “Tumlplace”. Střevíčky měla úplně prošoupané a nohy rozedřené do krve. Byla mrtvá…. Ve tváři ale měla úsměv.
To si ji čert, tanečník, vybral za svou nevěstu.

The post Čertova nevěsta appeared first on Předškoláci.

O původu názvu obce Klipec

Michael Novotný — Tue, 18 Oct 2011 07:47:00 +0000

Uprostřed polí, tam kde stávala zaniklá ves Popovice, stávala za dob existence pňovského dvora o samotě stodola, do které se sváželo sklizené obilí před výmlatem. Na poloviční cestě mezi stodolou a pňovským dvorem, v místech dnešního čp. 38, t.j. asi uprostřed zemědělsky obhospodařovaných rolí dvora, stávala kovárna udržující nářadí a nástroje pro potřeby celého dvora. O samotě stojící kovárně se mezi zdejším lidem říkalo „pec“. Držitelem kovárny byla rodina kovářů z nedaleké vsi Kly (dnes Vítězov), která rovněž patřila pňovskému dvoru. Spojení místa původu kovářské rodiny s lidovým názvem kovárny vzniklo KLY-PEC, lidově pak Klipec. Staré místní pojmenování bylo vzpomenuto při počešťování názvu později vzniklé vsi Glukzu.

The post O původu názvu obce Klipec appeared first on Předškoláci.

Lounsko: Oldřich a Božena

Michael Novotný — Mon, 11 Oct 2010 06:13:37 +0000

a) Dle Dalimila.
Kníže Oldřich lovil kolem Postoloprt. Stalo se, když skrze jednu ves jel, uzřel, že selská dívka na potoce stála bosi, bez rukávů a roucho prala. Selka krásná velmi byla a k tomu stydlivé mravy měla. Počal se kníže její kráse diviti, stanul a hned ji za kněžnu pojal. Ta kněžna byla šlechetná, jméno její bylo Božena. Páni to knížeti za zlé začali míti. Kníže jim odvětil: Páni, račte slyšeti: Ze sedláků (chlapů) bývají šlechtici a šlechtici mívají syny, chlapy; neb obstaralé stříbro činí šlechtu a často chudoba šlechtice sedlákem. Vyšli jsme všichni z otce jednoho a ten se čítá mezi šlechtice, jehož otec měl stříbra mnoho. A když jest tak šlechta s chlapstvem směšena, bude Božena má žena. Raději chci s českou selkou ve sňatek vejíti, než královnu německou míti. Vřeť každému srdce po jazyku svému. A proto Němkyně méně bude přáti lidu mému, bude míti německou čeleď a německy bude učiti mé děti. A proto bude jazyka rozdělení a ihned začne jisté zkažení. Páni, nevíte dobra svého, lajíce mi z manželstva mého. Kde byste řečníky brali, když byste před kněžnou stáli? Když z Boženy syna měl, tomu Břetislav jméno dal.

b) Dle Václava Hájka z Libočan.
Kníže český Oldřich, času jarního chtě sobě a svým služebníkům kratochvíli učiniti, jel až do Postoloprt, a odtud častokrát vyjížděje do lesů, s jeleny a jinou lesní zvěří mnohé provozoval kratochvíle. I přihodilo se dne jednoho, když se z lovu navracel a jel skrze jednu v jížto jméno její bylo Opučna, i uviděl uprostřed vsi, jak stojí u studnice dívka velmi krásné postavy. Praní šatův nechavši, tvář svou na kníže a jeho služebníky obrátila. I řekl jest kníže svým služebníkům: „Vidíte-li tu krásnou pannu“? I odpověděli: „Ctěný kníže a pane náš, vidíme“. A on jim řekl: „Věřte mi jistě, že jest toho div nemalý, že tato víska velmi chatrná mohla takové krásné stvoření uroditi. Optejte se jí, prosím vás, které její jméno.“ To oni když jsou učinili, ochotnou tváří odpověděla řkouc: „Jest mé jméno Božena“. Obrátiv se kníže k svým služebníkům řekl: „Jistě vám pravím, že tato Božena bude má žena“.

