Obdélník
Dvě strany tu delší jsou
a dvě kratší zůstanou,
dveře, dopis, lednice
či na boty krabice.
Stejné jsou tu všechny strany,
čtyři rohy, čtyři hrany,
dlaždice či šachovnice
nebo kostka stavebnice.
Trojúhelník, kýho výra,
vypadá jak kousek sýra
nebo značka “přednost dej”,
čekej, nikam nespěchej.
Kruh je slunce, talíř, tečka,
had stočený do kolečka,
kruh je volant, koláč, míč,
kdopak půjde z kola pryč?
Slon je větší nežli hruška,
cesta delší nežli tužka,
kámen tvrdší nežli míč,
auto těžší nežli klíč.
Stan je nižší nežli chata,
máma menší než náš táta.
Co je stejné? Natotata
zpomenu si na dvojčata.
Pojďte, děti, malovat,
každý co má nejvíc rád.
Všechny děti v malé chvíli
kreslí chaty, domy, vily,
nová auta v garáži,
slnečníky na pláži,
televize, počítače,
pokojíčky, plné hraček.
Teď se vzadu někdo hlásí,
ruku rukou podpírá si.
“Co to kreslíš, milý Vítku?”
“Slunce, trávu, žlutou kytku,
rozkvetlý strom, modré nebe,
tátu, mámu, sestru, sebe,”
Na zarádce pro maminku
pěstoval jsem konvalinku.
Sluníčko volal v nečase,
mráčky prosil v parném létu,
a pak jsem spatři po čase
maminku vonět k tomu květu.