Kdysi dávno leželo ve vysokých horách mezi dvěma mohutnými vrcholy jezero. Tmavá jezerní hladina se každé ráno zaleskla od vycházejícího slunce, když si první paprsky pohrávaly na vlnkách a mámily probouzející se přírodu svojí krásou. Plující bílé květy otevíraly své nebeské oči a hleděly do nové záře. Něžné mlžné opary nadzvedávaly svoje krajkové spodničky a zahalovaly novorozený den svým baldachýnem.
…
Víte, proč se říká, že prasátko nosí štěstí? To začalo tak: Ve výloze hračkářského krámku sedělo smutné a osamělé plyšové prasátko. Růžová ouška i čumáček zvědavě otáčelo za dětmi, které lepily nosíky na sklo a obdivovaly panenky v nádherných šatičkách, vláčky a bagry a taky kočárky a koloběžky. Zajímaly je i stavebnice a nádobíčko, jen prasátka z plyše si nikdo moc nevšímal. Ale nebylo divu, že děti moc nezajímalo, bylo umouněné až hrůza.
…
V jedné daleké zemi, hluboko v lese, žil v jeskyni veliký obr. Bylo tu celkem živo, všude plno zvěře, každou chvíli sem zavítali lidé. Tak to šlo nějaký čas, až někdo z lidí velkého obra zahlédl. Pověst o něm se rychle rozkřikla, lidé se začali bát a lesu se každý obloukem vyhnul. Dokonce i zvířata jakoby se před ním schovávala.
…
Ahoj princezno!
Vydej se do světa zámeckých zahrad, kočárů, nádherných šatů a udatných princů! Kamarádky ze zámku ti ukáží, jak počítat, vyzkoušíš si s nimi psaní, rozvineš svůj smysl pro pozorování a procvičíš svůj postřeh.
…
Bylo a možná nebylo – to není důležité. Možná se to stalo, věř tomu nebo ne. Povím ti jeden příběh ze zimních časů. Mrzlo až praštělo a ledový vítr se proháněl po polích. I přilétl do města, kde začal zpívat svou píseň. Lidé v ulicích se ho ptali: „Co neseš větře toulavý?“ „Možná smutek, kdo to ví?“ odpověděl jim vítr. Lidé jen zavrtěli hlavou. Smutek se teď nenosí, Vánoce musí být veselé. Vítr prolétl městem a zpíval u městské kašny. Kolem kašny šla maminka, která za ruku držela děvčátko. …
Žila byla jedna malá, zelená žába. Ale nebyla to jen tak nějaká žába, byla marnivá. Místo, aby celý den kvákala, až by uši všeho živého zaléhaly, tak zírala na svůj odraz v zrcadle. Tahle žába měla krásné a velké zrcadlo. Do něj mohla zírat celé hodiny a také to dělala. Natáčela se zepředu, prohlížela se zezadu, otáčela se jak holub na střeše – doprava a doleva. Špulila pusu, poulila do zrcadla oči, dokonce v zrcadle prohlížela svůj jazyk. Zrcadlo div z toho všeho prohlížení neprasklo. Přátel si nevšímala. Ostatně, k čemu by jí nějací byli, když si vystačila jen se zrcadlem. Zvířátek si nevšímala, ani si s nimi nehrála, prostě jen zírala do zrcadla. Většina zvířátek nad tím mávla rukou a žabku ze svých her vynechala.
…
…
Kdysi dávno neměla veverka ještě manžela. Zamiloval se do ní ježek. Nosil jí často dárky. Všechna jablka z okolí své milé veverce nanosil. Chtěl, aby si ho vzala za muže.
„No, dobrá,“ pravila jednou veverka, „vezmu si tě za muže, ale musíš být hodný.“ Ježek jí z velké radosti vše slíbil. Pozval vlka a lišku za svědky, zajíce za družbu a srnku za družičku. Veverka byla nevěsta a ježek ženich.
…
Dokonči obrázek…
Doplň podle své fantazie…
Vybarvi vhodnými barvami…
Obtáhni obrázky a tvary…
Pusť se do toho!
Jednoduché a zábavné úkoly
usnadní vstup vašeho dítěte do školy.
…
