Jednoho dne Janek zastříhal nosem a ucítil cosi ve vzduchu. Kdepak by jenom ucítil! Vyskočil na sněhový kopeček a rozhlédl se po lese. Musel si až tlapkami oči zaclonit před takovou spoustou jasu. Na starých smrcích visely copánky rampouchů, které sluníčko od samého rána pletlo ze sněhových vloček usazených na větvích. Ale nebylo tam jen jedno sluníčko. V každé špičce rampouchu zářilo po jednom. A odtud to světlo, které Jankovi do očí bilo.
„Co tady okouníš? Sbírej! Tolik zlata a stříbra. To je ale hloupý zajíc. Já, už od samého rána nosím poklady do hnízda.“
…

O stračím pokladuČíst více »

Pod Bělským lesem, na louce za potůčkem, žil motýl Duháček. Nejmenoval se tak náhodou, jeho křídla hýřila všemi možnými barvami a tak když letěl, nechával za sebou duhovou stopu, která se vznášela nad loučkou. Jakmile se sluníčko svými paprsky dotklo duhových barev, celá louka se na chvilku rozzářila a zatřpytila. Ach, to vám byla krása. Kytky si mohly hlavičky vykroutit, jak se otáčely, aby tu nádheru viděly a zvířátka vykukovala z lesů a údivem nemohla ani dýchat. A Duháček si poletoval sem a tam, a tam a sem, a různě se nakrucoval a byl na sebe moc pyšný.
…

O pyšném motýloviČíst více »