Než můj hrnec promluvil, byl to dareba skoro k ničemu. Co mohl, nedovařil, co mohl, spálil či připekl. Takový Budižkničemu! To jsem si o něm myslela. Dokonce už i moje babička s ním mívala trápení. Jednou se jí vysmekl z rukou, poskakoval ze schodů a notně se otloukl. Tam, kde se na něm odrazil zelený smalt, tam najednou prokoukla černá kukadla, objevil se i jakýsi nos a pusa. Malý zelený kuliferda si polepšil i tím pádem ze schodů. Začal totiž těmi kukadly z oprýskaného smaltu tichoučce sledovat, co se v kuchyni děje.

Od té doby, kdy se potloukl, měl vařit jen brambory, a to ho pěkně rozpalovalo. Cožpak je jenom hrnec bramborák? To ponížení ho rozehřálo vždycky tak, že se v něm voda rychle vyvařila, a když ho nikdo nehlídal, připekly se brambory k rozpálenému dnu. Když i mně to udělal víckrát, rozkřikla jsem se jednou večer při mytí nádobí na hrnec nahlas:

„Ty ničemo zelený, ty jsi tak nevypočitatelný, že tě vyhodím do popelnice!“

A pak se to stalo!

Náhle se chraplavě ozvalo : „ Nedělej to, umím něco víc, než vařit brambory!“ Divila jsem se tak, že jsem se zpotila, sedla na stoličku a vyhrkla : „Ne ne nestraš mne, hrnce nemluví ! …A když už jsi to provedl, tak honem pokračuj, než se zblázním.“

Pokračoval. A já se dozvěděla, že jeho praprapradědou byl slavný hrnec, jehož kouzelné vlastnosti byly tak pozoruhodné, až se dostaly do pohádky „ Hrnečku, vař !“. Hrnečkové, potomci, synkové a vnoučci právě tohoto praprapraděda, si museli nejdříve odsloužit jakási povinná služební hrncová léta, která se počítala podle určitého množství “uvařenin“. Když se totiž všechno to , co v nich bylo uvařeno, sečetlo a vydalo to řekněme na obrovskou hromadu o velikosti malé kredence, začali potomci kouzelného praprapraděda nejdříve slyšet, pak vidět, nakonec mohli i promluvit. Ten z lidí, kdo na ně promluvil, nezbláznil se z toho leknutí a uvěřil, že s ním opravdu hrnec mluví, mohl pak využít i jejich kouzelných vlastností.

A pak mi můj zelený hrnec začal popisovat všechno, co jeho příbuzní uměli. Nebylo to jenom nekonečné množství krupičné kaše, které zvládl kouzelně z ničeho navařit slavný praprapraděd, ale někteří byli specialisté na kaši hrachovou a rýžovou, jiní na polévky nudlové, knedlíčkové, slepičí, gulášové, další vařili vynikající pudinky malinové, vanilkové i čokoládové……

„Tak. A co vlastně umíš ty ?“ přerušila jsem trochu neuctivě a nedočkavě jeho chlubení. „Něco jako mýdlové bubliny,“ vyhrkl překvapivou odpověď. „Krásně barevné, duhové. Létají, jak chceš dlouho, cinkají písničky. Uvnitř bublin si můžeš vykouzlit všechno, co je k jídlu a je kulaté. Smotej si z papíru trubičku a zkus to.“

Jako omámená jsem našla Večerník, smotala z velké novinové stránky úzkou trubičku, ponořila ji do prázdného hrnce. V tu ránu v něm byla jakási medově barevná voňavá tekutina. Zabublalo to a z hrnce vylétly mžitky. Slyšíte dobře. Mžitky. Měli jste někdy mžitky před očima? Tak to byly ony. Trochu se podobaly prázdným mýdlovým bublinám.

