Nedokončené pohádky

nedokoncene-pohadky-72dpiSoubor pohádek s otevřeným koncem inspiruje fantazii dětí, probouzí jejich představivost a zároveň schopnost jejich slovního vyjádření. Při četbě knihy dochází navíc ke kooperaci dětských čtenářů či posluchačů s rodiči. Autor nechal dětem prostor na dotvoření pohádek a svá rozuzlení pak zařadil na konec knihy. K několika pohádkám přidal na ukázku i dokončení dopsaná dětmi, aby čtenářům knížky ozřejmil, jak lze na výzvu “jak to bylo dál” reagovat.
Pohádky nebo příběhy na pomezí reality a smyšlenky jsou záměrně různorodé, od tradičního až po současné pojetí, rozličné jsou i jednající postavy od princezny nebo čarodějnice po husu či želvu. Děj je vždycky v humorném a dobrodružném stylu doveden až k napínavému zlomu, po němž má přijít rozluštění děje. Tím je dítě vyprovokováno k přemýšlení, rozhodování a řešení. Knihu ocení učitelky mateřských škol a rodiče dětí od 5 do 12 let. Ilustrace Adolf Born.

predskolaci-nedokoncene-pohadky16-10O chytré želvě
Za devíti vrchy a devíti řekami a devíti údolími žila želva, která se jmenovala Alžběta Tvrdá-Krunýřová. Žila si spokojeně na břehu moře, procházela se pomaloučku po písku nebo se
koupala ve slané vodě, znala se snad se všemi želvami, které bydlely, co bys kamenem dohodil a želvím krokem došel. Neměla jiné zájmy než se najíst a vyspat a bloumat po písčitém pobřeží a občas si zaplavat v moři.
Až jednou!
Někdo z těch dvounohých tvorů, kteří si také chodili zaplavat v mořských vlnách, zapomněl na pláži noviny. Ležely tam pocákané přílivem, poslední stránkou vzhůru a vypadaly opuštěně.
Na té poslední stránce byly zprávy ze sportu. Želva došla pomalu a rozvažně k novinám, nasadila si brýle a četla. Vlastně nečetla, ale slabikovala, protože moc číst neuměla. Přesto zjistila, že ti dvounozí tvorové, které vždycky zpovzdáli okukovala, hrají fotbal a volejbal a tenis a pingpong.
Co to je za podivná slova? přemýšlela želva. A proč my želvy taky nefotbalujeme, nevolejbalujeme, netenisujeme a nepingpongujeme? Nakonec se doslabikovala ke zprávě, že ti dvounozí lide pořádají i závody v běhu.
„No tohle!“ vykřikla želva. „Podívejme se na to! Jak to, že my želvy neběháme a nezávodíme? Cožpak jsme něco míň než oni?
Naopak, máme o dvě nohy víc!“
A hned začala cvičit. Běhala ráno, běhala dopoledne, běhala v poledne, běhala odpoledne, běhala večer. Napřed ji to, pravda, moc nešlo, neboť želvy jsou stvořeni spíše pomalejší, ale po několika týdnech se značně zdokonalila a běhala docela slušně.
Když pak viděla, že její výkony jsou lepší a lepší, vyzvala ostatní želvy k závodu v běhu.
Želvy se smály, až se za krunýře popadaly, a pokřikovaly na Alžbětu Tvrdou -Krunýřovou:
„Kdo to kdy viděl, aby želvy běhaly?“

Ale našlo se několik želv, které se k závodění přihlásily. Byly to většinou mladé a nerozumné želvy, které by se pro legraci zajímaly třebas i o skok o tyči. Alžběta vyměřila dráhu, určila start a cil, jeden želví pradědeček, který nikdy nezkazil žádnou zábavu, se nabídl, že dá povel
ke startu, a že bude dělat rozhodčího, a tak závod začal.
Želvy běžely ze všech sil. Jenom dvě nejmladší želvy se uprostřed běhu začaly hihňat a tolik se hihňaly, až se musely zastavit, aby se vyhihňaly, takže zůstaly pozadu.
Alžběta Tvrdá -Krunýřová záhy získala značný náskok a doběhla do cíle dřív, než se další želvy dobelhaly sotva do poloviny zavodni dráhy.
Byla z toho veliká sláva a i staré želvy si mezi sebou povídaly:
„Ono na tom něco je, drahá pani želvo. Proč bychom my želvy nemohly být tak rychlé jako lidé? Nebo jako zajíci? Nebo jako klokani?“
Ale s tím se spokojily, protože byly pohodlné. A líné.
Pouze Alžběta běhala dál ráno, dopoledne, v poledne, odpoledne i večer, nepolevila a za nějaký čas běhala na želvu až neuvěřitelně rychle.
Věděla, že poblíž pláže se každý den popásá šedivý oslík. Měl dlouhé uši a narůžovělou tlamičku. Želva se dlouho rozhodovala, ale nakonec za oslíkem zašla.
„Poslyš, osle,“ oslovila ho, „nechtěl by sis se mnou dat závod v běhu?“
Osel se rozhýkal, jak ho ten návrh rozveselil:
„S tebou? Kdykoli budeš chtít. Nad tebou vyhraju, i kdybych měl jit po dvou. I kdybych měl závodit na chůdách!“ Alžběta tedy přivolala želvího pradědečka, který nikdy nezkazil žádnou zábavu, aby dal opět povel ke startu a dělal rozhodčího, vyměřila dráhu a řekla:
„Osle, dáme se do toho!“
Kolem závodiště se zatím shromáždily všechny želvy z okolí a přišlo i par oslů, kteří se nechali slyšet, jaká to bude švanda, až se želva bude ploužit v prachu za jejich kamarádem. Želva a osel se připravili na startovní čáře, aby na výzvu želvího pradědečka vyrazili.
„Pozor – teď!“ vykřikl pradědeček a…
A můžete mi prozradit, jak závod dopadl?

Ukázka z knihy Nedokončené pohádky (Portál 2009)
http://obchod.portal.cz/produkt/nedokoncene-pohadky/

Leave a Reply

Přejít nahoru