Druhého pak dne kníže, povolav k sobě vladyk znamenitých, rozkázal jim jeti do vsi té, kdež jest stála dívka peroucí. I řekli jemu: „Nevíme, které jest té vsi jméno“. A on jim řekl: „Ptejte se, kde jest stála včera dívka u studnice jménem Božena toho času, když jsem já se s lovčími a holoty s lovu navracoval. A oni přijevše do Opučné ptali se obyvatelův řkouce: „Včera, když kníže pán náš jel‘ skrze tuto ves, která jest dívka mající na sobě čechel stála u studnice peroucí, jež má jméno Božena?“ A oni řekli: „Dcera Domoradova, souseda našeho“. A povolavše ji, jim ji ukázali. Kteřížto odpověděvše se Domoradovi otci jejímu a Samoborce její mateří a vůli knížete oznámivše dívku chtěj anebo nechtěj na kůň přistřený vsadivše, na dvůr knížete do Postoloprt přivezli a že se zalíbila knížeti perúc, té vsi dali jméno Peruc. Ženy pak poctivější oblekli jsou ji v roucho, které kněžnám náleží, před Oldřicha ji přivedli a on pojav ji za ruku hned s ní před kněze předstoupil. A tu hned vstoupil ve svatý stav manželský a povolav některých vladyk obojího pohlaví, skvostný jim učinil oběd.. Třetího pak dne na Vyšehrad se obrátil a na zejtří svolav starší a znamenitější, oznamoval jim a ukázal, kterak jest od Pána Boha krásnou manželkou obdařen.

Božena kněžna, velmi šlechetná byla, kteráž jest mravně a poctivě uměla k jednomu každému se zachovati, jakoby od svého dětinství netoliko na knížecím, ale i na císařském dvoře byla vychována.

Úmrtí Boženy kladou všichni souvěcí svědkové na r. 1052. Pohřbena jest ve Staré Boleslavi. Nápis hrobový byl také znám. (Fr. Štědrý, „Peruc“.)

The post Lounsko: Oldřich a Božena appeared first on Předškoláci.

Břeclavsko: O dubu

Michael Novotný — Tue, 29 Jun 2010 17:39:13 +0000

Podle pověsti se právě na tomto místě zjevila Panna Maria jednomu vojákovi. Na památku zjevení byl na strom zavěšen obrázek Panny Marie s letopočtem 1757. Aby byl obraz uchráněn před povětrnostními vlivy, bylo rozhodnuto, že bude přemístěn do kostela v Moravské Nové Vsi. Když byl obraz převážen v doprovodu kněží a věřících, průvod dojel do středu obce nad kostel, koně se zastavili a nemohli pokračovat v cestě. Bylo tedy rozhodnuto, že obraz zůstane v Týnci, v kostele na oltáři. Na dub byl umístěn jiný obraz, malovaný na dřevě. Když časem sešel, nechal obecní výbor v roce 1859 v Kroměříži namalovat nový obraz z plechu. V roce 1938 byl obraz restaurován akademickým malířem Antonínem Tomkem, později jej opravil také Vlastislav Salajka. Po příhodě s obrazem se Týnec stal poutním místem, kam chodívali poutníci nejen z Břeclavska, ale i Slovenska. Bývala to nejslavnější pouť v širokém okolí a jediná na Podluží. K dubu, jehož věk se odhaduje na více než 400 let, se rovněž váže pověst – když se ve velmi košaté koruně objevili suché větve zasahující až na cestu, bylo rozhodnuto o jeho poražení. Jakmile pilou zařezali do stromu, začala a z rány téct krev a z koruny se ozval hlas: “Neřež, když nesadils.” Proto byl dub ponechán. Kapličku pod stromem nechali postavit v roce 1891 manželé Františka a Šimon. Dnes o ni svědomitě pečuje Marie Kučerová s pomocí Anny Kopuleté a Emilie Jančálkové.

The post Břeclavsko: O dubu appeared first on Předškoláci.