Hrnec náhle zabrblal. „ Počkej, zapomněl jsem ti říct, že musíš vždycky pronést zaklínadlo. Jinak neuvařím požadovanou kulatou dobrotu. Říkej tedy BUBLEJ, HRNKU, JEN SE SNAŽ, UVAŘ, CO UVAŘIT MÁŠ. A pak řekni, že chceš, třeba meruňkové knedlíky, ty jsou přece kulaté, no a já už se budu snažit. Až budeš mít těch kulatých dobrot dost, řekneš jen HRNKU, PŘESTAŇ, UŽ MÁM DOST, DĚKUJI TI ZA RADOST.“

A tak to začalo. Po přeříkaném zaklínadle jsem si přála jahodové knedlíky. A co se nestalo! Z hrnce vylétly nadýchané bubliny a v každé z nich jahodový knedlík posypaný tvarohem a cukrem. Knedlíky usedaly na prázdný talíř na stole a ozývalo se jemné cinkání.Ty, které se na talíř nevešly, se vznášely chvíli u mrazáku. Když jim nikdo ledničku neotevřel, vylétly oknem. „Hrnku, přestaň, už mám dost, děkuji ti za radost“, řekla jsem honem nad tím nadělením. Knedlíky, které neulétly oknem, zavoněly z talíře. A byly také pohádkově dobré!

Druhý den jsem měla chuť na švestkové knedlíky. To aby byla nějaká změna. Marně jsem ale vzpomínala, jak zní to zaklínadlo. Hrnec posmutněl. Podruhé už ho prý nemůže nikomu zopakovat. Kdo zaklínadlo jednou zapomněl, ten si ho vlastně nezasloužil. Jak že to bylo? Přemýšlela jsem. HRNEČKU, VAŘ A SNAŽ SE! Ne, tak ne. HRNEČKU, VAŘ A VYKOUZLI VDOLKY! No to už vůbec ne!

A tak jsem mohla zkusit alespoň obyčejné bubliny bez knedlíků. Na hrnku se z bublinek udělala kudrnatá pěnová čepice, zářila a rozletovala se. Z trubičky se oddělovaly barevné koule. Byly prázdné bez knedlíků či vdolků, krásně duhové, mírně se vznášely pokojem, mizely a nové se objevovaly. Posílala jsem je i z okna do ulice zalité sluncem, aby letěly co nejdál a co nejvýš. Nebyly to žádné knedlíky! Vzdáleně připomínaly hvězdy, květiny i sněhové vločky, ale byly daleko křehčí a náhle mizely.

„Nejsi smutná ?“ staral se hrnec. „Kdepak! Až přijdou na návštěvu Terezka s Kryštofem nebo Eliška s Ondrou, pocukrujeme si vlastnoručně ukoulené a uvařené jahodové knedlíky, ale pak srolujeme papírové trubičky a budeme si pouštět proti sluníčku z okna ty krásné duhovky.“

Autorka: Karla Cikánová

The post Pohádka o mém hrnci v kredenci appeared first on Předškoláci.

The post Andělé z PET lahví appeared first on Předškoláci.

.

Na webové stránce www.hnusaci.cz děti mohou najít více o jménech a charakterech jednotlivých Hnusáků (například Duchoň, jehož oblíbené místo je koš na špinavé prádlo a který nesnáší mycí prostředky) a prohlédnout si film o jejich příchodu na Zem. Přišli před 111,111,111 let z jejich planety Hnu, kde jim život přišel příliš nudný. Před dopadem na zem se v atmosféře rozdělili a teď po milionech let se už každý adaptovali na prostředí ve kterém žijí a nyní vyšli z jejich úkrytů, aby se zpět shledali se svými kamarády. Nasbíráním všech 24 postaviček mohou děti udělat jejich přání realitou. Kromě Hnusáka získá dítě navíc žeton, díky kterému se může zaregistrovat do světa Hnusáků na www.hnusaci.cz a dozvědět se tam o své postavičce další informace. Dále si na těchto stránkách může stáhnout tapetu do počítače, nebo shlédnout videa s nápady na hry. V budoucnu čeká trh i další série Hnusáků.

Co je tajemstvím jejich neobyčejného úspěchu? Pete Cummings, vlastník společnosti Zing Toys, amerického výrobce Hnusáků Lepáků říká “Splňují mnoho dětmi požadovaného, mohou je sbírat, mají spojení s internetem, propojovatelné kokony podporují kreativitu při tvorbě různých tvarů a také jejich zvuk vydávaný při odlepování vytváří závislost jako praskání bublin u bublinkové fólie”.

Více informací: www.hnusaci.cz; www.sparkys.cz

The post Hnusáci Lepáci appeared first on Předškoláci.

