Ducha

Otevřené vyučování

Otevřené vyučování je netradičním způsobem vzdělávání. Na poslání učitele se nic nemění – musí naučit děti určitým znalostem a dovednostem a musí je vychovávat. Otevřené vyučování však vytváří pro práci jiný rámec, než na který jsme zvyklí. Je tedy jednou z cest, kterou se pedagogové snaží změnit ducha školství. Tato metoda vychází z reformní pedagogiky 20. století, z myšlenek C. Freineta, P. Petrsena a M. Montessoriové a pokouší se o jejich originální syntézu.

Jako hlavní rysy otevřeného vyučování můžeme uvést:

  • použití pestrých a mnohostranně účiných technik, forem a metod výuky ( např. hra, umělecká činnost, společná práce, individuální práce, komunikace)
  • reakce na změněné životní podmínky dětí a na vliv masových sdělovacích prostředků a nepříznivých okolností sociálního zázemí tím, že se dává příležitost ke konkrétním aktivním činnostem, rozvíjejícím koncentraci, vytrvalost a schopnost překonávat překážky
  • podporu individuální i společné práce, v níž se rozvíjí a kultivuje vnímání a prožívání, myšlení i praktická činnost
  • změnu vztahu školy k žákovi ve smyslu humanizace a modernizace školní práce
  • změnu tradičního pojetí prostředí třídy i její atmosféry, ovzduší vzájemné důvěry, pochopení, otevřenosti a pomoci

Lidová pověst O velmistrovi Janu Kašparu Ampringena

Zámek, město i panství bruntálské získali po bělohorské porážce Němečtí rytíři od pánů z Vrbna, kteří vedli odboj proti císaři Ferdinandovi II. a byli za to přísně – i na hrdle – trestáni. Za vlády Německých rytířů se na Bruntálsku (jako všude jinde) rozšířily ty nejohavnější pověry, a jednou z nich zachycuje naše povídání: …

Přejít nahoru