O princezně ve věži

redakce — Wed, 30 Jul 2008 11:23:52 +0000

Žil byl jeden kupec a ten měl syna, který se pranic nehodil k obchodu, celé dny by jen hrál na housle, a tak ho otec jednoho krásného dne poslal do světa. Když se tak ten nezbedný syn loudal ulicí, uviděl hošíka, který si hrál se dvěma dřívky, jako by fidlal na housle. Tu se mu zalíbilo a řekl: „Nechceš se učit hrát na housle?” „Ano, ano.” řekl hoch: „Jen kdybych měl učitele.” „Tak pojď se mnou,” řekl mladý kupec: „budu tě učit!” a taky to udělal. Vandrovali společně světem a na chleba si vydělávali muzikou. ednoho dne potkali nějakého muže s medvědem a kupecký syn toho medvěda koupil a dal tomu chlapovi všechny jejich peníze. To se žákovi nelíbilo: „Proč jsi to udělal, z čeho teď budeme žít?” „Jen počkej,” utěšoval ho kupec: „teď si budeme teprve žít! My budeme hrát na housle a medvěd k tomu tancovat. Peníze se jen pohrnou!” Ale tomuhle medvědovi se do tance pranic nechtělo. Nakonec ho tedy zabili, stáhli z kůže, tu si nechali u koželuha upravit a pak si ji na sebe navléknul kupec a lidi ho měli za opravdového medvěda. Chodili od města k městu, od vsi ke vsi, od dvora ke dvoru a všude hrál žák na housle a kupecký synek tancoval jako medvěd. A bylo vám to tancování jaké svět neviděl! Lidé se sbíhali a vynadivit se nemohli. Když houslista zahrál falešný tón, tak ho medvěd praštil, z čehož byli ti lidé u vytržení, neboť medvěda, který rozumí hudbě lépe než člověk, toho aby na světě pohledal. práva o tom podivuhodném medvědovi dorazila až ke králi, který si je nechal zavolat, aby mu také zahráli. Chlapec hrál na housle a medvěd k tomu tancoval tak zvesela, až se musel král nad tou rozpustilou medvědí náturou usmívat. Ten král měl krásnou dceru, která byla už na vdávání, ale to bylo králi proti mysli, chtěl se její krásou těšit sám. Tak ji ukryl ve věži na jedné hoře, kam vyjma jeho a jednoho věrného sluhy žádná duše neznala cestu. Pak nechal po celé zemi rozhlásit, že ji dá jen tomu, kdo ji najde, ale pokud se mu to nepodaří, ztratí svůj život. A bylo to! Nu, podivné jsou zvyky králů. Tento doufal, že všechny nápadníky odradí, ale přesto se několik bláhových princů o ten kousek pokusilo, ale místo s princeznou, slavili veselku se zubatou a to bylo králi jen vhod. dyž byl teď v dobré náladě, pomyslel si: „Tvoje dcera má v té věži věru málo radosti, co kdybys jí jednou zase dopřál.” A poručil, aby věrný sluha doprovodil medvěda k princezně. Do věže vedly troje dveře. Klič k těm prvním byl ukrytý pod kamenem, sloužící ho vytáhnul a otevřel. Před druhými stál starý vousatý žid, kterého sluha zatahal za vousy a vypadl klíč. U třetích dveří držel stráž napohled strašlivý lev, ale když ho sluha pohladil po hřívě, opět vypadnul klíč a oni mohli dovnitř. rincezna tam seděla zabraná do hry na citeru a k tomu si zpívala. Když medvěd uslyšel hudbu, bylo mu hned do tance a princezna se tomu musela strašně smát, ten medvěd ji moc pobavil, takže nechala prosit otce, aby u ní zůstal delší čas. Sotva byl věrný sluha pryč, tu se dal medvěd do řeči: „Krásná princezno, nejsem medvěd, nýbrž člověk jako ty a mladý kupecký syn, pojď a rozvaž mi obličej a uvidíš.” Princezně se zachvělo srdce radostí, neboť vyjma otce a starého sluhy dlouho žádného člověka neviděla. Rozvázala ho hned a uviděla