Nebylo dobře lidem v těch dobách. Žili ve stálém strachu, kdy je pán zas začne trápit novými povinnostmi. Žil tenkrát v dědině chalupník Jan, ještě chudší, než byli ostatní sousedé. Ale měl dceru Aničku, děvče jako obrázek, nejhezčí z celé vsi. Tělo jako vrbový proutek, líčka od malin, vlasy černé a oči modré a hluboké jako studánka v Boří. Že byla Anička stéle veselá a usměvavá, měli ji všichni rádi. Navíc byla tanečnicí vyhlášenou v celém okolí. Žádná tancovačka se bez ní neobešla. Jen se u muziky objevila, již šla z náruče do náruče, z kola do kola, často až do svítání. Jednou pán uložil nové daně, a která dědina vše v pořádku neodvede, tam prý nakvartýruje vojsko. Sešli se vlčnovští sousedé na návsi pod lipami a bědovali, kterak mohou pánovu vůli splnit, když jim pole nic neurodí.

Tu se mezi nimi objevila Anička a hned se ozvala, aby si nedělali starosti, že se to nějak spraví. Jen ať ji prý pustí ke knížeti na hrad. Pravda, tatík se zdráhal. Měl o Aničku starost, aby se jí nic zlého nestalo nebo aby se mezi těmi městskými paničkami nezkazila, ale když jinak nedala a nic jiného nakonec ani nezbývalo, tak ji pustil. Anička se tedy vydala do města. Měl tam jeden vlčnovský soused bratra krejčíka a u něho našla pohostinství i příbytek. Také si od něj nechala ušít šaty, nejhezčí jaké dovede, ze samých vzácných látek. Prý půjde na bál, který pořádá pán na hradě. Krejčí se hned dal do práce a ušil šaty radost pohledět. Když se v nich Anička na bále objevila, všem přecházel zrak. Páni zůstávali v úžasu stát a divili se, kde se mezi nimi vzala taková kráska. Prý to bude nejspíš šlechtična, kterou si pozval kníže. Tak si šuškali. Hudba začala hrát, před Aničkou se uklonil první tanečník a zavířil s ní v kole. Všichni se divili, jak pěkně Anička tancuje, a sotva dohráli první a začali druhý kousek, mačkali se kolem ní páni a rytíři, baroni a hrabata z celé Moravy. Jejich napudrované paničky a slečinky pukaly závistí, když viděli, jak se páni na Aničku smějí, tisknou ji k sobě a jak se s ní v kole vytáčejí. Kdyby věděly, že ta krásná dívka je jen chalupnická dcerka, jistě by padaly do mdlob.

I pán si brzy Aničky všiml a tuze se mu zalíbila. Poručil muzikantům, aby mu zahráli sólo, a vyzval chalupnické děvče k tanci. Byl zkušený tanečník, mnoho večerů protancoval na bálech a hostinách, ale tak dobře jako s Aničkou se mu ještě nikdy netancovalo. Že byl stejně zvědavý jako ostatní, zeptal se Aničky, kdo je a kde se na hradě vzala. Ta dobře věděla, s kým má tu čest, ale nedala na sobě nic znát. Já su Anička z Vlčnova. A kdo ste vy? Řekla nebojácně. Jsem pán této země, odvětil kníže pyšně. Tož to je dobře, právě s vama sem chtěla mlúvit. Ale počkajte, až dohrajú, mně sa s vama velice dobře tancuje, na to Anička a tak se zavrtěla, až se knížeti zatočila hlava. Jakmile dohráli, zavedl pán Aničku do pěkné komnaty, posadil ji do lenošky a nalil oběma číši vína. A ona mu všechno pověděla. Jak jsou v dědině chudí, jak malá políčka mají a malou úrodu, vysoké daně že není z čeho odvádět. Tak jestli by jim pole nepřidal, však má dost. Kníže se nejdříve zamračil, ale že se mu s Aničkou tak pěkně tancovalo a že se mu i jinak líbila, rozhodl se, že jí udělá po vůli. Dobrá, dám vám půdu, ale jenom tolik, kolik sama od svítání do západu slunka obtancuješ! A proč ne? Řekla bez rozmyšlení Anička.

