Dala si udělat střevíce ze safiánu, avšak když si ostatní paní rovněž takové pořídily, tu v rozmařilosti objednala si střevíčky od pekaře. Pekař upekl jí střevíčky z pšeničného těsta, z jakého se pekou hostie, takž byly bílé jako padlý sníh. Pyšně vešla paní vrchní do kostela, usedla do rodinné stolice, která stála na čestném místě, právě pod kazatelnou. O pozdvihování, když padali lidé na kolena, zůstala pyšná paní sedět a nepoklekla. Tu ozvala se v kostele rána, dlažba se rozestoupila a paní vrchní propadla se do země. Pojati děsem prchali lidé z kostela, nikdo se neodvážil spustit se do hluboké jámy, v níž zmizela paní, stižená trestem božím. I nezbylo nežli dát jámu v kostele zasypat. Počali vozit do kostela kamení a zem a házeli je do jámy. Pracovali dělníci od rána do večera, pokračovali i příštího dne ve svém díle, avšak jáma zela tu nadále jak bezedná propast.

Jak jen prozkoumat tuto záhadu?

Velkopřevor, který uslyšel o neštěstí, nařídil, aby – děj se, co děj – spustili někoho do jámy a její tajemství tak vypátrali. Tu vzpomněli si na zločince, který byl právě vězněn v Rumpálu. Přivedli ho k jámě, slíbili mu, že mu bude dána milost, jestliže se spustí na dno a vyzví tam, co se stalo s paní, která do ní spadla, a proč nelze jámu zasypat. Zločinci bylo jedno, skončí-li svůj život na popravišti anebo dole v jámě, a proto se do ní nechal spustit bez váhání. Drahnou chvíli trvalo, nežli dosáhl dna. Když ho vytáhli rumpálem vzhůru, podal úředníkovi, který byl přítomen jeho odvážnému pokusu, svitek žlutého pergamenu a pravil: „Tento list posílá paní vrchní velkopřevorovi. Nikdo jiný nesmí jej číst než on sám.“ „Což je nešťastnice dosud na živu?“ ptali se , žasnouce nad tou zprávou. „Ano,“ přisvědčil zločinec. „Úpí v hloubce pod námi, je tam přikována k železnému sloupu, takže by se marně kdo pokoušel, aby ji osvobodil.“ Donesli dopis velkopřevorovi. Přečetl jej a ihned spálil, aby se nikdo nedověděl tajemství, které mu bylo vyjeveno. Pak poručil zasypat jámu, na jejímž dně pykala nešťastnice. Sotvaže přivezli několik koleček země, a vysypali je dolů, jáma se ihned naplnila.

Duch nešťastné paní však strašil v kostele nadále. Bylo jí prý přisouzeno, aby se trápila ve svém podzemním vězení tak dlouho, dokud nevyroste nad třetí zámeckou bránou jeřáb do té síly, aby se z něho mohla udělat kolébka. Teprve tehdy, až v ní bude kolébat matka nevinné děcko, dojde pyšná paní svého vysvobození.

Stalo se, že opravdu vyrostl jeřáb nad třetí hradní bránou. Rostl, zelenal se, avšak jednoho roku z nedostatku vláhy uschl – dříve nežli z něho mohla být vyrobena dětská kolébka. A tak pyšná paní, která chodila ve střevíčkách z těsta, úpí nadále v hloubce po kostelní dlažbou.

The post Střevíčky z těsta appeared first on Předškoláci.

.

Na webové stránce www.hnusaci.cz děti mohou najít více o jménech a charakterech jednotlivých Hnusáků (například Duchoň, jehož oblíbené místo je koš na špinavé prádlo a který nesnáší mycí prostředky) a prohlédnout si film o jejich příchodu na Zem. Přišli před 111,111,111 let z jejich planety Hnu, kde jim život přišel příliš nudný. Před dopadem na zem se v atmosféře rozdělili a teď po milionech let se už každý adaptovali na prostředí ve kterém žijí a nyní vyšli z jejich úkrytů, aby se zpět shledali se svými kamarády. Nasbíráním všech 24 postaviček mohou děti udělat jejich přání realitou. Kromě Hnusáka získá dítě navíc žeton, díky kterému se může zaregistrovat do světa Hnusáků na www.hnusaci.cz a dozvědět se tam o své postavičce další informace. Dále si na těchto stránkách může stáhnout tapetu do počítače, nebo shlédnout videa s nápady na hry. V budoucnu čeká trh i další série Hnusáků.