krásného jinocha, a protože se jí líbil, rychle ho zase zavázala, dříve než přijde sluha. A hned mu řekla, že by ji mohl od jejího strašlivého otce získat. Když přišel sluha zpět a přinesl souhlas, že tu může medvěd zůstat, princezna řekla: „Hned ho odveď pryč, už ho mám dost!” dyž byl medvěd zase venku, pospíchal do lesa, kde si sundal medvědí kůži, oblékl si krásné šaty a šel dalšího rána do města, aby se ohlásil u krále, že chce hledat jeho dceru. Král se smál a řekl: „Pro mne za mne, když jsi blázen a chceš přijít o život!” A jako hodina, do které měl princeznu najít, jinak ho to bude stát život, byla určena hodina polední. Kupec byl v dobré náladě, vzal si pušku a vydal se na lov, aby nějak zabil čas. V lese uviděl divokou svini, ale když sundal pušku, řekla: „Nechej mne být, já ti budu ku pomoci. Vezmi si tuto štětinu, když budeš v nouzi, tak ji promni a hned jsem u tebe.” Tak vzal štětinu a šel dál. Tu uviděl orla, který zrovna požíral zajíce, zacílil a měl se k výstřelu, ale orel zvolal: „Nechej mne být, já ti budu ku pomoci. Vezmi si toto pírko, když budeš v nouzi, tak ho promni a hned jsem u tebe.” Tak si kupec vzal pírko a šel svojí cestou. Najednou uviděl kmotřičku Smrt, která ležela v příkopě a spala. „Ha,” pomyslel si kupec: „teď ti dám okusit mého olova, ty ničitelko lidského štěstí.” Zacílil a chtěl vystřelit, ale smrt se v tom okamžiku probudila a zpozorovala nebezpečí, které se nad ní vznášelo. „Nestřílej, z boží vůle, nestřílej! Víš, jaké by to bylo neštěstí na zemi, kdyby mne nebylo? Podívej, já se ti odměním, vezmi si tuto kostičku, když budeš v nouzi, tak ji promni a já budu hned u tebe!” Tak vzal kost a šel. dyž viděl, že mu z určeného času zůstávalo jen půl hodiny, tak pospíchal vzhůru k věži. U prvních dveří vyzvednul klíč z pod kamene a otevřel. U druhých zatahal žida za vousy a otevřel, pak pohladil hřívu lva, vzal třetí klíč a otevřel třetí dveře, za kterými našel princeznu, která ho již čekala. Vzal ji hned za ruku, zavedl ji k otci a řekl: „Moji část jsem vykonal, teď je řada na vás, pane králi, abyste splnil slib.” le stařec nechtěl svoji dceru ztratit, a tak kupci rozhněvaně řekl: „Ještě ne! Ještě není tvoje! Nejprve musíš během jediné noci sníst celou komnatu plesnivého chleba!” Kupecký synek si dlouho nevěděl rady, ale pak si vzpomněl na svini, vzal štětinu a zamnul ji. Tu se objevilo početné stádo sviní a něž by jeden zamrkal, chleba byl pryč a podlaha dočista vylízaná. rál se druhého dne velmi podivil, že se to mladému kupci podařilo, ale řekl mu ještě vztekleji: „Ještě ji nedostaneš! Nejdříve musíš během jediné noci vysbírat komnatu plnou hrachu. Nesmí zůstat ani hrášek!” Kupec si vzpomněl na orla, vytáhnul pírko, promnul ho a ihned tu bylo početné orlí hejno a než by jeden okem mrknul, neležel na podlaze ani hrášek. dyž to následující rána starý král viděl, popadl ho vztek a zvolal: „Ne! Nikdy ti ji nedám! Nikdy! Nikdy!” Tu vytáhnul kupecký syn kost, promnul ji a ihned se objevila kmotřička Smrt, krále popadla a než by jednomu ukápla slzy, byla s ním pryč. rincezna se vrhla kupci kolem krku a byla svatba. upecký syn se stal králem a chtěl ze svého žáka udělat ministra, ale tomu se to nelíbilo, tak mu dal alespoň hodně peněz a on se vydal dál do světa, kde se jednoho dne stal se velmi bohatým mužem.