Pána to nejdříve překvapilo, ale pak si pomyslel: Kolik mohu ztratit. To bylo ve Vlčnově překvapení, když ještě před svítáním zastavily na návsi krásné panské kočáry. Z toho prvního, celého zlaceného a se čtyřmi zlatými korouhvičkami, vystoupil kníže pán a ještě několik jiných pěkně oblečených pánů, kteří měli být svědky. V druhém kočáře, který byl celý postříbřený a měl čtyři stříbrné korouhvičky, v šatech samý volánek a krajka seděla Anička. Premovaný lokaj jí přistavil schůdky a pomohl jí z kočáru sestoupit. Vesničané vybíhali před chalupy a mohli na té nádheře nechat oči. Sotva Anička vyskočila z kočáru, přikázala, aby zavolali muzikanty. Než si převlékla šaty, přivázala pěkný květovaný fěrtúšek a zula střevíce, už byli tady. Nejdříve přiběhl Jura s gajdama, za ním Francek s klarinetem pod paží, potom Tonek se skřípkama a Janek jako poslední vlekl basu. Nad Černou horou se právě zaleskly první paprsky ranního slunka. Jura stiskl gajdy, Tonek přejel smyčcem po strunách, Francek pískl na klarinet, Janek potáhl basu a už se nesla písnička do kraje.

A za ní druhá a třetí. Pán se ani nestačil vzpamatovat. Anička ho popadla do kola a už se vrtěli pod Bočky a na starou horu. Odtud se pustili pěkně dolů přes Kojiny na Podhájčí a k černé hoře. Za chvíli kníže nemohl ani dechu popadnout. Anička ho tedy pustila a vzala do kola dalšího šlechtice, co sním přijeli. Ti ale nevydrželi ani tolik co on. Když už všichni pletli nohama a přišlapovali si tkaničky od střevíců, nechala panské břichopásky být a dala se so tance s chlapci z dědiny. Panečku, teď teprve to byl tanec. Muzika hrála, jen se z gajd kouřilo, a Anička, sotva třikrát šorcem zatočila, byla o pořádný kus dál. Z Černé hory se pustila kolem Hájku a Boří na Čupy a odtud přes Výpusty k Dřínkům. To již obtancovala veliký kus polí. Pozdě začal pán litovat svého slibu. Ale co se dalo dělat? Anička se nezastavila, jen tanečníky měnila a na poledne už byla v Dřínkách, odkud je vidět až do Hluku. Když se pak slunce začalo sklánět k západu, pocítila i ona únavu a také tanečníků ubylo. Vždyť už i muzikanti museli odtancovat svoje. Proto se z Březí pustila rovnou k dědině. Nohy necítila a její chodidla, rozškrábaná o ostřici a bodláčí, zanechávala za sebou krvavou stopu. Než slunce zapadlo za hlucký háj, byla tanečnice u prvních chalup. Tam ji síly opustily docela, ale upadnout na zem nestačila. Sousedé ji vzali na ramena a zanesli až na náves. To bylo veselí po celé vsi, každý se radoval. Jenom kníže pán byl žlutý zlostí, že ho obyčejná chalupnice o tolik půdy připravila. Svému slovu však dostál a jeho písaři všechno zapsali a zaznamenali do knih. Tak získali Vlčnovjané rozlehlý katastr. Nic nevadilo, že je k Dolnímu Němčí protáhlý a na jihu ukončený hned na kraji vesnice.

A Anička? Ještě se hodně natancovala, než se vdala. Ale i potom, když přišla k muzice, nemohla se jí žádná z mladších děvčat v tanci rovnat.

The post O Aničce tanečnici appeared first on Předškoláci.

Lyžařská sezona je v plném proudu a už začaly první turnusy jarních prázdnin, což pro mnohé příznivce zimních sportů znamená tradá na týden nebo alespoň na víkend na hory. Kroužit obloučky v prašanu, srkat svařené víno v baru na sjezdovce a opalovat si nos na slunečních terasách – to je ideální představa lyžařských radovánek. Tahle idylka má ovšem i svou odvrácenou tvář – úrazy na sjezdovce, zásahy horské služby, hospitalizace v nemocnici a mnohdy, bohužel, i úmrtí. Statistika hovoří jasně: každý rok dojde na českých sjezdovkách minimálně k jednomu smrtelnému úrazu. Letos byla tato smutná statistika naplněna velmi brzy, téměř na začátku lyžařské sezony, když koncem ledna zemřela teprve třináctiletá lyžařka po nárazu do stromu, a to i přes to, že měla ochrannou přilbu. Další teenagerka o den později unikla podobnému osudu o vlásek, když se srazila u vleku s jiným lyžařem a oba museli být s vážnými zraněními hospitalizováni v nemocnici.