Co je tajemstvím jejich neobyčejného úspěchu? Pete Cummings, vlastník společnosti Zing Toys, amerického výrobce Hnusáků Lepáků říká “Splňují mnoho dětmi požadovaného, mohou je sbírat, mají spojení s internetem, propojovatelné kokony podporují kreativitu při tvorbě různých tvarů a také jejich zvuk vydávaný při odlepování vytváří závislost jako praskání bublin u bublinkové fólie”.

Více informací: www.hnusaci.cz; www.sparkys.cz

The post Hnusáci Lepáci appeared first on Předškoláci.

Napadlo ji, že si najde nějakou skulinku pod kamenem, kde si na chvíli zdřímne. Slezla po košťálu dolů a začala hledat příhodné místo. Podlezla pod rodnou hlávkou a mašírovala na svých mnoha nožkách ke druhé. Najednou se jí do cesty postavila růžová hlava. Obě vypískly leknutím. Hlava i Terka. Hlava vklouzla znovu zpátky pod zem a Terka zůstala zkoprněle stát na místě. Zježily se jí všechny chloupky na zeleném těle.

Za chvilku se hlína před housenkou pohnula a hlava se opět vynořila z půdy. Rozhlédla se a vysoukala se na povrch celá. Za hlavou se táhlo dlouhé tělo jako růžový provázek. Žádné ruce, žádné nohy! „Kdo jsi?“ zeptala se housenka. „Tebe neznám, ty nejsi od nás“, prohlížela si neznámého tvora vykulenýma očima.

„Jsem žížala Andula a bydlím tady dole. Nahoru chodím jen málokdy, většinou po dešti nebo v noci, když je zem pěkně vlhká a voňavá. Sucho mi nedělá dobře!“ Žížala se o kousek posunula, aby si mohla housenku lépe prohlédnout. „Kampak máš namířeno?“

Terka zívla a vysvětlila Andulce, že hledá vhodnou postýlku. Žížala jí poradila: „Támhle u třetí hlávky leží pěkný křemen, pod ním se ti bude spát jako v bavlnce! Jen dej pozor na kosa. Létá sem na svačinu. A až se vyspíš, můžeme si spolu dát závody, kdo bude dřív u pažitky. Závodíš ráda?“ Andulka se dívala na ospalou Terku a říkala si, že ta se ve zdraví pod kámen asi nedostane. Usne cestou a sezobne ji kos. Ale to by nebyla Andulka, aby něco nevymyslela. Poprosila o pomoc včelku, která právě letěla kolem s plnými košíčky pylu do úlu.

Terka si to šinula, co noha nohu mine, od hlávky k hlávce. Právě byla uprostřed mezi druhou a třetí, na dohled od křemene, když se nad ní mihl černý stín a Terka zahlédla, jak kos otvírá zobák, aby ji sezobl. Ale co to? Ozvalo se bzučení a kolem kosa najednou kroužil roj včel. Měl co dělat, aby jim uletěl. Terka včeličkám děkovala za záchranu.

„Poděkuj své kamarádce, žížale Andulce, to ona se o tebe postarala. Požádala nás, abychom tě ochránily. Hezky se vyspi!“ popřály Terce a odletěly. Housenka se nasoukala do skrýše pod kamenem a okamžitě usnula.

Žížala Andulka se těšila na závody s Terkou. Hlídala u křemenu, kdy se konečně Terka dosyta vyspí a půjdou spolu soutěžit. Nakukovala do škvírky u země, ale nic tam nezahlédla. Byla tam tma a ticho. Trvalo to dlouho. Potom Andula zaslechla zpod kamene nějaký podivný šramot a najednou, odtamtud vylétl nádherný bělostný motýl s černými skvrnami na křídlech. Zakroužil nad ním a pak usedl vedle žížalky.

„Kde ses tam vzal?“ zeptala se překvapená Andulka a hned pokračovala:
„Viděl jsi tam Terku? Copak pořád ještě spí?“

„Já jsem housenka Terka, tedy vlastně teď už bělásek Terka. Pod kamenem jsem se zakuklila a než jsem se dosyta vyspala, stal se ze mě motýl. My housenky to tak máme, víš?“ a motýlek Terka mávla křídly a letěla, jako by tančila.

„Hmmm! S tebou ale já závodit nemůžu, to by nebylo spravedlivé. Jako housenku jsem tě porazit mohla, ale jako motýla rozhodně ne!“ Pak se zamyslela: „Budu se muset někoho zeptat, jestli se náhodou taky nekuklíme. Ale myslím, že ne. My, žížaly, vypadáme jako provázky po celý život.“ Ještě chvíli se dívala za běláskem a pak vklouzla svou chodbičkou zpátky do podzemí.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

The post Housenka Terka appeared first on Předškoláci.

