pocity

Někde tam nahoře se narodil větřík Petřík. Už odmala to byl velký neposeda a zlobidlo. Moc rád proháněl mráčky po obloze, rozhoupával větve stromů, rozcuchával trávu, ale úplně nejradši ze všeho vymýšlel lumpárny a zlobil.

A víte jak takový větřík zlobí? Nevíte? Tak poslouchejte.
Třeba nedávno v parku sebral pánovi klobouk. Foukl a do něj a unášel ho daleko, daleko. A ten pán za ním běžel, kopýtal nemohl ho chytit a větřík se smál až se za břicho popadal. Kousek dál copaté holčičce nadzvedl sukýnku, dareba jeden. Holčička se hrozně styděla. Ze všech dětí, které si hrály na pískovišti udělal rozcuchánky: „jéé, vám to teď teda sluší“, chichotal se tomu až slzel. …

VětříkPokračovat ve čtení »

Na jednom hřišti visely dvě houpačky.
Jedna malá a druhá velká. Ta malá houpačka houpala malé děti, jenom tak trošičku, aby se nebály, houpala je něžně jako maminka v náruči.
Ta velká houpačka zase houpala větší děti. Vysoko až do nebe a ty větší děti se smály a volaly:“júú letíme až do nebe jako raketa do vesmíru.“
…

HoupačkyPokračovat ve čtení »

Na polici pod oknem stály dvě láhve. Jedna plastová od octu a jedna skleněná od oleje. Ty láhve tam stály a dívaly se z okna. Každé pondělí kolem toho okna projelo popelářské auto a to se těm lahvím moc líbilo. Pokaždé si o tom povídaly.

„Jé to bude prima až se jednou svezeme tím popelářským autem“, řekla ta plastová láhev od octu, ale skleněná láhev od oleje se jenom ušklíbla. …

LáhvePokračovat ve čtení »

Byly jedny neposedné nožky. Možná to byly Vašíkovy nebo Vendulčiny? Zkrátka byly samý běh, skok ani na chvilku se nechtěly zastavit. Přeskakovaly kaluže, běhaly do kopečka a z kopečka, skákaly chvíli po pravé noze a chvíli zas po levé, hopsaly a smály se až slzely.
Marně jim všichni říkaly, dejte pozor! Ať nezakopnete! Ať neupadnete!
Kdepak, nedaly si říct, nekoukaly na cestu a bum! Odřely si koleno.
…

NožkyPokračovat ve čtení »

Byl jeden orchestr a v něm hrálo spousta hudebních nástrojů. Housle, violončelo, buben, činely, hoboj, lesní roh, klavír a také jedna flétna.

Ten orchestr byl velmi známý a slavný, pořádal hodně koncertů. Všechny nástroje hrály dobře a hezky jenom flétna si začala myslet, že hraje ze všech nástrojů nejlépe. Sláva jí stoupla do hlavy a zpychla. Jednoho dne se rozhodla, že bude hrát mnohem hlasitěji než doteď, aby ji bylo víc slyšet a každý aby uznal, že je ze všech nástrojů nejtalentovanější. …

FlétnaPokračovat ve čtení »

Byla jedna pohádková knížka. Byly v ní pohádky, které mají děti moc rády. Také si ji děti pořád četly, ale jí to nestačilo. Chtěla, aby si děti četly jenom ji a žádné další knížky. Zlobila se, když sáhly v polici po jiné, žárlila na ně, a tak jednou ta knížka dostala nápad a já myslím, že to byl pěkně hloupý nápad. Všechny pohádky změnila. Vymýšlela si nové zápletky a co hlavně. Všechny pohádky skončily špatně. Červenou Karkulku ani babičku nikdo nezachránil, Budulínek zůstal napořád v liščím doupěti, Smolíčka Pacholíčka jelen neslyšel a takto to bylo ve všech pohádkách. …

KnížkaPokračovat ve čtení »

Byla zima a na cestě ležel drobek z voňavého sladkého koláče. Přiletěli k němu dva hladoví vrabci a chtěli drobek sníst. Ale ten drobek byl jenom jeden a vrabci se o něj začali tahat:“ dej ho sem, ten je můj, já mám hlad.“ vytrhl vrabec druhému drobek ze zobáčku.
„Cože, ten drobek sním já, okamžitě mi ho vrať!“ Klovl silně vrabec druhého až mu drobek vypadl. Vrabci se začali prát, křičeli na sebe a vytrhali si peříčka.
Mezitím zafoukal silný vítr a odnesl drobek z koláče pryč. …

DrobekPokračovat ve čtení »

Byla jedna pastelka, která celé dny kreslila. Byl to její velký koníček. Kreslila všechno, co ji napadlo. Stromy, lidi, domy, pokreslila všechny papíry, které měla.
Jednou si přála nakreslit noční oblohu. Vzala si v noci papír a dívala se z okna. Ale sotva udělala první čáru, najednou se jí zlomila tuha.
„To ne! vykřikla nešťastně, co budu dělat?“ rozplakala se.
Pláč zaslechla voskovka. „Proč pláčeš, rušíš tady všechny, vzbudila jsi mě“, trochu se na pastelku zlobila. …

PastelkaPokračovat ve čtení »

Občas se člověk ráno probudí a má náladu pod psa. Nic ho nebaví, mračí se a tak se to jednou stalo i jedné pávničce.

Od samého rána jenom kňourala, prskala na všechny strany a nic se jí nedařilo. „To je teda den“, říkala si a tvářila se jako kakabus. Na co sáhla, to pokazila. Připálila cibuli, vajíčka byla jako uhlíky a to ji tak rozzlobilo, že měla chuť se vším praštit. Chtěla hodit vajíčka na zem nebo něco rozbít. Už se na ni rozzlobila i kuchařka: „hned toho nech nebo si vezmu jinou pánvičku, s tebou se dnes opravdu vařit nedá. “Ale nezabralo to. Pánvičku ta zlost jen tak nepřešla, držela se jí jako klíště a nemohla se jí zbavit. Asi to děti znáte, když je někdo nazlobený tak ta zlost musí ven. …

PánvičkaPokračovat ve čtení »

Dobrý den děti, chtěla bych se Vás zeptat, jak se člověk cítí, když je sám? Někdy máme chuť být sami, aby nás nikdo nerušil, ale já mám na mysli být úplně sám, nemít nikoho, kdo by si třeba s námi hrál nebo si s námi povídal tak jako v tomto příběhu o knoflíku.

Ztracený knoflík

Cvrnk! Júú!
Uletěl knoflík z košile a zakutálel se do nejtmavšího koutku pod postelí. Co myslíte děti, kdyby uměl knoflík mluvit, co by asi řekl?

„Jé, kde to jsem? To byl skok, viděli jste to? Kam jsem se to dostal to je paráda. Tady se aspoň nebudu muset pořád zapínat a rozepínat. Nikdo mě tu nenajde, to je nejlepší místo na schování.“ …

Ztracený knoflíkPokračovat ve čtení »