Proč je tomu tak? Proč se sport, který má přinášet radost, během několika málo vteřin změní v zabijáka, který bere lidské životy? „Kvalita lyžařského vybavení se zlepšuje, přímo úměrně k ní roste i sebevědomí lyžařů a rychlost jejich jízdy.“, říká k problematice Mgr. Antonín Bolina,  certifikovaný lyžařský učitel – SLČR. Dnes mluvíme již o zcela jiném sportu, než jakým bylo „lyžaření“ ve svých začátcích. Lyžařům a snowboardistům vybaveným nejnovějšími modely lyží a prken roste sebevědomí a nezřídka díky tomu přecení své síly. Není proto na škodu připomenout si základní pravidla, jak se chovat na sjezdovce nejen k ostatním, ale i k sobě samému.

Jedním z faktorů, které zásadně ovlivňují bezpečnost na sjezdovkách, je kvalita tratí, ať už ovlivněná přelidněností tratí nebo počasím. Avšak s vysokou návštěvností svahů a s rozbředlým těžkým a rozježděným sněhem, ve kterém se špatně manévruje, ubohý lyžař mnoho nenadělá. Co ale ovlivnit můžeme, je naše chování na svahu. Pokud není terén ideální, je potřeba věnovat jízdě a situaci na sjezdovce zvýšenou opatrnost. Mnozí návštěvníci hor možná nevědí, že stejně jako na silnici, platí i na svahu jakási pravidla provozu, kterými by se lyžaři i snowboardisté měli řídit. Je to takzvané desatero Mezinárodní lyžařské federace, ale častěji ho nejdete pod pojmem desatero nebo pravidla FIS (Fédération Internationale de Ski). Tato pravidla sice zatím nejsou součástí českého právního řádu, jako je tomu v jiných zemích, nicméně precedentním rozhodnutím Nejvyššího soudu v roce 2005 jsou i pro české lyžaře tato pravidla závazná. A protože neznalost neomlouvá, bylo by dobré, aby se každý s desaterem seznámil, ještě než mu zacvakne vázání.  Způsobíte-li totiž na svahu závažnou nehodu, bude případ posuzován, jako byste zmíněná pravidla znali. Zjednodušeně můžeme říci, že desatero nabádá účastníky „sjezdového provozu“ zejména k tomu, aby neustále sledovali situaci  na sjezdovce a brali ohled na ostatní a neohrožovali je při předjíždění, zastavení, rozjíždění nebo vjíždění na sjezdovku. Lyžař a snowboardista musí dávat pozor na značky a znamení na svahu a samozřejmostí je poskytnutí první pomoci při nehodě, které jsme se stali svědkem. Lyžařský učitel Antonín Bolina nám řekl, že: „Pravidla FIS v podstatě shrnují jen slušné chování, které dáme dohromady selským rozumem. Co ale ví málokdo, je fakt, že podle pravidel FIS musí být každý účastník provozu na sjezdovce schopen prokázat svou totožnost v případě nehody nebo při vzniklém zranění. A ruku na srdce, kdo z nás si nosí na svah občanku?“ Chcete-li si pravidla FIS prostudovat blíž, najdete je například na www.zimnitabory.cz. Dalším velkým problémem nejen českých sjezdovek, a ten paradoxně mezinárodní pravidla nezmiňují, je alkohol. Jak bylo zmíněno v úvodu článku, svařáček, pivo, bombardino a další alkoholické pochoutky jsou pro většinu z nás neodmyslitelnou součástí perfektní lyžovačky.  A přitom na sjezdovce potřebujeme být bdělí a mnohdy velmi rychle zareagovat. A tuto  schopnost, jak známo, alkohol rapidně snižuje. Striktní zákaz alkoholu za volantem je pro většinu z nás pochopitelnou samozřejmostí, proč ale ne na sjezdovce? Pokud se někdo zraní na sjezdovce pod vlivem alkoholu, nečeká ho žádný postih. Mohl by však mít problémy s pojišťovnou při proplácení léčení. V případě, že v podnapilosti zaviní nehodu s následnou škodou, respektive újmou na zdraví, bude škodné vymáháno po něm.