Michálek bloudil krajem od jedné vesnice ke druhé a nikde nechtěli otrhaného chlapce přijmout, až zabloudil do jednoho hradu, kde přebýval neženatý a přívětivý hradní pán. Michálek vyžebral od kuchaře kousek chleba a seděl na velikém kameni na dvoře a z mošny vytáhl velký zavírák, kterým si ukrajoval sousta. Při tom mu vypadly na zem ty dvě špice, které předtím ulomil v Radhošti. Hradní pán jej pozoroval a zpozorněl, když se špice zlatě zaleskly. Nechal si hocha zavolat a ten mu povyprávěl celý svůj příběh a také, jak nabyl ty špice, které byly z ryzího zlata. Pán si jej nechal na hradě a nechal jej vycvičit ve všech rytířských dovednostech, a nemaje žádné svoje dítě, začal jej za vlastního považovat. Po smrti svého pěstouna se Michal stal dědicem jeho majetku a velmi zámožným člověkem.

Jedenkráte stál u okna na náhradí a díval se do nádvoří. Tu uzřel starého nemocného člověka, jen zčásti zahaleného do roztrhaných hadrů, jak žebrá na mostě před hradem. Nechal jej přivést do hradu a poznal strýce Hansu. Chudák mu děkoval za milosrdenství a vyprávěl, jak přišel do dluhů, chalupu musel prodat a žil bídně v chlévě u svého kmotra, než ho vyhnali z domu. Tři děti mu zemřely na neštovice a ze čtvrtého se stal lump a vyvrhel. Michal mu podal nůž zavírák, aby si mohl k polévce přikrojit chleba. Tu strýc Hansa poznal svého nevlastního synka a děkoval Bohu za to, že mu nedal zhynout v Radhošti, kam ho před lety proradně zavedl.
(Z knihy Pověsti a legendy Moravy a Slezska – Jiřina a Jaromír Poláškovi)

The post Sirotek v Radhošti appeared first on Předškoláci.

Když oral a vůl zapřažený v pluhu neposlouchal, popadl jej za rohy a uhodil s ním o zem. Převrátila -li se fůra s obilím, bylo pro něj hračkou vůz znovu postavit. Nebylo tedy divu, že i ti největší rváči měli z něj strach. Odešel sloužit do Holešova, jídlo, které dostával na statku mu nestačilo, proto často trpěl hlady. Snad jen jednou se do sytosti najedl. A bylo to tehdy, když jej advokát Mildschuk k pobavení všech vzal v Kroměříži do hospody a platil za něj všechno, co snědl. Tehdy vyjedl celou hospodu.

Podnikavý hostinský Janoch z Holešova začal Drásala ukazovat jako atrakci. Drásal si nechal ušít hanácký kroj a s hostinským cestoval po celé Evropě. V Paříži sklidil veliký úspěch. Manželka rakouského velvyslance Metternicha, kněžna Pavlína, nechala napsat divadelní hru tak, že hlavní roli v ní hrál Drásal. Vedle něj pak hráli nejmenší lidé, trpaslíci z celé Francie. Drásal je ve veliké krabici přinesl na jeviště a k pobavení všech trpaslíky z krabice vysypal. Představení sledoval sám císař Napoleon III. se svým dvorem a mnoho šlechty.

Napoleonovi se Drásal velmi zalíbil. Dal si jej zavolat. Drásal se hrdě hlásil ke svému hanáckému původu a řekl císaři: ,,Me Hanáce sme všeci tak velci jak já.“ Prý tím chtěl nahnat Francouzům strach z Hanáků.

V této době se mu velmi dobře dařilo. Našetřil si slušné jmění. Mimo to dostal spoustu darů od svých obdivovatelů. Od jedné hraběnky dostal zlatý řetěz z tak silných článků jako ukazováček dospělého člověka. Bydlel v Holešově v domě, který si koupil za 400 zlatých. Rád popíjel kořalku.
Povídalo se o něm, že když v zimě nastydl od noh, dostal rýmu až v létě.

Za jeho kostru mu obrovskou sumu peněz nabízelo britské muzeum. On však odmítl. Chtěl mít po smrti pokoj. Zemřel v roce 1885 v pouhých 44 letech. Je pochován na hřbitově v Holešově.

The post Šumpersko: Obr Drásal appeared first on Předškoláci.

1.
Sláva – sněží! To je prima,
letos bude bílá zima!

2.
Honem děti, máme práci,
ať tu stojí sněhuláci.

The post Zima – Žáček Jiří appeared first on Předškoláci.

Namaluji listy stromům,
pak je sfouknu na zem k domům,
udělám z nich nakonec
pěkný pestrý koberec.

The post Podzim appeared first on Předškoláci.

The post Jestlipak víte appeared first on Předškoláci.