U naší babičky stoupáme na špičky.
Trháme jablíčka, trháme hruštičky
a pak je sníme.
U naší babičky smíme.

Každá ručka má prstíčky, sevřeme je do pěstičky,
bum, bum na vrátka, to je krátká pohádka.
Ručičky si spolu hrají, mnoho práce udělají,
bum, bum na vrátka, to už není pohádka.

Leží lenoch na polštáři
leží – dobře se mu daří.
Leží dnes, jak ležel včera
od rána až do večera.
Leží lenoch v peřinách,
sem tam hlavu zvedne,
z pohybu má lenoch strach,
jen občas si sedne.
Jé, lenochu, ty se máš,
celý den nic neděláš.
Že nedělám?
To je omyl, vážení,
být lenochem je umění.
Mýlíte se moji milí,
jen se zkuste dívat chvíli.
Na bok převalím se sám,
chléb si do úst podávám,
dlouho žvýkám žvýkačku,
šklebívám se na Kačku,
jazyk ukazuji všem,
bonbon cucám s úsměvem,
poškrábu se na zádech,
umím zatajit i dech,
knoflík utrhnu si lehce,
jenom vstávat se mi nechce.
Chtěl jsem zalít květiny,
voda je však daleko,
a tak jsem v tom bez viny.
Chtěl jsem krmit křečka,
je však vedle v pokoji
a snad tam nějak přečká.
Chtěl jsem vlasy učesat,
hřeben je však v koupelně
to bych, jejda, musel vstát!
Hlava by mě bolela,
byl bych zničen docela!
Kdo celý den pospává,
na toho jde únava.
Raději si lehnu
a ani se nehnu.
Co říkáte?
Do školky?
Že tam poznám celý svět?
Áááááúúúú
budu o tom přemýšlet.