Třetím a neméně důležitým faktorem bezpečnosti zimních sportů, je jednoznačně vybavení. Samozřejmostí by dnes už měla být helma, a to nejen pro děti, ale i pro dospělé. Nezřídka však kolem vás prosviští snowboardista v módní čepici nebo prostovlasá lyžařka s pletenou čelenkou a elegantně vlajícími vlasy. Takoví lidé však, i když jim  to nepochybně sluší, velmi hazardují se svým zdravím a v krajních případech i se životem. Ačkoliv stále ještě horká zpráva o smrti lyžařky s helmou může důvěru v tento doplněk nalomit, nevyplatí se bezpečnostní opatření podceňovat. K těmto opatřením patří i seřízení vázání na váhu lyžaře a stále populárnější „páteřák“, který při pádech pomáhá chránit před úrazy páteře.  „Pozitivně vnímám i reflexní vesty, které odpovědní rodiče dávají svým dětem.“, dodává  A. Bolina k vybavení.

Výše uvedenými opatřeními by se měli řídit nejen jednotlivci, ale samozřejmě i organizované skupiny dětí jako lyžařské školičky, kurzy a nebo třeba dětské zimní tábory. „Podmínkou účasti na našich zimních táborech je potvrzení o seřízení lyží v profesionálnám servisu. Když nedostaneme potvrzení od rodičů do odjezdu, dítě na lyžařský tábor nevezmeme. Striktně vyžadujeme i helmu, pokud ji dítě nemá, nelyžuje.“ říká Mgr. Josef Valter z Občanského sdružení DĚTI BEZ HRANIC (www.detibezhranic.cz ), které již několik let pořádá dětské zimní tábory v ČR a v rakouských Alpách. „DĚTI BEZ HRANIC poznáte právě v těchto prázninových dnech na svahu podle oranžových reflexních vestiček se smajlíkem, které dáváme hlavně těm menším lyžařům. Ctíme tak pravidlo vidět a být viděn.“, dodává Valter.

Pokud se tedy v letošní sezóně chystáte hory navštívit a provětrat svou lyžařskou výbavu, měli byste si uvědomit všechna rizika a důsledně se řídit všemi bezpečnostními pravidly. Pak už nezbývá než vám popřát pěknou lyžovačku a bohatou sněhovou nadílku.

The post Bezpečnost lyžaře aneb jak přežít divočinu na sjezdovce appeared first on Předškoláci.

Obě děti už chodily do školy, byly hrozně zvědavé, a proto školu milovaly. Jednou, byl zrovna podzim, jim paní učitelka vyprávěla o Adventu a o narození Ježíška. Děti poslouchaly tiše jako pěny, Vánoce měly moc rády a každý rok se na ně těšily.

Když šli Bára s Vašíkem domů, došlo jim, že Vánoce jsou vlastně Ježíškovy narozeniny a bylo jim divné, že nikoho nenapadlo mu nějaké dárky přichystat. Jaké by to byly narozeniny bez dárků, že?!

Rozhodli se, že to změní a že letos Ježíškovi nějaké dárky přichystají. Protože neměli peníze, všechny dárky museli ručně vyrobit. Den za dnem přemýšleli, jaké dárky by to měli být. Pomalu se už blížily Vánoce a oni stále ještě neměli žádný nápad.

