Předškoláci

Jarní

Vyšlo slunce nad mraky,
čarovalo zázraky.
Zelená se snítka,
zavoněla kytka
z každé zahrádky.

Zajásali skřivani,
bože, to je zpívání!
Kolo jarních krásek,
bílých sedmikrásek,
tančí po stráni.

Maminka má v šití
plno jehel, plno nití,
náprstek a špendlíky,
nůžtičky a knoflíky.

Na pláži se děti hrají
plno písku tady mají.
Hrad si z písku postavily
trvalo to jenom chvíli.

Pak se zase opalují,
s balónkem si pohazují,
na lehátku plavaly
a vlny je houpaly.

Velká ryba zuby cení,
děti jsou moc vyděšení.
Žraloka hned poznaly,
radši z vody spěchaly.

Byla jedna kočka,
která měla černá očka.
Ráda spala na posteli
od Pepíka Smočka.

Byl to její kamarád,
který ji měl taky rád.
To je konec básničky,
hezké spaní, dětičky.

Šneka se to netýká,
když déšť louku postříká.

Ať si prší, ať si kape,
šnek si lehne na kanape
nebo kouká za oknem…
Kouká jak my promoknem.

Kudrnatý beránek
tuze pospíchal
s kudrnatou ovečkou
na ovčácký bál.

Vlaštovky jim zpívaly
pěkně podle not
a beránci při tanci
rozbořili plot.

Kdo chce znát, jak kytky voní,
ten se musí předklonit.
Kdo se jaru nepokloní,
bude z něho škarohlíd.

Včelky bzučí kolem stromů,
prohlédnou si každý květ,
pak na chvilku letí domů,
za chvilku se vrátí zpět.

Proč to včelky dělají?
Proč do květů koukají?
Třešní bude plný stůl,
medu bude plný úl.

Už si vrabci koupou bříško, už se káča točí,
kde jsi byla pampeliško, od čeho máš oči?

Od slunce, od zlata! Jak jsem se tam zahleděla,
hned jsem byla zlatá celá jako housata.

Pampelišky, povězte mi, podruhé se ptám:
Čím otvírá slunko zemi, kudy pouští jaro k nám?

Žežulky si povídají, že jsou vrátka v jednom háji,
ke vrátkům je zlatý klíč, petr-petr-petrklíč.

Pusinka je na papání,
a nosánek na čmuchání,
očka, aby viděla,
ouška, aby slyšela.

Žabička zelená,
z jara vždycky blažená.
Vypere si košiličku,
usuší ji na sluníčku.
kvaky, kvaky, kvaky, kvak
je to, žabky, je to tak.