Pohádka převzata z www.pohadky.org

The post O princezně ve věži appeared first on Předškoláci.

Chudý mlynář

redakce — Wed, 30 Jul 2008 11:17:24 +0000

Chudý mlynářský a kočka Krajánkům se od čepice i od pusy práší, těm, kdo pěkně poslouchají, nadělíme po pohádce hodně sladkou kaši. Žil byl jeden starý mlynář, sám, bez ženy a bez dětí. Staral se o mlýn s třemi chasníky a práce už ho zmáhala. Zavolal si své pomocníky a povídal: “Je na čase, abych zanechal řemesla a nahříval si záda u kamen. Jděte, a kdo mi převede nejlepšího koně, tomu předám mlýn a stane se mlynářem. Nebudu na něm chtít víc, než aby mi do smrti dával jíst.” Chasníci souhlasili a hned se chystali na cestu. Nejmladší z nich se jmenoval Honza. O něm oba starší chasníci myslili, že je hloupý. Posmívali se mu a radili, aby zůstal doma. Proč by chodil do světa, když se stejně nikdy s žádným koněm nevrátí. Kdo ví, zda by místo koně nepřivedl starého kozla. Honza se jen usmíval a šel s nimi. Zvečera došli všichni tři do lesa k jeskyni. “Tady se vyspíme,” řekli. Připravili si lože a ulehli. Když Honzík usnul, jeho druhové vstali a pěkně potichu upalovali odtud. Dobře jsme to provedli, radovali se, co s Honzou, darmo by nám překážel. Ráno probudilo Honzu slunce, promnul si oči, rozhlédl se a uviděl, že tu leží sám, opuštěný. Vstal a volal po lese, ale nikdo mu neodpovídal. I vydal se nazdařbůh, kam ho nohy nesly. Málem by se byl rozplakal. Najednou se za ním ozval tenký hlásek: “Kampak máš, Honzo, namířeno?” Honza se ohlédl a uviděl tříbarevnou kočku. Kočka si Honzu prohlížela a znovu se zeptala lidským hlasem: “Kampak máš, Honzo, namířeno?” “Tak to ses ptala ty?” podivil se Honza a vzdychl: “Co naplat, i kdyby všechny kočky z naší vsi začaly mluvit, nemohly by mi pomoci.” “Však já vím, co bys rád,” řekla kočka, “chtěl bys hezkého koně, viď? Pojď ke mně, služ mi věrně po sedm let a dostaneš tak krásného koně, jakého jsi v životě neviděl.” Ale je to prapodivná kočka, pomyslil si Honzík. Nu, co, zkusit službu u ní mohu. “Půjdu s tebou,” rozhodl se. Kočka vedla Honzu pěšinami, houštinami, přes kameny, přes kořeny. Zvečera se zastavili u lesního zámečku. Honza si mohl vykoukat oči. Ze zámeckých oken se dívaly samé kočky. U vrat stála jako vrátný černá kočka a po schodišti běhaly nahoru a dolů bílé kočky. Tříbarevná kočka posadila Honzu ve velké zámecké síni za stůl a začala hostina. Bílé a mourovaté kočky si sedly kolem Honzy způsobně na židle a předními packami si podávaly jídlo. Jedna kočka přitáhla dokonce odněkud basu a druhá trubku. Spustily veselou muziku, a Honzovi a kočkám se u stolu pěkně hodovalo. Po večeři řekla Honzovi tříbarevná kočka: “Pojď si, Honzo, se mnou zatancovat.” “To ne,” bránil se Honza, “s Mícou jsem nikdy netancoval a tancovat nebudu.” “Tak ho odveďte do jeho ložnice,” přikázala tříbarevná ostatním kočkám. Jedna kočka mu svítila až k posteli, druhá mu zula boty, třetí punčochy a čtvrtá sfoukla svíčku. Dobrou noc. Druhého dne přišly zase a pomohly mu při oblékání. Potom ho umyly a nějaká běloučká kočka mu osušila obličej ocáskem. “To se mi líbí,” smál se Honza, protože ocásek lechtal. Dostal stříbrnou sekyrku a klínky a pilu, všechno ze stříbra, a každý den štípal dříví. Špatně se mu