Až jednou … Vraceli se ze školy lesem a uviděli hajného, který připravoval zvířátkům do krmelce jídlo (jablíčka, mrkev, žaludy, kaštany, apod.). Barunku napadlo, že by dárky mohli udělat ze sušeného ovoce, oříšků, skořápek a zbytků látek. Vašík zase říkal, že by bylo pěkné ozdobit jimi malý stromeček, který jim rostl na zahrádce. „Dáme na něj i nějaké svíčky – bude to jeho narozeninový dort,“ nadšeně vykládal Vašík a Barunka se přidala: „Jasně, poprosíme o pár svíček pana faráře. Stromeček pak bude krásně svítit a Ježíšek alespoň uvidí, kde má přichystané dárky.“

Děti opravdu všechno stihly. 24. prosince byl konečně smrček ozdobený. Děti před ním stály a stromeček celý svítil do tmavého večera. Na nebi vyšla první hvězda a najednou ke stromečku přišly i ostatní děti z vesnice. Zajímaly se, co se tam děje a proč. Vašík jim to prozradil. Také ostatní děti chtěly něco Ježíškovi dát. V tu chvíli Báru něco napadlo a zeptala se ostatních: „Víte, o co usiloval Ježíšek? Proč se vlastně narodil?“ Děti nevěděly, pouze krčily rameny. „No přece, aby byli všichni na sebe hodní, ne?“ vysvětlila jim a dodala: „Co kdybychom slíbili, že budeme celý rok hodní. Pokud to dodržíme, bude to víc, než všechny poklady světa!“ Všichni kolem souhlasili, a tak k tmavému nebi stoupal jeden veliký dárek pro Ježíška.

Najednou se dětem zdálo, že večernice je blíž a blíž, uslyšely slabý cinkot zvonečku a jejich stromeček zalilo zvláštní světlo. Když vše utichlo, pod stromečkem se objevily dárky. Každé z dětí tam mělo své tajné přání – někdo panenku na hraní, jiný cínového vojáčka, další koloběžku. U každého dárku byl malý lísteček podepsaný Ježíškem, ve kterém každému děkoval za dárek a přál veselé Vánoce.

Od té doby každé dítě, které je hodné a poslušné, dostane od Ježíška pod stromeček nějaký dárek.

Autorka: Jana Krejčí
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

The post První vánoční dárek appeared first on Předškoláci.

Pod Doubravskou horou, která nejdále vyběhla ze skupiny kopců a vršků Českého středohoří vstříc zasmušilé hradbě Krušných hor, leží při cestě osamělý kámen. Jeho oslnivě bílá barva nutí oči každého kolemjdoucího, aby na něm spočinuly. V pohanských časech sloužil kněžkám z posvátného háje, možná byl směrníkem obchodních cest. U bílého kamene se usadila čarodějnice Vela. Zatímco lidé umírali a rodili se, generace za generací odcházela po naplnění vyměřeného času tam, odkud není návratu. Žila životem věčným ve své chýšce u bílého kamene, který už nikdo nepojmenoval jinak než Kámen čarodějnice Vely. Tak praví jedna z pověstí Krušnohoří, které sepsala a knižně vydala mostecká autorka Marta Ježková.

Svěcená křída

Bílý kámen leží pod horou dodnes. O filipojakubské noci z 30. dubna na 1. května tam podle pověstí rejdila magická zjevení. Hledači pravdy nacházejí utajované poklady. Té noci podle bájí vládnou zlé síly, které brání lidem hluboko zakopané poklady najít. Aby se hledači ubránili, museli mít při sobě květ z kapradí, svěcenou křídu. Lidé věřili, že v povětří o filipojakubské noci poletovalo zlo. Tma zápasila se světlem. Zlo časem a s nástupem katolické víry připsali lidé hanlivě čarodějnicím.

V mostecké krajině podle legend vládli víc vodníci než čarodějnice. Jezero, které se rozprostíralo pod Jezeřím od Chomutova až ke Komořanům, a kde je dnes důl, bývalo domovem a rájem vodníků. Pod kopcem Bořeň, kam oko člověka z Mostu dohlédne, v roklích a jeskyních sídlili mnohohlaví draci. Na nepřístupných okrajích roklí kvetl šafrán a v hlubokých trhlinách hospodařili na zlatých žílách skřítkové.

Duch Krušnohoří

Nad všemi bytostmi a přitom rovna s nimi vládla v horách Krušných Mařibyla. V očích někoho byla vílou, pro jiného čarodějnicí. Mladou dívkou i stařenou s hřbetem ohnutým k zemi. Ať stará nebo mladá, na levé ruce nosila rukavici, která vypovídala o jejím šlechetném původu. Anebo ji lidé v hlubokých lesích zahlédli s rolničkou, kterou zbloudilcům napovídala cestu domů.

Mařibyla nebo také Marzebilla, Mařebyla nebo Máříbílá byla mezi lidem oblíbená. O její ruku se ucházelo mnoho mužů. Ona však byla věrná jedinému. Stala se po věky symbolem lásky a věrnosti, ale také ochránkyní Krušných hor. Staré pověsti a báje, příběhy a zvyky z Mostecka sebral František Polánek a vydal je pod názvem Vlastivěda Mostecka. Knižně vyšla Čertova voda Marty Ježkové. Báje a pověsti Mostecka sepsal také Vladimír Hulpach.

The post Mostecko: Doubravská hora appeared first on Předškoláci.

The post Neobvyklý zájem o letní dětské tábory! Je na vině finanční krize? appeared first on Předškoláci.

V loňském roce jste uzavřeli již čtvrtou sezónu vaší činnosti. Jak byste ji zhodnotil?
Loňská sezóna byla pro DĚTI BEZ HRANIC mimořádně úspěšná. Během roku 2009 jsme uskutečnili celkem šest letních dětských táborů, jeden zimní tábor a čtyři víkendové akce a tři jednodenní sportovní a zábavné akce. Našich aktivit se zúčastnilo přes 400 dětí, z nichž velká většina se nám vrací opakovaně, ačkoli nejsme založeni na principu povinného členství a naopak pořádáme naše akce zejména pro naše nečleny, t.j. pro všechny děti a mládež od 6 do 18 let. Veselé a spokojené děti a jejich rodiče jsou pro nás tou největší odměnou.

Připravujete pro novou sezónu 2010 v aktivitách pro děti nějakou novinku?
Aktuálně pracujeme na plánu akcí na tento rok a do konce ledna ho uveřejníme na našich internetových stránkách www.detibezhranic.cz. Nejaktuálnější novinkou je, že díky přetlaku zájemců o zimní tábor v loňském roce jsme pro letošek rozšířili zimní tábor na dva turnusy. V loňském roce jsme již od ledna, ač neradi, museli odmítat zájemce. V letošním roce si mohou rodiče pro své děti vybrat ze dvou termínů zimních táborů podle toho, kde v Praze chodí děti do školy. První turnus proběhne v době, kdy mají jarní prázdniny městské části Prahy 1 až 5, druhý turnus připadl na jarní prázdniny Prahy 6 až 10. Další novinkou pro letošní rok je speciální velikonoční Pizza party bez hranic, která navazuje na velice úspěšnou Pizza party z loňského roku. Její zajímavostí však bude sladká pizza, která je v Itálii běžná, nicméně u nás ji zatím lidé neznají. A do třetice zkusíme letos uspořádat tématický zájezd „za strašidly“ na hrady a zámky pro děti i s rodiči, což je v současné době akce v ČR zcela ojedinělá. V naší zemi je spousta krásných míst opředených tajemstvím a my se je pokusíme dětem i jejich rodičům přiblížit. Uvidíme, jaký bude ohlas a podle toho budeme v těchto akcích pokračovat.

Vraťme se ještě k zimním táborům. Říkal jste, že vloni jste měli brzy obsazeno. Máte na letošní běhy zimních táborů ještě volná místa?
Díky tomu, že jsme zimní tábory rozšířili na dva turnusy a zvýšili jejich kapacitu, není situace tak vyhrocená jako vloni touto dobou. O našich zimních táborech se dozvíte více, včetně aktuální obsazenosti, na našem webu www.detibezhranic.cz. První turnus se pomalu začíná plnit a v řádu týdnů očekáváme vyhlášení stop stavu na další přihlášky, na druhém turnusu máme ještě cca 10 nebo 15 volných míst z celkové kapacity 45 dětí na turnus.

Co byste na závěr popřál dětem do roku 2010?
Především bych všem dětem popřál spoustu radosti, kamarádů a co nejméně nudy. A pokud by vám nuda přece jen šlapala na paty, nezapomeňte, že jsou tady DĚTI BEZ HRANIC, které vám ji vždy pomohou zahnat, stejně jako najít nové kamarády.

Děkuji za rozhovor.
-PV-

The post Zájem o zimní tábory rok od roku roste! appeared first on Předškoláci.