nevedlo. Jídla měl dost a jen takové, co mu chutnalo, i pití, co si přál. Ale celé dny nespatřil nikoho jiného než tříbarevnou kočku a její kamarádky. Jednoho dne řekla kočka: “Posekej mi louku před zámkem a nasuš sena.” Dala mu stříbrnou kosu a zlatý brousek. Honza louku posekal, trávu usušil, odvezl do zámku a kosu i brousek vrátil. Kočka ho pochválila. “Ještě mi postav domeček,” řekla a ukázala na hromadu dříví a nesla stříbrné nářadí i hřebíky ze stříbra. Honza se pustil do práce a domeček postavil. Sedm let uběhlo jako půl roku a Honza ještě neměl koně. Kočka viděla, že je Honza smutný, a povídala: “Chtěl bys, Honzo, vidět moje koně?” “A jak rád,” odpověděl Honza, těšil se, že dostane slíbenou odměnu. Kočka otevřela dveře domečku a jaká krása! Dvanáct koní čistě vyhřebelcovaných, naleštěných, blýskavých, stálo za dveřmi v řadě a nepokojně hrabalo kopyty. Až se srdce v těle smálo. “Tvého koně ti s sebou nedám,” řekla kočka, “jdi domů, za tři dny ho sama přivedu.” Honza se najedl, aby cestou neměl hlad, rozloučil se s kočkou a vydal se k mlýnu. Oba starší chasníci už byli ve mlýně. Sotva uviděli Honzu, jak míří k lávce, dali se do smíchu. “Jakýpak to jde k nám otrhánek,” volali, “a kde má koně?” “Za tři dny přijde sám,” řekl Honza. “To bude asi nějaký chudinka, když chodí tak pomalu, že ti nestačil,” posmívali se chasníci. Jejich koně už stáli ve stáji. Jeden kůň však byl slepý a druhý chromý. Honza šel k mlynáři, ale mlynář ho nechtěl nechat ve světnici, poněvadž byl Honza tuze otrhaný a za těch sedm let docela ze svých šatů vyrostl. Dali mu trochu jídla ven a na noc si musil ustlat v chlívku na slámě. Ráno, když se probudil, byly tři dny pryč a k mlýnu ujíždí kočár tažený šesti koňmi, lesklými a bystrými, sluha jede na sedmém, ten sedmý kůň byl pro Honzu. Kočár zastavil před mlýnem a z kočáru vystoupila princezna v nádherných šatech, krásná a líbezná, a nebyl to nikdo jiný než tříbarevná kočka, u které Honza sedm let sloužil. Zeptala se mlynáře, kde má nejmladšího chasníka, kde je prášek? Mlynář se za práška styděl a odpověděl: “Toho nemohu ani vzít do mlýna, tak je otrhaný. Leží v chlívku, milosti.” “Jen ho přiveďte,” požádala královská dcera. Přivedli Honzu, Honza se umyl, učesal a nakonec mu sloužící podal drahocenné šaty. Při všem Honzovi pomáhal, jako by byl urozený pán. Když se vrátil na dvůr, nemohl ho mlynář ani poznat. Potom si princezna přála spatřit koně starších chasníků. Ukázali jí, jeden slepého a druhý chromého koně. Princezna pokynula sloužícímu, aby předvedl koně, na kterém přijel. Sloužící ho předvedl a mlynář se mohl udivit. “Takového koně jsem ve mlýně ještě neměl,” povídá. “Ten je Honzův,” řekla princezna. “Když je Honzův, pak musí Honza dostat mlýn,” odpověděl mlynář. Ale princezna řekla, jen ať si mlynář nechá mlýn i koně, Honza že odjede s ní. Posadila Honzu do kočáru vedle sebe, kočí zapráskal bičem a jeli. Nejdříve zajeli k domečku, který Honza postavil stříbrným nářadím. Podívejme! Z domečku se stal veliký skvostný zámek. “Tady budeme spolu bydlit, jestli mě chceš za ženu,” řekla princezna. Proč by Honza nechtěl, když se mu princezna líbila. Svatba byla veselá, škoda že jsme na ní také nebyli.

The post Chudý mlynář appeared first on Předškoláci.